Jak statistika ztratila svoji moc a co přichází po ní Jak statistika ztratila svoji moc a co přichází po ní

Jak statistika ztratila svoji moc a co přichází po ní

V britském The Guardian se před časem objevil velice zajímavý a podnětný článek How statistics lost their power – and why we should fear what comes next k tématu nedůvěry ve statistiku, reprezentaci dnešního světa a éře ,,big data“. Protože v něm jeho autor, sociolog a politický ekonom William Davies, formuluje řadu zásadních myšlenek, v následujících řádcích se ho pokusíme přiblížit prostřednictvím volného překladu zásadních pasáží textu.
 
Statistika by měla teoreticky pomáhat utvářet názory, měla by všem názorově odlišným stranám poskytnout útočiště, podklad, na kterém se mohou shodnout. Před posledními prezidentskými volbami v USA však došlo k zajímavému zjištění – až 68 % podporovatelů Trumpa nevěřilo ekonomickým údajům publikovaných federální vládou. Ve Velké Británii podle některých výzkumů až 55 % populace věří, že ,,vláda skrývá pravdu o počtu imigrantů žijících v zemi“. Vypadá to tedy, že spíše než aby statistika rozptylovala kontroverzi a polarizaci, ve skutečnosti je umocňuje. (Ostatně, známe to i z Česka, kde zastánci různých populistických stran a spolků odmítají důvěřovat datům a nejrůznějším ,,expertům“, které jim předkládají média.)
 
Zdá se, že antipatie vůči statistickým datům má také základ v určité datové aroganci – redukce sociálních a ekonomických záležitostí a číselné agregáty a průměry může u některých lidí narušovat jejich smysl pro politickou slušnost. Nejčastěji je to patrné v případě imigrace a multikulturalismu, jejichž obrana vychází při souboji mezi názory a statistikami většinou vítězně. Lidé věří, že například údaje o ekonomickém přínosu migrace jsou zmanipulované a vyvolávají tak přesně opačnou reakci. Ve Velké Británii tudíž politici raději v případě těchto témat opouští ekonomickou argumentaci.
 
Z jedné perspektivy se statistika stává elitistickou, nedemokratickou a nedbalou k těm, kteří vkládají své city do lokálních komunit a národa, je hlasem privilegovaných z Londýna, Washingtonu nebo Bruselu, kteří jejím prostřednictvím chtějí vnutit své vidění světa všem ostatním. Z odlišné perspektivy je statistika přesně tím opačným – poskytuje novinářům, občanům a politikům možnost diskutovat o společnosti jako o celku, ne jen na bázi anekdot, postojů a předsudků, ale způsobem, který lze ověřit. Je možné se z této polarizace vymanit? Musíme si zvolit mezi politikou faktů nebo emocí, nebo existuje jiný způsob?
 
Statistiku je možné vnímat prostřednictvím optiky její historie. Musíme ji považovat za to, čím je: není neoddiskutovatelnou pravdou, ani elitní konspirací, ale spíše nástrojem vytvořeným ke zjednodušení práce vlády, ať už lepší nebo horší. V historii můžeme vidět zásadní roli statistiky ve snaze pochopit národní státy a jejich vývoj, což nabízí alarmující otázku: jak, jestli vůbec, budeme pokračovat v chápání obecných idejí o společnosti a kolektivního vývoje a zdali by měla jít statistika stranou.
Statistika se v posledních desetiletích dostala do krize. Ve chvíli, kde se jí z historického hlediska podařilo redukovat komplexitu a tekutost národních populací do pochopitelných a uspokojivých faktů a čísel, díky kulturní politice vzniklé v 60. letech 20. století a přeuspořádání globální ekonomiky o něco později se úspěchy statistiků začaly drolit a není jisté, že statistici vždy s těmito změnami drželi krok. Tradiční formy statistické klasifikace a definice tím pádem musely zvládnout nápor tekutějších identit, postojů a ekonomických cest. Reprezentace demografických, sociálních a ekonomických změn formou jednoduchých, dobře organizovaných indikátorů tím pádem ztrácí legitimitu.
 
Vezměme si změnu v politické a ekonomické geografii národních států v posledních 40 letech. Statistiky dominující politické debatě jsou převážně národního charakteru: úroveň chudoby, nezaměstnanosti, HDP, čisté migrace. Jenže geografie kapitalismu se roztáhla do poněkud různých směrů. Globalizace předně neučinila geografii irelevantní – v mnoha případech učinila místo ekonomické aktivity mnohem důležitějším, zhoršením nerovnosti mezi úspěšnými místy (jako Londýn nebo San Francisco) a méně úspěšnými (jako severovýchod Anglie nebo americký ,,rezavý pás“). Klíčovými geografickými jednotkami už nejsou národní státy, jsou to spíše města, regiony nebo jednotlivé městské části, které stoupají a upadají.
 
Je stále těžší udržet osvícenský ideál národa jako jednotné komunity, svázané dohromady obecným rámcem. Příkladem může být údaj o nezaměstnanosti. Co když spousta otázek našeho věku není zodpověditelná prostým zahrnutím lidí pod nějaký ukazatel, ale intenzitou, kterou se jich dotýká? Když ve Velké Británii při nedávné ekonomické krizi nestoupla zásadně nezaměstnanost, bylo to považováno za úspěch. Jenže při bližším pohledu bylo možné zjistit, že řada lidí nedostává dostatečné množství práce nebo je zaměstnaná pod úroveň kvalifikace – zjistilo se, že existuje podstatné množství ,,podzaměstnaných“. V takovém případě rozdělení mezi ,,zaměstnaným“ a ,,nedobrovolně nezaměstnaným“ nedává příliš smysl.
 
 
Velká data nyní poskytují velké možnosti. Přináší však s sebou úplně nový pohled na populace a nové způsoby expertízy. Neexistuje už pevný rozsah analýzy (jako národ), ani ustálené kategorie (jako ,,nezaměstnaný“). Mnohem spíše je práce s daty stopováním identit, které si lidé sami propůjčí (jako #volímZemana nebo #kominíkyvčeskunechceme), než vytvářením klasifikací mezi nimi.
 
Většina z nás také nedbá na to, co o nás tato data říkají, individuálně, ani kolektivně. Žijeme v době, ve které naše cítění, identity a přidružení se k nějakému celku mohou být stopovány a analyzovány s bezprecedentní rychlostí a senzitivitou. Není tu však nic, co by tuto novou schopnost ukotvovalo ve veřejném zájmu nebo politické debatě. Existují datoví analytici, kteří pracují pro Google nebo Facebook, ale nejsou ,,experty“, kteří generují statistiky, jež jsou široce přijímány. Anonymita a utajení nových analytiků je přitom potenciálně činí politicky mnohem mocnějšími, než jakékoliv sociální vědce.
 
Politicky nejzásadnější je na tomto posunu od logiky statistik k logice dat to, jak pohodlně si tento posun sedl se vzestupem populismu. Populističtí lídři mohou opovrhovat tradičními experty, zatímco věří v odlišnou formu numerické analýzy. Takoví politici spoléhají na novou, méně viditelnou elitu, která vyhledává vzorky z datových bank, ale ojediněle přichází s nějakými veřejnými prohlášeními, natož aby publikovali nějakou evidenci. Tito datoví analytici jsou často fyzici nebo matematici, jejichž schopnosti nejsou vyvíjeny ke studii společnosti.
 
Příkladem budiž společnost Cambridge Analytica, která během amerických prezidentských voleb využívala různé zdroje dat, aby vyvinula psychologické profily milionů Američanů, což pomohlo Trumpovi cílit na ně své vzkazy šité na míru (k tématu je vhodné si přečíst tento článek Martina Robbinse přeložený v Deníku Referendum). Tento způsob psychologického vhledu do širokých populací je jedním z nejvíce inovativních a kontroverzních rysů nové datové analýzy. Studium chování jednotlivců na sociálních sítích se včleňuje do politických kampaní. Kdo ve světě, kde jsou pocity veřejnosti takto sledovatelné, potřebuje tazatele?
 
Jen velmi málo zjištění z těchto datových analýz navíc kdy skončí ve veřejné sféře. To znamená, že pomohou jen velmi málo ukotvit politický narativ v nějaké sdílené realitě. S úpadkem autority statistiky a s ničím, co by vstupovalo do veřejné sféry, aby ji nahradilo, lidé mohou žít v jakkoliv vymyšlené komunitě, kterou vnímají tak, že k ní náleží, a v níž se rozhodnou věřit. Kde mohla být statistika použita ke korekci špatných rozhodnutí o ekonomice, společnosti nebo populaci, je ve světě datových analytiků jen málo mechanismů, jak předcházet tomu, aby lidé dávali průchod svým instinktivním reakcím a emočním předsudkům. Na druhé straně, společnosti jako Cambridge Analytica chápou tyto pocity jako něco, co lze sledovat.
 
Toto celé pomáhá manažerům volebních kampaní a marketérům, méně už však objektivním, potenciálně na konsenzus zaměřeným rozhodnutím o společnosti, za které jsou statistici a ekonomové placeni. Zásadní je otázka, když jsou nyní čísla neustále generována za našimi zády a mimo naše vědění, kde krize statistiky zanechává reprezentativní demokracii.
 
Na jedné straně je zde prostor pro stávající politické instituce, aby se vzepřely – tak jako platformy ,,sdílené ekonomiky“ typu Uber a Airbnb začínají narážet na právní rozhodnutí, soukromí a lidská práva reprezentují případnou překážku rozšiřování datové analýzy. Co je méně jasné, jak budou benefity datových analýz někdy nabídnuty veřejnosti, tak jako je mnoho statistických datových souborů. Statistika se zrodila jako nástroj, jehož prostřednictvím stát mohl vidět společnost, ale postupně se vyvinula v něco, na čem záleží akademikům, občanským reformátorům a byznysu. Jenže mnoho firem, které analyzují data, je tajemství obklopující jejich metody a zdroje kompetitivní výhodou, které se dobrovolně nevzdají.
 
Poststatistická společnost je potenciálně děsivou vidinou. Ne, že by postrádala jakékoliv formy pravdy nebo expertízy, ale protože je může drasticky privatizovat. Statistika je jedním z pilířů liberalismu, tedy osvícenství. Experti, kteří ji vytváří a používají ji, byli vykresleni jako arogantní a nedbalí k emočním a lokálním dimenzím politiky. Není pochyb, že existují způsoby, kterými by mohly být datové kolekce přijaty, aby lépe reflektovaly žité zkušenosti, jenže boj, který musíme v dlouhodobém měřítku zvážit, se nevede mezi politikou faktů vedenou elitou a populistickou politikou pocitů. Je bojem mezi těmi, kteří se zastávají veřejného vědění a debaty a těmi, kteří profitují z nadcházející dezintegrace těchto věcí.
 
Článek How statistics lost their power – and why we should fear what comes next v anglickém jazyce, v původním znění a rozsahu a je k nalezení zde. Ilustrace: wikipedia.org.
Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *