Co svět světem stojí, jeho součástí je vnitřní konflikt, střet moci a názorů. Do snahy o udržení převahy či reálné nadvlády jedněch nad druhými patří i obchodování se strachem, s nímž souvisí i „naše“ sociologické termíny jako teorie labelingu, morální panika nebo folk devils. Svým způsobem jde o základní stavební kámen a metodu politického boje – rámování situace, tvorbu návrhů řešení, získávání přívrženců atp. Očerňování politických nepřátel a pomluvy jsou pradávné techniky objevující se v historii lidstva v nejrůznějších podobách – dobré přiblížení problematiky může nabídnout třeba Nerudova povídka Přivedla žebráka na mizinu. Lze tedy mluvit o určitém povahovém rysu člověka jako společenského tvora a pokud bychom chtěli stanovit pracovní hypotézu, mohla by znít takto: Každá doba má své mechanismy očerňování jedné skupiny druhou. Souvisí s podobou aktuálního slovníku, skutečnými či domnělými problémy, velmi často se pak projevuje v podobě jednoho z logických klamů a sice falešného dilema, kdy se jedna strana sporu snaží vyvolat dojem, že existují pouze dvě názorové pozice, jednoduše řečeno: „Buď jsi s námi, nebo proti nám.“
Tyto argumentační berličky používají představitelé dnešní vládní koalice, stejně však jako jejich přímí odpůrci. Pro vládu existuje pouze možnost dokončit reformy, jejichž nutnost nebývá často ničím dalším podpořena, resp. upozaďuje námitky, že existují závažnější problémy ve fungování státu, například v oblasti korupce a (ne)funkčnosti právního systému. Na druhé straně např. odbory mohou tvrdit, že kdo se neúčastní vládních demonstrací, souhlasí bezvýhradně s vládou (buď všechno, nebo nic!). Důsledek dlouhodobého zastávání pozic vybudovaných na takových argumentech má však za následek znemožnění seriózní komunikace a existenci otevřené diskuze, vede se zákopová válka. V současné době se potom ve výrocích politiků, stejně jako ve výrocích diskutérů na internetových fórech a pod články nejrůznějšího charakteru, navíc objevuje pozoruhodný nástroj, jemuž je věnován tento článek především – nástroj mající podobu ve hře s nejrůznějšími -ismy a -isty.
Mým cílem není poukazovat na konkrétní jména či názorové skupiny, pokusím se tak následující odstavce věnovat -ismům a -istům jako proměnným, které mohou nabývat nečetně podob v závislosti na řečníkovi a jeho intencích. Ten zpravidla definuje opoziční skupiny – my a oni, jejichž rozdílnost je nepřekonatelnou bariérou zamlžovanou výroky o -istech a -ismech, kteří se prý šíří společností a získávají podporu, čemuž je samozřejmě nutné zabránit. Důležitým rysem -ismů a -istů je zobecňování a mlhavé definice toho, co vlastně znamenají, podstatný je jen jejich efekt a spojení s různými pocity, které vyvolávají. Problém tedy není ani tak v nějakém jednání, ale v samotném -ismu, který toto vyvolání vyvolává a funguje na podobném principu jako nakažlivá nemoc. Řečníci také někdy vytváří zcela nové -ismy, aby definovali určitý druh jednání nebo příklonu k nějakému názoru, jenž se mu zdá příliš rozšířený a z nějakého důvodu nevyhovující jeho vlastním idejím. Polarizace problému na skupiny my a oni (dobro a zlo) však způsobuje v tomto textu již zmíněnou potíž – eliminuje celou škálu názorů, zamlčuje kontext a přistupuje ke světu příliš zjednodušujícím způsobem. Jedná se přitom o dlouhodobější proces intolerance šířící se českou společností.
Tato intolerance často pramení z nedostatku respektu k jinému. Jak je známo, česká společnost je velmi rovnostářská, ne však ve smyslu rovnosti, volnosti a bratrství. Tak se stává, že je značnou částí společnosti respektována pouze svoboda od, nikoliv svoboda k. Nebudu se nyní pouštět do analýzy složení nejen protivládních demonstrací, nicméně obecně lze tvrdit, že demonstrace jsou mnohými chápány jako nátlakové a nedemokratické akty (různé dopravní blokády sem nepočítejme). Mezi nejčastější poznámky, které se objevují na diskusích i v nejrůznějších příspěvcích, patří lakonické ,,ať jdou radši pracovat“ nebo ,,to se asi mají dobře, když mají čas protestovat“. Jenže v demokratické společnosti do toho zaprvé nikomu nic není, jak kdo nakládá se svým časem, zadruhé se jedná o občanský akt. Ať už budeme chápat občanskou společnost jako arénu konfliktů, nebo jako snahu o dosažení konsensu, mně jako občanovi přísluší hodnotit pouze nebezpečnost důsledků různých společenských akcí, aniž bych přitom vytvářel nesmyslné konspirační konstrukty a spojnice jako vyšinutý norský psychopat. Na tomto místě však vzniká ten nejzásadnější problém, a sice že někteří nedovedou rozlišit dobro, resp. nezlo od zla, resp. nesouhlasí s určitou podobou společnosti a nutně se tak musí objevit konflikt. Stejně jako jsou lidé, kteří by raději pokračování kolonialismu nezápadních zemí, protože ne-rasistická společnost prý plodí problémy, jsou i lidé, pro které je trnem v oku cokoliv, co by třeba zprostředkovaně zpochybňovalo např. tradiční postavení ženy-pečovatelky, jelikož ženy zaměřené na kariéru a ,,alternativní“ formy soužití přeci způsobují rozpad tradiční rodiny. Nevidí však vícerozměrnost těchto problematik – opomíjejí dopady sociální politiky států, sociální exkluzi, nálepkování, nezamýšlené důsledky represivních řešení, paternalismu ad.
V tomto momentě nastupují -ismy a -isté. Dosluhujícímu prezidentovi například nevadí homosexuálové, homosexualita, ale blíže nedefinovaný homosexualismus (jehož strůjci jsou tedy patrně jacísi homosexualisté). V tomto případě se jedná o myšlenkový konstrukt, s nímž souzní podstatná část společnosti, a sice že homosexualita je jakási tolerovaná nemoc, běda však těm, kteří ji buď veřejně chtějí projevovat, nebo nevidět v jejím šíření nebezpečí pro tradiční (z konzervativního hlediska tedy dobré) uspořádání. Není však onen tajemný homosexualismus zaměňován za důsledky rozbití tradičního pojetí muže-živitele, ženy-pečovatelky, tedy soumraku machistické společnosti, s nímž nemá sexuální orientace mizivého procenta lidí nic společného? Další oblíbenou kategorií je pseudohumanismus a jeho strůjci, označovaní neméně groteskním názvem pseudohumanisté. Sem lze – ačkoliv je velice těžké rozeznat, co zrovna má nálepkující namysli, protože těžko soudit, co ono pseudo vlastně znamená – zařadit každého, kdo není paušálním nepřítelem regulací, ochrany přírody a nemyslí si, že menšiny si za své postavení mohou výlučně samy, jinými slovy ty, kteří věří, že sociální pohyb a vztahy mezi sociálními subjekty jsou vždy reciproční. Vcelku to vše lze však z pozice sociologa chápat: česká společnost procházela v posledních padesáti letech alternativním vývojem a na rozdíl od západních demokracií má stále v otázkách tolerance odlišných názorů deficit. Hnutí šedesátých let, která na západě přispěla k dnešnímu nazírání světa a vytvořila určité předpoklady myšlení pro další generace, východní blok v takové míře nezasáhla a dvacet let, kdy je třeba svobodu chápat v celé její úplnosti – jak bylo zmíněno, jako svobodu od a svobodu k -, je příliš krátká doba. Zvláště v dobách krize, ať už je skutečná či jen záležitostí nezodpovědnosti nenažraných a nikým nevolených ,,trhů“, se lidé cítí ohroženi a měnícímu se světu v úplnosti nerozumí a postrádají v něm jistotu, jinakost je vnímána jako nebezpečí a ohrožení, přestože nikdo zpravidla není schopen definovat, čím konkrétně pseudohumanisté a homosexualisté kohokoliv omezují. Přitom je to zpravidla právě naopak – pod vlajkou ,,politické nekorektnosti“, nejprázdnější floskule dneška, je zasahováno do samotných základních lidských práv, je zpochybňována podstata občanství jako proaktivní společenské činnosti, lidé jsou cejchováni jako aktivisté.
Mnoho zajímavých poznatků by poskytl výzkum, který by rozkryl, co čeští občané považují za příčiny vyspělosti a blahobytu západního světa, tedy jaké ,,vynálezy“ v oblasti sociálního uspořádání a politiky považují za stavební kameny dnešní Evropy. Raymond Williams, přední osobnost britských kulturálních studií, pracuje s jedním ze svých stěžejních konceptů nazvaným ,,structure of feeling“ (struktura pocitů). Tyto struktury pocitů jsou produkovány každou generací a pokud jsou některé skupiny silnější, jsou tyto ,,pocity“ rozšířeny na celou kulturu. Jde o určitou inkorporaci probíhající sociální zkušenosti, která ještě nemůže být chápána jako sociální a jako taková být institucionalizována. Sem může patřit pocit, že všechny -ismy a -isté znamenají nebezpečí, a společenská nálada, která považuje vývoj posledních desetiletí za scestný a která se projevuje odporem k výsostně postmoderním výdobytkům – starosti o životní prostředí, soužití kultur a názorů, nedůvěře k moderní racionalitě a pokroku a europocentrismu -, protože ty přeci vedou k neudržitelnému stavu, s nímž se Evropa nyní potýká. Jsou přitom ale zamlčeny další souvislosti – stárnoucí, vymírající Evropa, která svoji výrobu přesunula na východ, outsourcing práce, blahobyt, zbožnění konzumního způsobu života, globální kapitalismus, kterému na lokálních problémech nezáleží, systém, jehož podstatou jsou rostoucí čísla, nikoliv člověk. Uspořádat však rasový pochod nebo brojit prosti -ismům a -istům je jednodušší, protože se dá řešit nenáročnou politikou výkřiků a vyvolávání nenávisti, v důsledku pak represivně, třebaže středověkými nástroji. Možnost jakékoliv diskuse je tím zároveň zmařena, existuje jen my a oni, buď a nebo. ,,Ctihodní“ občané berou do ruky pomyslnou hůl, psa však davu předhazuje ten, kdo má zrovna moc a motiv. Tím motivem může být třeba snaha zastínit, že neví, jak ven z opravdových problémů naší společnosti.
Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu, autor roijaune.
