Pro sociologa je dnešní doba, zejména poslední roky související s údajnou ekonomickou krizí, dobou hojnosti. Myšlenky jsou v kvasu více než v posledních dvaceti letech a proces přemýšlení o věcech se zdá být urychlen. Je-li tomu doopravdy tak, může ukázat jen budoucnost, která z nás podle slov Prof. Miloslava Petruska činí pitomce. Ano, v tomto tvrzení je mnoho pravdy, zvláště v časech pozdně moderních, kdy se věci vymanily ze svých ,,přirozených“ definic, které se často ve společnosti, jež sama sebe tituluje jako individualizovaná a demokratizovaná, nedaří zkrotit ke všeobecné spokojenosti. Hádáme se a přestože spojeni s celým světem, světa se stále více bojíme. Evropa, která se ráda vzdala značné části výroby a zvykla si, že nám to jinde vyrobí levně a ve větším množství, se naučila životu v blahobytu a když má přijít vystřízlivění načrtnuté globální oligarchií a abstraktními finančními trhy, neví, kterým směrem obrátit svoji zlobu. Takže to, lidově řečeno, občas schytá i někdo, kdo s problémy souvisí jen okrajově. Je tak třeba rozřezat jednu z největších vymožeností, kterou dala Evropa světu – sociální stát. Posvítit si na sociální dávky. Zbavit se sociálně vyloučených, protože se do obrazu dobré společnosti nehodí. Jedná se o neucelené výroky, přesto ale cítíme, že to všechno spolu nějak souvisí a že se dostáváme do kvalitativně nové situace.
Slavoj Žižek při své přednášce na podzim v Praze řekl, že dnes potřebujeme teorii více než kdykoliv předtím. Co tím vlastně myslel? Dá se říci, že dřív jsme teorii potřebovali méně? Nikoliv. Dá se však souhlasit, že dnešní společnost je stále více zaplněná nejrůznějšími idejemi, které spolu soutěží o výklad sociální reality, ekonomických témat, demokracie nebo kapitalismu. Právě nyní otevíráme staronová témata naší vlastní historie, bolavé otázky související s roky komunismu, ekonomické transformace a přechodem k demokracii. Ptáme se, zdali tzv. šoková terapie při masové privatizaci byla správným řešením, a nevycházíme přitom z údivu, když zjišťujeme, že korupce není jen patologickým jevem, ale přímo programovou součástí našeho postkomunistického státu. Vnímáme to, když si všimneme, že ,,protikorupční vláda“ ani téměř po dvou letech svého fungování nepředložila zákony, které by zásadní měrou zprůhlednily veřejné finance, vyřadily z veřejných soutěží společnosti s neprůhlednou vlastnickou strukturou a přinutily veřejně činné osoby zveřejňovat původ nabitého majetku. Už na začátku devadesátých let Prof. Václav Bělohradský při své obraně kapitalismu upozorňoval, že chceme-li bránit právo člověka na soukromé vlastnictví, musíme vědět, jak k němu přišel. Přesto nyní střízlivíme a začínáme vidět mozaiku z větší dálky, takže už ji můžeme lépe popsat a pochopit. Alespoň tedy co se vývoje české společnosti ve vztahu k minulým režimům týče, mám však pocit, že dnes umíme i z důvodu rozmělnění autorit a ,,velkých vyprávění“ více odkrývat tabu. Jediným cenzorem jsme my samotní.
Dnešní doba je především výsostně politická, sociálně ,,tekutá“ a postmoderně populistická. Povinností sociologa tak je pečlivě pracovat na teoriích, podrobovat rozboru uplynulé události a sledovat vývoj myšlení a sociálních praktik. Témat jen z poslední doby je mnoho: svoboda internetu a ochrana duševního vlastnictví, korupce jako společenská praxe a součást systému, otevřený i skrytý český fašismus, pořádání ,,rasových demonstrací“ a morální panika, otázka národního státu v globalizovaném světě, existence demokracie v době globálních korporací, posilování prvků přímé demokracie a mnohá jiná. Zároveň je třeba mít na paměti, že každá doba je tvořena i myšlenkami a představami z minulosti, které je třeba konfrontovat se současnou podobou světa. Pokud přijmeme tezi, že už nejsme specifickým druhem společnosti a dokončili jsme návrat k ,,normalitě“ popsané Francisem Fukuyamou jako ,,konec dějin“, musí se nás bytostně týkat koncepty konzumní společnosti, vynucené individualizace nebo postmodernity, které ve své podstatě vznikly jako diagnózy Západu. Pokud se však tyto ,,vývozní artikly“ v posledních desetiletích dokázaly rozšířit tak dokonale prostřednictvím toho, co nazýváme globalizací, znamenalo by to, že můžeme prakticky celý spojený svět zkoumat za použití ozkoušených západních nástrojů. Jenže fakt, že po celém světě můžeme navštívit restauraci McDonalds nebo využít služeb UPS, nutně nedokazuje Ritzerovu ,,McDonaldizaci“ světa. Možná je i cesta sledování lokálních kontextů a vytváření dílčích nástrojů pro jejich zkoumání. Z tohoto pohledu je pak současná situace v České republice pro sociologa velice přitažlivá a podmínky příznivé. V možnosti konfrontace globálních konceptů s lokálními kontexty tkví síla sociologie jako otevřené vědy.
Takže sociologové, vzpouzejte se!
