T. G. Masaryk: Vědecká a filosofická krize současného marxismu Masaryk: Vědecká a filosofická krize současného marxismu (zdroj: sxc.hu, autor: http://www.sxc.hu/profile/csiess)

T. G. Masaryk: Vědecká a filosofická krize současného marxismu

Přestože na první pohled začátky české sociologie v konkurenci k té zahraniční – především pak francouzské, německé, italské či americké – mohou blednout a představovat pro některé jen hromadu zaprášených a příliš těžkých knih bez nároku o reedici, zájem o ně může docela dobře přinést zajímavá zjištění.

Z pohledu dnešního, méně poučeného čtenáře, tak může být setkání s T. G. Masarykem v něčem překvapující; zakladatel moderního českého státu je totiž ve své běžné publikační činnosti věcný, informovaný a schopný pohybovat se v intelektuálním diskursu své doby a své myšlenky konfrontovat s nejvlivnějšími sociology, sociálními vědci, filozofy a ideology své doby. Soudím tak podle jeho podílu na tvorbě časopisu Naše doba, jehož svázaný ročník (1898) se mi dostal do rukou. Na více než jedenácti stech stranách je v něm k nalezení mnoho podnětných témat podaných českými i zahraničními autory zabývajícími se otázkami hospodářskými, sociálními, teologickými a veskrze sociologickými. Lze z toho usuzovat, že česká intelektuální obec tak vlastně už před samotným ustavením Československa měla velice blízko k celoevropskému vědeckému diskursu a vědění. Jistě více, než tomu bylo o nějakých padesát let později. A právě proto – vinou komunistické totality a její ideologické hegemonie – ještě dnes vnímáme českou sociální vědu stále vzdálenější té světové. Do Evropy se – jak by možná řekl Ladislav Holý ve své antropologické studii české povahy – posledních dvacet let už skutečně vracíme, podvědomě ale sami sebe ještě nevnímáme jako její plnohodnotnou součást.

Přestože zde spílám předlistopadovému režimu, vybral jsem si shrnutí a zhodnocení Masarykovy reflexe socialistického hnutí a především pak práce Karla Marxe. Ke článku Vědecká a filosofická krise současného marxismu autora vede především třetí díl Marxova Kapitálu, který vychází v roce 1894, tedy necelých třicet let po dílu prvním. Jsou v něm totiž na mnoha místech korigovány myšlenky a teze prvního svazku, čehož si Masaryk všímá a podrobuje text studiu, přičemž neopomíjí socialistický diskurs své doby. Rozpory či změny postojů shrnuje v osmi bodech. Tím prvním je teorie nadhodnoty, jež podle I. svazku vzniká tak, že dělník vyrobí více, než sám potřebuje, tedy „svou nadprací v denním nadčase vyrábí kapitalistovi nadhodnotu, zisk“ (Masaryk 1898: 290). Taková myšlenka je však dokonce v socialistických kruzích konce 19. stol. neobvyklou teorií, protože zisk není stanoven pouze z nadpráce, ale závisí i na kapitálových výlohách a – jak tím Marx podle Masaryka uznává – řídí se zákony poptávky a nabídky. To odporuje Engelsovým slibům z II. svazku Kapitálu (1885), podle kterých měl III. svazek abstraktní teorii nadhodnoty vysvětlit z hlediska skutečného hospodářství.

Těchto rozporů si všímá v roce 1896 i Werner Sombart, jehož filosofický výklad nadhodnoty však nebyl socialisty přijat. Častěji je přijímána spíše kritika německého teoretika Eduarda Bernsteina, pro nějž je teorie v I. svazku „mořem všeobecností bez břehů“. I pro Engelse je nadhodnotní teorie platná pro období směnného obchodu do 15. stol., což představuje zásadní trhlinu pro vysvětlení fungování kapitalistické společnosti. Moderní (kapitalistické) společnosti se může dotknout jen v jejích začátcích, protože pro její pokročilejší formu platí, že věc není směňována za její hodnotu, ale za výrobní náklady, kam se počítá i práce. Zásadní vliv zde tedy má kapitálová konkurence. Důsledek, o kterém referuje Masaryk, to má takový, že sami socialisté pozměňují či dokonce opouštějí teorii nadhodnoty a přijímají teorie jiné (např. britští fabiánští socialisté), jako např. Jevonsovu subjektivní teorii hodnoty odvozené od mezního (krajního) užitku definované jako derivace celkového užitku.

Druhým bodem Masarykovy stati je reflexe diskuse o politické taktice: „Socialisté prohlašovali se vždy za stranu revoluční; avšak pořád určitěji a určitěji je metoda revoluční pozměňována v metodu reformní.“ (Masaryk 1898: 292) Samotný Marx v první polovině 19. století byl revolučním teoretikem, ve III. svazku jeho revoluční úsilí chladne. Engels se kolem roku 1895 dokonce vyslovuje proti revoluci.  Následkem toho je socialistický diskurs částečně rozpolcený, když se revoluce pro některé stala neoprávněnou ve všech smyslech, pro jiné přípustná pro případ Ruska. Podle Masaryka tyto rozpory ovlivnily také názory socialistických kruhů na řecko-tureckou válku (1897) a především potom jejich vztah k anarchismu.

„V poslední době socialisté se velmi rozhodně vyslovovali netoliko proti anarchistickým vraždám a ‚činům‘ vůbec“ (Masaryk 1898: 294), nebyla to však pouze záležitost tehdy novodobá. Už o více než deset let dříve zaznívaly výroky odporující násilí jako revolučnímu a reakčnímu prvku, stejně jako Marxova kritika Bakunina či francouzského socialisty a anarchisty Proudhona, razícího tzv. mutualismus. Podle toho je směna spravedlivá pouze ve chvíli, kdy pracující obdrží odměnu takové výše, jakou má jeho vlastní práce. Zároveň tedy Marx podporoval volný trh a soukromé vlastnictví, nikoliv však v případě velkých závodů.

Rozpor rovněž vzniká v Marxově pojetí historického materialismu, tedy představy, že výrobní poměry jsou základnou pro politickou, duchovní a právní nadstavbu a základem veškeré sociální reality je tudíž výroba a její vztahy. Podle Ernesta Baxe, britského socialisty, však materialismus spočívá v něčem jiném. Výrobní vztahy jsou podle něj pouze podmínkou původních spontánních ideologických popudů. S Baxem o tom diskutuje Karl Kautsky, který doplňuje Marxovu základnu o fakt, že její součástí jsou i osvojené techniky a metody. Jak uvádí Masaryk, marxistická sociologie se tak ve své původní podobě jeví slabá: „Kdyby se socialisté pokusili o soustavné zpracování sociologických základů, musili by explicite doznat, že např. Marx-Engelsova teorie pokroku, jakožto dialektického procesu (= Hegelova negace negace) nestačí.“ (Masaryk, 1898: 295) V tomto bodě je rovněž diskutováno Engelsovo pojetí civilizace, která v podobě státně a národnostně uspořádané společnosti uznává soukromý majetek a je monogamická, z čehož vyplývá, že tvůrcem civilizace je kapitalismus. Ten je dalším stadiem po barbarství, pro nějž je specifická nemonogamická rodina, a komunismus v původním slova smyslu. Civilizace se dále vyvíjí v matriarchát, pro který je počátkem úpadku vznik patriarchátu. Zde nachází Masaryk spojnici mezi Engelsovým ideálem původního společenství a Palackého „prabytu starých Slovanů“ (Masaryk 1898: 296). Jedná se o ideál prvotního komunismu, proti němuž se však staví německý socialista Heinrich Cunow, pro nějž matriarchát nemá takový význam; vzniká z patriarchátu a žena jím nedosahuje vyššího postavení. Ve spojení se III. svazkem Kapitálu tak dochází k revizi socialistické myšlenky a pojetí státu, ve kterém zůstává nadhodnota. Lidé tedy nepracují jen tolik, kolik sami spotřebují. V socialistickém diskursu to znamená odklon od komunismu, „významno je, že se mluvívá již jen o kolektivismu…“ [Masaryk 1898: 297]).

Socialismus té doby také musí reagovat na národnostní otázky. Přestože původní teze moderní pojetí státu a národu zavrhují a staví nad něj internacionalismus, naráží Marx s Engelsem například na rozdílnosti mezi jimi a Slovany, stejně jako když Sombart ve své práci Sozialismus und soziale Bewegung z roku 1896 uvádí, že socialismus má svá národnostní specifika. Tím ale proměny socialistického hnutí nekončí. Týkají se také tématu etiky. Marxismus se konstituoval jako amorální, překonávající náboženství a etiku. Tu redukuje na třídní boj a zavádí revoluci jako legitimní prostředek změny společenského systému. Postupně však koriguje své výstupy pod tíhou dalších diskusí. Stejně tak je protináboženské zaměření socialismu otupováno rozdílností v myšlení samotných socialistů v různých státech. Kromě toho, že například „socialism francouzský vždy měl ráz náboženský“ (Masaryk 1898: 300), objevila se dokonce otázka, jestli socialismus ve své víře a naději v budoucnost a původně autoritativním založení není sám náboženstvím.

Na základě těchto a dalších skutečností Masaryk vyslovuje tvrzení, že socialismus je v praktickém i teoretickém slova smyslu v krizi. Soudí tak z názorových rozporů Marxe a Engelse, jako jeho nejvýraznějších představitelů, z rozmělnění původně internacionálních myšlenek mezi jednotlivé národy a z existence socialisticko-křesťanských stran. Rovněž je vhodné zmínit Kautskyho práci Utopisticher und materialistischer Marxismus z roku 1897, v níž lze najít rozlišení mezi dvěma proudy socialismu.

To všechno však neznamená rozpad či zánik těchto myšlenkových směrů, ale celkové přizpůsobení se vývoji společnosti, rozvoj taktiky. Touto taktikou je přijímání dříve dokonce opozičních názorů a jejich následná absorpce. Zároveň tím však „socialism ztrácí svou teoretickou exkluzivnost a neomylnost, kterou si v žáru politického boje osvojil. Stranická víra spočívající na autoritě ustupuje kritice a autokritice“ (Masaryk 1898: 303). Socialisté stojí přitom na sklonku 19. století před novou situací: stále se více přiklání k filozofii a marxismus se stává sofistikovanějším kritickým nástrojem a tím i platformou pro politickou sféru života. Masaryk tedy varuje odpůrce, že by tuto krizi neměli vnímat jako znak slabosti, snad dokonce právě naopak.

Závěr

Studium pramenů podobných Masarykovým pečlivým sociologickým textům je i pro dnešního člověka přínosné, zvláště, chce-li pochopit kořeny či proměny někdejšího myšlení. Masarykova publikační činnost je inspirující pro jeho poctivý přístup a schopnosti argumentace. Především je pak toto studium zásadním pro pochopení dějinných událostí. V tomto případ například Masaryk snímá z Marxe stigma revolucionáře a vypovídá mnoho o dynamice jednoho z důležitých myšlenkových proudů 19. století. Tato dynamika vlastně není v mnohém odlišná od té dnešní, jen témata jsou dnes více partikulární, teoretizující a veskrze kratšího dosahu.

Otázkou jistě je, jak by se vyvíjelo socialistické myšlení, kdyby byla vyslyšena volání komunistického manifestu už v rané fázi kapitalismu, který by byl svržen později již nepřijímanou revolucí. Jestli by se vyvinul systém pro člověka přívětivější, než ten, který známe z pozdější doby, kdy se radikální křídlo socialistů ujalo vlády nad Ruskem a později i Československem a dalšími státy. Zdali by tento systém dokázal fungovat bez nutnosti politických procesů, cenzury a uzavření hranic, a zdali by dovolil vzniku třeba zmíněného Masarykova článku.

 Literatura

  • MASARYK, Tomáš Garrigue 1989. „Vědecká a filosofická krize současného marxismu.“ In: Naše doba, Praha 1989, 5. ročník.

Pozn.: Text byl původně vypracován v rámci semináře Česká sociologie na ISS FSV UK a autor obdržel pochvalu od dnes již zesnulého profesora Petruska za text ,,mimořádně dobrý, odpovědě vybraný a se zájmem a zjevnou chutí napsaný.“ Prof. Petrusek doplnil, že text původní Masarykův text je základem a součástí dvousvazkové Otázky sociální.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu, autor csiess.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *