Britský profesor sociologie Anthony Giddens je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejcitovanějších žijících sociologů vůbec. Je autorem několika desítek knih. Proslavil se zejména díky své teorii strukturace společnosti a bádáním o modernitě a globalizaci. Je také významným autorem přehledových učebnic Sociologie. Jeho publikace, která je předmětem této recenze, vydaná v originále v roce 1992 pod názvem The Transformation of Intimacy, Sexuality, Love and Eroticism in Modern Societies, se objevuje v českém překladu od Iva Možného až v roce 2012, tedy s dvacetiletým zpožděním.
Jak je zřejmé z názvu, dílo nabízí vhled do intimních vztahů, které jsou součástí každodenního života a které se dynamicky proměňují. Kniha je přehledně rozvržena do deseti kapitol a je „určena pro každého, kdo by měl chuť si ji přečíst“. Právě proto se autor snaží vyhnout odbornému slovníku a omezuje poznámkový aparát na minimum.
Ačkoliv se Giddens rozhodl psát o sexu, později zjistil, že píše současně i o lásce, která je zároveň neoddělitelná od genderu. V díle sleduje společenské změny na několika úrovních, zejména na úrovni diskurzu v oblasti intimity, mapuje vývoj sexuality, partnerských vztahů, vztahů mezi rodiči a dětmi, a také se věnuje transformaci genderových rolí.
Sex, láska… ale kde je gender?
V oblasti sexuality vychází zejména z myšlení Michela Foucaulta a jeho díla Dějiny sexuality. Zaměřuje se na období devatenáctého a začátek dvacátého století, kdy byla sexualita rozvíjena jako veřejné tajemství. Začali se objevovat odborníci, kteří vytvářeli různé texty, manuály a výzkumy na toto téma. Informace o sexu byly takto zpřístupňovány a ustanovovalo se normální a deviantní chování, což mělo vliv na podobu moderních institucí. Také se vytvářely nové diskurzy týkající se této oblasti. Přestože Giddens tvrdí, že se nesnaží o kritiku Foucaultova díla, nevyhne se jí. Připouští, že Dějiny sexuality představují klíčové otázky, na které v jeho době nikdo nepomyslel, ale zároveň obsahují i zásadní nedostatky zejména ve filozofických postojích a historických předpokladech. Foucaultovi vytýká i to, že zdůrazňuje příliš sexualitu na úkor genderu, že jeho diskuse zůstává pouze na úrovni diskurzu a také kritizuje nezačlenění konceptu romantické lásky do jeho úvah (s. 27-45). Právě Foucault je v publikaci poměrně často citován. Přestože jsem si vědoma, že je jeho dílo v této oblasti zkoumání jistě neopomenutelné, myslím si, že prostor, který mu Giddens v díle věnuje je až příliš široký, což může být na úkor jeho vlastních myšlenek.
Další proměny sexuálního chování ukazuje autor na výzkumu Alfreda C. Kinseyho z roku 1948 a na studii Lilian Rubinové z roku 1989, která mapovala historii sexuálního chování dvou generací. Zdůrazňuje, že ještě do nedávna platil dvojí standard při posuzování ženského a mužského chování, kdy platilo, že slušné ženy neměly různorodé sexuální zážitky, jejich ctnost byla odvozena od schopnosti odolávat erotickému pokušení a také existovaly institucionální mechanismy, které tuto vlastnost hlídaly. U mužů se naopak předpokládalo, že k rozmanitému životu, potažmo i ke zdraví potřebují bohatší sexuální život, více milenek apod. Přestože dnes spěje svět podle Giddense k celkové rovnosti mezi partnery, dvojí standard pro muže a ženy stále zcela nevymizel (s. 18-26).
Romantická láska
To, co autor považuje za stěžejní v oblasti společenských změn týkajících se intimity, je koncept romantické lásky (romantic love), který způsobil změnu diskurzu. Tento koncept vznikal od konce osmnáctého století a představoval určitou svobodu při volbě partnera. V předmoderní Evropě se totiž sňatky uzavíraly s ekonomickým záměrem, nikoliv však na základě vzájemné přitažlivosti. Pro romantickou lásku bylo typické, že převažoval cit nad sexuální vášní a jednalo především o psychickou komunikaci spojenou se souzněním duší. V této souvislosti došlo k vytvoření domova, který byl vlivem industrializace místem odděleným od zaměstnání a stal se prostorem pro intimitu, kde dominovaly zejména ženy. Také se omezila velikost rodiny spolu s vývojem antikoncepce a na dítě byla soustředěna větší pozornost a věnovala se mu větší péče. Žena už nemusela zažívat neustálý koloběh těhotenství a strachu ze smrti plynoucí z porodu (s. 47-58).
Všechny tyto jevy pak byly integrovány do společenského statusu žen, kdy se začal rozšiřovat dvoupohlavní model aktivit a citů. Rozšíření konceptu romantické lásky se podílelo spolu s ostatními změnami na podobě manželství i dalších kontextů osobního života. Partnerství spojované s romantickou láskou mělo trvat navždy, avšak realita se lišila. Právě svatba představovala pro ženy dlouhá léta významný mezník v jejich biografii, neboť znamenala osamostatnění se od rodičů. Až poslední generace žen (tj. narozených od 60. let, 20. století) je emancipována a může se postavit na vlastní nohy, aniž by se musela provdat (s. 63-64). Avšak spolu s emancipací žen se začalo stále více hovořit o tzv. krizi mužství, kdy role muže ve společnosti už nemá tak jasné charakteristiky, jako měla dříve. Při této problematice vychází Giddens z Goldberga, podle kterého je představa, že existují privilegia maskulinity mýtus. Naopak, na muže je vyvíjen tlak a jsou nuceni hrát podle pravidel, která však sami často nechápou. Očekává se od nich něco, po čem sami netouží, např. role živitele, kdežto ženy se mohou v rámci emancipace vzepřít od svých tradičních rolí (s. 158-160). Právě otázky týkající se krize mužství jsou v posledních letech dle mého názoru velmi nosným tématem, v knize však postrádám nějaké konkrétnější stanovisko autora, které by vyjádřilo jeho vlastní postoj k této z mého pohledu velmi zajímavé problematice.
V současnosti se pak spíše než o romantické lásce hovoří podle Giddense o tzv. spolu plynoucí lásce (confluent love). Ta představuje vyrovnanost ve vztahu u obou v páru, kdy jsou si partneři vědomi toho, že jejich cit nemusí trvat věčně. Tento vztah nemusí být nutně heterosexuální a jeho jádrem je sexualita, založená na předchozích zkušenostech (s. 72-73).
Změna na poli sexuality, vztahů i postojů
Sexualita, která spolu s pokrokem ve vědě dosáhla téměř úplné autonomie (kdy lze nejen početí zabránit skrze antikoncepci, ale i ho pomocí asistované reprodukce způsobit), ovlivnila nástup tzv. plastické sexuality (plastic sexuality). Tj. Giddensův termín pro sexualitu, která není spojována pouze s reprodukcí, ale souvisí i s tělesným požitkem. Právě to bylo předpokladem pro sexuální revoluci, jež vedla k otevřenosti v diskusích o sexualitě a k nové terminologii, což reorganizovalo různé oblasti sociálního života. Spolu s tím se změnil i postoj k homosexualitě, která začala být více tolerována, než tomu bylo dříve, avšak heterosexuální manželství je stále vnímáno jako normativní životní způsob. (s. 38, 45).
Změnou prošly nejen partnerské vztahy, ale transformovala se i povaha příbuzenských svazků. Dříve bylo příbuzenství zakládáno na základě biologických či manželských vazeb. Nukleární rodina se v moderní společnosti osamostatnila vlivem rozvoje moderních institucí, Giddens však odmítá, že by zůstala ve své izolaci. Začala spíše tvořit nové podoby, např. takzvanými „sešívanými“ rodinami, kde vyrůstají děti z předchozího manželství v nově založeném svazku. Na vztah mezi rodiči a dětmi je v moderní společnosti kladen obrovský důraz, na rozdíl od tradiční společnosti, neboť je známo, že zážitky či traumata z dětství se pak promítají do života v dospělosti (s. 106-109).
Právě v této oblasti autor velmi často vychází z Freuda a jeho pojetí sexuální identity, ale i z jiných soudobých teorií sexuality. Ilustruje na nich důležitou roli rodičů, zejména matky, jejíž dominance má pro obě pohlaví zásadní psychologické důsledky. V této souvislosti se často hovoří o potížích mužů s intimitou, což je v psychologické rovině výsledkem především dvou věcí – rozpolceného pohledu na ženy, jehož původ lze vysledovat až u nevědomého uctívání matky, i v neúspěchu v emočně podložené naraci vlastního já. Ovšem každá taková generalizace musí být podle autora specifikována. Potíže s intimitou se neomezují jen na muže (s. 140-142).
Rodiče, kteří svým potomkům škodí, verbálně či fyzicky, nazývá Giddens toxickými rodiči (toxic parents). Ti způsobují svým dětem traumata až do dospělosti, což se následně promítá do jejich identity (s. 115-116). Právě interpretace vlastního já se v moderním světě pak zcela problematizuje. Základním rysem moderní společnosti je totiž otevřený charakter vlastní identity a reflektovaná povaha těla. Vlastní já je reflexivním projektem (self as project) – tj. zkoumání toho, kdo jsem, které vychází z minulosti, současnosti i budoucnosti. Odrazem sebe sama a vlastního já se stává lidské tělo, které je integrováno do určitého životního stylu. Existuje nárok na dokonalejší tělo, který je pak vyšší u žen. To způsobuje, že jsou to ženy, kdo je častěji ohrožen nemocemi, jako je anorexie a bulimie. Dnešní společnost se zdá být posedlá tělesností. Jedinec tak musí zařadit fyzický vzhled, sexualitu, a identitu do kontextu sociálních změn, čelit jim a vyrovnat se s nimi (s. 40-42). Právě Giddensovy úvahy týkající se reflexivity vlastního já a jeho zasazením do společnosti mi připadají velmi zdařilé. Autor se při nich opírá o empirické poznatky, kdy se zaměřuje jak na genderové a historické hledisko, tak i na etické aspekty.
V knize se autor dále věnuje sexuální závislosti, která je v posledních letech léčena stejně jako závislosti spojené s chemickými látkami a nutkavým chováním. Samotné označení závislost bylo používáno až od devatenáctého století a neslo v sobě mocenský aspekt. Závislý člověk je nepřizpůsobivý a není schopen přijmout vlastní úděl. Podle Giddense, který vychází v této oblasti zejména z autorů, kteří píší psychoterapeutické příručky, se jedná se o obranou reakci. Je to únik vlastního já, způsob jak se člověk vyrovnává s břemenem dnešní nejistoty a pocitem neschopnosti ovlivnit svou vlastní budoucnost. Jde o přiznání nedostatku vlastní autonomie. I v této oblasti společenského chování vidí Giddens posun. V tradiční době byl totiž „sukničkář“, tedy člověk závislý na sexu, brán jako dobrodruh, který představoval výzvu nejen pro každou ženu, ale i pro celý systém regulace sexuality. Byl to někdo, kdo kultivuje sexuální rozkoš. Dnes jde podle autora spíše o člověka, který hledá adrenalin ve světě plném příležitostí bez ohledu na pohlaví (kap. 5).
S tématem závislosti souvisí i koncept tzv. spoluzávislosti, kterému Giddens věnuje samostatnou kapitolu (kap. 6). Spoluzávislá osoba je podle autora psychicky vázaná na svého partnera. Ve vztahu hledá pocit ontologického bezpečí a potřebuje jiné, aby vymezili jejich potřeby. V závislém vztahu pak lidé podřizují identitu tomu druhému, nebo prožívají strnulé rutiny, které se brání otevřít tomu druhému a mají za následek genderové nerovnosti. Jedná se o vyústění toho, že moderní svět je plný změn a jedinec hledá jistoty v partnerských vztazích. Právě pasáže, které se týkají partnerských vztahů v moderním světě plném změn, jsou dle mého názoru velmi zdařilé a nutí čtenáře k hlubšímu zamyšlení. Autor při nich spojuje společenské důsledky modernity, které se týkají nás všech, s individuem a jeho psychikou.
Dnešní vztahy jsou však oproti tradiční době podle Giddense více demokratické a otevřené. Partneři mají stejná práva a povinnosti, ale může mezi nimi zároveň panovat autorita, která je založena na respektu. I s dětmi se dnes jedná jako s budoucími dospělými, jež mají svá práva a povinnosti. Demokratická aspirace však nemusí znamenat rovnost zdrojů, jak autor zdůrazňuje, ale orientaci směrem k této rovnosti. Avšak všeobecná demokratizace veřejné sféry, nejen na úrovni národního státu, vytváří základní podmínky i pro větší rovnost v oblasti osobních vztahů (s. 193 -200).
Plusy i mínusy
Při uchopování tématu intimity Giddens využívá pro své závěry a argumentaci rozsáhlý okruh zdrojů, a to nejen odborných, ale také těch, které jsou určeny laikům, např. beletrii, různé příručky o partnerství, příběhy z filmů apod., které činí dílo čtivější a zároveň prakticky ilustrují zmiňované koncepty a tvrzení. Avšak někteří náročnější čtenáři by mohli mít k použité literatuře výhrady a to z toho důvodu, že výběr těchto zdrojů je velice nejednotný, kdy se místy Giddens opírá o přední klasické vědce, jako jsou např. Foucault či Freud, a na druhou stranu pak uvádí ne příliš známé autory beletrie, filmů apod., kteří nejsou pro dané téma vědecky relevantní a čtenáři se není vždy objasněno, proč si autor vybral zrovna daný zdroj informací. V knize chybí v některých pasážích i aktuálnější zdroje literatury, např. novější výzkumy a současná data týkající se partnerství a sexuality.
Při četbě Giddensovy knihy jsem také měla v některých kapitolách problém i s tím, že autor své závěry často generalizuje – např. genderové role mužů a žen v souvislosti s intimním vztahem, což však někdy působí, až příliš „zjednodušeně“ vzhledem ke komplexnosti reality.
Celkově je však dílo velmi čtivé, a pokud čtenář očekává, že díky němu získá kvalitní základ pro obecný přehled o daném tématu, neměl by být zklamán. Avšak pro detailnější vhled do této problematiky by měl zvolit i jiné zdroje literatury. Rozvíjející informace v souvislosti se socio-historickými proměnami intimity, kterých se Giddens dotýká v počátečních kapitolách, může poskytnout např. již zmiňovaný Michael Foucault v třísvazkovém díle Dějiny sexuality. O oblasti komunikace a lásky, o které Giddens pojednává ve třetí kapitole s názvem Láska, oddanost, čistý vztah, pojednává velmi detailně i Niklas Luhmann v díle Láska jako vášeň. Další užitečné publikace rozvíjející témata v recenzované knize mohou být i díla Nadvláda mužů od významného sociologa a filozofa Pierra Bourdieu, a to především v oblasti genderu, který se objevuje ve všech kapitolách Giddensova díla. A za pozornost v souvislosti s recenzovanou publikací stojí i dílo Zygmunta Baumana Tekutá láska, ve které Bauman Giddensovy Proměny intimity často cituje a detailněji je rozvádí zejména v oblasti lásky v moderních společnostech.
Jak již bylo zmíněno v úvodu recenze, v českém překladu se kniha dostává do rukou čtenářů až po dvaceti letech od doby, kdy byla vydána v originále. Přesto je svým obsahem stále vcelku aktuální, avšak v některých částech knihy by bylo vhodné témata doplnit o současná data a zdroje literatury. Cíl, který si Giddens stanovil, a to napsat knihu určenou pro široké spektrum čtenářů, včetně laiků, dle mého názoru splnil. Kniha působí celkově velmi srozumitelně, a jak již bylo řečeno výše, poskytuje výborný základ pro přehled v oblastech intimity, vývoji sexuality, partnerských vztazích, vztazích mezi rodiči a dětmi, i ohledně transformace genderových rolí. Avšak vzhledem k množství probíraných témat autor často zobecňuje a proto bych čtenářům, kteří mají zájem o hlubší vhled do oblasti intimity a jejích proměn, doporučila sáhnout i po rozšiřujících zdrojích literatury.
Literatura:
- GIDDENS, Anthony: Proměna intimity: sexualita, láska a erotika v moderních společnostech. 1.vyd. Praha: Portál, 2012, 215 s., IBSN: 978-80-262-0175-5.
Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.
