Další internetová senzace, kterou bychom mohli zařadit do rubriky fascinace mainstreamových médií těly celebrit, je na světě. Americká modelka, třicetiletá Sarah Stage, se věnuje zejména focení spodního prádla. Součástí její práce je tedy udržet si štíhlou a vysportovanou postavu. Přestože nyní modelka prochází těhotenstvím, na jejím těle se to příliš neprojevuje a z přijetí jejích fotek na Instagramu se stává zajímavý fenomén.
Není na tom zase nic tak zvláštního – ženy prochází těhotenstvím různě a průběh těhotenství zanechává na jejich tělech odlišné stopy. Nadšenkyně do fitnessu (časopis People ji nazval fitness fanatikem) a podporovatelka zdravé výživy má potom patrně lepší výchozí pozici, nicméně faktem je, že podobně ,,neviditelné“ těhotenství není nenormální. Spíš než o působení těhotenství na ženské tělo se však bavme o působení médií na společnost, na další frontu standardizace ženského těla.
Jak podotýká Tara Culp-Ressler na serveru Think Progress, ,,vytrvalé mediální pokrytí fenoménu zdůrazňuje potenciálně poškozující dvojitý standard, kterému ženy čelí, pokud se rozhodnou stát matkami“. Komentáře typu ,,taková chci být, až budu těhotná“ jsou poměrně běžnými reakcemi, ačkoliv nemůžeme pominout ty, kteří se obávají o zdraví dítěte nebo nadšení jednoduše nesdílejí.
[aesop_image imgwidth=“100%“ img=“http://socialniteorie.cz/wp-content/uploads/2015/03/pregnancy-abs-2.jpg“ credit=“zdroj: instagram/sarahstage“ alt=“Sarah Stage v 8. měsíci těhotenství (zdroj: instagram/sarahstage)“ align=“left“ lightbox=“off“ caption=“Sarah Stage v osmém měsíci těhotenství“ captionposition=“left“]
Ženy se ocitají v situaci, ze které není úniku, když se mají vejít mezi mantinely vymezené neatraktivní tloušťkou a neatraktivní hubeností. Není těžké si domyslet, že těhotenství je potom hra, ve které jednoduše nemohou vyhrát. Od žen se přitom ve společnosti očekává, že budou matkami, v mnoha zemích dokonce tato společenská norma nabývá zákonné podoby, když není povolená interrupce i v řadě případů nechtěného početí.
K tomu doplňme, že také tvůrci i tvůrkyně obrazu ženy v médiích ženu situují převážně do tradičních rolí. Ve výzkumné zprávě, vypracované pro Ministerstvo práce a sociálních věcí v roce 2003, najdeme zjištění, že ,,vcelku stále jak v médiích tak i ve společnosti přetrvává prezentace ženy v jejích tradičních rolích a činnostech, za které lze považovat sexuální vztah, rození a výchovu dětí, starost o rodinu, péči o domácnost apod. Tomuto jistému stereotypu se nevyhýbají jak autorky, tak i autoři mediálních příspěvků“, a to i navzdory proklamovanému zájmu čtenářů a čtenářek o genderovou rovnost mezi muži a ženami. Primární společenská role ženy jako matky a pečovatelky je ale ve výzkumech potvrzována opakovaně.
Tím se ženy, zvláště ty pod dohledem médií, dostávají do kleští – když se jich zrovna neptají, od koho jsou šaty, které mají na sobě, mají splňovat mateřská očekávání, podřídit se normě, zároveň však musí čelit zkoumání, narážkám a odsudkům při přibrání nějaké váhy, které je zvláště v těhotenství poměrně běžnou záležitostí. Jistě si řeknete – to je bulvár a to se mě přeci netýká. Je-li však řeč o běžné praxi, viditelné zejména v bulvárních médiích, tato praxe je dokola opakována a rozmělňována i za jejich hranice – na sociálních sítích, prostřednictvím ,,studia“ a napodobování televizních i instagramových celebrit, difuzí a institucionalizací ideálu ženské krásy v časopisech, reklamách a módním průmyslu.
Obraz ideální ženy je zkrátka potvrzován na všech frontách a útočí prostřednictvím zvnitřňování ideálu u těch, které všudypřítomnému tlaku nedokáží nepodlehnout. Dosažení ideálu se stává problémem jednotlivce. Selhání si nese sám, ať je realita sebevíc retušovaná, ať je svět, v němž vznikají stále nové a těžko dosažitelné standardy, sebevíc absurdní, jako je tomu třeba v případě ,,těhotenských břišních svalů“, které jsou pro většinu žen když ne přímo nebezpečné, tak fyziologicky nedosažitelné, podobně jako mohou být stále populárnější ,,fitspirace“ – mezery mezi stehny, hubená ramena, bikini mosty či finger traps.
Není důvod si myslet, že se spolu s postupem estetické chirurgie, technologie a plíživé komodifikace všech aspektů lidského života bude seznam ideálů krátit. Nejspíš tomu bude naopak, jen s tím rozdílem, že se jeho nedosažitelnost bude spolu s nákladností nadále zvyšovat.
