Porovnáme-li naši dobu s dobou Jindřicha I., je patrná hluboká proměna intelektuálního naladění, která se promítla i do proměny tónu politiky. V jistém smyslu lze dvě stě let starý pohled nazvat „racionálním“ a to, co je pro naši dobu nejvíce charakteristické, lze nazvat „anti-racionálním“. Tyto výrazy zde ale chci používat, aniž bych naznačoval úplné přijetí jedné nálady nebo úplné odmítnutí druhé. Navíc je důležité si pamatovat, že politické události často získávají barvu podle spekulací z dávnější doby: mezi vyhlášením nějaké teorie a jejím praktickým účinkem obvykle uplyne značná doba. Anglická politika v roce 1860 byla ovládána myšlenkami, které vyjádřil Adam Smith v roce 1776; dnešní německá politika je dnes realizací teorií stanovených Fichtem v roce 1807; ruská politika od roku 1917 ztělesňuje doktrínu Komunistického manifestu z roku 1848. Abychom tedy pochopili současnou dobu, je nutné vrátit se do mnohem dřívější doby.
Rozšířená politická doktrína má obvykle dva velmi odlišné druhy příčin. Na jedné straně existují intelektuální předchůdci: lidé, kteří rozvinuli teorie, jež se vyvinuly z předchozích teorií nebo v odpovědi na ně. Na druhé straně jsou ekonomické a politické okolnosti, které činí lidi náchylnými k přijímání názorů odpovídajícím určitým náladám. Samy o sobě však tyto okolnosti nepodávají úplné vysvětlení, když jsou – jak se příliš často stává – opomíjeni intelektuální předchůdci. V našem konkrétním případě měly různé části poválečného světa určité důvody k nespokojenosti, kvůli nimž byly nakloněny určité obecné filozofii z mnohem dřívější doby. Nejprve se zaměřím na tuto filozofii a potom se dotknu důvodů její současné popularity.
Revolta proti rozumu začala jako revolta proti logickému myšlení. Když v první polovině 18. století Newton vládnul lidským myslím, panovalo všeobecné přesvědčení, že cesta k poznání spočívá v objevování jednoduchých obecných zákonů, z nichž lze deduktivní úvahou odvodit závěry. Mnoho lidí zapomnělo, že Newtonův zákon gravitace byl založen na století pečlivých pozorování, a představovalo si, že obecné zákony lze objevit prostým světlem přirozenosti. Byla tu přirozená náboženství, přirozený zákon, přirozená morálka a tak dále. Tyto subjekty měly sestávat z demonstrativních dedukcí ze samozřejmých axiomů ve stylu Euklida. Politickým výsledkem tohoto pohledu byla doktrína lidských práv, jak byla hlásána během americké a francouzské revoluce.
Jenže právě v okamžiku, kdy se zdálo, že Chrám rozumu je téměř dokončen, byla položena mina, která nakonec celé dílo rozmetala. Člověkem, který tuto minu položil, byl David Hume. Jeho kniha Pojednání o lidské přirozenosti z roku 1739 má jako svůj podtitul „Pokus o zavedení experimentální metody uvažování do morálních témat“. To představuje celý jeho záměr, ale pouze polovinu jeho výtvoru. Jeho záměrem bylo nahradit pozorování a indukci dedukcí z nominálně samozřejmých axiomů. Ve svém smýšlení byl naprostým racionalistou, ovšem spíše baconovského než aristotelského typu. Nicméně jeho téměř bezprecedentní kombinace bystrosti a intelektuální poctivosti ho vedla k určitým zdrcujícím závěrům: že indukce je pouhý zvyk bez logického odůvodnění, a že víra v kauzalitu je málem pouhá pověra. Z toho plynulo, že věda spolu s teologií by měly být odsunuty mezi iluzorní naděje a iracionální přesvědčení.
V Humeovi koexistovaly racionalismus a skepticismus v klidném souznění – skepticismus byl určen jen pro studium a měl být v praktickém životě zapomenut. Navíc měl být praktický život v co největší míře řízen právě těmi vědeckými metodami, které jeho skepticismus zpochybňoval. Takový kompromis byl možný pouze pro člověka, který byl stejnou měrou filozofem i světákem; v rezervované esoterické nevíře pro zasvěcené je také cítit nádech aristokratického toryismu. Svět nebyl ochoten přijmout Humeho nauky v celém jejich rozsahu. Jeho následovníci odmítli jeho skepticismus, zatímco jeho němečtí odpůrci jej přijali jako nevyhnutelný důsledek čistě vědeckého a racionálního pohledu na svět. V důsledku jeho učení se tak britská filozofie stala povrchní, zatímco německá filozofie se stala antiracionální – v obou případech ze strachu z nesnesitelného agnosticismu. Evropské myšlení se nikdy nevrátilo ke své dřívější upřímnosti; mezi všemi Humeovými následovníky znamenala rozumnost povrchnost a hloubka znamenala určitý stupeň šílenství. V nejnovějších diskusích o filozofii vhodné pro kvantovou fyziku stále pokračují staré debaty, které vyvolal Hume.
Filozofie, která je pro Německo charakteristická, začíná u Kanta a vzniká jako reakce proti Humovi. Kant byl odhodlán věřit v kauzalitu, Boha, nesmrtelnost, mravní zákon a podobně, ale uvědomoval si, že Humova filozofie činí toto vše problematickým. Proto zavedl rozlišení mezi „čistým“ rozumem a „praktickým“ rozumem. „Čistý“ rozum se zabýval tím, co lze dokázat, a toho nebylo mnoho; „praktický“ rozum se zabýval tím, co je nezbytné pro ctnost, a toho bylo velmi mnoho. Je ovšem zřejmé, že „čistý“ rozum byl prostě rozumem, zatímco „praktický“ rozum byl předsudkem. Kant tak vrátil do filozofie odvolání na něco, co je uznáváno jako stojící mimo oblast teoretické racionality, a co bylo z akademických škol vypuzeno od doby vzestupu scholastiky.
Ještě důležitější než Kant byl z našeho hlediska jeho bezprostřední nástupce Fichte, který přechodem od filozofie k politice zahájil hnutí, jež se rozvinulo v národní socialismus. Než o něm však začneme hovořit, je třeba říci ještě více o pojetí „rozumu“.
Vzhledem k neúspěchu při nalezení odpovědi na Huma již nelze „rozum“ považovat za něco absolutního, od čeho by bylo možné se odchýlit jen za cenu teoretického odsouzení. Přesto je zjevné, že existuje rozdíl – a to rozdíl významný – mezi rozpoložením mysli (řekněme) filozofických radikálů a lidí, jakými byli raní mohamedánští fanatici. Nazveme-li první typ myšlení rozumným a druhý nerozumným, je zřejmé, že v poslední době došlo k růstu nerozumnosti.
Domnívám se, že to, co v praxi rozumíme pod pojmem rozum, lze vymezit prostřednictvím tří rysů. Zaprvé se rozum opírá o přesvědčování, nikoli o sílu; zadruhé se snaží přesvědčovat pomocí argumentů, u nichž ten, který je používá, věří, že jsou zcela platné; a zatřetí při utváření názorů používá co nejvíce pozorování a indukci a co nejméně intuici. První z těchto zásad vylučuje inkvizici; druhá vylučuje takové metody, jaké používala britská válečná propaganda, kterou Hitler chválí s odůvodněním, že propaganda „musí snižovat svou myšlenkovou úroveň tím více, čím větší počet mas má uchvátit“; třetí zakazuje užití takové hlavní premisy, jakou použil prezident Andrew Jackson v souvislosti s Mississippi: „Bůh všehomíra zamýšlel, aby toto velké údolí patřilo jednomu národu“ – což bylo samozřejmé jemu i jeho posluchačům, avšak nikoli snadno prokazatelné tomu, kdo by to zpochybnil.
Spoléhání se na rozum, jak je zde vymezen, předpokládá určitý společný zájem a pohled na svět mezi námi a naším publikem. Je pravda, že paní Bondová to zkusila na svých kachnách, když volala: „Pojďte se nechat zabít, protože musíte být nadívány a moji zákazníci nasyceni.“. Obecně se však má za to, že apel na rozum je neúčinný u těch, které máme v úmyslu požírat. Ti, kdo věří v pojídání masa, se nepokoušejí nalézt argumenty, které by se zdály platné ovci, a Nietzsche se nesnaží přesvědčit masu obyvatelstva, kterou nazývá „zpackanými a pokaženými“. Ani Marx se nepokouší získat podporu kapitalistů. Jak tyto příklady ukazují, apel na rozum je snazší tehdy, když je moc bez pochyb omezena na oligarchii. V Anglii osmnáctého století byly důležité pouze názory aristokratů a jejich přátel a ty bylo vždy možné předkládat jiným aristokratům v racionální podobě. Jak se však politický elektorát rozšiřuje a stává se různorodějším, apel na rozum je obtížnější, protože existuje méně všeobecně uznávaných předpokladů, z nichž by bylo možné vycházet k dohodě. Když takové předpoklady nelze nalézt, jsou lidé nuceni spoléhat na své vlastní intuice. A protože se intuice různých skupin liší, vede spoléhání na ně ke konfliktu a k mocenské politice.
Vzpoury proti rozumu v tomto smyslu jsou v dějinách opakujícím se jevem. Raný buddhismus byl rozumný, jeho pozdější podoby a hinduismus, který jej v Indii nahradil, rozumné nebyly. Ve starověkém Řecku byli orfikové ve vzpouře proti homérské racionalitě. Od Sókrata po Marca Aurelia byli významní muži starověkého světa převážně racionální, po Marku Aureliovi byli dokonce i konzervativní novoplatonici prostoupeni pověrou. S výjimkou mohamedánského světa zůstávaly nároky rozumu v útlumu až do jedenáctého století. Poté, prostřednictvím scholastiky, renesance a vědy, se stávaly stále dominantnějšími. K reakci došlo s Rousseauem a Wesleym, avšak brzdily je triumfy vědy a strojové výroby v devatenáctém století. Víra v rozum dosáhla svého vrcholu v šedesátých letech, od té doby postupně zeslábla a stále slábne. Racionalismus a antiracionalismus existují bok po boku od počátků řecké civilizace a každý z nich, kdykoli se zdálo, že by mohl získat úplnou převahu, vždy reakcí vyvolal nový vzmach svého protikladu.
Moderní vzpoura proti rozumu se v jednom důležitém ohledu liší od většiny svých předchůdců. Od orfiků počínaje byla v minulosti obvyklým cílem spása – složitý pojem zahrnující dobrotu i štěstí, a zpravidla dosahovaný prostřednictvím nějakého obtížného odříkání. Iracionalisté naší doby neusilují o spásu, nýbrž o moc. Vytvářejí tak etiku, která je v rozporu s etikou křesťanství i buddhismu. A skrze svou touhu po nadvládě jsou nutně zataženi do politiky. Jejich rodokmen mezi spisovateli tvoří Fichte, Carlyle, Mazzini, Nietzsche a jejich stoupenci, jako jsou Treitschke, Rudyard Kipling, Houston Chamberlain a Bergson. Naproti tomuto hnutí lze benthamovce a socialisty považovat za dvě křídla jedné strany: Obě jsou kosmopolitní, obě demokratické, obě se odvolávají na ekonomický vlastní zájem. Jejich vzájemné rozdíly se týkají prostředků, nikoli cílů, zatímco nové hnutí, které (zatím) vrcholí u Hitlera, se od obou liší cíli a liší se dokonce od celé tradice křesťanské civilizace.
Cíl, který by měli státníci sledovat, jak jej pojímá téměř každý z iracionalistů, z nichž fašismus vyrostl, je nejjasněji vyjádřen u Nietzscheho. Ve vědomém protikladu ke křesťanství i k utilitaristům odmítá Benthamovy nauky, pokud jde o štěstí a o „nejvyšší počty“. „Lidstvo,“ říká, „je mnohem spíše prostředkem než cílem… lidstvo je pouze experimentálním materiálem.“ Cílem, který navrhuje, je velikost výjimečných jedinců: „Úkolem je dosáhnout oné nesmírné energie velikosti, která dokáže utvářet člověka budoucnosti prostřednictvím disciplíny a zároveň prostřednictvím vyhlazení milionů zpackaných a pokažených, a která přesto dokáže neupadnout v záhubu při pohledu na utrpení tím způsobené, jaké tu dosud nikdy nebylo.“ U tohoto pojetí cíle je třeba si povšimnout, že samo o sobě nelze považovat za odporující rozumu, neboť otázky cílů nejsou přístupné racionální argumentaci. Můžeme je nemít rádi – já sám je nemám rád –, ale nemůžeme je vyvrátit o nic více, než je Nietzsche může dokázat. Přesto zde existuje přirozená souvislost s iracionalitou, neboť rozum vyžaduje nestrannost, zatímco kult velkého muže má vždy jako svou vedlejší premisu tvrzení: „Já jsem velký muž.“
Zakladatelé myšlenkového směru, z něhož fašismus vyrostl, mají všichni určité společné rysy. Hledají dobro spíše ve vůli než v pocitu či poznání. Cení si moci více než štěstí. Dávají přednost síle před argumentem, válce před mírem, aristokracii před demokracií, propagandě před vědeckou nestranností. Prosazují spartánskou formu askeze, na rozdíl od formy křesťanské. To znamená, že na asketismus pohlížejí jako na prostředek k získání nadvlády nad druhými, nikoli jako na sebekázeň, která pomáhá vytvářet ctnost a přináší štěstí až v příštím světě. Pozdější z nich jsou prodchnuti lidovým darwinismem a považují boj o existenci za zdroj vyššího druhu. Má to však být spíše boj mezi rasami než boj mezi jednotlivci, jak jej obhajovali zastánci volné soutěže. Potěšení a poznání, chápané jako cíle, se jim jeví jako příliš pasivní. Namísto potěšení staví slávu a na místo poznání pragmatické tvrzení, že to, co si přejí, je pravda. U Fichteho, Carlyla a Mazziniho jsou tyto nauky ještě zahaleny pláštěm konvenčního moralistního frázování, u Nietzscheho poprvé vystupují nahé a bez studu.
Fichte se dosud nedočkal takového uznání, jaké by mu náleželo za zahájení tohoto velkého hnutí. Začínal jako abstraktní metafyzik, ale již tehdy vykazoval určitou svévolnost a sebestředné založení. Celá jeho filozofie se rozvíjí z tvrzení „já jsem já“, o němž říká: „Já klade sebe sama a je v důsledku tohoto pouhého kladení samo sebou. Je zároveň činitelem i výsledkem činu, aktivním i tím, co je činností vytvářeno. ‚Já jsem‘ vyjadřuje čin (Thathandlung). Já je, protože se samo ustanovilo.“
Já podle této teorie existuje proto, že chce existovat. Zanedlouho se ukazuje, že také ne-Já existuje proto, že si to Já přeje. Avšak takto vytvořené ne-Já se nikdy nestává skutečně vnějším vůči Já, které se rozhodlo je položit. Ludvík XIV. řekl: „L’état, c’est moi“. Fichte řekl: „Já jsem všechno.“ Jak poznamenal Heine při srovnání Kanta a Robespierra: „Ve srovnání s námi Němci jste vy Francouzi krotcí a umírnění.“
Je sice pravda, že Fichte po čase vysvětluje, že když říká „já“, myslí tím „Boha“. Čtenář však není zcela uklidněn. Když v důsledku bitvy u Jeny musel Fichte uprchnout z Berlína, začal si myslet, že příliš energicky kladl ne-Já v podobě Napoleona. Po svém návratu roku 1807 přednesl své slavné Projevy k německému národu, v nichž bylo poprvé vyloženo úplné vyznání nacionalismu. Tyto Projevy začínají vysvětlením, že Němec je nadřazen všem ostatním moderním národům, protože jako jediný má čistý jazyk. (Také Rusové, Turci a Číňané, nemluvě o Eskymácích a Hotentotech, mají čisté jazyky, ale ve Fichteho dějepisných knihách se o nich nehovořilo.) Čistota německého jazyka činí Němce jediným národem schopným hloubky. Dochází k závěru, že „mít charakter a být Němcem nepochybně znamená totéž“. Má-li však být německý charakter uchráněn před cizími kazícími vlivy a má-li být německý národ schopen jednat jako celek, musí existovat nový druh výchovy, který „utváří Němce v jednotné těleso“. Nová výchova, říká, „musí v podstatě spočívat v tom, že zcela zničí svobodu vůle“. Dodává, že vůle „je samotným kořenem člověka“.
Nemá existovat žádný vnější obchod, kromě toho, co je naprosto nevyhnutelné. Má existovat všeobecná vojenská povinnost: Každý má být donucen bojovat, nikoli pro materiální blahobyt, nikoli pro svobodu, nikoli na obranu ústavy, nýbrž pod popudem „stravujícího plamene vyššího vlastenectví, který objímá národ jako roucho věčného, pro něž se ušlechtilý člověk radostně obětuje a nešlechetný člověk, který existuje pouze pro dobro toho druhého, se musí rovněž obětovat.“
Tato doktrína, podle níž je „ušlechtilý“ člověk účelem lidstva a „nešlechetný“ člověk nemá žádné nároky sám o sobě, je podstatou moderního útoku na demokracii. Křesťanství učilo, že každá lidská bytost má nesmrtelnou duši a že v tomto ohledu jsou si všichni lidé rovni. „Práva člověka“ byla pouze rozvinutím křesťanské nauky. Utilitarismus, ačkoli jednotlivci nepřiznával žádná absolutní „práva“, přikládal štěstí jednoho člověka stejnou váhu jako štěstí druhého. Tím vedl k demokracii právě tak jako doktrína přirozených práv. Fichte však, jako jakýsi politický Kalvín, vybral určité lidi jako vyvolené a všechny ostatní zavrhl jako bezvýznamné.
Obtíž ovšem spočívá v tom, jak poznat, kdo jsou vyvolení. Ve světě, v němž by byla Fichteho nauka všeobecně přijata, by si každý člověk myslel, že je „ušlechtilý“, a připojil by se k nějaké skupině lidí, kteří by mu byli natolik podobní, aby se zdálo, že sdílejí část jeho ušlechtilosti. Těmito lidmi by mohl být jeho národ, jako v případě Fichteho, nebo jeho třída, jako u proletářského komunisty, nebo jeho rodina, jako u Napoleona. Neexistuje žádné objektivní kritérium „ušlechtilosti“ kromě úspěchu ve válce. Válka je proto nutným důsledkem tohoto vyznání.
Carlylův pohled na život byl převážně odvozen od Fichteho, který byl nejsilnějším samostatným vlivem na jeho názory. Carlyle však přidal něco, co se pro tento myšlenkový směr stalo od té doby charakteristickým: Jakýsi druh socialismu a starostlivosti o proletariát, která je ve skutečnosti spíše odporem k industrialismu a k nouveau riche. Carlyle to provedl natolik obratně, že oklamal dokonce i Engelse, jehož kniha o anglické dělnické třídě z roku 1844 se o něm zmiňuje s nejvyšší chválou. Vzhledem k tomu se sotva můžeme divit, že mnoho lidí naletělo socialistické fasádě nacionálního socialismu.
Carlyle má ostatně své oběti dodnes. Jeho „uctívání hrdinů“ zní velmi vznešeně. Nepotřebujeme prý volené parlamenty, nýbrž „hrdinské krále a celý svět, který by nebyl nehrdinský“. Abychom tomu porozuměli, je třeba studovat překlad těchto myšlenek do skutečnosti. Carlyle v díle Past and Present vyzdvihuje jako vzor opata Samsona z dvanáctého století. Avšak kdokoli nepřijme tohoto hodného muže na základě víry, nýbrž si přečte Kroniku Jocelina z Brakelonde, zjistí, že opat byl bezohledný darebák, který spojoval neřesti tyranského statkáře s neřestmi malicherného právníka. Carlyleovi další hrdinové jsou přinejmenším stejně zavrženíhodní. Cromwellovy masakry v Irsku ho vedou k poznámce: „Avšak v Oliverově době, jak říkám, ještě existovala víra v Boží soudy. V Oliverově době tu ještě nebyl onen zmatený žargon o rušení trestů smrti, o filantropii Jeana-Jacquese a o všeobecné růžové vodě v tomto světě, jenž je stále tak plný hříchu… Teprve v pozdních dekadentních generacích… může takovéto bez rozdílu smíchané rozmačkání dobra a zla do jedné všeobecné patentované melasy… vstoupit v platnost naší Zemi.“ O většině jeho ostatních hrdinů, jako byli Fridrich Veliký, doktor Francia a guvernér Eyre, stačí říci jen to, že jejich jediným společným rysem byla žízeň po krvi.
Ti, kteří si dosud myslí, že Carlyle byl v nějakém smyslu více či méně liberální, by si měli přečíst jeho kapitolu o demokracii v knize Past and Present. Většina této kapitoly je věnována chvále Viléma Dobyvatele a popisu příjemných životů, jichž se v jeho době těšili nevolníci. Poté následuje definice svobody: „Skutečná svoboda člověka, řekli byste, spočívá v tom, že nalezne, nebo je donucen nalézt, správnou cestu a po ní kráčet.“ (s. 263) Následně přechází k tvrzení, že demokracie „znamená beznaděj z nenalezení Hrdinů, kteří by vám vládli, a spokojené snášení jejich nedostatku“. Kapitola končí prohlášením, v řečnicky prorockém jazyce, že až demokracie proběhne celým svým vývojem, problémem, který zůstane, bude „nalezení vlády vašich skutečných nadřazených“. Je v tom všem jediné slovo, k němuž by se Hitler nepřihlásil?
Mazzini byl mírnější povahy než Carlyle, od něhož se lišil, pokud jde o kult hrdinů. Nikoliv jeden velký muž, nýbrž národ byl předmětem jeho uctívání. A zatímco Itálii kladl na nejvyšší místo, přiznával roli každému evropskému národu kromě Irů. Věřil však, stejně jako Carlyle, že povinnost má být postavena nad štěstí, dokonce i nad kolektivní štěstí. Domníval se, že Bůh zjevuje každému lidskému svědomí, co je správné, a že vše, co je třeba, je, aby každý poslouchal mravní zákon, jak jej cítí ve svém vlastním srdci. Nikdy si neuvědomil, že se různí lidé mohou skutečně lišit v tom, co jim mravní zákon přikazuje, ani že to, co ve skutečnosti požadoval, bylo, aby se druzí řídili jeho vlastním zjevením. Stavěl morálku nad demokracii, když říkal: „Pouhý hlas většiny nezakládá svrchovanost, jestliže zjevně odporuje nejvyšším mravním zásadám… vůle lidu je posvátná tehdy, když vykládá a uplatňuje mravní zákon. Je však nicotná a bezmocná, když se od tohoto zákona odděluje a představuje pouze rozmar.“ To je rovněž názor Mussoliniho.
Od té doby byl k naukám této školy přidán pouze jeden významný prvek, totiž pseudodarwinovská víra v „rasu“. (Fichte činil německou nadřazenost otázkou jazyka, nikoli biologické dědičnosti.) Nietzsche, který na rozdíl od svých následovníků nebyl ani nacionalista, ani antisemita, uplatňuje tuto nauku pouze mezi jednotlivými lidmi – přeje si, aby nezpůsobilým bylo zabráněno v rozmnožování, a doufá, že metodami chovatele psů vytvoří rasu nadlidí, kteří budou mít veškerou moc a pro jejichž prospěch bude existovat pouze zbytek lidstva. Pozdější autoři s podobným pohledem se však pokoušeli dokázat, že veškerá výjimečnost byla spojena s jejich vlastní rasou. Irští profesoři píší knihy, aby dokázali, že Homér byl Ir; francouzští antropologové předkládají archeologické důkazy, že zdrojem civilizace v severní Evropě byli Keltové, nikoli Germáni; Houston Chamberlain obsáhle argumentuje, že Dante byl Němec a Kristus nebyl Žid. Důraz na rasu byl všeobecný mezi Anglo-Indy, od nichž imperiální Anglie tuto nákazu převzala prostřednictvím Rudyarda Kiplinga. Antisemitský prvek však nikdy nebyl v Anglii výrazný, ačkoli Angličan Houston Chamberlain byl do značné míry odpovědný za to, že mu v Německu – kde přetrvával již od středověku – poskytl zdánlivý historický základ.
Pokud jde o rasu, kdyby do věci nevstupovala politika, stačilo by říci, že o ní není známo nic politicky významného. Lze považovat za pravděpodobné, že mezi rasami existují genetické rozdíly v duševních schopnostech, je však jisté, že dosud nevíme, jaké tyto rozdíly jsou. U dospělého člověka účinky prostředí zastírají účinky dědičnosti. Kromě toho jsou rasové rozdíly mezi jednotlivými Evropany méně zřetelné než rozdíly mezi bělochy, žlutými a černými lidmi. Neexistují žádné výrazné tělesné znaky, podle nichž by bylo možné s jistotou rozlišit příslušníky různých moderních evropských národů, protože všechny vznikly smíšením různých kmenů. Pokud jde o duševní nadřazenost, každý civilizovaný národ může předložit zdánlivě přesvědčivý nárok, což dokazuje, že všechny tyto nároky jsou stejně neplatné. Je možné, že Židé jsou méněcenní než Němci, ale je stejně možné, že Němci jsou méněcenní než Židé. Celá záležitost zavádění pseudodarwinovského žargonu do takové otázky je naprosto nevědecká. Ať už se v budoucnu dozvíme cokoli, v současnosti nemáme žádný dobrý důvod přát si podporovat jednu rasu na úkor jiné.
Celé toto hnutí, počínaje Fichtem, je metodou, jak si podepřít sebeúctu a touhu po moci prostřednictvím přesvědčení, která nemají ve svůj prospěch nic jiného než to, že jsou lichotivé. Fichte potřeboval doktrínu, která by mu umožnila cítit se nadřazeným Napoleonovi; Carlyle a Nietzsche měli tělesné či duševní neduhy, za něž hledali kompenzaci ve světě představ. Britský imperialismus epochy Rudyarda Kiplinga byl důsledkem hanby z toho, že Anglie ztratila průmyslovou nadvládu. A hitlerovské šílenství naší doby je pláštěm mýtu, jímž se německé ego zahřívá proti studeným poryvům Versailles. Žádný člověk nemyslí střízlivě, utrpěla-li jeho sebeúcta smrtelné zranění, a ti, kdo úmyslně poníží národ, si mohou vinit jen sami sebe, jestliže se z něj stane národ bláznů.
To mne přivádí k důvodům, které vedly k širokému přijetí iracionální, ba dokonce antiracionální nauky, jíž jsme se zabývali. V každé době je hlásáno nejrůznější množství nauk nejrůznějšími proroky, avšak ty, které se stanou populárními, musejí nějakým zvláštním způsobem oslovovat nálady vyvolané okolnostmi dané doby. Charakteristické nauky moderních iracionalistů, jak jsme viděli, jsou: Zdůrazňování vůle na úkor myšlení a citu; oslavování moci; víra v intuitivní „kladení“ tvrzení namísto jejich ověřování pozorováním a indukcí. Tento stav mysli je přirozenou reakcí těch, kdo mají ve zvyku ovládat moderní mechanismy, jako jsou letadla, i těch, kdo mají méně moci než dříve, ale nejsou schopni nalézt žádný racionální základ pro obnovení své někdejší převahy. Industrialismus a válka, zatímco vytvářely návyk mechanické moci, způsobily zároveň velký přesun hospodářské a politické moci, a tím zanechaly rozsáhlé skupiny lidí v rozpoložení pragmatického sebeprosazování. Odtud pramení vzestup fašismu.
Porovnáme-li svět roku 1920 se světem roku 1820, zjistíme, že došlo k nárůstu moci na straně velkých průmyslníků, námezdně pracujících, žen, kacířů a Židů. („Kacíři“ zde myslím ty, jejichž náboženství nebylo náboženstvím vlády jejich země.) Současně došlo k úbytku moci na straně monarchů, aristokracií, duchovenstva, nižších středních vrstev a mužů ve srovnání se ženami. Velcí průmyslníci, ačkoli byli silnější než v kterémkoli dřívějším období, se cítili nejistí kvůli hrozbě socialismu, a zejména ze strachu z Moskvy. V obdobné situaci byly válečné zájmy – generálové, admirálové, letci a zbrojní firmy. V daném okamžiku silní, avšak ohrožovaní morovou posádkou bolševiků a pacifistů. Skupiny, které již byly poraženy – králové a šlechta, drobní obchodníci, lidé, kteří byli povahou odpůrci náboženské tolerance, a muži, kteří litovali dob mužské nadvlády nad ženami – se zdály být definitivně odepsány. Mělo se za to, že hospodářský a kulturní vývoj pro ně v moderním světě nenechal žádné místo. Přirozeně byli nespokojení a dohromady jich bylo mnoho. Nietzscheovská filozofie byla psychologicky přizpůsobena jejich duševním potřebám a velcí průmyslníci a militaristé jí velmi obratně využili k tomu, aby poražené skupiny svařili v jednu stranu, která měla podporovat středověce orientovanou reakci ve všem kromě průmyslu a války. Pokud jde o průmysl a válku, mělo být vše moderní, pokud jde o techniku, nikoli však sdílení moci a úsilí o mír, které činily socialisty nebezpečnými pro stávající magnáty.
Iracionální prvky v nacistické filozofii jsou tedy, řečeno politicky, důsledkem potřeby získat podporu skupin, které již nemají žádný raison d’être, zatímco poměrně střízlivé prvky pocházejí od průmyslníků a militaristů. Prvními zmíněnými prvky jsou „iracionální“ drobní obchodníci, protože je sotva možné, aby drobní obchodníci například uskutečnili své naděje, a fantastická přesvědčení jsou jejich jediným útočištěm před zoufalstvím. Per contra, naděje průmyslníků a militaristů by mohly být uskutečněny prostřednictvím fašismu, avšak sotva jakýmkoli jiným způsobem. Skutečnost, že jejich naděje mohou být naplněny pouze skrze zkázu civilizace, z nich nečiní iracionální osoby, nýbrž pouze satanské. Tito lidé tvoří intelektuálně nejlepší, avšak morálně nejhorší prvek hnutí. Ostatní, oslněni vizí slávy, hrdinství a sebeobětování, oslepli vůči svým skutečným zájmům a v záplavě emocí se nechali použít k cílům, které nebyly jejich vlastní. To je psychopatologie nacismu.
O průmyslnících a militaristech, kteří podporují fašismus, jsem mluvil jako o rozumných, jejich rozumnost je nicméně pouze relativní. Thyssen se domnívá, že prostřednictvím nacistického hnutí může zničit socialismus a nesmírně rozšířit svůj trh. Nezdá se však, že by byl důvod dávat mu za pravdu, než byl důvod dávat za pravdu jeho předchůdcům v roce 1914. Aby dosáhl svých cílů, je nucen rozdmýchat německé sebevědomí a nacionalistické cítění do nebezpečné míry, a nejpravděpodobnějším výsledkem je neúspěšná válka. Ani velké počáteční úspěchy by nepřinesly konečné vítězství. Stejně jako před dvaceti lety i nyní německá vláda zapomíná na Ameriku.
Existuje jeden velmi důležitý prvek, který je celkově spíše proti nacistům, ačkoli by se dalo očekávat, že bude podporovat reakci – mám na mysli organizované náboženství. Filozofie hnutí, které vrcholí v nacismu, je v jistém smyslu logickým rozvinutím protestantismu. Morálka Fichteho a Carlyla je kalvinistická a Mazzini, který byl po celý život v opozici vůči Římu, měl ryze luterskou víru v neomylnost individuálního svědomí. Nietzsche vášnivě věřil v hodnotu jednotlivce a měl za to, že hrdina se nemá podřizovat autoritě. V tomto ohledu rozvíjel protestantského ducha vzpoury. Dalo by se očekávat, že protestantské církve nacistické hnutí přivítají, a do jisté míry se tak skutečně stalo. Ve všech těch prvcích, které protestantismus sdílel s katolicismem, se však ocitl v opozici vůči nové filozofii. Nietzsche je výslovně antikřesťanský a Houston Chamberlain vyvolává dojem, že křesťanství bylo zdegenerovanou pověrou, která vznikla mezi míšeneckými kosmopolitními obyvateli Levanty. Odmítnutí pokory, lásky k bližnímu a práv pokorných je v rozporu s evangeliem. A antisemitismus, je-li teoretický stejně jako praktický, se jen obtížně slučuje s náboženstvím židovského původu. Z těchto důvodů má nacismus s křesťanstvím potíže při navazování přátelství a není vyloučeno, že jejich nepřátelství může přivodit pád nacistů.
Existuje ještě jeden důvod, proč je moderní kult nerozumu, ať už v Německu či jinde, neslučitelný s jakoukoli tradiční formou křesťanství. Křesťanství, inspirované judaismem, přijalo pojem Pravdy spolu s odpovídající ctností Víry. Tento pojem i tato ctnost přežívaly v podobě „poctivé pochybnosti“, stejně jako všechny křesťanské ctnosti přetrvaly mezi viktoriánskými volnomyšlenkáři. Postupně však vliv skepticismu a masového přesvědčování způsobil, že se hledání pravdy začalo jevit jako beznadějné, zatímco lež jako velmi výnosná. Tímto způsobem byla zničena intelektuální poctivost. Hitler, když vysvětluje nacistický program, říká:
„Národní stát bude pohlížet na vědu jako na prostředek ke zvyšování národní hrdosti. Nejen světové dějiny, ale i dějiny civilizace musí být vyučovány z tohoto hlediska. Vynálezce se má jevit jako velký nejen jako vynálezce, nýbrž ještě více jako krajan. Obdiv k jakémukoli velkému činu musí být spojen s hrdostí na to, že jeho šťastný vykonavatel je příslušníkem našeho vlastního národa. Musíme z množství velkých jmen německých dějin vyzdvihnout ta největší a předložit je mládeži tak působivým způsobem, aby se stala ‚pilíři neotřesitelného nacionalistického cítění‘.“
Pojetí vědy jako úsilí o pravdu z Hitlerovy mysli natolik zcela zmizelo, že proti němu ani nepolemizuje. Jak víme, teorie relativity začala být považována za špatnou proto, že ji vynalezl Žid. Inkvizice odmítla Galileovu nauku proto, že ji považovala za nepravdivou. Hitler však přijímá nebo odmítá doktríny z politických důvodů, aniž by do úvahy vůbec bral pojem pravdy či lži. Ubohý William James, který tento úhel pohledu vynalezl, by byl zděšen způsobem, jakým je využíván. Avšak jakmile je jednou opuštěn pojem objektivní pravdy, je zřejmé, že otázku „čemu mám věřit?“ je třeba rozhodovat, jak jsem psal již roku 1907, „odvoláním k síle a rozsudkem velkých praporů“, nikoli metodami teologie nebo vědy. Státy, jejichž politika je založena na vzpouře proti rozumu, se proto musejí dostat do konfliktu nejen s učeností, ale také s církvemi všude tam, kde přežívá jakékoli skutečné křesťanství.
Důležitým prvkem v příčinách vzpoury proti rozumu je skutečnost, že mnozí schopní a energičtí muži nemají žádný prostor, v němž by mohli uplatnit svou touhu po moci, a proto se stávají podvratnými. Malé státy dříve poskytovaly většímu počtu lidí politickou moc a malé podniky poskytovaly většímu počtu lidí moc ekonomickou. Uvažujme o obrovské populaci, která spí na předměstích a pracuje ve velkých městech. Když člověk přijíždí do Londýna vlakem, projíždí rozsáhlými oblastmi malých vilek, obývaných rodinami, které necítí žádnou solidaritu s dělnickou třídou. Muž v rodině se nijak nepodílí na místních záležitostech, neboť je po celý den pryč a podřizuje se příkazům svých zaměstnavatelů. Jeho jediným prostorem pro iniciativu je pěstování na zadní zahrádce o víkendech. Politicky závidí vše, co se činí pro dělníky, avšak přestože se cítí chudý, snobství mu brání přijmout metody socialismu a odborového hnutí. Jeho předměstí může mít tolik obyvatel jako mnohé slavné město starověku, avšak jeho kolektivní život je mdlý a on nemá čas se o něj zajímat. Pro takového muže, má-li v sobě dost ducha k nespokojenosti, se fašistické hnutí může snadno jevit jako vysvobození.
Úpadek rozumu v politice je produktem dvou faktorů: Na jedné straně existují třídy a typy jednotlivců, jimž svět, tak jak je, nenabízí žádný prostor, avšak kteří nevidí naději v socialismu, protože nejsou námezdně pracujícími. Na druhé straně stojí schopní a mocní muži, jejichž zájmy jsou v rozporu se zájmy společnosti jako celku, a kteří si proto mohou svou moc nejlépe udržet tím, že budou podporovat nejrůznější druhy hysterie. Antikomunismus, strach z cizího zbrojení a nenávist k zahraniční konkurenci jsou nejdůležitější strašáci. Nechci tím říci, že by tyto pocity nemohl mít žádný racionální člověk – chci říci, že jsou používány takovým způsobem, aby znemožnily rozumné zvažování praktických otázek. Dvě věci, které svět potřebuje nejvíce, jsou socialismus a mír, avšak obojí je v rozporu se zájmy nejmocnějších mužů naší doby. Není obtížné učinit kroky, které k nim vedou, zdánlivě protichůdnými zájmům rozsáhlých vrstev obyvatelstva, a nejsnazší cestou k tomu je vyvolání masové hysterie. Čím větší je nebezpečí socialismu a míru, tím více budou vlády rozvracet duševní život svých poddaných. A čím větší jsou hospodářské strasti přítomnosti, tím ochotněji se budou trpící nechat svést od intelektuální střízlivosti ve prospěch nějakého klamného bludiště.
Horečka nacionalismu, která narůstá již od roku 1848, je jednou z podob kultu nerozumu. Myšlenka jediné univerzální pravdy byla opuštěna: Existuje anglická pravda, francouzská pravda, německá pravda, černohorská pravda a pravda pro monacké knížectví. Stejně tak existuje pravda pro námezdně pracujícího a pravda pro kapitalistu. Mezi těmito různými „pravdami“, pokud se vzdáme naděje na racionální přesvědčení, je jediným možným rozhodovacím prostředkem válka a soupeření v propagandistickém šílenství. Dokud nebudou vyřešeny hluboké konflikty národů a tříd, které infikují náš svět, lze sotva očekávat, že se lidstvo vrátí k racionálnímu způsobu myšlení. Obtíž spočívá v tom, že dokud převládá nerozum, může být řešení našich potíží dosaženo pouze náhodou. Neboť rozum, právě tím, že je neosobní, umožňuje všeobecnou spolupráci, zatímco nerozum, protože představuje soukromé vášně, činí konflikt nevyhnutelným. Právě proto má racionalita – ve smyslu odvolání k univerzálnímu a neosobnímu standardu pravdy – zásadní význam pro blahobyt lidského druhu, a to nejen v dobách, kdy snadno převládá, nýbrž také, a dokonce ještě více, v oněch méně šťastných časech, kdy je opovrhována a zavrhována jako marný sen lidí, jimž chybí ‚mužnost‘ zabíjet tam, kde se nedokážou shodnout.
—
Bertrand Russell (1872–1970) byl britský filozof, matematik, logik a veřejný intelektuál, jeden z nejvýznamnějších myslitelů 20. století. Patřil k zakladatelům moderní analytické filozofie a významně přispěl k rozvoji matematické logiky (zejména dílem Principia Mathematica, napsaným spolu s A. N. Whiteheadem). Ve filozofii prosazoval důsledný racionalismus, kritické myšlení a intelektuální poctivost.
Russell ostře vystupoval proti dogmatismu, nacionalismu, fašismu i náboženskému fundamentalismu, byl přesvědčeným pacifistou a obhájcem občanských svobod. Pro své názory byl opakovaně vystaven perzekucím, včetně věznění během první světové války. V roce 1950 obdržel Nobelovu cenu za literaturu za „rozmanité a významné spisy, v nichž hájí humanitární ideály a svobodu myšlení“. Jeho eseje, mezi něž patří i The Ancestry of Fascism, poprvé publikovaná v roce 1935 představuje trvalou obranu rozumu proti politickému i ideologickému iracionalismu.
Na stránkách Sociální teorie vychází první český překlad této eseje.
