V roce 1966 vyjádřil filozof a sociolog Theodor W. Adorno v eseji Výchova po Osvětimi své obavy z toho, že v poválečné Evropě „vyrůstají vrazi od psacího stolu.“ Znepokojivě eskalující mediální štvanice na Romy v kontextu s loňskými pokusy o pogromy na Šluknovsku a stále více se rojícími protiromskými demonstracemi dodávají více než padesát let starému výroku až hrozivě reálný nádech. Způsob, jakým česká média zasahují do křehkých vztahů mezi etniky žijícími na území České republiky nesporně přispívá k bujení silných xenofobních nálad, které mohou přes primitivní anticiganismus přerůstat až v čistý rasismus. Metaforicky řečeno, i molotov hozený partou neonacisty na dům rodiny Sivákových na sobě nese otisky tiskařské černi.
Fantom romské kriminality
I bez důkladné analýzy se dá tvrdit, že takřka samostatným žánrem se na stránkách českých médií v posledním roce stávají články a zprávy o takzvané „romské kriminalitě.“ Česká média totiž s oblibou uvádějí, ba dokonce zdůrazňují domnělou etnicitu pachatele sebemenších kriminálních činů. Má to ale jeden háček – české etnikum není nikdy explicitně zmíněno. Vznikají tak pojmy jako „romská kriminalita,“ „vietnamská kriminalita,“ nebo „ukrajinská kriminalita,“ ale o „české kriminalitě se kupodivu nikde nedočteme, přestože je ze všech zmíněných zdaleka nejrozsáhlejší. Navíc, články popisující romskou (popřípadě i vietnamskou či ukrajinskou aj.) kriminalitu plní titulní stránky a figurují v hlavních přehledech zpráv. Přitom jde z naprosté většiny o zcela řadové přečiny, jakých se denně stane nespočet (hospodské rvačky, drobné krádeže) a po kterých, spáchá-li je osoba českého etnika, neštěkne ani onen příslovečný pes. Nastává tak bizarní situace, kdy v několika největších českých denících vyjdou články o dětské rvačce o míč, a to jen proto, že někdo údajně viděl, že v ní figurovaly i romské děti. Na téma mediálního obrazu vztahu mezi romským a českým etnikem již bylo napsáno několik článků, a tak snad není třeba ho na tomto místě znovu rot. Zmínit lze například třídílný text Františka Kostlána pro Deník Referendum (k přečtení na zde, zde a zde).
Na příčiny a důsledky takovéhoto vychýlení se dá nahlížet z několika úhlů. Zaprvé lze popsaný stav interpretovat jako výpověď o předsudcích v české společnosti odrážejících se i do textů profesionálních novinářek a novinářů. Česká většinová společnost, žurnalisty a žurnalistky nevyjímaje, si zkrátka všech jevů, které považuje za patologické, všímá více u menšin a ostatních etnik. Zamést před vlastním prahem však jaksi zapomíná. Jinou věcí je pak způsob novinářské práce spočívající často v přejímání zpráv z tiskových agentur, popřípadě ze sekundárních zdrojů. Kromě toho, že touto cestou dochází k reprodukci sdělení a hodnot obsažených v prvotním zdroji, má tato praxe další zajímavý aspekt. Zprávy je totiž možné psát z tepla kanceláře a událostech se zcela specifickou dynamikou může informovat člověk, který o ní neví zhola nic, což opět dává prostor pro bujení předsudků a stereotypů a jejich mediální reprodukci. Již klasickým případem je lživý článek Václava Prokůpka o ukradené pokladně neexistující romské strany, kterou vypustily Parlamentní listy, od nichž jí pak převzala některé další média (o kauze více zde nebo zde).
Zadruhé je nutno brát v úvahu, že naprostá většina nejvlivnějších českých médií pracuje na čistě ziskovém přístupu. To znamená, že primárním a zásadní faktorem ovlivňujících jejich směřování a to, jaké zprávy budou publikovat, je výdělečnost. Ta se přímo odvíjí od velikosti a struktury čtenářské skupiny, která určuje zájem různě bohatých inzerentů a tedy i finanční příjmy. Za stavu, kdy jsou vztahy mezi majoritní společenskou skupinou etnických Čechů a Romskou minoritou choulostivou záležitostí, jíž je společností věnována poměrně velká pozornost (a je vcelku jedno zda je to vinou předsudků, historických vztahů či aktuálních konfliktů iniciovaných jednou či druhou stranou), se právě ony stávají katalyzátorem čtenosti a tím pádem zvyšují přítok peněz do pokladen společností vlastnících média. To v důsledku znamená, že soukromá média dokonce mají zájem na tom, aby ve společnosti existovala určitá míra kontinuálního etnického napětí, která zaručuje dostatek prodejného materiálu. Samozřejmě nelze tvrdit, že toto je hlavním důvodem pro xenofobní mediální kampaň, nicméně je to faktor, který v žádném případě nelze opomíjet Systém externích redaktorů a redaktorek snažících se prodat svůj příspěvek navíc tento zájem přenáší i do řad jednotlivých autorů a autorek a vzniká tak bludný kruh upevňující rasistické předsudky ve společnosti.
Zatřetí se nelze vyhnout otázce, jaký vliv má etnicky zatížený způsob informování na společnost. Je zřejmé, že popsané vychýlení zvýznamňuje etnicitu ve vztahu k běžné kriminalitě a staví jí do pozice něčeho, co by mělo být bráno v potaz při posuzování jednotlivých běžných přečinů. Zároveň posiluje předsudky a xenofobní nálady vůči konkrétním etnickým skupinám, především k Romům. Problémem není v zásadě jen to, jak jsou jednotlivé zprávy napsány, ale i jejich frekvence a o kontexty, které obsahují. Když například v určitém časovém období vyjde poměrně velký počet reportáží, v nichž jsou kriminální činy dány do jakékoliv souvislosti s romským etnikem, vytváří to dojem napjaté společenské situace či jakéhosi dynamického rostoucího trendu „romské kriminality.“ Ačkoliv takováto konstrukce nemusí mít žádnou výpovědní hodnotu o skutečných společenských trendech (navíc je úplně jedno, jestli auto vykrade etnický Čech nebo Romka) a zvýšený počet článků zmiňujících kriminalitu a Romy či Romky je daný třeba okurkovou sezónou, do jisté míry se následně odráží v tom, jak na situaci nahlíží publikum mediálních sdělení a jak s ohledem na své porozumění situaci jedná. Je pochopitelné, že když člověk tři dny po sobě shlédne v televizi reportáž například o tom, že Romka vykradla auto, ale zároveň se k němu nedostane informace o tom, že Češi aut za to samé období vykradli dejme tomu 10 000, bude se spíše obávat parkovat auto v romském, než českém sousedství. Pokud budou média nadále s pompou publikovat zprávy i o těch nejbanálnějších kriminálních případech, u nichž je byť jen malé podezření, že by do nich mohly jakkoliv být zapleteny osoby z řad romského etnika, zatímco o české kriminalitě budeme slýchávat jen když kdesi v cizině zadrží nějakého tuneláře, existuje reálné nebezpečí další eskalace xenofobních nálad v české společnosti. To je samozřejmě živná půda pro populistické politické strany jako je DSSS (v tomto ohledu ale DSSS nelze démonizovat – nebezpečně populistický program zaměřený proti deprivilegovaným společenským skupinám měly a mají i některé parlamentní strany, či jejich lokální odnože), násilnické skupiny jako byli „vítkovští žháři,“ ale i pro bujení protiromských nepokojů v některých částech republiky.
Stát se médii
Z výše uvedeného vyplývá, že vychýlený způsob informování o kriminalitě v ČR přispívá ke stupňování xenofobních nálad ve společnosti a napomáhá ospravedlňování násilných či symbolických protiromských projevů. Otázkou je, co v této situaci dělat a jakým směrem v této věci vyvíjet aktivitu.
Existují v podstatě tři cesty. Je možné pracovat s jednotlivými žurnalisty a žurnalistkami a vyvíjet takové aktivity, aby si uvědomili, že jejich práce má reálné sociální důsledky. Bohužel, jak již bylo napsáno výše, i novináři a novinářky pracují uvnitř systému vyžadujícího skandály a takové zprávy, které ve společnosti padnou na úrodnou půdu. Že je tato půda rasistická, to jde ve světle nutnosti obstarat si prostředky potřebné pro život poněkud stranou, stejně jako žurnalistický etický kodex. Další možností je snažit se strategicky tlačit na samotná média, redakce, vlastníky a snažit se je přimět k zodpovědnosti. Realisticky v tomto případě nelze očekávat žádný velký úspěch, ale nepříliš staré historické případy ukazují, že i s mediálními větrnými mlýny se dá vcelku úspěšně bojovat. Třetí cesta je o něco schůdnější. Staré aktivistické heslo, jehož původ je připisován punkovému zpěvákovi Jello Biafrovi, praví: „Přestaňte nenávidět média. Staňte se médii.“ Podpora nezávislých „grassroots“ médií a vytváření nových se skutečně zdá být tím, do čeho stojí za to investovat energii.
Bohužel je zde nutné zmínit i to, že xenofobní agendu většiny českých médií umocňují i projevy známých osob veřejného života. Ty na sebe nabalují veřejný zájem a posilují nastolený anticiganistický trend. V poslední době svou xenofobií načichlou písničkou přilil trochu oleje do ohně i miláček českého publika Jarek Nohavica a to způsobem, který si nezadá s v tomto ohledu i snad až moc démonizovaným Danielem Landou. Velice aktuálním případem je pak šek darovaný Michalem Davidem chlapci, který si vymyslel napadení Romy a jehož smyšlený příběh odstartoval vlny protiromských demonstrací. Nabízí se otázka, kde jsou antirasistcké protipóly Davida, Nohavici nebo Landy? Nebo se antirasismus nenosí a osobnosti společenského života nechtějí riskovat zmenšení fanouškovské základny? Jistě, pro znalé je tu možná alternativní rapper Bonus, který se sice dostal po povědomí českého publika cenou Apollo, ale není to ve srovnání s hvězdami vyprodávajícími hokejové haly trochu málo?
Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu.
