Grime. Česky špína. Hudební žánr, který kromě malé části mladých posluchačů zná v české kotlině jen málokdo. Je totiž součástí britské urban music a jeho začátky a drtivou většinu tvorby lze lokalizovat jen a právě do Londýna, kde hrají prim městské části jako Bow, Hackney, West/East Ham. Odtud začal pár let po přelomu tisíciletí pronikat specifický zvuk a instrumentální tvorba charakteristická bpm kolem 140, a to, co tento žánr snad nejvíce provázalo s kulturou hip hopu – rap.

Ve společnosti 2-stepu, basslineu, ale i dancehallu, raggae nebo jungleu se grime jako nový odštěpek širší rodiny garage music šíří prostřednictvím pirátských rádií (mezi legendární patří například Rinse FM), objevuje se na pódiích zaplivaných klubů východního a severního Londýna. Rodí se hudebně dravý a agresivní žánr, plný života díky svému nasazení a bouřlivému vývoji.

Technika

Grime totiž není dítětem producentů se zlatou lžičkou v puse – mnohem přesnější je přiznat otcovství majoritně chudší černošské generaci narozené v 80. a na začátku 90. let a několika londýnským – pejorativně řečeno – chavs, těm, kteří se denně potýkají s nočním životem velkoměsta, zbraněmi, drogami a násilím. Právě velkoměsto a ,,život ulice“ se stává hlavní inspirací. Podobně tak jako na hiphopové scéně, se kterou se grime od svých začátků proplétá a sdílí stejná pódia, i zde platí přísná teritorialita a z ní plynoucí souboje mezi producenty a zejména mezi rappery. To, co je v hip hopu jednoduše ,,freestyle“, v grimeu je jednoduše ,,clash“, srážka, slovní souboj, jen s tím rozdílem, že grime MC v ďábelském tempu nevymýšlí nové rýmy, ale na libovolné instrumentální podklady připravuje rýmy, které od něj buď už každý zná, nebo jsou třeba chvíli před večerem naťukané do mobilu, odkud je MC bez ostychu přečte (typickou ukázkou je známý clash Wileyho a Lethala B, případně Wiley a Kano v soutěži Lord of the Mics). Praktickou nemožnost vymýšlet v kadenci 140 bpm propracované rýmy většinou řeší využití absolutního rýmu. Jedna z nejznámějších skladeb je toho zářným příkladem. Wiley, producent a rapper považovaný za zakladatele a kmotra grimeu, ve svém, dnes už legendárním songu Wot Do U Call It, rapuje:

Garage I don’t care about garage
Listen to this, it doesn’t sound like garage
Who told you that I make garage?
Wiley Kat’s got his own style not garage

Make it in the studio but not in the garage
Here in London there’s a sound called garage
But this is my sound, it sure ain’t garage
I heard they don’t like me in garage

Nikdo přitom nikoho neosočuje z deficitu autenticity či originality, jak tomu bývá u hip hopu, tohle je prostě grime. Popularita na sebe nechává spíše čekat, takže začíná pomalá cesta ze smradlavé stoky. Až na výjimky vede přes značné úlevy ,,mainstreamu“ a tedy prakticky neustálé opouštění a navracení se k žánru.

Wiley – Wot Do U Call It (2004, Treaddin‘ On Thin Ice)

Velké labely nechtějí zabijáky

K napsání tohoto článku mě přimělo nedávné zamyšlení Bez peněz a bez práce Ondřeje Bělíčka v magazínu A2larm a je tak třeba ho chápat zejména jako polemiku s Bělíčkovým, dle mého názoru ne mylným, ale částečně nepřesným představením grimeu. Je pravda, že grime se ze své podstaty vyvíjí podobně jako americký hip hop, jakožto píseň vzdoru, strohý otisk každodennosti, stává se kanalizací existujících problémů pouličního života. Tak jako hip hop na přelomu tisíciletí je ale grime už od svého počátku, jak bylo řečeno, zahlcen vzájemnou rivalitou jednotlivých interpretů, tedy osobními souboji o získání dominance na bitevním poli velkoměsta. Ačkoliv i mezi jeho interprety najdeme pachatele krádeží, vražd či pokusů o ně (za všechny případy lze uvést příklad jednoho z MC’s s nejagresivnějším projevem, na scéně dodnes uznávaným Crazy Titchem, který byl odsouzen za podíl na vraždě, a jméno producenta Maniaca, který se pokusil utopit svoji někdejší přítelkyni), nevypovídá to nic o tom, že by grime byl převážně doménou sociálně patologických jedinců. Pochopitelně nelze zamlčet, že agrese projevená v clashi někdy přitahuje fyzické konflikty a v určité době to dokonce vypadá, že grime do žádného klubu v Londýně nepustí, protože řádná grimeová akce tehdy občas končívá rvačkou a pobodáním některého z návštěvníků.

Tématika násilí se tak v textech objevuje často a někteří se jí po čase začnou zabývat z jiného úhlu. Například JME z uskupení Boy Better Know jasně tuší, že grime očištěný od násilné tématiky je příslibem tučnějších zisků, takže situaci uklidňuje známým singlem Serious, v němž zaznívá: ,,Everybody thinks, to MC tough, your lyrics must be about negative stuff, go raving, no one’s skanking, turn around, I bet you someone’s shanking, jus ‚coz we come from the gutter, we know about scraping the bottom of the butter, don’t mean we have to be sinners, major labels don’t want killers, think.“ A opravdu, stav se postupně částečně mění a grime se stává nožem spíše imaginárním, který, tak jako hip hop, hrstku vyvolených vystřeluje na společenském žebříčku londýnské ulice směrem vzhůru, když emblematiku městského gangstera přetavuje na symboly úspěchu na hudebním poli. Jenom gangster, který mluví o každodennosti ulice, dokáže vyprodat svoje CD za týden.

Grime jako antisystémová revolta?

Základní motiv je většinou stejný, jednoduchý a možná až trestuhodně upřímný – mladí kluci sní o bohatství, obdivu a respektu. Jsou-li ,,undergroundem“, nebývá to zpravidla z přesvědčení, ale z neschopnosti se z něj vymanit. Proto grime nesnese tak jednoznačné srovnání s punkem 70. let, jak uvádí Bělíček. Jeho představitelé totiž nejsou schopni, až na výjimky, vzdorovat moderní konzumní společnosti, neformují žádné antisystémové strategie a politickou revoltu. Pochopitelně chtějí najít cesty, jak se legálně dostat k majetku a postavení a tak místo osvobození komunity jde v první řadě o zábavu a snahu vyškrábat se na pomyslný vrchol. Ve druhé či třetí řadě se jedná o expresivní vyjádření nespokojenosti, které se u mladé městské generace dá očekávat. Objevuje-li se tato nespokojenost, je třeba ji možná až příliš pečlivě hledat. Nejspíš právě z tohoto důvodu bývají ti, kteří alespoň na čas proniknou pod křídla obřích nahrávacích společností a na první místa hudebních žebříčků, oceňováni jako ti, kteří to dokázali. Nebo by alespoň měli být oceňováni, pokud bychom se řídili logikou vytyčenou zmíněnými motivy dokonale zapadajícími do konzumní společnosti a jejích závodů ve zbrojení statusovými symboly.

Když jsem v roce 2008 udělal rozhovor s interpretem známým jako Durrty Goodz, který je nevlastním bratrem Crazy Titche a zároveň majitelem patrně nejrychlejšího přednesu nejen ve Velké Británii, zaznělo z jeho strany výmluvně: ,,V Londýně je to jednoduše jako když jsou v sudu nacpaní krabi. Jakmile se někdo dostane na druhou stranu, ostatní krabi, kteří s ním vyrůstali, ho stáhnou nazpět, protože se bojí, že je nechá za sebou. Teď už chápu, proč Dizzee nevychází ven, protože to někteří krabi nemají rádi. Smutná věc je to, že když máš trochu úspěch, je to i jejich úspěch, protože ukazuješ na mapě místo, odkud jsi, ale jim ta pointa uniká, jenom ti to oplácí žárlivostí a nenávistí.“ (časopis Bbarák, září 2008)

Durrty Goodz charakterizuje bravurně kořeny grimeu v nahrávce Switching the Songs pt. 2 na svém albu Axiom EP. Prochází v něm historií hudebních stylů před grimem, když – jak napovídá název – přepíná písničky. Text začíná u old school garage a končí grimem: ,,Ok, let’s go back! Once upon a time, not long ago, you could bubble in the club,no arms would blow… girls are raving, right there was a star in the making, everything was so sweet… I could go raving and sip on the Henessy, wouldn’t even think about looking for enemies, than shit changed,“ rapuje Goodz. Jeho exkurze pokračuje vykreslením obrazu grimeu jako soutěže, ve které se najednou obejvují noví nepřátelé. Jednotliví MC’s se poměřují a v duchu výše zmíněného tvrzení z rozhovoru spolu válčí. Vydělávají peníze a mají mezi sebou rozpory. Goodz v další části nahrávky pokračuje: ,,…lyrics are the cause of war, grils dumb with jewels and the cars…“ Zní to nekomplikovaně, ale vyhrát a zajistit pro dívky šperky a auta, se jeví jako pádný motiv všeho snažení. V převážně maskulinním grimeu, ačkoliv s postupem času se také najde řada oceňovaných rapperek, jsou hodnotami, o které se usiluje, především sláva, peníze a ženy.

Lesk a sláva kontra hledání autenticity

Velmi důležitá je pro grimeovou scénu deska Dizzeeho Rascala Boy In da Corner vycházející v roce 2003 pod nezávislým britským vydavatelstvím XL Recordings, známým už z dob rave huntí. Brzy na to tamtéž, v roce 2004, vydává svůj debut i ,,kmotr“ Wiley, některými známý jako Eskiboy. Na něm se objevuje i jeho tzv. eskibeat, tradiční zvuk počátků grimeové produkce, který objevuje už o několik let dřív. Přestože společně s třetí výraznou postavou té doby, Kanem, jehož album Home Sweet Home proráží taktéž, dostávají Dizzee s Wileym grime na britskou hudební mapu, neznamená to, že historii začínají psát právě a jenom oni.

Pirátská rádia, která mají mnohdy dosah jen v části jednoho sídliště, už pár let předtím dávno chrlí muziku řady skupin a jednotlivců, která je příliš agresivní pro skutečná rádia. Dominanci v tomto ohledu získává N.A.S.T.Y. Crew, poměrně volné uskupení, v jehož jádru se rodí pozdější hvězdy jako Jammer, Ghetts, D Double E, nebo právě Kano. Je však paradoxem, že se někteří významní MC’s do drsného grimeu propadají z o poznání uhlazenějších projektů. Třeba Wileyho můžeme slyšet ještě jako součást garage skupiny Pay As You Go Cartel. Symptomatická je v tomto ohledu velmi úspěšná taneční záležitost Champagne Dance, kde skupina dává najevo to, co se později promítá v podstatě veškerou grimeovou tvorbou – grime skutečně není ani tak protest, jak se na posluchače, který hodnotí více formu než obsah a kontext vzniku, navenek tváří, jako spíše zábava a denní snění o luxusních klubech a drahém životním stylu. To se dobře odráží i v tvorbě nejznámějšího kolektivu, který kolem roku 2002 zakládá právě Wiley. Jeho skupina Roll Deep Crew, v níž se v době vzniku objevují i jména, která teprve musí vyrůst – především Dizzee Rascal a Tinchy Stryder – brzy začíná produkovat dvojí druh grimeu. Na jedné straně jsou to naprosto ,,nerádiové“ nahrávky typického grimeového zvuku (např. When Im Ere), na straně druhé přívětivější party záležitosti (např. Shake a Leg).

Ani druhé ,,nejmocnější“ uskupení More Fire Crew, zformované severolondýnským rapperem Lethalem Bizzlem, nezakládá zásadní společenskou kritiku, jak by se podle Bělíčkova článku dalo očekávat. Jejich proslavený hit Oi z roku 2002 je typickým reprezent songem a Lethalův nejznámější počin Forward Riddim (Pow!) se dá charakterizovat také snadno. Postačí tradiční gesto: palec nahoru a ukazováček s prostředníčkem vpřed. Imaginární pistole a pow vyslovené směrem k nepříteli. ,,Já jsem lepší a moje slova jsou kulky. Ty teď právě střílím.“ Vztyčené ,,gunfingers“ tak jsou dodnes typickým doprovodem grimeového ,,kotle“, když zazní obzvlášť agresivní kus, například cokoliv od Tempze (Next Hype).

More Fire Crew – Oi

Rozkročení mezi ,,undergroundem“, tedy jistou ,,sférou autenticity“ symbolizující souvztažnost mezi umělcem a pouličním životem, a snahou zalíbit se rádiím, jim všem ostatně zůstává dodnes. A netýká se to pouze Roll Deep Crew a členů dávno rozpadlé More Fire Crew. Dokonce se zdá, že tato schizofrenie je pro grime typická, stejně jako podléhání každému závanu momentálně populárního hudebního stylu. Máme tak období, kdy se do popředí dostává funky house (Gracious Nappa Man K – Migraine SkankK.I.G – Head, Shoulders ‚n‘ Toes), elektro house (Wiley – Wearing My Rolex nebo celá deska See Clear Now, Tinchy Stryder – Stryderman, Lethal Bizzle – Go Go Go, Ghetts – Sing 4 Me – natáčené v Praze) nebo grimeu příbuzný dubstep, ovšem ve své wobble/heavy formě. Grime funguje jako ryze postmoderní fenomén, když vychází ze směsice hudebních stylů, které stále dokola objevuje a zapomíná, stejně jako když hledá nové inspirace a nechává se jimi téměř zničit, když svůj specifický zvuk do rádií ,,po pirátsku“ pašuje jako součást zvuků jiných.

Od válčení k vydělávání

Grime si za dobu své existence dokázal vychovat slušné množství posluchačů a díky postupnému pronikání asi desítky interpretů do britského mainstreamu si vydobyl své místo na slunci. Za cenu ústupků svůj specifický rytmus a přístup k přednesu však rozšířil do nejrůznějších koutů Evropy, kde nejčastěji zaujal místo po boku hip hopu. Pevnost základny se zvětšovala s každým momentem ohrožení jinými hudebními styly a rizikem úpadku do zatracení. Vždy se totiž zvedla nová vlna mladých producentů a MC’s, kteří si zvuk upravili po svém a dodali grimeu potřebný náboj a nádech svěžesti. Pozdvižení tak před několika lety způsobili například mladí producenti jako Swindle (Airmiles), Faze Miyake (Take Off), Preditah (Circles) a někteří další, kteří spolu s grimeovými ,,seniory“ opanovali bezpočet deejayských mixů a rádiových setů (patrně nejznámější DJ’s dvojkou dneška jsou Butterz a společně s nimi přední DJ rádiových stanic jako Rinse FM, De Ja Vu nebo BBC 1Xtra), jinými slovy jádro autentického grimeu. S růstem grimeové scény je však stále méně snadné někomu přiřknout skutečně zásadní vliv.

Simultánně  se po vokální straně  objevili v popředí neokoukaní rappeři jako Kozzie (Destruction), Marger (My Ting) nebo P-Money (Slang Like This), který v roce 2010 svedl velkolepou přestřelku tzv. war dubs s veteránem Ghettsem (např. P-Money – The Warning, Ghetts – The Destruction). Rozhovor, který jsem s nimi vedl v době vrcholení tohoto závodu o pomyslný trůn, ale opět odhalil prostotu těchto pohybů. V jeho částech věnovaných motivům, proč se do vzájemné ,,války“ pustili, zaznívá:

Ghetts: ,,Záleží na tom, co z toho máš za užitek. Podívej se na mě, hrál jsem šachy většinu svojí kariéry, takže to, co teď dělá P-Money, už mám za sebou. Celé tohleto, že jdeš na emceeho, co má ve Hře velkou hodnotu, na člověka, co se považuje za top, co se považuje za šampiona, ti okamžitě přinese popularitu. Už jsem to udělal s Wileym. Hrál jsem s ním tuhle hru několik let, teď ji chce hrát P-Money se mnou, ale to ne.

P-Money: ,,Mluvím o tom s lidmi denně, nezajímá mě kdo je větší než já, mám svoje vlastní plány. Myslím, že si lidi musí uvědomit, že clash není založený na tom, kdo je větší, někdy dokonce ani není o tom, kdo je lepší. Všichni říkají, že Napper dřív porazil Ghetta, můžeš teď jít zpátky k tomu clashi a jasně vidět, že Ghetto byl mnoooohem lepší než on, ale i tak nevyhrál, nebo jo? Ne, protože to nebylo o skills, bylo to tom o dissovat toho druhýho a dělat si srandu z ostaních MC’s. Když jsou clashe založené na skills, tak polovina MC’s, který jsou považovaný za výherce, ve svých předchozích soubojích nevyhrála.

Ghetts: ,,Nikdo nechce, aby se ho ptali ,,co jsi udělal ve svý kariéře?” a odpovídat na to ,,jo, zabil jsem toho MC a toho MC…” Nikdo se o to nesnaží. Chtějí slyšet ,,prodal jsem x CD’s, udělal jsem tuhle a tamtu nahrávku, vyprodal jsem svoje CD za x hodin”. Lidi musí chápat, jasně, grime se zakládal na battlování, to je pravda, ale klíčový slovo je ZAKLÁDAL. Éra rádií skončila, nebudu lhát, je hezký mít tu teď malou válku, navíc mě tahle válka trochu provětrala, donutila mě psát mnohem víc, může to být zdravý, ale je to zdravý jenom dokud jsou tu produkty k protlačení. Moje CD brzy vychází, takže neválčím jen tak zbůhdarma, kdyby moje CD’s nevycházela, neslyšel bys to samý, to rozhodně ne.

Ghetts – Who’s On the Panel (Ghetts se zlobí, proč nebyl vybrán mezi nejlepší britské MC’s všech dob)

Je hezký mít tu teď malou válku… ale je to zdravý jenom dokud jsou tu produkty k protlačení

Problematika přisuzování grimeu více, než čím skutečně je, pramení z rozdílnosti pohledu insidera a outsidera. Grime se k dnešnímu dni neetabloval jako svébytná forma, která by po delší dobu dokázala konkurovat jiným populárním žánrům středního proudu, přestože je možné ho dnes běžně slyšet na velkých rádiových stanicích jako BBC 1Xtra nebo Kiss FM. Vždy byl součástí širšího okruhu hudebních žánrů a ryze grimeové podniky, které by žánr dokázaly institucionalizovat (hudební vydavatelství, elektronické obchody, magazíny jako gatekeepeři), se nikdy nedokázaly udržet déle než pár let v chodu, pokud se nejednalo o projekty fanoušků, insiderů. Pokud někteří interpreti dokázali někdy proniknout do středního proudu a udržet se, stalo se tak za cenu ,,ztráty autenticity“ konkrétní tvorby produkované pro masová publika (Dizzee Rascal, Tinchy Stryder, Wiley, Lethal Bizzle, N Dubz aj. dnes plní stadiony a jejich mainstreamové počiny jsou často snadno zaměnitelné s libovolnou taneční muzikou).

Antisystémovost grimeu jako celku není možné věrohodně prokázat, protože k ničemu takovému jak čelní, tak méně známí interpreti nevybízí. Je-li takto použit jednotlivci, nebo vznikne-li v jeho rámci uvědomělejší kritika společnosti, jedná se spíše o kapku v moři, kterou vnější pozorovatel musí neúměrně zvětšit a navzdory její empirické nedůležitosti tím provést ve svých závěrech falešnou indukci. Musí z každodenního grimeu odečíst většinu produkce, která podléhá běžným konzumním vzorcům dneška. Jak bylo řečeno, je prostě třeba vydělat peníze a utéct ostatním krabům, než nás zase stáhnou zpět. Napovídají tomu jeho kořeny, přelétavost i prožitá zkušenost.

Lethal Bizzle – Pow 2011 + JME, Wiley, Chipmunk, 2Face, P-Money, Ghetts, Kano

Pozn.: Na ilustrační fotografii MC Skepta a DJ Maximum. Autor fotografie je autorem článku.

Print Friendly, PDF & Email