Začalo to jedním sporem o jmenování profesora…

Začalo to jedním sporem o jmenování profesora…

Dnes už je patrně zbytečné vyjadřovat se bulvárním způsobem k dění zainteresovaných aktérů kolem jmenování doc. M. C. Putny profesorem: kdo co řekl, kdy to řekl, kdo stojí nebo nestojí v pozadí. Akademická svoboda je jednou z těch cenných svobod, které získal polistopadový režim do vínku, a vést diskuse, zdali se může politik snažit do procesu zasahovat tak, jak jsme toho byli svědky, je bezpředmětné. Vynechme ryze právní spory o kompetence – v tomto případě má jít o morálku a prezident tak jako nikdo jiný není jejím arbitrem. Odejmutí pravomoci či povinnosti účastnit se ceremoniální záležitosti jmenování profesorů je na diskusi, protože záruky, že jakýkoliv jiný politik by nemohl udělat to samé, jsou liché. Pokud vnímáme proceduru získávání profesorských (a jiných) titulů prizmatem teorie systémů, je akademická sféra seberegulujícím světem s vlastní logikou, pravidly a kontrolou. Smíšením vnímání daného titulu s veřejnou morálkou – tedy světem mimo ten akademický, jelikož titul bývá provázen určitou veřejnou úctou, někdy dokonce i tichou bázní okolí – ovšem dochází ke zmatení smyslu. Morálka není, zvláště v postmoderním světě, věcí neproblematickou, sdílené hodnoty jsou tekuté, nestálé, a návrat do moderně pevného uspořádání věcí není z principu možný. Může to být jen má domněnka, ale ani fakt postkomunistické situace ustálení hodnot doposud příliš nepomáhal, jakkoliv bylo díky otevřenější společnosti dosaženo mnoho dobrého. Ovšem jak dlouho bude ještě možné se stále vymlouvat na adolescenci naší demokracie? Jsme zde tady a teď.

Jsou-li přesto některé hodnoty v české společnosti přebírány výrazněji než jiné, jsou to spíše hodnoty vycházející z adorace trhu než humanitních ideálů. Společnost má nějaké mínění a problematika vysokého školství není bezrozporná, názory na jeho smysl jsou v dílčích příkladech odrazem hodnot jednotlivců nebo skupin. Konflikt začíná u mytického ,,zdravého rozumu“ nasáklého jako houba minulostí, končí střetem ideologií, to vše doplněné o hyperbolismus mediální reality a bleskovost šíření informací. Pro ideologie konzervativní – a že české elity jsou veskrze konzervativní, připomněli v těchto dnech například Ondřej Císař s Kateřinou Vráblíkovou v tomto článku – je pochopitelně většina humanitních/sociálněvědných oborů, zvláště těch kulturálních, trnem v oku: zpravidla jde o blábolení v ,,pražských kavárnách“, přemýšlení o utopiích, když přitom realita je přeci tak jasná. V kombinaci s neúprosnou logikou trhu, s níž často měkké vědy bojují (obzvláště sociologie je podle Michaela Burawoye obhajobou současné společnosti zmítané svévolí tržních mechanismů), se jedná o boj s větrnými mlýny, zvláště, ocitá-li se intelektuál v pozici zlobo-svodu veřejnosti, která musí platit neúměrné náklady na fungování klientelistického systému a která se ocitá v bludném kruhu krize řešené odříznutím lana přivázaného k záchrannému kruhu. Je však povinností měkkých věd, aby bojovaly dále, za zachování nikoliv statusu quo, ale rovnováhy názorů, za zachování i nadále otevřené budoucnosti. Symptomatický je v tomto ohledu následující komentář, který zazněl v diskusi pod zmíněným článkem dvojice politologů:

Toho podivného putnu podpořili pouze pravdoláskovci, kteří podpoří vše, co odporuje normálním rodinám, normálnímu tradičnímu životu. Pokud řeknu nahlas svůj názor, budu uznán za netolerantního. Podle nich je vše dovoleno, každý si může žít podle svého dělat cokoli. Já jsem přesvědčen, že vše dovoleno není.

Normální tradiční život také zahrnoval tradičně ženu v domácnosti, manželské znásilnění, dvojakou maloměstskou morálku, netoleranci k odlišné sexualitě, kolonie a etnocentrismus. Je-li pokoření kteréhokoliv z těchto fenoménů ztrátou svobody ve smyslu emancipace jedince i celků, potom vstříc dystopii neudržitelného rozvoje. A možná ani není třeba mluvit o jevech tak zřejmých. Když se vrátím k humanitnímu vzdělávání, dostáváme se do diskuse o tom, jaký má intelektuál (a vlastně i jakýkoliv jiný člověk) být ve svém světonázoru. Nechovat se kontroverzně a jednat konformně? Konformně s kým? Svět konzervativce je v tomto ohledu jednoduchý: stačí mít dostatečný obnos na pořádné klapky na očích a vše zbylé je věcí propočtů a účetních operací; staré hodnoty, v nichž nachází slast nehybné přehlednosti, není třeba rozporovat. Svět každého jediného člověka už ale tak jednoduchý není. Někteří jsou odsouzeni již svým původem, bez sociálního kapitálu elitních klubů nebo starostlivé výchovy. Jiní nechtějí žít v sepětí s názory zakládajícími systematicky apriorní nerovnost mezi lidmi. Přidělovat za to nálepky spojující humanismus s nesvobodou, je laciný trik podobný hře v skořápky. Při malé ztrátě pozornosti totiž společnost může ztratit ponětí o tom, pod kterou skořápkou je ve skutečnosti míček, kostka nebo Putna. V té hře to ale končí většinou jen prohrou vloženého obnosu.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu, autor: Eastop.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *