Stojíme na prahu nového fašismu? Zápisky ze Sociologického včera s Martinem C. Putnou Mussolini

Stojíme na prahu nového fašismu? Zápisky ze Sociologického včera s Martinem C. Putnou

V polovině minulého týdne proběhla přednáška historika Martina C. Putny (web) na půdě Fakulty sociálních věd UK při příležitosti konání 64. sociologického večeru, a to pod názvem Stojíme na prahu nového fašismu? Náboženská a politická ultrapravice, její historické kořeny a její současná renesance. Hojná účast posluchačů potvrdila, že se jedná skutečně o aktuální téma, samotný obsah svižné přednášky pak naznačil, že pro chápání dnešních jevů nutně potřebujeme poctivou práci historiků. Ať už chceme popisovat současnost, nebo činit predikce.

Pád církve a zrod nové společnosti

Přítomní posluchači by se nejspíš shodli, že Putna nenaplnil téma své přednášky bezezbytku, když v momentě, kde končí jeho výklad historie fašismu, ponechává část věnovanou jeho renesanci na diskusi. Je však třeba si uvědomit, že není úkolem historika činit soudy bez dat a analýz a oddělit tak na přednášce část faktickou od roviny vlastních soudů je vlastně vhodným způsobem, jak se vypořádat s podobně ožehavým tématem. Zvláště, když samotný exkurz do historie fašismu byl v podání jeho autora velmi inspirativní. Bez studia dějin totiž nemusí být snadné si uvědomit širší souvislosti úzce spjaté se vznikem moderní společnosti, sekularizačním procesem, změnami v mocenském systému v celé vyspělé části společnosti, zejména v zemích s křesťanskou tradicí. Ačkoli by se spojení náboženství s politikou zdálo v dnešní době veřejnosti marginální skutečností, jsou právě církevní dějiny klíčem k pochopení zásadních společenských proměn sahajících určitou měrou až do současnosti.

Dobytí Bastily v roce 1789 je důležitým symbolickým mezníkem. 14. července začíná Velká francouzská revoluce, začátek konce francouzské monarchie, stejně jako rozsáhlých změn v dalších evropských královstvích. Mluvit můžeme o počátcích cesty k demokracii jako vládě lidu, o století sociálních nepokojů a všech implikacích kapitalismu, jež zde není třeba zmiňovat. Ponechme stranou ,,maličkosti“ jako střídání republiky, císařství a dílčích obdobích tyranie a zaměřme se na dva zásadní procesy týkající se tehdejší křesťanské církve, které Putna zdůrazňuje.

Církev je znenadání připravena o své postavení a tedy především podílu na moci, v dobách ideálu osvícenské vědy navíc rychle ztrácí své výsadní právo na výklad světa, na což je nucena reagovat. To se v příštích desetiletích děje zejména dvěma způsoby – dochází k pokusům o restauraci v politickém slova smyslu, tudíž návratu k někdejším společenským pořádkům, které byly přerušeny revolucí (lze mluvit o základech konzervatismu, jejímž představitelem je například Edmund Burke píšící slavné Úvahy o revoluci ve Francii), a ke snaze o reformaci. Prvé je ze své podstaty voláním po starých časech, zde fakticky po sepětí monarchie a církve, privilegovanosti dle původu, starým ctnostem; je nepřiznáním chyby a nereaguje na sociální změnu. Jako by restaurující říkali: ,,My udělali vše dobře, takže není co měnit.“ Druhé je v tomto smyslu opakem – ač touhou o návrat podílu na moci, tak realističtějším přístupem, který přiznává, že došlo ke společenským změnám a je třeba se přizpůsobit, aby nedošlo k úplnému upadnutí do zapomenutí. Od Velké francouzské revoluce jsme svědky obého.

Vzestup fašismu

Pro pochopení vzniku fašismu je snaha církve o znovuzískání moci esenciální, protože církev v evropských státech napomáhá vzestupu zejména v počátcích jednotlivých fašismů; je totiž pamětí doby, kdy vládl ,,pořádek“ – pořádek jako kontrast k demokracii, která programově trpí čas od času krizemi a častěji korupcí. Mussolini tak nachází v náboženství inspiraci a v části církve i spojence (ačkoliv italský fašismus využívající často pohanskou symboliku je navenek sekulární), podobně i v počátcích nástupu nacismu někteří církevní zástupci vítají příslib návratu pořádku a tradičních hodnot.

Co jsou Sociologické večery?
Sociologické večery jsou pravidelná diskusní setkání probíhající na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Jedná se o studentskou aktivitu, která vznikla na počátku letního semestru roku 2007 a za dobu svého fungování si získala řadu příznivců nejen z řad studentů, ale i odborné a laické veřejnosti. Setkání se odehrávají na akademické půdě, udržují si dobrou odbornou úroveň a těší se tudíž podpoře vedení Institutu sociologických studií FSV UK.
Sociologické večery byly opakovaně finančně podpořeny Akademickým senátem FSV UK.
www.sociologickevecery.fsv.cuni.cz

Nutno však zároveň dodat, že někteří bojovníci proti fašismu či nacismu jsou právě z církevních řad, proto je třeba být opatrný při používání jednoduchých a generalizujících spojení. Součástí dobového kontextu musí být také fakt, že se v Evropě v první třetině 20. století formuje komunistické hnutí, kterého se může obávat zejména církev. Jednotlivé fašismy nicméně slibují církvi autonomii a pevné postavení, z čehož však ve většině případů sejde, když se jednotliví vůdci dostanou k moci. Okouzlení fašismem přitom není jen věcí církevních kruhů, proto dnes známe mnoho umělců a intelektuálů, jimž se myšlenka pevného uchopení moci a myšlenka silného státu jako transcendující myšlenky zamlouvalo.[1] Vzestup fašismu je tedy reakcí na podmínky své doby, stejně jako touhou o obnovení – po stránce sociální – organizace tradiční společnosti ovládané dogmaty, kde má své důležité místo také církev.

Historie fašismu jako výzva pro dnešního vědce

Zabývat se fašismem není pro dnešního sociálního vědce na škodu. Ostatně to není na škodu pro nikoho, jelikož právě nyní, na počátku 21. století, je Evropa, světadíl po tisíciletí zmítaný boji a válkami, na pokraji skutečné hodnotové krize a jako bumerang se vrací staré scénáře, volání po ,,pevné ruce“, nulové toleranci ,,nepřizpůsobivosti“, korekcích demokracie apod. V diskusi Putna správně podotýká, že v dnešní Evropě má každý stát své fašisty – od neonacistů řeckého Zlatého úsvitu, přes maďarský Jobbik, české ,,dělníky“, francouzsky uhlazené lepenovce, po další západní populisty. A protože demokracie nemá zaručené prostředky k tomu, aby nemohla být zničena svými vlastními nástroji, je obava z opakování hrůz, ke kterým v důsledku vzestup autoritativních režimů v Evropě vedl, oprávněná.

Fašismus pozoruhodně spojuje prvky modernity s prvky předmoderní společnosti a je ze své podstaty pokořením demokracie, pro některé společenské skupiny však pokořením vítaným, nabízejícím pevnou identitu a ukotvení v baumanovsky tekutém světě. Ponořit se do studia fašismu a porozumět jeho kořenům je tak v takovém prostředí cennou výhodou. Může nás dovést například i k fenoménům rasismu či korporativismu a k novým perspektivám současného společenského vývoje, může se stát základem pro kritiku, výchozím bodem pro porozumění aktuálním sociálním procesům.

Poznámky:

[1] Na toto téma napsal cenný příspěvek německý sociolog Ralf Dahrendorf – Pokoušení Nesvobody (2008, Praha: H+H. ISBN: 978-80-719-071-2). Zabývá se v něm otázkou, jak někteří evropští myslitelé narození v letech 1900-1910 obstáli při setkání s nesvobodou, zdali podlehli svodům mocných ideologií. V jeho výběru nalezneme Jana Patočku, Karla Poppera, Theodora W. Adorna, Raymonda Aarona, Hannah Arendt, Jean-Paul Sartre a jiné.

Print Friendly

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

2 myšlenek Stojíme na prahu nového fašismu? Zápisky ze Sociologického včera s Martinem C. Putnou

  1. Jim Devon napsal:

    Jen o panu Putnovi doplním:

    Mezinárodní repozitář akademických děl Web Of Science:
    V tomto repozitáři má pan Putna:
    – 12 knih a
    – 1 citaci VŠECH jeho děl, která jsou tam evidována.
    – 6 z evidovaných publikací, které napsal vychází z méně než 7mi zdrojů

    1. Filip Lachmann Filip Lachmann napsal:

      Dobrý den, jak to prosím souvisí s tímto článkem a jeho obsahem? Resp. jaký je Váš záměr. Děkuji za ozřejmění.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *