Často slýcháme názor, že jsou finanční prostředky vynaložené na pomoc uprchlíkům neoprávněné a v rozporu s názorem lidu a neměly by proto být vynakládány. Proponenti tohoto názoru, který se koncentruje v různých obdobách výroku „já ze svých daní odmítám dávat peníze na uprchlíky“, většinou dávají do kontrastu k této pomoci nedostatečnou péči o české seniory a postižené nebo příklad hrozby rušení Klokánků. Nyní vynechám moralizující hledisko, zdali se tito konkrétní lidé o situaci těchto znevýhodněných skupin někdy v minulosti více zajímali, nebo se jedná jen o běžný argumentační faul. Spíše se zaměřím na to, proč je taková náhlá vlna starosti o ,,naše“ bezpředmětná a její zdánlivá naléhavost neodpovídá realitě. Stejně jako domněnka, že plátci daní mohou přímo rozhodovat o poskytnutí či odmítnutí poskytování pomoci uprchlíkům.
Téma péče o druhé je poměrně rozsáhlé. Vždyť třeba v Sociologickém ústavu Akademie věd se mu zejména vědkyně z oddělení Gender & sociologie věnovaly několik let a vzniklo k němu nemalé množství literatury. V kostce lze říct, že péče je v Česku zejména doménou žen a je více, než by bylo zdrávo, poskytována téměř nebo úplně bezplatně, nejčastěji rodinnými příslušníky. Jenže jakmile je nějaký problém naložen převážně na bedra žen, česká společnost (a nejspíš nejen ona) má potíž tento problém vůbec identifikovat, natož ho začít řešit (feminizace chudoby, skleněný strop, feminizace hůře placených povolání, problematika kariérního růstu vzhledem k mateřství apod. – nezkoušejte o tom raději mluvit moc nahlas). V duchu neoliberálního étosu bývají navíc vrstvy marginalizovaných stavěny do role příživníků, zaslouženě chudých, těch neúspěšných. Slýcháme, že ,,asi málo pracovali„, nebo že „sociální podporu si musí nejdřív nějak zasloužit, protože mně taky nikdo nic nedal“. V kontrastu k této zkušenosti ale najednou vzniká jurodivé národní obrození, silně sdílený příběh o pomoci těmto lidem uloupené uprchlickými ,,příživníky“, kteří prý nikdy nebudou pracovat. Nelze tvrdit, že by zde v minulosti neexistovala starost o oblast péče, nicméně četnost, s jakou je (zne)užíváno tohoto argumentu jako důvodu, proč nepomoci někomu jinému, se zdá být s dřívější praxí a vnímáním péče o druhé minimálně v rozporu.
Zvýšit objem pomoci ,,našim“ důchodcům, postiženým a dětem by samozřejmě nebylo špatné. Nejprve by ale bylo třeba zjistit, jak fungují stávající peněžní toky a jak jsou využívány. Zejména je potom nutné mít povědomí o tom, jak vypadají výdaje státního rozpočtu, resp. kam mizí největší objemy peněz. Pokud si přečteme analýzu v článku Kdo vysává stát na serveru Datová žurnalistika, zjistíme, že přestože nejsou výdaje na sociální dávky malé, zaostávají dalece za jinými čísly, která by nás měla zajímat. Abych se vyhnul šermování s číslicemi, vystačím si s konstatováním, že samotná sociální podpora je na zlomku toho, co český stát stojí šedá ekonomika, předražené zakázky, daňové úniky či výdaje na nemoci spojené s nezdravým životním stylem, resp. o co česká státní kasa v těchto oblastech přichází. Pokud se u těchto relací bavíme o stovkách miliard korun (a to i za předpokladu, že bychom odhady spojené s šedou ekonomikou nebo daňovými úniky značně zredukovali), v případě finančních výdajů na pomoc uprchlíkům mluvíme řádově o desítkách milionů. Je tedy doopravdy nutné se zamyslet, kam a ke komu by měl lid směřovat svůj hněv. Jak se říká, dvakrát měřit a až potom řezat. Je navíc pouhým alibismem tvrdit, že tato pomoc znamená snížení standardu či pomoci těm ,,našim“, protože se bavíme o oddělených kapitolách státního rozpočtu, ze kterých peníze na dané sociální záležitosti plynou.
—
Stále však v vzduchu visí argument, že Češi a Češky prostě nechtějí ze svých daní platit cokoliv jakýmsi cizincům, které neznají a kterým nedůvěřují, ráj na zemi, protože tak si někteří představují uprchlická zařízení či nouzové byty. Praxi, při které český stát porušuje mezinárodní právo, když zadržuje běžence v zařízeních ne nepodobných věznicím a nechává si za to platit, přitom mnozí tleskají. Buď jak buď, tento argument postrádá základní oporu: peníze odvedené státu nejsou naše. Patří státu. Nejsou moje, nejsou ani vaše. Nemůžeme si je do ČNB přijít vybrat, když se nám rozbije pračka, nerozhodujeme o nich my, nýbrž aktéři byrokratizované státní struktury. Stát se při utrácení peněz musí řídit zákony a platnými úmluvami – včetně těch mezinárodních -, úředníci musí s prostředky hospodařit a rozhodovat o nich také na základě politických rozhodnutí volených zástupců. Ty je možné zajisté ve volbách vyměnit, také je ale možné na ně činit nátlak, tzv. lobbovat, přesvědčovat je o vhodných místech, kam peníze z rozpočtu směřovat. Že tedy stát vydá několik desítek milionů na pomoc uprchlíkům, neznamená, že by se jakýmkoliv způsobem dotýkal peněz, které nám patří.
Pokud by ale výše zmíněné z nějakého důvodu neplatilo a existovala by určitá radikální forma participativního rozpočtu, kdy lidé rozhodují, kam peníze z jejich daní půjdou, rozhořčená část společnosti by měla s vysokou pravděpodobností opět smůlu. Přestože je nesouhlas s přijímáním uprchlíků (zahrňme pod něj nyní pracovně celý balík názorů na přijímání, pomoc, výdej prostředků apod.) v Česku poměrně vysoký – podle CVVM už v červnu 2015 přes 70 % obyvatel ČR starších 15 let odmítalo přijímání uprchlíků a imigrantů ze Sýrie a severní Afriky – pořád existuje významná část společnosti, která s přijetím a podporou souhlasí. Lze navíc uvažovat hypotézu, že v tomto zbytku budou větší měrou zastoupeni vysokoškolsky vzdělaní lidé s vyššími příjmy než v oněch 70 % české populace. I bez vysokopříjmových skupin však bude zbývat dostatečně velký díl koláče, ze kterého je možné dát kousnout lidem prchajícím před válkou či bídou.
Na závěr už jen zopakuji, že řeč byla o nutné a akutní pomoci uprchlíkům a případných nákladech na jejich integraci, nikoliv o dlouhodobé sociální podpoře lidí, kteří se zde rozhodnou usadit. Na ty už pochopitelně platí stejná měřítka jako na zbytek společnosti, za předpokladu, že je jim umožněn přístup k výdobytkům, kterých se i my ostatní běžně těšíme.
Ilustrace: freeimages.com / tijmen van dobbenburgh
