Stuart Hall: kulturální studia, kultura a politika Stuart Hall: Kulturální studia, kultura a politika

Stuart Hall: kulturální studia, kultura a politika

Blízkost slov kultura a společnost, tak jak je vnímá laik jako jejich běžný čtenář či uživatel, je i pro sociologa pozoruhodná a musí se jí zabývat. Kultura je pro něj ale těžko uchopitelná améba plná komplexních procesů, časových sousledností, vysvětlení, jazyka, kolektivní reprezentace, mýtů a tradic. Mění se pozvolna či radikálně skokem, zcela jistě ale je výsledkem určitého sdíleného úsilí. Je stále reprodukována jednotlivými aktéry za pomoci hmotných artefaktů, které slouží jako evidence. Podstatný je zároveň ustálený znakový systém, jelikož kultura potřebuje prostředek ke svému přenosu. Pokusů o uchopení všech těchto elementů zná sociální a literární věda mnoho. Řada z nich byla výsledkem krize sociologie v 60. letech minulého století, kdy dochází k jejímu postupnému rozkladu, rozmělňování do dalších oborů společenských věd a reflexi postupů jiných disciplin. Dekonstrukce sociologie jako profesionální vědy se vyznačuje kritickým postojem k dosavadnímu konsensuálnímu přístupu ke studiu společnosti, což akcentují sociologové na obou stranách Atlantiku.

Zájem o kulturu se projevuje v mnoha rovinách a v prostředí mnoha skupin a škol. Jeden ze směrů se rodí v úsilí několika sociologů působících na půdě birminghamské univerzity. Mluvíme o něm jako o kulturálních studiích, která Andrew Milner v úvodu knihy Contemporery Cultural Theory situuje mezi dřívější britskou tradici literární kulturní kritiky, francouzský strukturalismus a kontinentální západní marxistické tradice. Na tomto podloží v roce 1964 v Birminghamu vzniká Centrum pro současná kulturální studia (CCCS) pod záštitou tří jmen – Richarda Hoggarda, Raymonda Williamse a Stuarta Halla, o jehož odkazu pojednává tento text. Ten ve studiu kultury obrací svoji pozornost k ideologii, tvorbě kulturní identity, subkulturám, populární a masové kultuře, mocenským vztahům či přenosu informace od jejího kódování tvůrcem po dekódování příjemci. V letech 1968 až 1979 se stává ředitelem institutu. Zpracovává Gramsciho koncepty hegemonie a ideologie, které se stávají jedním ze zdrojů touhy (Halla i kulturálních studií obecně) „odkrývat a demaskovat politické a mocenské praktiky, ideologické vlivy a zkreslení přítomné v každodenním životě“ (Balon, 2004: 59).

Program kulturálních studií je angažovaný a politický, nedůvěřivý vůči dominanci moci, obezřetný vůči produkci a cirkulaci vědění v kapitalistickém systému západní společnosti (z dobového hlediska je součástí státní politiky ve Velké Británii, když odkazuje k britskému křídlu Nové levice). Hall si vyvíjí svůj specifický pohled na svět odvolávající se k marxismu a podobně jako další strukturalisté a post-strukturalisté se obrací k jazyku a sémiotice (Saussure, Lévi-Strauss, Foucault, Eco, Bachtin, Derrida…). Jeho kulturalismus má zmenšit propast mezi „aktivním vědomím a relativně ‚danými‘ determinujícími podmínkami“ (Milner, 1994: 2), strukturalismus pak uznat přítomnost omezujících vztahů struktury. V roce 1980 Hall formuluje základní paradigmata kulturálních studií. Při definici kultury jako takové vychází z Williamsova dvojího pojetí kultury obsaženým v jeho práci Long Revolution: v tom prvním ji autor definuje jako „sumu dostupných popisů, skrze které společnosti dávají smysl a reflektují své běžné zkušenosti“ (Hall, 1980a); v tom druhém se kultura vztahuje k „sociálním praktikám…, kultura je celý způsob života“ (Hall, 1980a), a to ne v tom smyslu, že by kultura měla být jen praktikou nebo souborem více častých způsobů chování – kultura „souvisí se všemi sociálními praktikami a je sumou jejich vzájemných vztahů“ (Hall, 1980a).

Z analýzy kultury tak nejde vynechat ani ty sociální praktiky, které leží mimo náš zorný úhel, a její studium nutně musí být odhalováním skutečného uspořádání mající vliv na tyto praktiky (strukturální hledisko). Kultura tak není nutně jen to, co za ni většinou považujeme: umění, tradice, folklor, společenské chování, politika, výroba; rozkrýt její podobu ale můžeme za pomoci zkoumání řádu mezi těmito jednotlivými prvky. „Cílem těchto analýz je uchopit, jak jsou interakce mezi těmito praktikami a vzorky žité a zažívané jako celek, v jakékoliv dané době.“ (Hall, 1980a)

Stuart Hall

Stuart Hall

Pro Stuarta Halla je významný především způsob, jakým jsou lidem předkládány informace prostřednictvím médií. Zajímá ho, jakým způsobem je divák čte a jaký k nim zaujímá postoj. Poukazuje na to, že divák může chápat sdělení doslovně a zároveň si být vědom diskursivně dané konotace, a přesto sdělení dekódovat celkově opačně, jelikož informace může vstřebávat v určitém alternativním referenčním rámci a číst události opozičním způsobem („To je případ diváka/divačky, jenž naslouchá diskusi o potřebě omezit platy, avšak jakoukoli zmínku o ‚národním zájmu‘ čte jako zmínku o ‚zájmu třídním‘.“ Hall, Kódování / dekódování, Teorie vědy). Subjektem Hallova zájmu je masová kultura konzumního kapitalismu, kterou kulturální studia vnímají jako „arénu souhlasu a odporu v boji o kulturní významy“ (Barker, 2004: 148). Můžeme tedy mluvit o politické koncepci populární kultury jako arény, ve které je zachovávána či naopak zpochybňována kulturní hegemonie. Z toho vyplývá, že populární kultura není záležitostí estetických hodnot, ale otázkou klasifikace a moci. Kulturálního vědce tak musí zajímat „žitá“ kultura ve smyslu vědění a jeho každodennosti, mimo jeho zájem stojí „vysoké umění“, tedy pokud se nejedná o způsob, jak je takové umění elitami předkládáno masám.

Hall je obvykle považován za nejvýraznější postavu kulturálních studií uvnitř i vně Velké Británie, ačkoliv sám trvá na tom, že birminghamský projekt kulturálních studií byl od svého počátku především výsledkem skupinového úsilí. Značnou měrou se ale o jeho rozvoj zasadil zejména díky vedoucí funkci zmíněného institutu, když zde za jeho působení ve funkci ředitele a vedoucího výzkumu došlo k největšímu rozmachu kulturácích studií.

Otázka kulturní identity

V úvodu jsme si řekli něco o pozadí Hallových kulturálních studií, pokud ale chceme porozumět jeho teoriím hlouběji, je třeba podrobněji rozkrýt, jakým způsobem jsou jím jednotlivé směry a inspirace uchopeny. To dobře ilustruje jeho práce The Question Of Cultural Identity, která nám poslouží i jako nástroj k dalšímu čtení. Jejím centrálním pojmem je nová forma individualismu moderní doby stojící na „nové koncepci individuálního subjektu a jeho identity“ (Hall, 1992b: 1). Hall netvrdí, že by individualismus nebyl běžnou skutečností už v předmoderní době, mluví ale o vytržení individua ze stabilních struktur a tradic. Zmiňuje tu velký řetěz bytí jako božskou danost věcí zakrývající smysl toho, že každý je ve skutečnosti suverénním individuem. Skutečné „objevení“ individuální osoby tak musel nastartovat vznik do té doby nových hnutí a koncepcí (v západním myšlení) jako protestantství (oproštění individuálního vědění od církevních institucí), renesanční humanismus, vědecké revoluce a zejména pak osvícenství (člověk jako racionální bytost, oproštěná od dogmat).

V době pozdní modernity však stojíme před novými koncepcemi moderního subjektu. Jeho fragmentace podle Halla není věcí odcizení, ale dislokace. V tomto ohledu můžeme mluvit o pěti sociálních teoriích (vychází přitom z Marxe, Freuda, Foucaulta, de Saussura a feminismu) jejichž důsledkem může být snaha o konečnou decentraci subjektu newtonovsko-karteziánské vědy, zároveň – a především – se pak jedná o poměrně pohodlné proniknutí pod povrch kulturácích studií, protože ty mnohé z následujících poznatků považují za své předpoklady, přestože se jedná o poměrně široký záběr několika odlišných směrů. Některými jsou proto kulturální studia považována za anti-disciplinu, které jde na prvním místě o jediné: zaměřit se na politické aspekty masové kultury.

V první řadě je třeba hovořit o tradici marxistického myšlení. V centru Hallova zájmu se ocitá zejména tvrzení, že „člověk vytváří historii, avšak jen na základě podmínek, které sám nevytvořil“ (Hall, 1992: 2). Marx se tu totiž podle strukturního marxistického myslitele Louise Althussera vyhýbá otázce individuálního působení člověka, když namísto jeho umístění do středu svého teoretického systému raději směřuje svou pozornost na způsoby produkce nebo cirkulaci kapitálu. Tím se vyhýbá dvěma klíčovým a neoddělitelným předpokladům moderní filosofie, a sice že „je tady univerzální esence člověka“, a že „tato esence je atributem ‚každého jednotlivého individua‘, který je jeho opravdovým předmětem“ (Hall, 1992a: 2). Zamítnutím esence člověka na teoretické úrovni tak Marx vytvořil své filosofické kategorie z oblastí (politické ekonomie, historie, etiky), kterým měly být nadřazené. Hall tu mluví o Althusserově teoretickém antihumanismu [1], který se – aniž bychom diskutovali o jeho správnosti – stal inspirací pro moderní myšlení, a tedy i pro Hallovu konstrukci identity.

Freudovo pojetí nevědomí. Podobně jako spatřujeme v Cooleyho teorii looking glass self proces učení se vlastního ve vztahu k jiným, můžeme u Freuda nalézt koncept, který říká, že naše identita či tužby (tedy součásti stejného ) jsou něčím, čemu se dítě postupně učí, ovšem na úrovni nevědomí. Hall tu navazuje na čtení Jacquese Lacana a jeho zrcadlovou fázi vývoje, kdy dítě spatřuje svoji celou osobu buď doslova v zrcadle, nebo obrazně v „zrcadle“ pohledů ostatních. Opět, Freudovy myšlenky našly mnoho svých pokračovatelů, kterým Hall zůstává otevřený, když podobně jako oni považuje nevědomí v souvislosti s tvorbou identity za samozřejmost.

Strukturální lingvistika. Ferdinand de Saussure dle Hallova výkladu tvrdí, že „nejsme v jakémkoliv absolutním smyslu ‚autory‘ tvrzení, které pronášíme, nebo významu, který chceme vyjádřit jazykem“ (Hall, 1992a: 4). To nás dostává do jisté pasti, kdy se musíme podřídit pravidlům a významům naší kultury, jelikož „jazyk je sociální, nikoliv individuální systém“ (Hall, 1992a: 5), který nás předchází jako systém podobností a odlišností, což má však spojitost s identitou: jsem tím, kým jsem, protože nejsem někým jiným. Identita tedy může být strukturovaná podobně jako jazyk a stejně jako jím není možné nikdy vyjádřit přesný smysl, ani identitu není možné určit ve své celistvosti. „Význam je inherentně nestabilní: cílí po uzavření (identitě), ale je konstantně narušený (rozdílností).“ (Hall, 1992a:5) Stejně tak je lingvistika v kulturálních studiích důležitá pro konstrukci mínění či tvorbu mýtů, v čemž nacházíme styčnou plochu s teoriemi francouzského sémiotika Rolanda Barthese.

Foucaultův odkaz. Michel Foucault se jako jeden z nejvlivnějších filosofů 20. století objevuje i v pracích Stuarta Halla, kterého zajímá především jeho „genealogie moderního subjektu“ vycházející z konceptu disciplinární moci zaměřené na ovládání těla jednotlivce. V systému využívajícím tuto moc podle Foucaulta klesá individualizace, když díky shromažďování dokumentace o jednotlivcích je možné vytvářet popisy a charakteristiky skupin a rozdíly mezi jednotlivými členy, dosahovat efektivnější organizace, z čehož plyne paradox, že „čím více kolektivní a organizovaná je přirozenost pozdně-moderních institucí, tím větší je izolace, dohled a individuace individuálního subjektu“ (Hall, 1992a: 6).

Feminismus jako sociální hnutí i teoretická kritika. Feminismu je téma identity vlastní – jako hnutí je možné ho chápat jako základ politiky zaměřené obecně řečeno na nerovnováhu moci, ať už jde o postavení ženy či člena etnické či jiné menšiny. Po teoretické stránce otevírá mnohá, do určité doby okrajová témata, stejně jako se zajímá o proces utváření genderové identity či o fungování diskursivních praktik, čemuž se budeme věnovat ještě v další části tetxu.

Nyní si můžeme položit otázku: jaký je tedy subjekt pozdně-moderní společnosti a jaká je jeho kulturní identita? Subjekt sám o sobě nemizí, ani není nenávratně zničen, pouze ztrácí pevnost své identity, která je fragmentovaná, nedokončená a rozporná. V jistém ohledu je podobný i přístup Halla k sociální teorii jako takové – jeho klíčovými předpoklady jsou otevřenost subjektu a citlivost ke struktuře, samotný pojem kulturní identity se tak objevuje v četných Hallových pracích. Když v článku Cultural Identity and Diaspora pracuje s identitou, chápe ji jako nikdy nedokončenou „produkci“ vytvářenou v rámci její reprezentace. Lze ji vnímat dvěma způsoby: buď jako určité kolektivně sdílené , které je však definováno více vnějškově a uměle jako výsledek běžné historické zkušenosti a neměnných významů (nejspíš to, čím bychom běžně popsali „českost“, kdybychom byli znenadání osloveni na ulici), nebo jako soubor významných odlišností, které definují to, kým doopravdy jsme, nebo – jak Hall zdůrazňuje – kým se stáváme souhrou historie, moci a kultury. Kulturní identity tedy nejsou něčím, co bychom měli najít a uchovat, jsou to „jména, která dáváme rozdílným způsobům, kterými jsme umístěni, a které nás umisťují, do narativu minulosti“ (Hall, 1990: 225).

Stuart Hall

Stuart Hall

Jinými slovy nejde o „neměnný původ, ke kterému bychom mohli udělat konečný a absolutní Obrat“ (Hall, 1990: 226). Místo, abychom mluvili o esenci svého já, mluvíme o jeho umístění do určité polohy. Když se Hall snaží popsat, co dělá z karibského lidu karibský lid, hovoří o trojí přítomnosti v jeho reprezentaci [2]: africké, evropské a americké. Ve velmi zjednodušené formě to lze vysvětlit jako prolnutí společných afrických kořenů, dopadů evropské vyvlastňující moci a skutečnosti přemístění původních a z celého světa nově příchozích obyvatel na území amerického kontinentu, v tomto případě na karibské ostrovy. Jen ze znalosti těchto střípků, z nasměrování různými dějinnými skutečnostmi lze pochopit identitu diaspory [3].

Odkaz Stuarta Halla a kulturálních studií

Přestože by se zdálo, že výklad dílčích teorií nebo pojmů je na tomto místě přebytečný, má účel pro utvoření obrazu o kulturálních studiích jako celku. Ta pochopitelně jako všechny ostatní sociálně vědní discipliny procházela postupným vývojem, který je možné vystopovat i skrze Hallovu definici kulturní identity. Naštěstí ale nemusíme chodit daleko, a už vůbec ne do sekundární literatury, abychom si toho všimli i na jiném místě, Hall totiž v roce 1990 na konferenci o kulturácích studiích na University of Illinois přednáší svůj text Cultural Studies: Some Theoretical Legacies a o dva roky publikuje článek na obdobné téma: Cultural Studies and Its Theoretical Legacies. V něm se vrací zpět v čase a prostupuje historií oboru, kterému pomohl vdechnout téměř o třicet let dříve život.

Pokud se čtenáři kulturální studia zdají rozmanitá, a v jistých ohledech rozpačitá, není daleko od pravdy, zvláště, když samotný Hall popisuje snahu CCCS nikoliv jako teoretickou práci, nýbrž jako „teoretický hluk“. Od svého základu jsou kulturální studia diskursivní praktikou, ke které však musela urazit značnou cestu. Nejprve bylo nutné svést souboj s marxismem, vytěžit z něj co možná nejvíce a přitom s ním nesplynout; použít zejména jeho doktrinální charakter, uchopit ho jako meta-narativ pro studium toho, čím se samotný Marx ani přímo nezabýval: vnitřní stavbou ideologie, kultury nebo komunikace. Hall si také dává záležet na tom, abychom nevnímali setkání s marxismem jako zakládající moment kulturácích studií, přestože přiznává, že v určitém období mnohá z jejich základních východisek položilo dílo Antonia Gramsciho, a to zejména v otázkách kulturní hegemonie a ideologie, Halla však zaujalo zásadní měrou také Gramsciho pojednání o „produkci organických intelektuálů“, kteří musí být napřed před tradičními intelektuály [4], musí se pohybovat v předních liniích intelektuální práce, za kterou musí nést zodpovědnost, a uvědomovat si její politický dopad. To teoretickou práci předurčuje, aby byla otevřená novým otázkám a lépe vstřebávala aktuální témata, chce-li zůstat věrná svému ideálu. Kulturální studia v souladu s tím tak v sedmdesátých letech odpovídají na dvě zásadní výzvy: otázku rasy a feminismu.

Hall to označuje jako „vpád feminismu“, když se kulturální studia naplno otevírají tématům genderu a sexuality ve vztahu k moci, subjektivity či spojení sociální teorie a psychoanalýzy. To, stejně jako posun ve vnímání individuálního jako navýsost politického, vede k postupné proměně předmětu discipliny. Nejdůležitějším mezníkem je v tomto ohledu rok 1978, kdy doposud z větší části „mužské“ CCCS vydává časopis s titulem Woman Take Issue. S pocitem „dobrých, transformovaných mužů“ dává prostor dobrým feministickým prácím, které zároveň oživují akceschopnost oboru. Ve stejném roce vychází i slavná publikace Policing the Crisis: Mugging, the State and Law and Order zabývající se fenoménem tzv. muggingu, vytvářením morální paniky [5] ve spojitosti s rasovým původem pachatelů přepadení. I zde je podstatná role médií a analýza jejich působení na tvorbu mínění a úlohu ve veřejném diskursu.

Samotné objevení diskursivity a textuality patří mezi další klíčové součásti rozvoje kulturálních studií. To, co bychom mohli nazvat jako lingvistický obrat, využití poznatků sémiotiky, strukturalismu a post-strukturalismu, kulturálním studiím přineslo změnu pohledu na kulturu ve smyslu důrazu na její symboličnost a proměnlivost. „Na médiu kultury je vždy něco decentrovaného, na jazyce, textualitě a signifikaci, která pokaždé utíká a vyhýbá se pokusu o své zachycení, přímo a okamžitě, ostatními strukturami.“ (Hall, 1992a: 10) Můžeme sledovat jen částečnou stopu kultury, „číst“ různé formy jejích projevů, nikdy ji však nemůžeme vidět v celé její plnosti, ani v neměnném a „jasném“ významu. Tím kulturální studia dostávají další rozsáhlou škálu nástrojů pro svoji činnost, zároveň se však dostávají do nebezpečí – které zmiňuje Hall vedle hrozby přílišné institucionalizace americké větve své discipliny [6]  – že se ztratí právě v přemíře textuality.

Je zřejmé, že pokud Hall zastává ideál „organického intelektuála“, nemohl zůstat stranou veřejného života, politických komentářů a analýz mediálních textů či filmů – nakonec třeba zrovna výše zmíněná práce Cultural Identity and Diaspora vychází především z Hallovy reflexe karibské filmové tvorby. Proto v jeho bibliografii nalezneme několik desítek publikací obracejících se k palčivým problémům sociálního života. Hallův profesní život je tak vlastně zároveň hledáním pravdy, odhalováním vnitřních procesů útlaku a bojem proti rasismu a diskriminaci. Významný je i jeho podíl na studiu subkultur mládeže, který z výše zmíněným úzce souvisí. CCCS se ve svých výzkumech díky poměrně bohaté teoretické výbavě mohlo začít zabývat i symboly, které dnes řada studentů humanitních věd běžně analyzuje ve svých seminárních či diplomových pracích – např. módou nebo volnočasovými aktivitami, a vyjádřit jejich prostřednictvím vztahy kultury a identity, kultury a vzpoury proti hegemonii.

Práce kulturálních vědců tak v mnohém připomíná Rolanda Barthese a jeho demaskování mýtů kapitalistické společnosti – díky strukturálně-lingvistickému přístupu je možné analyzovat cokoliv, jak formu, tak obsah sdělení, jelikož cokoliv, co nás obklopuje,  teoreticky lze naplnit jakýmkoliv významem. CCCS tedy uskutečňuje mnoho terénních výzkumů, jejichž výsledky se stávají oblíbeným zdrojem jedinečného vědění, mimo jiné o mládežnických subkulturách (např. v roce 1976 vychází publikace Resistance through Rituals: Youth Subcultures in Post-War Britain [7]). Stále je třeba mít na paměti, že kulturální studia působí jako kritická teorie masové společnosti a v tomto směru disponuje nezpochybnitelnými výsledky. Současná situace však napovídá, že podobně jako jiné směry v sociální vědě ztrácí v postmoderní době svůj kritický náboj, i současná kulturální studia čelí nebezpečí, že se stanou jen běžnou interpretační metodou (viz také Hallova poznámka k institucionalizaci americké větve). „Současná postmoderní – jak se dnes často označují – kulturální studia dominantní ideologii a kulturu spíše oslavují než kritizují.“ (Balon, 2004:63)

Kódování/dekódování

Vrátíme-li se zpět k Hallově tvorbě teorie, je třeba se ještě zmínit o jeho stěžejním sémiotickém konceptu přenosu sdělení v rámci masové komunikace, který se poprvé objevuje v práci Encoding and Decoding in the Media Discourse roku 1973. V něm Hall vychází z předpokladu, že divák není jen pasivním příjemcem předložené informace a naopak se na jejím konečném významu spolupodílí, což zároveň znamená, že si ji každý může vyložit jiným způsobem. Hall chce nejprve užitím sémiotického paradigmatu odstranit behaviorální přístup ke komunikační situaci: „Třebaže jsme si vědomi, že televizní program není behaviorálním vstupem, jakým je poklepání na koleno, přesto se dlouhou dobu zdálo, že je pro tradiční výzkumníky prakticky nemožné komunikační proces konceptualizovat a neupadat přitom do té či oné varianty otřepaného behaviorismu.“ (Hall, 2005: 47) Dále je třeba si uvědomit, že realita našeho světa existuje prostřednictvím jazyka, jehož užití je vždy ukotveno v tom či onom diskursu. Sdělení je tedy určitým způsobem zakódováno, vedle denotativního významu však může implikovat řadu na první pohled zamlčených předpokladů.

Tato konotativní rovina je náchylná být nositelem mnohoznačnosti, čehož konec konců televizní přenosy často využívají. Velkou měrou závisí na kulturním a společenském pozadí komunikace, protože je to právě společnost, která může vnucovat své politické či kulturní klasifikace tvořící dominantní kulturní řád. To však neznamená, že by nemohlo dojít k jeho změně, není neměnný, „jen“ zpravidla určuje současnou podobu a fungování sociální struktury, přesvědčení a praktik. Významy jsou tak zasazeny do rámce konkrétní kultury, v níž jsou náchylné podlehnout dominantně preferovaným výkladům, což bezezbytku vysvětluje situaci, kdy převzatý televizní pořad nenachází patřičnou odezvu u obecenstva, pro které nebyl původně určen. Nic však nemůže zaručit a určit, do jaké míry bude obecenstvem význam správně dekódován, divák k němu totiž může zaujmout různé postoje, které Hall pojmenovává jako postoj dominantně-hegemonický, postoj vyjednaného kódu a postoj opozičního kódu.

V případě prvního typu příjemce sdělení akceptuje ideologii a čte ho preferovaným způsobem; ve druhém divák rozumí tomu, co je předmětem dominantního označení, zaujímá vůči němu však vlastní, relativně autonomní postoj; a konečně v případě opozičního čtení je  preferovaný kód zamítnut a nahrazen vlastním významem. S tím vším se člověk může setkat snadno i na vlastní kůži, dotknout se tak přímo Hallovy teorie a stát se tím pádem svědkem diskursivního zápasu, kdy informace obecenstvem začínají být čteny opozičním způsobem. Tehdy je nejvyšší čas k tomu, aby došlo ke změně – buď v dominantním řádu, nebo ve výběru jiné, „vhodnější“ formy sdělení.

Literatura a poznámky

  • BALON, Jan. 2004. Sociální teorie a kulturální studia : dva typy interdisciplinárního přístupu, in: Sociologický časopis, no. 1-2, Sociologický ústav AV ČR, Praha, pp. 49-66. [Dostupné online, 16. 1. 2014: <http://sreview.soc.cas.cz/uploads/0b2f0a2cc5bad53a214aa9c482be9f85ab3423d6_513_14balon24.pdf >]
  • BARKER, Chris. 2004. SAGE Dictionary of Cultural Studies. SAGE Publications, New York. ISBN: 9780761973416.
  • HALL, Stuart. 1980a. Cultural Studies: Two Paradigms, Media, Culture and Society, no.2.
  • HALL, Stuart. 1980b. Culture, Media, Language, S.Hall, D.Hobson, A.Lowe and P.Willis (eds.), London: Hutchinson.
  • HALL, Stuart1980c. Race, Articulation, and Societies Structured in Dominance, in Sociological Theories: Race and Colonialism, UNESCO: Paris.
  • HALL, Stuart. 1989. The Meaning of New Times, in New Times: The Changing Face of Politics in the 1990s, Lawrence and Wishart, London, pp. 116-133.
  • HALL, Stuart. 1990. Cultural Identity and Diaspora, in Identity, J.Rutherford (ed.), Lawrence and Wishart, pp.222–237.
  • HALL, Stuart. 1992a. Cultural Studies and Its Theoretical Legacies, in Cultural Studies (eds) Grossberg, Nelson and Treichler, Routledge, pp.277–294.
  • HALL, Stuart. 1992b. The Question of Cultural Identity.  Modernity and its Future.  Ed. Hall, D. Held, and T. McGrew.  Cambridge: Polity.  274-316.
  • HALL, Stuart. 1993. Culture, Community, Nation, in Cultural Studies, vol. 7, no. 3, pp. 349-363.
  • HALL, Stuart. 1997. Representation: Cultural Representations and Signifying Practices, (ed). Sage and the Open University.
  • HALL, Stuart. 2005. Kódování/dekódování, in Teorie vědy/Theory of Science (Praha), vol. 27 (2), 2005: 41–59.
  • HALL, Stuart. 2008. Richard Hoggart, The Uses of Literacy and The Cultural Turn, in Rigard Hoggart and Cultural Studies, ed. Sue Owen, University of Sheffield.
  • MILNER, Andrew. 1994. Contemporary Cultural Theory. UCL Press, London.
  • SMOLÍK, Josef. 2007. Subkultury mládeže. Grada, Praha.
  • THREADGOLD, Terry. 2003. Cultural Studies, Critical Theory and Critical Discourse Analysis: Histories, Remembering and Futures, in Linguistik Online. Vol. 14, No. 2. [Dostupné online, 16. 1. 2014: <http://www.linguistik-online.de/14_03/threadgold.html>]

[1] Dějiny nejsou tvořeny člověkem, ale strukturou.
[2] Hall v tomto textu vychází mimo jiné z reprezentace karibské kultury prostřednictvím karibské kinematografie a britských „black cinemas“.
[3] V Hallově pojetí je diaspora chápána jako etnicita.
[4] „Tradiční intelektuál“, jak ho chápe Gramsci, vidí sám sebe vně společnosti, vně její probíhající procesy.
[5] Pojem morální panika původně definoval  Stanley Cohen jako situaci, při které je určitá sociální skupina, např. etnická menšina, označena za deviantní a v tomto světle se stává (mnohdy umělou) hrozbou pro společnost.
[6] Přílišná institucionalizace kulturácích studií se může projevit nepřípustnou formalizací otázek politiky a moci, což by mohlo uvrhnout do neschopnosti plnit funkci angažované a kritické  vědy. Americkými kulturálními studii se však dále Hall nezabývá.
[7] Je rovněž důležité se seznámit s faktem, že závěry tohoto výzkumu se setkaly s četnými kritikami. Přehledně je mapuje Josef Smolík v knize Subkultury mládeže, kap. 3.2 Birminghamská škola, CCCS, str. 78-80.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *