Sophie Mützel: Sítě jako kulturně utvářené procesy Sophie Mützel: Sítě jako kulturně utvářené procesy (zdroj: http://www.sxc.hu)

Sophie Mützel: Sítě jako kulturně utvářené procesy

Článek Networks as Culturally Constituted Processes německé socioložky Sophie Mützel je aktuálním pojednáním o dvou moderních sociologických směrech. Jak napovídá rovněž podtitul A Comparison of Relational Sociology and Actor-network Theory, v centru jejího zájmu se ocitá studium sociálních sítí. Jejím cílem je podrobit komparaci dva původně oddělené směry v „myšlení sítí“ („network thinking“) a uvažovat o kultuře a struktuře nikoliv jako o dualitě, ale jako o mísících se aspektech sociálního světa. K tomu dochází shrnutím a srovnáním relační sociologie, kterou autorka chápe jako kulturní obrat v analýzách sociálních sítí („Social Network Analysis“), a Actor-network Theory francouzských sociologů Bruno Latoura a Michela Callona). Text není snahou o syntézu dvou odlišných směrů, ale jejich dialogem s poukazem na společné znaky a možnosti jejich současného využití pro sociologickou práci. Jinými slovy je cílem oba přístupy přivést ke konverzaci a postavit je do komparativní roviny.

Vznik a vývoj teorií sociálních sítí

Nejdříve uskutečníme stručný exkurs do historie a dynamiky obou teorií, abychom později mohli zmínit některé jejich podobnosti a odlišnosti.

Relační sociologie

Vznik analýz sociálních sítí (dále jen SNA) se datuje do 70. let minulého století. Šlo o metodu strukturální analýzy vyvinuté v protikladu k někdejším výkladům kultury. Zejména šlo o reakci na „funkcionalistické teorie a individualistické teorie, (kdy) hlavní myšlenkou bylo rozpoznat sociální struktury na základě sociálních vztahů namísto kulturních kategorií nebo individuálních atributů“ (Mützel 2009: 873). Snahou tedy bylo určit sociální struktury jen na základě vztahů mezi jejími jednotkami, mezi aktéry (jinak také uzly [nodes]). Zpočátku se práce vyhýbaly kulturnímu obsahu a významům vztahů, resp. spojení, jak ale uvádí autorka, brzy se ukázalo, že „při analyzování vztahů se bylo obtížné vyhýbat kulturnímu porozumění a behaviorálním předpokladům, neboť jakýkoliv vztah mezi sociálními aktéry způsobuje různé a měnící se významy, zejména v kulturních a intersubjektivních kontextech“ (Mützel 2009: 873). Konec 80. let tak přinesl výzkumy více zaujaté hlediskem kultury (pozornost směřovala např. k diskursu a identitě), čímž došlo k prohloubení strukturalistické tradice v rámci teorie. Paralelní diskuse se sociology kultury a sociálních hnutí pak přinesly poznatek, že „empirické sítě jsou relačními sítěmi významů, které jsou diskursivně ustavovány v procesech a zásadně kulturních produktech.“ (Mützel 2009: 873). Výzkumy v tomto období využívaly zejména kvalitativních metod, jako jsou zúčastněné pozorování, rozhovor či analýza archivních dokumentů. Takto získaná data prošla kvantifikací a analýzou strukturálních vlastností.

O něco později, v polovině 90. let, výzkum sítí řeší otázku aktérství. V počátečních pracích se výzkumníci zajímali jen o dva typy aktérů – ti byli buď lidští, nebo se jednalo o jejich skupinové abstrakce. Ke změně však došlo, když mezi „uzly“ sítí byly zahrnuty i koncepty, kategorie a narativy. Ačkoliv nemůžeme mluvit o rovnocenném postavení, i tyto jednotky („non-human units“) mohou do jisté míry ovlivňovat lidské aktéry. V roce 1997 pak americký sociolog Mustafa Emirbayer pojmenoval hnutí relační sociologie, kterou definoval tak, že jde o obor, který vidí „vztahy mezi jednotkami jako přirozeně dynamické, rozvíjející se a probíhající procesy, než jako statické vazby mezi inertními substancemi“ (Emirbayer, 1997: 289)

Současný výzkum je podle autorky možné rozdělit na dvě větve: jedna je více strukturalistická (ke struktuře a kultuře přistupuje jako ke dvěma nezávislým jednotkám), ta druhá chápe sítě jako „explicitně kulturní“ (strukturu a kulturu mísí) a jejím představitelem je Harrison White. Jeho práce Identity and Control (White, 1992, 2008) „posouvá sociologickou teorii (…) směrem více dynamickému a kontextuálnímu modelu zvažováním, jak vzniká význam v relačním kontextu a, duálně, jak vztahy vytváří význam“ (Mützel 2009: 874). Znovu tak jsou definováni aktéři a jejich vzájemné vztahy. Whiteovým východiskem je, že svět je sociálně chaotický, my jako aktéři ho však můžeme ovlivňovat díky schopnosti spojovat a rozpojovat sociální vazby. Aktéři mohou s nahodilostí zápasit tím způsobem, že se ve snaze ustavit kontrolu pouští s ostatními aktéry do interakce, která je diskursivní a ostatní jí tedy připisují význam. White tyto interakce nazývá jako příběhy („stories“), při jejichž vyprávění vznikají mnohostranné vztahy, a to v rámci tzv. síťových polí („network domain“, zkráceně také „net-dom“, dále jen netdom), ve kterých se ustavují sociální postavení. Jinak řečeno jsou netdomy charakteristické řadou různých spojení a souvisejících příběhů. Mají navíc dočasnou dimenzi, protože „od chvíle, kdy je každý typ spojení obklopen příběhy vztahujícími se k minulosti nebo budoucnosti, příbuzenské spojení poskytuje dočasné rozšíření. Příběhy dělají síťové vztahy jednoznačnými.“ (s. 875). V praxi to následně vypadá tak, že aktéři při hledání sociálního postavení volí mezi různými netdomy. Toto „přepínání mezi netdomy umožňuje se zapojit do reflexivního srovnávání a zároveň vytváří vjem a význam. (…) Přepínání založené na sociokulturních diskontinuitách je centrálním mechanismem pro vznik významu“ (s. 875). Důležité je tedy vnímat ve výzkumech nahodilosti běžného života, za pomoci přepínání mezi netdomy (tzn. vzájemného spojování a rozpojování aktérů) tak sledovat vznik a vývoj sociálních struktur.

Sítě jsou tedy kulturně utvářenými procesy v tom smyslu, že vznikají při komunikativních interakcích, kdy se proplétají vztahy v síti s diskursivními procesy a praktikami. „Vztah mezi kulturou a strukturou není jednou z dualit mezi dvěma autonomními subjekty. Kultura a struktura, jazyk a relační spojení spíše splývají v rámci sociokultrního nastavení.“ (Mützel 2009: 875)

Actor-network Theory

Actor-network Theory (dále jen ANT) vzniká v 80. letech ve Francii. Jejími autory jsou Bruno Latour a Michel Callon, kteří se zabývají zejména antropologií a sociologií vědy a techniky. Sítě pro ně mají trochu odlišný a oproti klasickým sociálním vědám možná trochu kontroverzní význam, než tomu je u předchozího přístupu – jsou „heterogenním řetězcem spojitostí vytvořených z multidiemnzionálních a rozvíjejících se spletí lidských, ne-lidských („non-human“) a kolektivních aktérů“ (Mützel 2009: 876), resp. aktantů (ang. „actant“, jde o pojem, který dvojice vědců používá pro všechny živé i neživé aktéry). Podstatou přístupu je nalezení způsobu, jakým se tito aktanti propojují s ostatními skrze svoji činnost v procesu translace (překladu). Musí při něm rozeznat „potenciální přátele“, kteří na propojení přistoupí. Vědcova role spočívá ve stanovení relevantních kategorií. To se děje ex-post, až když už jsou veškerá spojení realizována. „Analytik se zaměřuje nejdříve na mnohostranná vzájemná propojení lokální, egocentrické sítě aktéra, než se přesune k další spojenému lokálnímu svazku spletenců.“ (Mützel 2009: 876) Postupně tak získává široký přehled o síti vztahů, což mu dovoluje získat komplexnější přehled o dané sociální struktuře.

Síť v ANT lze vnímat jako „metaforou toku překladů, kterými aktanti procházejí při vytváření spojení“ (Mützel 2009: 877). Pro naši představu může být síť chápána jako stopa po pohybujících se aktérech. Teorie navíc nepřistupuje k aktérům ukotveným v předem daném sociálním kontextu, struktuře. „Sociálno“ je totiž výsledkem sítí – vzniká až spojováním aktantů a překladem jednoho významu v jiný. Kategorie vznikají až působením aktantů, vědec tedy pouze „čte“, jak byly tyto kategorie ustaveny, z čehož je zřejmé, že ANT neodpovídá na příčiny jevů, ale pouze popisuje, „prezentuje příběhy, ve kterých jsou aktanti stopováni v tom, jak splnili proces navazování spojení, tj. konstruování osob, skupin a sociálna“ (Mützel 2009: 877). Ve své podstatě se ANT nesnaží začlenit mezi ostatní výzkumné metody v rámci sociálních věd;podle Latoura si „nepřeje přidat sociální sítě do sociální teorie, ale vytvořit sociální teorii ze sítí“ (Latour, 1996: 369). S tím souvisí i fakt, že na rozdíl od ostatních teorií se ANT nezaměřuje na přirozené vztahy mezi aktanty, vazby pro ni buď existují nebo ne, a to navíc jen u individuálních aktérů.

Konvergence a diverzity obou přístupů

Obě načrtnuté teorie sdílejí podobný základ: na rozdíl od teorií známých z našeho kurzu (např. Giddensova strukturační teorie) nepřistupují k již existující sociální realitě, sociálnímu systému nebo společnosti. Naopak stojí mimo tyto konstrukce a k realitě přistupují ex-post, zpracovávají její „otisk“ a na jeho základě generují empirická data. Zajímají se o produkci významu, o činnost aktéra a jeho způsoby definice situace, sledují jeho příběhy, jeho spojování a následné rozpojování s ostatními, vnímají realitu jako dynamickou a proměnlivou v rámci chaotického světa plném nahodilostí. Oba přístupy jsou kvalitativními metodami, k čemuž přidávají vizuální analýzy sítí. Stejně tak oba přístupy rozumí sítím jako kulturně konstituovaným procesům, když je vidí jako výsledek diskurzních praktik.

ANT zajímá, jak aktéři kategorizují jiné aktéry a jak následkem toho vytváří význam. Translace je pak procesem, ve kterém se formují nová spojení a zanikají stará, přičemž vepisováním praktik do materiální reality vzniká jejich trvanlivost. Relační sociologie má naproti tomu představu o aktérech, kteří přepínají mezi netdomy, tedy kulturně-strukturálními poli interakcí. Význam vzniká v procesu spojování a rozpojování mezi těmito netdomy a stává se součástí doprovodných příběhů. Zatímco relační sociologie vnímá ne-lidské aktéry jen jako součásti sociálního života, ANT jim ponechává schopnost být nositeli příběhů a uznává možnost z nich vycházející sociální akce (např. cesta do práce tramvají je umožněná mnou, řidičem tramvaje, ale i dopravním podnikem samotným, tramvají jako technologií, pokud nejedu „na černo“ či se setkám s revizorem v opačném případě, tak penězi, přístrojem na „cvaknutí“ lístku, oblečením – nejedu nahý, protože jinak by mi mohli pak ostatní lidé cestu znemožnit, nebo také např. ekology, kteří mě přesvědčili, že je žádoucí použít městskou hromadnou dopravu místo automobilu atp.). Kromě toho, v relační sociologii jsou to výzkumníci, kteří rozhodují, koho a co započítat do analýzy, kdežto ANT je interpretativní přístup, ve kterém se výzkumník spoléhá na to, že jedině aktanti samotní vytváří spojení (když je nevytvoří, tak s tím nic neudělá). Relační sociologie vzniká na základě strukturalistické tradice, fakticky formalizuje zjištěné konstrukce matematickými postupy. U ANT podle autorky zmíněná metafora sítě bránila formalizování výsledků, v současnosti už jsou však empirické práce schopny používat vizuální formalizace, když popisují změny vycházející z vědeckých polí. V obou přístupech mohou vizualizace sítí popsat dílčí sociální formaci a přivést tak výzkumníka k dalším analýzám.

Diskuse a závěr

Obě teorie mohou být v rámci současného sociologického vědění poměrně účinným nástrojem, který má potenciál k širšímu poznání sociální reality a zároveň k tomu eliminovat zkreslení výzkumu sociologem. V tomto směru je na výši především Latourova a Callonova ANT, která sice naráží na bariéry při snaze o formalizaci (operacionalizace, konceptualizace) a především náročnost výzkumu (vyžaduje studium enormního množství textových souborů), ve své podstatě však může být teoreticky odolná vůči vnějším tlakům, což může být dobrým argumentem pro objektivitu sociologické metody, která se jako věda o interakcích mezi lidmi bude vždy potýkat s nedosažitelností ideálu objektivní vědy s nevyvratitelnými postupy a výstupy. Odpovídá také na námitky, kde „končí“ data a začíná teorie a s ní případné (ať už záměrné, nebo ne) zkreslení. Zajímavé možnosti také představuje spojení obou přístupů: „… případná kombinace těchto přístupů je schopná spojit formální a interpretativní analýzy v relačním smyslu.“ (Mützel 2009: 881)

V obou případech jde o svým způsobem inovativní a kontroverzní přístupy. To, co je společné na obou teoriích, nás nabádá přistupovat ke společnosti jako k souboru aktérů, mezi kterými existují vazby. Ty jsou ovlivňovány kulturně pomocí diskursivních praktik, existují na základě různých sociálních kontextů, čili jsou tu před samotnými aktéry. Konkrétní utváření vazeb v sítích je už však doménou aktérů samotných, kteří tak činí v interakčním procesu. Člověk – aktér/aktant se rodí do systému vazeb a dále vytváří či ruší konkrétní spojení, kterým přikládá význam ve snaze dosáhnout určitého postavení. Vytváří tím zmiňovaný příběh – běžnou řečí příběh života, který dává systému vztahů člověka s ostatními smysl, říká, proč je tomu právě tak, a ne jinak. Kultura je pak obrazem takových příběhů, trvanlivá díky zápisu do materiální reality a replikaci skrze neustálé potvrzování příběhů. Pokud by na ni lidé nereagovali a nebyla by součástí jejich příběhů, stejně jako společnost, nemusela by existovat. Ve své podstatě se jedná o interpretativní přístup vhodný k lepšímu pochopení významu aktérství a struktury, jejichž rozpor se mu po svém daří překlenout, navíc s tím, že je přístupný aplikaci v praxi.

Autorka článku si bere dva na sobě nezávislé přístupy k sociálním sítím s odlišnou historií, srozumitelným způsobem vykládá jejich vývoj a vystavuje je srovnání. Pokud hodnotíme její snahu o jejich komparaci, práce v první řadě správně poukazuje, jak a v čem mohou mít blízko i zdánlivě odlišné přístupy k práci sociologa, z čehož pochopitelně může čerpat na teoretické úrovni – díky takové snaze může být vnímavější i k jiným přístupům a často tak odhalit nedostatky nebo doposud nevnímané výhody různých teorií. Ačkoliv by potenciální spojení ANT a relačního přístupu bylo zajímavé, samo o sobě to však neznamená, že by již byla možná fúze takových dvou teorií, které jsou obě ve výsledku odlišným základem pro praktický – a jejich původními autory již aplikovaný – výzkum. Teorie je však základem pro praxi a není nikdy ukončená, takže praktické uchopení a další rozpracování konkrétních postupů není vyloučené. Autorka je věcná, pečlivě mapuje oba přístupy a může nás tím dále inspirovat, z hlediska metody však obě teorie mají již svoji specifickou terminologii a postupy a je tedy vhodnější si mezi nimi zvolit, než je nějakým způsobem přímo kombinovat.

Je však možné přemýšlet o obohacení jiných sociálních teorií jedním z východisek ANT – o pojetí aktanta. Zdá se, že v dnešní době naše životy více než kdykoliv předtím ovlivňují věci, pokud budeme věrni terminologii textu, tak ne-lidští aktéři. Důležité jsou otázky po rostoucí roli médií a především nových technologií zejména více či méně samostatných mobilních telefonů, které komunikují se vzdálenými servery za účelem různých aktualizací, synchronizací a jiných upozornění. To souvisí i s růstem dostupnosti internetu a s ním spojeného virtuálního světa, díky kterému do společnosti vnikají stále noví ne-lidští sociální hráči vyžadující nové interakce, vznikají nové formy vzájemných závislostí. Například v této oblasti tak může být ANT užitečná.

Literatura:

  • LATOUR, Bruno – On Actor-Network Theory: A Few Clarifications. Soziale Welt 47(4): 369–81. 1996.
  • MÜTZEL, Sophie – Networks as Culturally Constituted Processes. Current Sociology, November 2009, Vol. 57, p. 871-887. Abstrakt: http://csi.sagepub.com/content/57/6/871.abstract
  • WHITE, Harrison C. – Identity and Control: How Social Formations Emerge. Princeton, 2008. NJ: Princeton University Press.

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *