Některá témata budou v demokracii vždy kontroverzní. V české kotlině emoce zaručeně dokáží rozproudit diskuse o drogách, menšinách, otázkách genderu či zbraních. Setkává se v nich totiž názorová rozdílnost v pohledech na samotnou svobodu: co vlastně znamená a jaké jsou její limity. Diskutovat je přirozenou součástí demokracie, v čem však často spočívá problém, je nakládání s daty a vyvozování souvislostí, příčin a následků. To vše je bohužel mnohdy podřízené přílišným vášním a dojmům.

Základní terén a zbraňová politika v USA

Současným světovým tématem, aniž bych chtěl článek opírat o emoce dané masakrem v americkém Newtownu, je zbraňová politika v USA vycházející zejména z věhlasného dodatku americké ústavy, který každému občanovi zaručuje právo držet střelnou zbraň. Příčinou toho je rozšíření zbraní (pistolí, pušek,brokovnic atp.) v USA tak běžnou záležitostí, že jejich dospělých držitelů je v populaci mezi 30 % a 34 %, v případě domácností mezi 40 % a 45 %. Spojené státy díky tomu mohou být největším výrobcem zbraní na světě, nezapomínejme však také na fakt, že armáda této mocnosti dalece překračuje svojí palebnou silou veškeré své konkurenty, což Spojené státy staví do pozice hegemona určujícího světové politické dění. Výrobci zbraní uvádějí, že souhrnně civilní američtí občané vlastní kolem 300 milionů střelných zbraní. (Agresti, Reid: 2010)

Zbraně k americké kultuře neodmyslitelně patří, vždyť kde jinde vzniká například takové množství filmů, v nichž je role zbraní nezastupitelná. Sledujeme-li blíže data z výzkumu Gun Control Facts od Agrestiho a Smithe, zbraň v USA vlastní 47 % mužů a 13 % žen (dále můžeme sledovat rozdíly na základě politického přesvědčení, rozdílnosti mezi jihem a severem apod.). Zbraně jsou nejčastěji pořizovány z důvodu sebeobrany (67 %), střelby na cíl (66 %) a lovu (41 %). Jedná se samozřejmě pouze o zbraně legálně držené, tato čísla je tak třeba doplnit o zbraně držené nelegálně, jejichž počty vychází jen z přibližných odhadů.

Ačkoliv by se zdálo, že v případě násilných trestných činů hrají střelné zbraně prim, týká se jich jen 8 % případů, kdy byli útočníci/pachatelé viditelně ozbrojeni. Naproti tomu byla dle výzkumu, který citují zmínění autoři, v roce 2000 zbraň použita v 989883 případech k sebeobraně. V žádném případě tak nezle tvrdit, že by zbraně neplnily svůj původní účel a sice být účinným obranným prostředkem, který může zachránit život držitele nebo někoho z jeho okolí.

Stran právních předpisů je v USA situace taková, že většina států (v roce 2012 to bylo 40) nositele zbraní kromě základních požadavků (věk, trestní způsobilost) neomezuje ve skrytém nošení zbraně, v devíti státech je třeba prokázat důvod pro skryté nošení zbraně a v jednom je skryté nošení zbraně zakázané. Držení zbraní se v USA neomezuje pouze na krátké palné zbraně.

Struktura americké (sebe)vražednosti

Situace je poněkud odlišná, mluvíme-li v rámci násilných trestných činů pouze o činech končících zabitím. V USA bylo podle dat z roku 2008 ročně spácháno 16272 vražd, z nichž byla v 67 % vražednou zbraní střelná zbraň (Agresti, Reid: 2010). Britský list The Guardian (Rogers: 2011) ve článku srovnávajícím na základě statistik britské reálie s americkými nabízí data z roku 2010, kdy bylo podle oficiálních zdrojů spácháno 12996 vražd, z čehož 8775 bylo způsobeno střelnou zbraní (67,5 %), dá se tedy mluvit o konstantním podílu použití zbraní ve statistikách úmrtí s následkem vraždy.

Zásadní roli hrají zbraně i ve statistikách sebevražednosti, kde je jejich užití nejčastější metodou ukončení vlastního života. Vzhledem však k tomu, že i Česká republika je v míře sebevražednosti o deset míst výše v celosvětovém srovnání, nelze mluvit o závažném jevu, ve kterém by zbraně mohly hrát důležitou roli ve smyslu hnací příčiny. Sebevražda jako sociální jev je nepoměrně složitější a důsledky dostupnosti zbraní nemůžeme v tomto shrnutí chápat jinak než v medicínském smyslu (,,efektivita použití“, eliminace utrpení při samotném aktu apod.). V tomto ohledu doopravdy ,,nezabíjí zbraně, ale lidé“, kteří se k činu rozhodli.

Do emočně vypjatých debat se dostává i etnická příslušnost pachatelů. Standardní reakcí bývá, že vražednost mají na svědomí především ,,války černošských či hispánských gangů, které mají stejně nelegální zbraně“. Odtud poté často vede spojnice ke zjednodušením, že pachateli vražedných činů jsou (nejen v americké společnosti) především lidé odlišných etnicit (kteří jsou tím pádem tedy nebezpeční). Ačkoliv dosud existuje disproporce mezi množstvím zločinů páchaných černými pachateli či hispánci, jejich trestné činy v drtivé většině směřují na příslušníky stejné etnicity. Debata o zločinu v souvislosti s ,,rasou“ není tak jednoduchá a často i dnes vychází ze zastaralých myšlenek zasazených antropologickou kriminologií v 19. stol. Přemýšlíme-li ale v termínech sociální segregace, exkluze a chudoby, dostáváme se k jádru problému o to snáze, najít dnes však můžeme mnoho teorií ryze sociálního a kulturního charakteru, což svědčí o mnohorozměrnosti daného problému.

Češi a zbraně

Češi mají ke zbraním vztah veskrze kladný – naše země byla zejména v minulosti důležitým světovým výrobcem střelných zbraní a vlastnictví zbraně není společenským tabu. Na podzim proběhla médii zpráva, že v ČR stoupá množství legálně držených zbraní. Těch je registrovaných na 713 tisíc (odhady počtu nelegálních zbraní se pohybují kolem 10 tisíc). Získání zbraně je v tuzemsku podmíněné písemnými a praktickými zkouškami, zároveň není možné získávat tak výkonné zbraně jako v USA. Legální vlastnictví zbraní v ČR nehraje zásadní roli v úmrtnosti následkem vraždy či úmyslného zabití, proto je tématem více ,,akademickým“ než aby se silně týkalo celé společnosti.

Svoboda jako právo zabíjet?

Velmi oblíbeným heslem je tvrzení, že ,,zbraně nezabíjí, zabíjejí lidé“, a jako takové je používáno zastánci otevřené zbraňové politiky. Ve faktickém významu jde o rozumné tvrzení, ve významu přeneseném se však dostáváme na tenký led. Nyní můžeme klást tyto legitimní otázky:

  • Proč je v západní a střední Evropě míra úmrtnosti následkem vraždy 1,5, v Kanadě 1,8 a v USA 6,1 na 100 tisíc obyvatel, ačkoliv se jedná o kulturně i ekonomicky podobně směřující země?
  • Je každý člověk vždy schopný a kompetentní rozhodnout o použití zbraně?
  • Je člověk v každém momentu schopen zajistit, že zbraň nebude nikým zneužita či náhodně použita?
  • Nevede použití zbraně v některých případech spíše ke zhoršení vlastního ohrožení?
  • Doopravdy vyvažují benefity dané dostupností zbraní (možnost sebeobrany) nezamýšlené důsledky (zneužití, afektivní použití)?

V roce 2004 byl v American Journal of Epidemiology publikován článek trojice autorů, kteří nacházejí souvislost mezi držením zbraně a rizikem násilné smrti v domácnosti. Velmi záleží na množství zbraní, jejich uchovávání a typu zbraně, studie však ukazuje, že zvláště u mladých lidí ve věku 15-24 let stojí zbraň u aktu vraždy nebo sebevraždy jako druhá nejčastější příčina smrti. (Dahlberg, Ikeda, Kresnow: 2004) Jak již bylo řečeno, existence zbraní ještě nezakládá příčinu vraždy a jen těžko si představit, že někdo páchá sebevraždu jen proto, že má po ruce zbraň. Podobně jako používání automobilů nebo atomové energie souvisí jejich přijetí a nakládání s nimi s existencí rizika, které jsme jako jednotlivci i společnost ochotni přijmout: riziko, že bude zbraň použita nedopatřením (námi, dětmi, ve vztahu k ní nelegálními držiteli) nebo v afektu.

Sociologie chce přinášet poznání sociální reality a rozkrývat fungování jejích vnitřních procesů, takže nemohu pominout například Actor-Network Theory Bruna Latoura a Michela Collona, podle které síť aktérů ve společnosti tvoří i neživé předměty. V souladu s tím lze tvrdit, že dostupnost zbraní spoluutváří sociální skutečnost, zapojuje zbraně více do veřejného prostoru a činí z nich součást možných řešení nastalých situací. Jinými slovy – čím jednodušší je použití zbraně a větší její dostupnost, tím spíše bude použita a to i v případě sebevraždy, zvláště, jedná-li se o impulzivní čin. Jde tedy zejména o politické rozhodnutí, zdali stát má skutečně být jediným garantem moci a legálního násilí.

Nošení zbraně jako projev maximální svobody, jak může zaznívat v diskusi, nelze nazírat černobíle. Jedním ze základních argumentů příznivců zbraní je, že chce-li někdo páchat zločin, zbraň si sežene. To je bez pochyby pravda, tento argument je však aplikovatelný i na zbraně hromadného ničení ve vztahu k teroristickým organizacím. Co není dostupné se hůře skrývá a hůře používá nelegálně; oprávněnost použití je třeba vyvážit sociálními benefity, jako je tomu zejména v případě automobilové dopravy, jejíž regulace je patrná ve vývoji bezpečnějších technologií a snahy o bezpečnější provoz i za předpokladu, že automobilová doprava v posledních dekádách narůstá. Benefity nelze hledat v zábavě, proto je pod palbou společenské kritiky dnes například tabák (lze předpokládat, že alkohol jako příčina zdravotních potíží a tím i zatěžování veřejných rozpočtů přijde také na řadu). Zároveň je třeba si uvědomit, že většina uživatelů zbraní nejsou potenciálními vrahy, což ani žádný výzkum v této oblasti snad netvrdí. Jejich užívání je však třeba podřídit co nejpřísnější myslitelné regulaci vázané na psychologické posudky a školení. V neposlední řadě je potom tah na straně regionálních vlád, které zamezí růstu chudoby a skutečných sociálních patologií, které jsou živnou půdou pro růst kriminality a násilí. Rozšiřování řad ozbrojených civilistů totiž není znakem civilizovanosti země, ani míry její svobody, nýbrž právě naopak: je výrazem toho, že něco přestává fungovat. A rozhodně tato myšlenka nesměřuje k fungování represivních složek státu. Je tak třeba se bránit vzniku ,,kultury zbraní“, která ze zbraní činí běžný prostředek řešení sporů bez ohledu na to, jsme-li padouch nebo hrdina, a v posledku vytváří bludný kruh – příliš mnoho zbraní, příliš mnoho pokušení. Případy norského pomatence a newtownského vraha se totiž mohou velmi lišit: na jedné straně jde o systematické zlo, které s dnešním tématem nijak nesouvisí, v případě druhém byla pomocníkem zlu patrně obyčejná příležitost, psychický impuls.

Literatura

Print Friendly, PDF & Email

Už jste četli?