Role jazyka v konstrukci genderových identit a symbolické násilí Pierra Bourdieu

Práce se zabývá rolí jazyka v konstrukci genderových identit a nerovností ve společnosti. Za základní východisko si bere sociálně konstruktivistickou teorii Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna, na které se snaží ukázat, jaké základní výhody a nedostatky přenáší tento přístup na teorii genderových nerovností. Tuto problematiku hlouběji rozpracovává na pojmu symbolického násilí Pierra Bourdieu. Práce chce pomocí uvedených konstruktivistických teorií a za přispění symbolického interakcionismu zachytit, v čem spočívá hlavní problém vymezení úlohy jazyka v reprodukci nerovností a tedy i potíže se zavedením změn, které by mohly odhalený stav nerovnosti změnit.

Zdá se, že nerovnosti mezi pohlavími jsou obtížněji uchopitelné, než nerovnosti jiné, méně obvyklé a více viditelné, jako jsou nerovnosti rasové, náboženské a snad i ekonomické. Je s nimi totiž ta potíž, že se nám zdají odvěké a přirozené a zároveň jakákoli snaha o jejich zachycení vede k nutnému zkreslení. Společnost je přirozenně rozdělena na dvě poloviny podle pohlaví, protože to je přeci základ celého rozdělení společenských rolí. Vždyť toto rozdělení stojí za samotnou schopností společnosti, potažmo civilizace, se reprodukovat. I toto banální přesvědčení o uspořádání světa je (pouze?) společenský konstrukt, jev za kterým v jeho prvopočátku stojí člověk.

Pokud redukujeme nerovnost mezi muži a ženami na nespravedlivé oceňování práce, diskriminaci na pracovních pozicích či domácí násilí, ukazujeme jen několik špiček jednoho ledovce. Nejinak je tomu s problémy, kterými se zabývá genderová lingvistika. Při pročítání studií, které se zabývají genderovými aspekty jazyka, narazíme na nespočet článků, které se zabývají neadekvátním zachycením či nezachycením rodové reality v jazyce. V českém jazyce jde zejména o problém generického maskulina, přechylování a shody podmětu s přísudkem, pragmatika a stylistika k tomu ještě přidávájí, jak se mluví o ženách (zdrobněliny, familiérnost) či se ženami (analýzy ženských časopisů). Z laického pohledu jde o žabomyší válku, protože v článcích mnohdy chybí zdůvodnění toho, proč  je vůbec důležité, abychom mluvili o lékařkách či prezidentkách. Problém generického maskulina je však pouze vnějším příznakem hlubšího, obtížněji uchopitelného fenoménu, který Pierre Bourdieu nazval symobolickým násilím.

Ve své práci chci poukázat na hlubší problém smyslu boje za rodovou rovnoprávnost v jazyce, který mě během pročítání genderově  lingvistických článků zarazil. Je mi jasné, že v žádném případě nemohu vyřešit otázku, zda je pro ženy nevýhodnější, když jsou v textu zahrnovány mezi muže používáním generického maskulina (a jsou tedy neviditené), nebo zda je více ponižuje, když povolání s ženskou koncovkou ztrácí společenskou prestiž (kuchařka, učitelka). Zda je, jak tvrdí Pavel Eisner, čeština k ženám přívětivý jazyk, protože disponuje celou sadou koncovek určených jen pro ně, nebo naopak právě tato jeho vlastnost dovoluje udržovat ženy v podřízeném postavení vůči mužům. Ve své práci vycházím od samotného pojmu gender, který je pro mě fenoménem zajména jazykovým a  chci se zaobírat komplikacemi, které z toho plynou.

 Gender jako sociální konstrukt

Pojem gender je ze své podstaty pojmem sociálně konstruktivistickým. Gender označuje sociálně konstruovanou rodovou skutečnost, tedy kulturně a společensky dané rozdíly mezi muži a ženami.  Tato vlastnost je pro pochopení problému spojených s jazykem esenciální. Abych tuto skutečnost dokázala musím hlouběji vysvětlit princip toho, co to znamená sociální konstrukt a jakou roli v něm jazyk hraje. Díky tomu budu moci tvrdit, že problém genderové nerovnosti je ve své podstatě problémem jazyka (což ovšem jeho váhu nasnižuje).

Sociální konstruktivismus je sociologická teorie vědění, kterou v 60. letech představili Peter L. Berger a Thomas Luckmann, přičemž předmětem jejich zájmu je vše, co lze ve společnosti za vědění považovat. Nezajímá je tedy podstata reality jako takové, ale to, co člověk za realitu považuje, co člověk o realitě ví. To, co tito autoři považují za základ, je naše vědění o každodenním životě. Chápání této reality je pro nás přirozené a samozřejmé, je základem přirozeného vnímání světa. Každodenní realita se nám jeví jako uspořádaná a objektivní, resp. předem objektivizovaná, je to realita, kterou sdílíme s ostatními. Kromě této reality vymezují autoři ještě množství dalších realit či světů, ve kterých se naše vědomí pohybuje, jako je například náboženství, realita každodenního života je však pro nás nejdůležitější a svým způsobem nejreálnější, nejméně zpochybnitelná. Právě interakce s ostatními, komunikace tváří v tvář, způsobuje, že vnímáme realitu objektivizovaně a ne jako množství čistě subjektivních vesmírů. Sociální konstruktivismus tedy přichází s objevem, že lidé svou činností vytvářejí svět, který je obklopuje (externalizace)a díky jazyku jej vnímají jako objektivní. Tento fakt stručně shrnuje i slavný Thomasův teorém, že pokud pokládáme situaci za reálnou, je reálná i ve svých důsledcích.

Právě zde se poprvé dostává ke slovu jazyk, protože právě on umožňuje intersubjektivitu. Jazyk objektivně odkazuje na subjektivní významy, jazyk je tím, co propojuje naše subjektivní vesmíry. Ve světě sociálního konstruktivismu je jazyk tím, co objektivní realitu vytváří. Objektivizovaný svět vnímáme jako oddělený od našeho vědomí, který se ale do našeho vědomí promítá. Zároveň, vzhledem k tomu, že tento svět sdílíme s ostatními lidmi,  chápeme tuto realitu jako našemu vedomí nadřazenou.

Z pohledu sociálního konstruktivismu by se dalo říci, že  jazyk je institucí. Je něčím, co bylo vytvořeno lidmi, ale zároveň je vnímán jako fenomén nadaný vlastní realitou oddělenou od jedince. Je ovšem institucí specifickou, protože sám stojí za reprodukcí a legitimizací všech ostatních institucí společenství. Vzhledem k tomu, že principem instituce je udržovat ve společnosti řád a uchovávat zkušenosti předchozích generací (tradice), je velmi obtížné (nicméně ne nemožné) je změnit. O jazyku, který je jakousi metainstitucí, to platí dvojnásob. Chápeme-li jako instituci i rozdělení mužských a ženských rolí ve společnosti, je jazyk tím, co tuto distribuci reprodukuje a znovuoživuje v komunikaci. Jazyk je arbitrární systém, ale díky objektivizačnímu a historickému procesu nezrušitelný – jazyk může zmizet, pokud zmizí jeho mluvčí, nemůžeme se však postavit mimo něj a prostě ho zrušit zvenku, obzvlášť když sami tento jazyk a kategorie v něm obsažené, používáme.

V tomto pohledu ztrácí na vážnosti laické námitky ohledně bezvýznamnosti genderově lingvistických témat. Pokud tím, jak realitu nazýváme, realitu tvoříme, zdá se, že s její proměnou musíme začít proměnou jazyka.

Symbolické násilí Pierra Bourdieu

Pierre Bourdieu studoval rozdílné postavení mužů a žen ve společnosti na kmeni Kabylských Berberů, kde podle něj bylo androcentrické myšlení zachováno ve své paradigmatické formě. Bourdieu je přesvědčen, že androcentrické myšlení je vlastní i naší společnosti, přestože v moderní době ve značně zředěné formě. Samozřejmě uznává, že muži a ženy mají biologicky dané různé dispozice, které ovlivňují i jejich sociální život (muži nemohou rodit děti i kdyby se rozkrájeli), nicméně ukazuje, že většina schopností, které chápeme jako biologicky dané (péči o děti, starost o domácnost, lov, obchod…) je nejen sociálním konstruktem, ale zároveň i nerovně oceňována. Tyto nerovnosti ovšem nezkoumá na poli ekonomickém (nerovný přístup na pracovní trh, nerovný přístup ke zdrojům…), ale na poli symbolických směn. Nerovnosti v ekonomické oblasti chápe až jako důsledek nerovností symbolických (ostatně symbolický kapitál má moc posilovat účinnost ostatních kapitálů a svým způsobem – ve formě vážnosti, moci a uznání – je legitimizovanou formou všech  ostatních druhů kapitálů).

Právě spojováním ženství či mužství se specifickým okruhem zájmů, vlastností a schopností, se děje na poli symbolickém, v myšlení, v morálním hodnocení, v jazyce. Ačkoli symbolické je ze své povahy arbitrární – vlastnosti jako empatie, cudnost či lstivost nejsou dané biologickým pohlavím, ale připsané společností – působí na nás jako věčné, protože je v jazyce, myšlení a morálce neustále udržované (a to jak v případě plnění očekávání – pečující matka – tak v jejich popírání, právě proto, že případ nepečující matky chápeme jako popření přirozenosti). Hlavní síla symbolického řádu spočívá v tom, že jej není potřeba legitimizovat, neboť jej nikdo nezpochybňuje (a i v případě, že je tento řád zpochybňován, je ve svém popírání znovuustavován, jak se k tomu dostanu dále). Tento řád souhlasí se zkušeností, kterou máme se světem – je potvrzení našeho vědění o každodenním životě. Pokud tedy tento řád zahrnuje rozdíly nadané různým symbolickým kapitálem, jsou i tyto symobolické nerovnosti vnímané jako přirozené.

V době, kdy ženy, ale i muži, neměli jinou možnost, než plnit své společensky dané role, nebyl problém nerovností tolik vidět. Ve chvíli, kdy ženy unikly ze sféry soukromé do sféry veřejné (a muži v důsledku nárůstu rozvodovosti naopak objevili sféru soukromou) a rozdíl v jejich symbolickém kapitálu se projevil v oceňování jejich práce, došlo i k odhalení nerovností symbolických, a tedy i k jejich objevení v jazyce. Termín symbolický zde nesmí být chápán v opozici k reálnému či účinému. Jak jsem se snažila ukázat v předchozí kapitole, symbolická sféra je ta, která bezprostředně ovlivňuje naše vědění o kažodennosti, tedy naše chápání reality.

Problémem, kterým se Bourdieu zabývá, je nemožnost odmítnutí či vzepření se androcentrickým strukturám, protože naše myšlení je těmito strukturami formováno. Tento fakt nazývá symbolickým násilím a spočívá v tom, že „vztahy nadvlády se zdají jakoby přirozené, protože ovládaní na ně aplikují kategorie konstruované z hlediska vládnoucích“ [Bourdieu, 34]. Kouzlo symbolické nadvlády spočívá v ochotě ovládaných podílet se na jejím spoluvytváření. Protože je přirozená, je její spoluvytváření vnímáno ovládanými jako nutnost. Její následná moc je o to lépe přijímána, o co více se na jejím vytváření ovládaní podíleli. Symbolické násilí spočívá v tom, že ovládaný nemůže jinak, než vládnoucího uznávat, protože pro reflexi vzájemného vládnoucího vztahu může použít pouze nástroje, ve kterých je tento vztah obsažen. Takové vědomí nelze brát jako zaslepené, nelze je osvítit. Jediná možnost jak je zrušit je zrušit podmínky, které ho vytvořily.

Český jazyk je v tomto ohledu obzvláště androcentrický, ať už z hlediska syntaktického (shoda podmětu s přísudkem) nebo sémantického (přechylování ve formě posesivního adjektiva). Jazyk, jehož smyslem je mimojiné uchovávat myšlenky napříč časem a prostorem, uchoval androcentrické vidění světa ve kterém byl vytvořen až do doby, kdy je takové vidění světa nepřijatelné. Pokud uznáme předpoklad Pierra Bourdieu, že jazyk je strukturou  napomáhající udržet ve společnosti stávající řád, strukturou formující myšlení tak, aby stávající, androcentrický řád přijímalo jako přirozenost, pak bojem proti systému genderových nerovností v rámci jazyka, který tyto nerovnosti reprodukuje, tyto nerovnosti pouze upevňujeme.

 Dvojí prokletí feminismu

Jak pojetí Bergera s Luckmannem, tak pojetí Pierra Bourdieu se točí v kruhu. Vychází z předpokladu, že realita jak ji vnímáme sice není jednou provždy daná, ale její charakter je závislý na přijímání objektivizovaného (či naturalizovaného) společenského řádu, což funguje pouze pokud je jako přirozený, nikoli arbitrární, vnímán. V obou pojetích hraje velkou roli jazyk, protože je tím, co formuje naše myšlení a tím i vědění o každodenním životě. Je-li tato skutečnost vnímána jako nespravedlivá a nerovná (a zároveň je-li nerovnost vnímána jako něco negativního, což také nemusí být samozřejmé), je třeba ji změnit. Jenže v obou případech se dostáváme do bludného kruhu: abychom změnili každodenní realitu, musíme změnit myšlení, tedy jazyk (Berger a Luckmann), ale abychom změnili jazyk, musíme nejdříve změnit tuto realitu (Bourdieu). Genderová lingvistika je tímto paradoxem fascinována a  její zásadní vnitřní spor pramení právě z potřeby ujasnit si, zda nejdříve budeme mluvit a psát genderově korektně (Valdrová), nebo počkáme, až se jazyk sám přizpůsobí změněné realitě (Čmejrková, Daneš). Otázkou, co to vlastně znamená rovné postavení rodů v jazyce, jestli je takové postavení vůbec možné, se nezabývá. Když ovšem připustíme, že gender je sociální konstrukt, pak i spravedlnost či rovnost jsou taktéž sociální konstrukty, které možná nemají oporu v biologické či fyzikální skutečnosti. Genderové lingvistice, potažmo celému feminismu, tak chybí pevný opěrný bod mimo svět sociálních a kulturních konstruktů, ke kterému by se mohl vztáhnout. [1] Problém sociálního konstruktivismu a všech pojmů, které z něj vycházejí, je v jeho uzavřenosti v sobě samém.

Jakoby to samo o sobě nestačilo, je feministické hnutí prokleté ještě jednou, a to tím, že jde o hnutí zdola. Jde primárně o boj žen, tedy ovládaných, proti vládnoucímu systému, který je utlačuje. Feminismus bojuje z principu na nepřátelském poli nepřátelskými zbraněmi. Bojuje proti strukturám, ve kterých sám vyrostl a které musí používat. Jakékoli prolomení nepřátelských linií lze chápat jako ústupek slabšímu, feminismus jej tedy nemůže považovat za vítězství, ale za laskavost, a je jasné, že laskavost neprokazuje slabší silnějšímu, ovládaný ovládajícímu, nýbrž naopak. Taková vítězství, jakým by bylo například uzákonění kvót na zastoupení žen v parlamentu, by paradoxně mohlo vést k oslabení feministické pozice, protože by ženy postavilo do role chráněných slabších, které si své místo ve vládě nezasloužily tím, že by porazily muže v boji o voliče, ale protože jim to muži dovolili. Na druhou stranu, v androcentrickém světě, který oceňuje vlastnosti připisované mužům a tytéž vlastnosti u žen chápe negativně, se žena nemůže k moci dostat jednoduše.

S tím souvisí i fenomén sebenaplňující ho se proroctví, což je pojem, který do sociologie uvedl Robert K. Merton a který je, stejně jako předchozí teorie, rozvitím Thomasova teorému. Sebenaplňující se proroctví nám říká, že každá veřejná definice situace se stává integrální součástí této situace, čímž ovšem ovlivní její další vývoj [Merton, 198]. V základu typického proroctví tohoto typu je mylná definice situace, která se zveřejněním stane ve svých důsledcích definicí pravdivou. Merton uvádí příklad, ve kterém dva národy žijí v přesvědčení, že válka je nevyhnutelná. „Představitelé těchto dvou národů, poháněni tímto přesvědčením, se navzájem stále více odcizují a pohotově odpovídají na každý ‚útočný‘ krok z druhé strany ‚obranným‘ opatřením na straně vlastní. Rozšiřuje se zbrojní potenciál, zvětšují se zásoby surovin a narůstá počet mužů  ve zbrani, až nakonec očekávání války pomůže vytvořit skutečnost“ [Merton, 199]. Je situace ženy, která přijme přesvědčení, že její pozice ve společnosti je nerovná a zacházení s ní nespravedlivé, o tolik jiná?

Výzkumy sociálních nerovností, které svou teoretickou oporu našly v symbolickém interakcionismu ukazují, že v běžném životě člověk své objektivně nerovné postavení nevnímá, pokud se nedostane do nerovné situace bezprostředně nedostane. Výzkum pracujících rodičů (v praxi spíše pracujících matek) Ivana Vodochodského ukazuje, jak se respondenti snaží zpochybnit postavení, které je pro ně nevýhodné, nicméně všemi strategiemi, kterými se snaží toto rozdělení pozic zvrátit (jako je vděčnost, utajování, snaha vyrovnat se normě bezdětného zaměstnance…)je ještě více upevňují. Genderově lingvistické texty jsou psány primárně z pozice znevýhodněných, protože ukazují, jak rozdělení rolí v jazyce nerovnost způsobuje a předkládají příklady, jak by se různé informace daly předložit vhodněji, genderově korektněji, lépe. Všechny, včetně těch nejradikálnějších připouštějí, že jazyk nejde změnit najednou a že mnohé změny vyžadují minimálně přemýšlení při volbě výrazů, ty radikálnější uvažují i o přemýšlení při recepci běžného textu (splitting či uvádění podstatných jmen v obou rodech, což nesmírně zatěžuje text, který podle základních pravidel pragmatiky, má být co nejstručnější a nejvýstižnější). I ty neradikálnější texty tak působí obranně, požadují ústupky po silnější majoritě a tím, že o nerovnostech v jazyce tímto jazykem mluví (i když způsobem víceméně korektním), v nerovnosti se tím více utvrzují.

 Závěrem

V předchozích kapitolách jsem se snažila ukázat, že gender jakožto sociálně konstruktivistický pojem skrývá hlavní nebezpečí sám v sobě. Odmítáním spojení s biologickými dispozicemi mužů a žen, které stály za jeho vznikem, ale odkazováním se pouze na role v sociálním světě, opouští pevnou půdu fyzikálních zákonů a tím přichází i o referenční bod, který by stál vně jeho samého, vně světa sociálních konstrukcí. Když mluvil o původu nerovností Rousseau [2], neměl sice na mysli přímo nerovnosti mezi muži a ženami, ale ve svém pojmu rovnosti vycházel z objektivní, i když nikým nepoznané, přirozennosti, která je odvěkká a každému přirozeně dána. Hovořil o společenské smlouvě, která nespravedlivě připisuje moc na základě ekonomického kapitálu a o nutnosti vytvoření nové smlouvy, která by toto uspořádání změnila. Pojem gender z principu sebe samého nemůže odkázat k ničemu, co by stálo vně společenského řádu, který je s jeho pomocí kritizován, protože svou povahou neexistuje mimo společensky konstruovaný svět. A protože takový svět se uzavírá sám v sobě bez možnosti nahlédnutí zvenku, i pojem gender a genderová lingvistika se v řešení problémů s nimi spjatých točí v kruzích. Ve světě symbolů by si rody měly být rovny, těžko si lze ale tento stav představit, když jediný možný vnější referenční bod, kterým je biologická skutečnost pohlaví, je na první pohled, natož na první pohled zatížený společenským konstruktem, rozdílná. Sociální konstrukt rovnosti je pak stejně zpochybnitelný jako gender sám.

Pierre Bourdieu mluví o nemožnosti teoreticky zkoumat symbolický svět, v jehož kategoriích myslíme a mluvíme. Zkoumat a měnit jazyk je o to těžší, že je nástrojem reprodukce symbolického světa. Z tohoto pohledu je závěr této práce poměrně deprimující. Lidé nepřijmou změny v jazyce, dokud se nezmění každodenní realita ve které žijí, dokud budou pracující ženy znevýhodňovány kvůli svému faktickému, ale třeba i jen potenciálnímu mateřství, nebudou obsazovat vedoucí pozice kvůli emocionalitě, empatii, nerozhodnosti a dalším společensky připsaným charakteristikám a dokud ze stejného důvodu připisování opačných charaterových vlastností a schopností nebudou děti svěřovány do péče otců. Ale každodenní realita se bude jen obtížně měnit pokud nezměníme struktury, kterými ji uchopujeme.

Zbývá se tedy zamyslet, kde se vůbec vzala idea ženské nezávislosti, volebního práva, spravedlivého ocenění práce, když z pohledu, který jazykový rozpor nabízí, by taková myšlenka v rámci androcentrických struktur neměla vzniknout. Nicméně vznikla a během 20. století nabyla značné vážnosti, domnívám se tedy, že nejprve se nenápadně začnou proměňovat významy ukotvené v strukturách a pak i význam, který srukturám přikládáme – v případě jazyka nejprve sémantická a teprve potom syntaktická stránka textu. Jazyk má tendenci vždy směřovat ke zjednodušení, takže uvádění obou forem substantiv, ale ani užívání deverbativních adjektiv, se mi nezdá jako příliš trvalá změna. Pravděpodobnější, tedy pokud se nějak výrazně nezmění uspořádání světa, je sblížení češtiny s germánskými jazyky, konkrétně angličtinou, která se jeví jako nejjednodušší nástroj komunikace a v genderovém ohledu korektnější. Možná právě to, že vnímáme české generické maskulinum jako příznak nerovností je symptom toho, že nerovnost mužů a žen máme stále ještě příliš silně zakódovanou v sobě (v našich tělech, jak by řekl Bourieu). Možná budeme jednou používat jen jeden tvar, ale budeme ho vnímat jako skutečně univerzální. Jestliže se stále ještě nabízí námitka, že bez změny struktur se nové významy nemohou objevit, pak doufám, že jsou zde hlubší struktury, které ovlivňjí lidské myšlení a tím i historický vývoj, a že jsou založené spíše na významu, než na pouhých syntaktických vztazích.

Poznámky

Literatura

Berger, P. L.; Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality. Brno: CDK, 1999.

Bourdieu, P.: Nadvláda mužů. Praha: Karolinum, 2000.

Čmejrková, S.: „Jazyk pro druhé pohlaví“. in Daneš, F. a kol.:  český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia 1997.

Daneš, F.: „Ještě jenou ‚feministická lingvistika'“. Naše řeč, No. 5, Vol. 80, 1997.

Merton, R. K.: Studie ze sociologické teorie. Praha: SLON, 2000.

Harris, S.: „The Social construction od Equality in Everyday Life“. in Human studies, Vol. 23, 2000.

Valdrová, J.: „K české genderové lingvistice“. Naše řeč, No. 2, Vol. 80, 1997.

Valdrová, J.: „Stereotypy a klišé  v mediální projekci genderu“. Sociologický časopis, No. 2, 2001.

Vodochodský, I.: „‚Život na hraně‘: Slaďování a oddělování profesního života pracovníků rodičů malých dětí“. in Šanderová, J. (ed): Sociální nerovnosti v kvalitativním výzkumu. Praha: ISS FSV UK, 2007.

Webové zdroje:

<http://www.feminismus.cz/fulltext.shtml?x=1901407>

<http://www.translide.cz/sexismus-jazyk?=srch>

<http://spidlova.blog.idnes.cz/c/118773/Genderova-lingvistika.html>

<http://www.valdrova.cz/genderova-lingvistika>

<http://zpravy.idnes.cz/v-cestine-byvaji-zeny-casto-neviditelne-lituje-lingvistka-pa3-/studium.aspx?c=A081222_145352_studium_bar>