Budoucnost bude feudální!

Budoucnost bude feudální!

Zdá se, že moderní způsob společenského uspořádání – bez ohledu na jeho novější teoretická pojmenování jako pozdně moderní, reflexivní, postmoderní, postindustriální atd. – je v jistém ohledu skutečně koncovým stavem, do kterého může společnost dospět. Jestliže existovaly v minulosti vize, že společnost ,,poroste“ spolu s technologiemi směrem k vyšší formě humanity a civilizovanosti, byly mylné. Velcí teoretici stojící na prahu modernity sice předmět svého zájmu popsali svérázně a svědomitě, jejich odhady, kam společnost dospěje, však našly oporu v realitě jen částečně. Rozvíjení vzájemných vztahů je totiž spíše v historickému regresu, jak naznačuje jednak vzepětí nacionalismů po celé Evropě, tak rozevírání pomyslných nůžek mezi bohatými a chudými v celém západním světě. Někteří kritici dokonce varují před vznikem nového feudalismu (tematicky je tomu blízko například nedávný esej Jana Kellera).

Svoji budoucnost dnes nevidíme zrovna růžově. Poslední rána optimismu, který byl po historické diskreditaci komunismu reálně-socialistickou praxí patrný začátkem 90. let, byla zasazena poslední finanční krizí, ale také rostoucím skepticismem vědců. Zjištění, že se svět žene do ekologické katastrofy, že vytváříme nezvladatelná rizika, nebo že globální kapitál nemá nad sebou žádného policajta, který by ho hlídal, způsobilo, že si nejsme jisti svojí vlastní budoucností. To není rozhodně špatně – rozbourání ideologických brýlí může vést k lepším podmínkám pro rozvoj šetrnější politiky, než je agresivní drancování zdrojů, ať už přírodních či lidských. Dokonce, jak tvrdí Noam Chomsky v nedávném rozhovoru, zájem studentů a vědců o dílčí témata, jako jsou LGBT práva a klimatická změna, může i přes svou roztříštěnost a zdánlivou nedostatečnost radikálnosti vytvářet dobré podmínky pro fundamentální kritiky současného globálního kapitalismu, protože se člověk při svém studiu vždy dostane do stejného bodu. Chomsky říká: ,,… zabýváte-li se klimatickou změnou, nemůžete zacházet příliš daleko, aniž byste narazili na fundamentální rysy našich základních institucí. Takže si nemyslím, že tato dichotomie příliš znamená a je tomu tak v každém dalším problému, kterým se zabýváte. Velmi rychle narazíte na institucionální faktory, které jsou hluboce zakořeněny v povaze naší společnosti. Takže rychle přicházíte k tomu, co je nazýváno radikální kritikou.“

Jak dnes vidíme budoucnost?

Jak dnes vidíme budoucnost?

Je však patrné, že jak jakákoliv skutečně radikální kritika kapitalismu, tak zmíněná parciální témata, jsou veřejností ukolébanou relativním blahobytem snášena s nelibostí. Zejména v našem postkomunistickém prostoru je sociologická kritika, jakožto převážně levicová, sváděna do škatulky s tužbami po komunismu a omezováním svobody. ,,Klubkem zmijí“ se stávají vedle humanitních oborů jako takových i neziskové, environmentální a další podobné organizace, tedy obecně oblasti, které není možné instrumentalizovat a jejich výdobytky jednoduše přetavit v zisk. Je možné, že velká část české veřejnosti chce jednoduše ,,mít svůj klid“, jak to trefně popsal ve svém článku Václav Walach prizmatem bezpečnostní politiky, a zmíněné subjekty občanského sektoru, přestože se s nimi naprostá většina občanů nesetká jinak než prostřednictvím novinových zpráv a mýtů a polopravd šířených po internetu, budí dojem (nemístných) zásahů do svobody jednotlivce. Takového hodnocení se obávají rovněž politické strany, jejichž činnost se tak zákonitě rozkládá do podoby účetní správy věcí veřejných a organizované snahy o zlepšení ekonomické situace některých svých členů – neexistující ideje a vize, kterým by jejich tvůrci sami věřili, totiž nestojí v cestě těm méně socializovaným a nepřizpůsobivým ,,odkláněčům“ pronikajícím do nejvyšších pater politické a státní moci. Jak  říká v jednom rozhovoru Barbora Havelková zabývající se genderovou rovností v právních vztazích, v České republice je svoboda pojímána velmi absolutně. Mít tedy ,,svůj klid“ je snazší, než se věnovat dlouhodobějším plánům a řešením rostoucích problémů. V kombinaci se zhoršující se ekonomickou situací nižších vrstev v české společnosti, jak je zřejmé z poslední zprávy organizace Social Watch, pak není daleko k pogromům a agresi těch, kteří teď už v dokonale tekuté době prekarizované práce nachází poslední záchranný kruh v podobě symbolického národa, v němž se cítí bezpečně a v němž nachází poslední zbytky pospolitosti. S nezanedbatelnou částí veřejnosti ve své nespokojenosti nachází společnou řeč i řada populistických hnutí a kruh se uzavírá: snadná řešení, pevná ruka, nulová tolerance, kriminalizace chudoby; co naplat, že ,,nulová tolerance a zvýšená policejní kontrola v problémových místech jsou neefektivní a přinášejí jen minimální úspěch“, jak poznamenává Tomáš Tožička ve své analýze situace v Duchcově. Po Romech jsou však ve společnosti bez společnosti na řadě bílí chudí, kteří budou z národa snadno ostrakizováni.

Velkou otázkou pro sociologický výzkum je nyní zkoumat efekty rychle nabyté svobody v postkomunistických státech v jejím neoliberálním pojetí. Rasismus a xenofobie existovaly vždy, je však třeba zjistit, proč je jim postupně přiznáváno stále více prostoru, resp. proč se těší stále většímu zájmu a co z toho plyne.

Vize 202x?

Budoucnost, ve které je místo jen  pro ,,úspěšné“, bude konzumně-totalitní a bohatí se v ní už nebudou muset potkávat s nebohatými a trpět tak těmi nepříjemnými,  špatně popsatelnými pocity. Veřejné nebude nic, protože veškeré léno bude rozděleno. Měkké vědy nezajišťující hmatatelný pokrok, budou umlčeny, jsou přeci na straně všech těch homosexualistů, environmentalistů, genderistů a eurounionistů, navíc se jim nelíbí, že i v tuzemsku začíná vznikat znatelná rezidenční segregace a že pozvolna vzniká i poptávka po zákonech zajišťující rasovou či národnostní segregaci. Navíc, jak hojně zaznívá v internetových diskusích, není prý dne, kdy by námi média nemanipulovala a nesnažila se nám nakukat, že máme být všichni homosexuály (sic!), a tomu je třeba učinit přítrž. Svobodu ano, ale – proboha – jenom ne pro každého. Svobodu si člověk přeci musí zaplatit, tak jako ve feudalismu.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu, autor PocketAces.

Komentáře

komentářů