Celý svět dnes oblétají fotografie vyprázdněných míst, která v posledních letech za běžných okolností téměř nebylo možné navštívit a projít se po nich, aniž by tu člověk narazil na davy jiných lidí se stejným nápadem. V těchto hodinách se k nim připojila i Praha, která fascinuje internetovou populaci zejména vyprázdněnou Královskou cestou. Po prvotním šoku spolu s novou situací přichází první myšlenky na budoucnost. Některé se přitom nezabývají jen vývojem ekonomiky, ale spíše se ptají po budoucí udržitelnosti turismu.
Jsme to my, nikoliv oni
Vinit ze současné pandemie koronaviru turistický průmysl by bylo laciné. Extrémní a historicky bezprecendentní pohyb lidí po celé planetě, tedy každodenní přesuny milionů pasažérů sem a tam na dlouhé vzdálenosti, situaci pochopitelně nepomáhají. Skutečným viníkem rychlého rozšíření nemoci napříč planetou je však náš životní styl, který je odrazem stále větší závislosti na globalistickém uspořádání práce, vzdělávání a trávení volného času.
Nebezpečí, která pro globalizovaný svět představuje právě šíření nemocí, jsou známá již dlouho, spolu s dalším vědeckotechnickým pokrokem se však, pro někoho možná paradoxně, prohlubují. Dlouho také víme, že jde o inherentní součást naší společnosti, kterou německý sociolog Ulrich Beck nazývá jako rizikovou, tedy takovou, jíž je produkce neohraničených a globálních rizik vlastní. Přesto nás dokáže rychlé rozšíření nového typu onemocnění zaskočit nepřipravené a na první pohled bezbranné. Příčiny nebezpečí, které plyne z této povahy současného světa, jsou však tomto případě zároveň lékem na kritickou situaci: jen díky globálnímu sdílení informací a technologickému pokroku jsme schopni rozvíjející se nákaze více či méně efektivně vzdorovat. Vše potom závisí už jen na lokálních vůdcích a úřadech, to se od dob španělské chřipky v letech 1918–1920 příliš nemění: Jde jen o to, jak rychle budou ve světle nových zjištění jednat.
Konec závislosti?
Podobně jako na krizový stav, k němuž se přidává jedna země za druhou, reagují trhy a vlády zvažují, která opatření na podporu pracovního trhu bude třeba zavést, už nyní se můžeme začít rozmýšlet, co přijde po koronaviru v oblasti turismu. V tomto duchu se ptá například nezávislá novinářka Rebecca Ann Hughes žijící v Benátkách: Nejdříve tu bylo moc turistů, nyní jich je málo. Je pro plovoucí město čas na to, aby se osvobodilo od své závislosti na turistickém obchodu?
Ve svém komentáři pro italskou verzi deníku The Local popisuje situaci města potýkajícího se dlouhá léta s overturismem. Zmiňuje nedávné záplavy, které svým rozsahem téměř umrtvily tamní turistický ruch, a nynější propuknutí nákazy koronavirem. Současnost přitom podle ní obnažuje, jak moc se Benátky staly závislými na turismu. Předkládá zároveň části rozhovoru s místním aktivistou Matteem Secchim: „Toto nekontrolované rozšíření turistů přispívá ke stálému vylidňování města, jak jsou místní obyvatelé vyháněni. Jak vysvětluje Secchi, ‚exodus v Benátkách začal v roce 1955, protože rodiny chtěly běžnější způsob života‘. Asi před dvaceti lety však vzkvétající turistický průmysl začal urychlovat tempo ubývání rezidentů. Secchi popisuje cestovní ruch jako dvojsečný meč: ‚Na začátku vyděláváte spoustu peněz, ale nakonec to ničí komunitu a naši ekonomiku.‘“
Praha je v poněkud odlišné situaci než Benátky, jak se však v posledních letech stále palčivěji ukazuje, existují lokality, jako je centrum města, které se podobným způsobem stávají otrokem turismu. To znemožňuje jejich vícestranný rozvoj, odrazuje stálé obyvatele a do budoucna hrozí tím, že povede k úplnému vylidnění. A tak jako bez Benátčanů nejsou Benátky, bez Pražanů nemůže být Praha ani její centrum.
Po pandemii
Situaci neustálého růstu nyní mění probíhající pandemie koronaviru. Již brzy pravděpodobně uslyšíme o potřebě „nahodit“ ekonomiku do původních kolejí, pomoci drobným živnostníkům postavit se zpět na nohy a vymyslet, jakých úlev je schopen stát, regiony, města, samosprávy i velcí nebo prostě bohatí hráči. Týkat se to bude celé země a není sporu o nutnosti zavádění takových stabilizačních opatření, aby se zabránilo přímé likvidaci podnikání. Zároveň je však třeba sledovat ještě jeden cíl: Jak to udělat, aby výsledkem nebyl další úbytek drobných obchodů, služeb a podniků, které se neorientují primárně na turisty, a s ním i další úbytek obyvatel historického jádra Prahy. Tím spíš, že se jedná o strukturální problém, je třeba postupovat i v oblasti turismu systematicky.
Přestože se dopady pandemie na krajinu turistického průmyslu vyjeví až v následujících měsících, je na místě stále přemýšlet nad tím, co od centra města vlastně očekáváme, jak by měl vypadat jeho fyzický prostor a jakou v něm má mít pozici rezident. Není vlastně nadměrný turismus svého druhu takovou nemocí, která – sice mnohem pomaleji a naštěstí bez fyzických obětí – rozežírá místa, na něž zrovna ukáže prst globální popularity? Nemocí, která nás činí křehčí a závislé na ziscích z nestálého turismu, degradující veřejný prostor a likvidující lokality jako místa nejen pro instagramovou fotografii, ale také pro život?
Řešení, jak z toho ven, existují. Spočívají v hledání rovnováhy, v propracovaném managementu cestovního ruchu, férových podmínkách, ve stanovení míry, kapacit, jasných pravidel a způsobů jejich vymáhání. Turismus sám o sobě není problém, musíme však dobře porozumět tomu, co s ním v jaké fázi rozvoje turistického průmyslu přichází. K tomu je třeba analyzovat příčiny vylidňování míst, jako jsou Benátky, Český Krumlov nebo centrum Prahy, a dále s nimi pracovat. V opačném případě – ačkoliv oživování turismu na loňská čísla může trvat roky – se dostaneme do stejné, ne-li horší situace, než je ta, kterou známe z posledních let.
