Pohled pragmatické sociologie kritiky na dynamiku akademického sporu Pohled pragmatické sociologie kritiky na dynamiku akademického sporu (autor: magda s, zdroj: freeimages.com)

Pohled pragmatické sociologie kritiky na dynamiku akademického sporu

O Tejkalové bez Tejkalové, o neslučitelnosti obcí a roli kvalifikovaných objektů.

Na akademické půdě Fakulty sociálních věd a celkově Univerzity Karlovy se odehrává spor o tom, jestli má nebo nemá dr. Alice Němcová Tejkalová zastupovat výše zmíněnou fakultu na pozici děkanky. Táto esej má za účel přiblížit dynamiku sporu a vývoje kritické argumentace a nabídnout pragmatický pohled na současné dění na akademické půdě, v jehož jádře leží nutnost přehodnocení materiálních objektů sloužících k posouzení vztahu ekvivalence mezi akademickými pracovníky a a představách o nich.

Začnu krátkým popisem událostí, které jsou pravděpodobně čtenářovi dobře známé, ale stojí za zmínku v kontextu další interpretace. Výsledkem říjnového tajného hlasování akademického senátu v druhé volbě vyhrála Alice Tejkalová, což znamená, že se po jmenování rektorem stane novou děkankou fakulty. V listopadu se na Facebooku objevila iniciativa pod názvem Reputace v ohrožení a také webová stránka reputationindanger.com, která má za účel zpochybnit správnost budoucího jmenování do funkce děkanky. Na stránkách najdeme otevřený dopis rektorovi UK Tomášovi Zimovi, podepsaný více než třemi sty akademiky z celého světa. V dopise se tvrdí, že bude-li Alice Tejkalová jmenována děkankou, bude tím reputace univerzity ohrožena, a to kvůli tomu, že publikovala v podvodných (čili predátorských) časopisech nesplňujících standardy kvality. Pokud bude Univerzitu Karlovu a českou vědu v tak významné roli reprezentovat někdo, kdo se (ať už vědomě či z nedostatku kompetence) účastnil podvodného jednání, může to ohrozit mezinárodní renomé univerzity jako instituce, která dbá o kvalitu a etickou integritu (Otevřený dopis 2017). V zájmu zachování dobrého jména nejen této fakulty [FSV UK], ale i celé univerzity (ibid.) autoři vyzývají rektora, aby Alici Tejkalovou nejmenoval děkankou. Odpověď rektora obrací situaci naruby: tvrdí, že Tejkalovou vybral senát, jehož členové o všech výše zmíněných námitkách věděli. Ale co je neméně důležité, argumentuje tím, že časopisy, do kterých psala, byly v solidní databázi, která se jmenuje Scopus (Zima 2017b), přičemž Beallův seznam hodnotí jako jenom pomocný indikátor pro posouzení kvality vědecké práce (Zima 2017a).

Tento aktuální spor se vztahuje k dřívějším událostem, které nastaly v roce 2015, a problém, který z nich vykrystalizoval, je součástí procesu, který níže popíši sociologicky relevantním způsobem.

V roce 2015 vznikla v Institutu komunikačních studií a žurnalistiky na FSV UK iniciativa Za publikační etiku a svobodu kritiky v sociálních vědách, a to jako reakce na praxi publikování v predátorských časopisech, provozovanou v tomto institutu. Upozornila také na to, že osoby, které se vůči sporným praktikám postavily, jsou šikanovány a zastrašovány (ceskyvedec001 2015). Celou diskuzi spustila kauza  Wadima Strielkowského, tzv. upíra z Karlovy univerzity, parazitujícího na systému bodů RIV. Podstatou problému je tedy konflikt dvou stran, v němž jedna kritizuje stávající stav hodnocení vědeckých výkonů a osoby prospívající z tohoto systému (obě iniciativy), druhá obhajuje status quo a konzervuje systémy hodnocení přinášející univerzitám finanční prostředky bez ohledu na kvalitu výstupů (rektor Zima a Alice Tejkalová).

První, co je potřeba si v rámci celé diskuse uvědomit, je to, že se její hlavní argumenty odehrávají na dvou důležitých osách představ o spravedlnosti, tudíž jsou ontologické příčiny sporu dvojího řádu. Zaprvé, je to kontroverzní role kvalifikovaných objektů* (Scopus, Beallův seznam apod.) v jednom systému ospravedlnění (cité de l’opinion); zadruhé, konflikt mezi dvěma systémy ospravedlnění (cité de l’opinion a cité civique).

* Termín Botlanského a Thevenota qualified objects může být přeložen dvojím způsobem: jako kvalifikovaný nebo jako kvalifikující objekt. Prozatím pojem nebyl přeložen tak, aby zahrnoval oba zmíněné významy: jedná se o objekt, který sám má kvalifikaci k tomu, aby hodnotil ostatní objekty nebo subjekty, a zároveň je kvalifikující ve smyslu hodnotící.

Začneme sporem o kvalifikovaných objektech. Obě strany operují představou pověsti osob na akademické půdě (to, co je ohroženo, je právě reputace univerzity a fakulty, dobré jméno, pověst) a jejich argumenty jsou vázané na (ne)správnost přidělení určitých znaků a symbolů těmto osobám. V tomto případě mluvíme o stejné obci, stejném režimu ospravedlnění, který podle Luca Bolantského a Laurenta Thevenota můžeme pojmenovat cité de l’opinion (obec mínění). Osoby v tomto režimu ospravedlnění jsou posouzeny na základě mínění ostatních. V případě této obce využívají Boltanski a Thevenot jako jádro svého argumentu Hobbesovu koncepci: kvalita osoby, její hodnota a význam podle Hobbse není absolutní, ale záleží na potřebě a posouzení druhého (Hobbes in Boltanski a Thevenot 2006 [1991]: 100 [překlad autorky])Hierarchie osob v cité de l’opinion je podřízena této logice mínění, nejvýše je ten člověk, kterému je přiděleno nejvyšší posouzení od ostatních.

Obec je sémantickou konstrukcí, představou, která umožňuje posoudit, zaujímají-li osoby vhodnou pozici v sociální realitě. Kritika iniciativy Reputace v ohrožení má ve svém jádru přesně toto posouzení, které považuje za neplatné. A to kvůli tomu, že vztah ekvivalence mezi sémantickým řádem (hodnotou osoby v cité de l’opinion) a prožívanou realitou (reálnou mocenskou pozicí osoby) je porušen. Představa člověka, který má stát v čele FSV UK, nedopovídá tomu, jaký člověk tam ve skutečnosti je (nebo bude), a to z toho důvodu, že mu není přisouzeno dostatečné uznání od ostatních (Děkance fakulty se stovkami zaměstnanců a tisíci studentů, která bude rozhodovat o stovkách milionů, by se ale něco takového pouhých pár let před nástupem do funkce stát prostě nemělo (Slačálek 2017)). Podle iniciátorů a iniciátorek otevřeného dopisu je totiž Tejkalová v cité de l’opinion na žebříčku přerozdělování dober níž, než je tomu v pozorované realitě. Proto nastává spor o uznání a o to, co je ta správná cesta k nápravě porušeného vztahu ekvivalence.

Problém s výše zmíněným pojetím obce spočívá v jeho pouhé sémantické povaze, která přehlíží pragmatickou stránku lidského jednání. Proto se obec rozšiřuje na model světa, do kterého jsou zapojeny materiální objekty, jejichž prostřednictvím jsou jedinci legitimizováni a zároveň tvořeny soudy o realitě (Bolatnski a Thevenot 2006 [1991]). Materialita je v pragmatické sociologii kritiky vyjádřena kvalifikovanými objekty. Právě hledání takových objektů převádí argumentaci z úrovně podvodu a (ne)etického jednání na úroveň posouzení kvalit objektů, jejichž prostřednictvím je vůbec možné nějaké jednání nazývat jako etické nebo neetické (je to také test reality, který na rozdíl od testu pravdy nepotvrzuje, ale zpochybňuje instituce, přestože zároveň nevystupuje za jejich ontologický rámec (Boltanski 2011 [2009])). Kromě toho, Boltanski a Thevenot upozorňují na to, že v obci žádný člověk nemůže být posouzen na základě jeho osobních kvalit (jestli je někdo podvodník nebo ne, jestli jednání bylo záměrné nebo ne), protože takový soud postrádá náležité ospravedlnění (lidé totiž sdílejí stejnou humanitu, ale habitus plně definující jejich jednání jakožto strukturálně reprodukovaná dispozice nemají (Quéré a Terzi 2014: 410 [překlad autorky]). Členové akademické obce hájící status quo (především rektor Zima (2017a)) poukazují na omezenou legitimitu takové argumentace a přinášejí do hry kvalifikované objekty – Scopus a Beallův seznam. Spor se prohlubuje z úrovně porušení/neporušení vztahu ekvivalence v obci na úroveň kvalifikace objektů, které mohou posoudit správnost těchto vztahů.

Vskutku, jak můžeme posoudit kvalitu sociologického článku, když jsou témata a specifikace osob a faktů tak rozmanité? A jak můžeme na základě článků posuzovat kvalitu autora? Scopus a Beallův seznam by měly napomáhat k tomuto posouzení, protože právě jejich materiální přítomnost slouží jako záchytný bod v sémantické představě o pověsti sociologa a rozhodování o tom, jestli je dobrá či nikoliv. Autoři a autorky dopisu popírají reakci rektora a ptají se: má vskutku Scopus, který vlastní soukromá společnost Elsevier, diktovat nám na Karlově Univerzitě co obnáší dobré publikování? (Reputation in danger, 3. 12. 2017). Ukazují na to, že objektivní determinanty najednou ztrácejí svou schopnost potvrzovat nebo vyvracet vztahy ekvivalence mezi představou o dobrém sociologovi a jeho reálnou pozicí.

Tento spor je důležitý právě kvůli tomu, že v sobě zahrnuje volání po přehodnocení a reformě role kvalifikovaných objektů v posouzení dobré vědy. Úlohu kvalifikovaných objektů přitom plní nejenom objektivní měřítka kvality, ale také vzdělávací programy, dokumenty, měřící techniky nebo dokonce předvolební kampaně tykající se vzdělání, kterým chybí reference a stávají se sami jednajícím aktérem (Wirthová 2017), tudíž přestávají plnit svou roli v systémech ospravedlnění. Postava dobrého sociologa v cité de l’opinion už nemůže být postavou, jejíž pověst během sporů bude určená jenom na základě publikací zahrnutých do seznamů Scopus (čímž se problematizují i všechny ostatní podobné databáze). Sociolog se v tomto sporu ukazuje jako plovoucí a ztrácející objektivní determinanty dobré vědy, což zároveň otevírá další a komplexnější možnosti posouzení jeho/její pověsti, kterými může být (primárně) morální integrita (Durnová2017) nebo zodpovědnost (Slačálek 2017).

Zatímco první spor se odehrává v rovině jedné obce, druhý představuje střet dvou odlišných obcí. Tou první je výše popsána cité de l’opinion, tou druhou je cité civile (občanská obec). Cité civile je režimem ospravedlnění vycházejícím z představy solidarity, která je tvořená řádem reprezentací. Boltanski a Thevenot vychází z Rousseauovy teorie občanské smlouvy a ukazují, že v cité civile je nejvíce hodnotný ten, kdo dokáže v sobě zahrnout solidaritu s větším počtem osob, je to člověk zvolený, reprezentující vůli ostatních. V případě sporu o Tejkalové, logika cité civile nabírá silu v ten moment, když rektor Zima argumentuje tím, že Tejkalová byla zvolena Akademickým senátem, který má dostatečné kompetence na posouzení celé kauzy, a to je další důvod k potvrzení ekvivalence mezi reálnou osobou Tejkalové a sémantickou představou o děkance FSV UK. To znamená, že Tejkalová zahrnuje ve své postavě vůli ostatních, čímž se z ní stává osoba dostatečné kvalifikována na to, aby byla děkankou.

Konflikt v tomto případě není interní řádu cité civile, jelikož iniciativa Reputace v ohrožení netlačí tolik na nespravedlnost předpisů a zákonů, ale vyzdvihuje podstatu problému vycházející z odlišného řádu, cité de l’opinion. Problémem je pověst a reputace Tejkalové, ne správnost univerzitního systému voleb. Boltnaski a Thevenot nabízejí, že mezi cité civile a cité de l’opinion je možný kompromis, k němuž dojde pomocí mobilizace veřejností, která na celý konflikt bude mít informovaný názor (2006 [1991]: 317). Veřejnost, která je nejednoznačnou entitou, usnadňuje přechod mezi občanským světem a světem mínění (ibid.: 317 [překlad autorky]). Názor veřejnosti, která se mobilizuje kolem konfliktu a má dostatečné informace k tomu, aby rozhodla o jeho řešení, napomáhá sloučit oba světy. Zčásti petice samotná představuje snahu o takový kompromis, protože je to spontánní manifestace obecné vůle (ibid.: 319 [překlad autorky]) občanů akademické obce, která poukazuje nejenom na ohrožení pověsti, ale také na porušení ekvivalence mezi hlavní reprezentativní pozici FSV UK a osobou ženy, která tuto pozici má zaujmout. Jinými slovy, je porušena solidarita mezi vedoucí pracovnicí a ostatními vědci na akademické půdě, je problematizována schopnost postavy zvolené děkanky zahrnout do sebe vůli ostatních, což vysvětluje, mimo jiné, rezignaci určitých akademiků. Takové porušení ekvivalence ovšem není tím hlavním argumentem zmíněné iniciativy, a to také kvůli tomu, že je pro ně složité najít kvalifikované objekty, kterými by signatáři petice správnost argumentu patřícímu cité civile potvrdili.  Proto se celá argumentace iniciativy v cité civile zdá být slabší, než argumentace rektora Zimy, který používá materialitu vysokoškolského zákona garantujícího legitimitu procesu voleb ležícího v jádru cité civile (Zima 2017b), což mu usnadňuje považovat potvrzení Tejkalové ve funkci děkanky za neproblematické.

Odvolání na veřejné mínění nespočívá jenom v sepsání petice, ale také v mediální kampani, která napomáhá k mobilizaci veřejného zájmu o problém s použitím témat úchvatných, přitahujících pozornost (Botlanski a Thvenot 2006 [1991]: 322). V případě Tejkalové za takové téma můžeme považovat peníze daňových poplatníků čí odkazování se na statní rozpočet, z něhož je akademie financovaná (Durnová 2017; Slačálek 2017). Taková snaha o zapojení občanů do debaty je ovšem přítomná v diskusi jenom zřídka, a proto možný kompromis mezi cité civile a cité de l’opinion a spor o pověst nejlepší české univerzity (Durnová 2017) zůstává na akademické půdě, kde se zdá být také zamlčen.

Tato esej není pouhým pokusem o komentář ke schopnosti institucí trávit kritiku a pomalosti, s níž jsou tyto instituce schopné kritiku absorbovat (Boltanski 2011 [2009], Boltanski a Chiapello 2005 [1999]). Jedná se spíše o ilustraci použití pragmatické sociologie, která ukazuje důležitost role kvalifikovaných objektů, a na způsoby jejich použití institucionálními a kritickými aktéry poskytujícími reformní kritiku těchto institucí. Boltanski ve své knize On Critique (2011 [2009]) poukazuje na rigiditu institucí, která jim napomáhá chránit sémantické bezpečí (stabilitu systému kvalifikací, podle kterého jsou osoby posuzovány). Chránění sémantického bezpečí a materiality, která slouží jako důkaz této sémantické stability (databáze časopisů, kritéria hodnocení, předpisy, zákony, seznamy, řád) je jednou z podstatných definic konceptu institucí (ibid.), bez níž by nemohly existovat. Kritika této materiality je do jisté míry podřezáváním větvě pod institucionálními aktéry, kteří bez objektivních kritérií hodnocení mohou jen těžce prokázat ekvivalenci mezi představou o dobrém vědci a jeho reálnou osobou. Ne druhou stranu, instituce jsou fragilní, křehké a ontologicky nahodilé, a pokud se v reakci na reformní kritiku nezmění, potopí se do totality (Boltanski a Chiapello 2005 [1999]). V jádru reformní kritiky tkví v případě Tejkalové apel k přehodnocení technokratického posouzení dobré vědy a tázání se po tom, jestli demokratická volba legitimizuje pozici osob v akademii natolik, že na jejich pověst má být zapomenuto.

Podobný apel už byl vysloven akademiky kritizující status quo v jiných zemích: nedávný výzkum na Ottawské univerzitě ukázal, že psaní do podezřelých časopisů s nižšími standardy kvality je především záležitosti bohatších států a prestižních instituci, mezi nimiž patří Harvardská a Texaská univerzita (THE World University Ranking 2017). Volání po přehodnocení posouzení dobré vědy je větším mezinárodním problémem, do jehož řešení Karlova univerzita může vstoupit jako jedna z prvních, a tím nejen že neztratí, ale naopak získá na své reputaci jakožto průkopník v boji za lepší standardy vědeckého zkoumání.

V dubnu 2018 v Olomouci se odehraje Times Higher Education Research Excellence Summit, kterého se zúčastní také rektor Zima. Aby byl schopný reflektovat kritiku, která je směrována vůči jeho odmítnutí vyslechnout výzvu iniciativy, musí na české akademické půdě vzniknout širší debata, do níž se zapojí studenti a akademici, kteří se v tuto chvílí zdají být depolitizováni. Otázka role kvalifikovaných objektů, jejich schopnosti hodnotit kvalitu vědecké práce a konflikt mezi institucionálním řádem, morální integritou a pověsti se má stát předmětem reflexe, v opačném případě se vědci (zejména humanitní) chytnou do pasti lhostejnosti a nekritičnosti, kterou sami v širší společnosti kritizují.

Zdroj­e

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *