Při příležitosti Mezinárodního dne ženského orgasmu, který připadá na 8. srpna, přinášíme zápisky ze článku What A Fake ‘Female Orgasm’ Statistic Says About Gender Bias, který dříve v tomto roce publikovala Suzannah Weiss na platformě Medium. Nejedná se o téma nové, již před pěti lety jsme se mu věnovali v textu ,,Záhada“ ženského orgasmu, genderové stereotypy a objektifikace žen. Ukázali jsme v něm, že sociální síly mohou zasahovat i tak intimní součást lidského života, jakou je sexualita, a ovlivňovat intenzivní fyzickou rozkoš žen a mužů.
Weiss ve svém článku přichází se silným tvrzením, a sice že odborníci šířili po mnoho let falešné statistiky o tom, kolik času zabere cis ženám dosáhnout orgasmu. Obecná shoda panovala nad číslem 20 minut, ačkoliv podle výzkumu psycholožky Laurie Mintz, autorky knihy Becoming Cliterate: Why Orgasm Equality Matters and How to Get It, průměrně ženy prostřednictvím masturbace dosahují orgasmu za 4 minuty. Podobný údaj se objevuje už v rozhovorech se známým americkým psychologem Alfredem Kinseym, vdaných v roce 1953 v knize Sexual Behavior in the Human Female.
Mintz však píše, že dosažení orgasmu s partnerem ženám trvá zpravidla 20 minut, oproti 10 minutám, které k tomu potřebují muži. Tendence, kdy muži dosahují orgasmu častěji a v kratší době, tzv. „orgasm gap“, je podle ní daná kulturně, nikoliv biologicky. Dvacetiminutová hodnota ze statistik neodráží nedostatek ženské sexuální citlivosti a je pravděpodobné, že by byla kratší v případě dlouhodobého partnera, který zná ženino tělo lépe. Je přitom na místě otázka, proč je toto téma prezentováno především jako věc vlastností ženského těla, nikoliv věc mužské techniky, když se orgasm gap dle výzkumů netýká leseb.
Problém statistik, jak to často bývá, spočívá už v tom, jak jsou kladeny otázky. Weiss cituje výzkum Kinseyho institutu, který provedl Kinseyho následovník Paul H. Gebhard, v němž byly ženy dotázány na sexuální předehru a „procento koitu, po kterém následoval orgasmus“. Jenže pohlavní styk je něčím, jehož prostřednictvím většina cis žen nedosahuje orgasmu vůbec. Jak vyplynulo z meta-analýzy The Case of the Female Orgasm Elisabeth Lloyd z univerzity v Indianě, v níž autorka sledovala 32 studií, pouze jedna ze čtyř cis žen dosahuje trvale orgasmu při pohlavním styku. Dále vyplynulo, že mnoho z těchto žen zároveň provádělo stimulaci svého klitorisu, takže množství žen, které dosahují orgasmu při samotné penetraci, je patrně ještě menší.
Zároveň z Gebhardových dat není zřejmé, co se děje při předehře. Dochází při ní ke klitorální stimulaci? Weiss k tomu zmiňuje výzkum, podle nějž pouze 44 % vysokoškoláků dokáže na schématu lokalizovat klitoris, a to 60 letech od doby, kdy byla sebrána data pro Gebhardovu statistiku.
Celkový způsob, jak se o problematice mluví, výroky odborníků, sexuologů a terapeutů, nepomáhají ke zmírnění nerovnosti. Ženský orgasmus je prezentován jako něco složitého, individuálního a nesnadného, vyžadující vytrvalou stimulaci, koncentraci a relaxaci. Weiss ve svém článku dokumentuje jednotlivé publikace a texty, ve kterých se objevují nejrůznější časové údaje o dosahování ženského orgasmu, v žádném z případů však nebylo možné dohledat data, z nichž různí autoři a autorky vycházeli. Dále řada publikací špatně připisuje Kinseyho data výzkumu Williama Masterse a Virginie Johnson z konce 50. let, kteří zkoumali pohlavní styk a masturbaci respondentů přímo ve své laboratoři, a není tedy jasné, odkud vlastně údaj o 20 minutách pochází a zdali se vůbec týká masturbace či pohlavního styku.
„Důvod, proč si myslíme, že jsou muži schopnější v dosažení orgasmu zahrnuje všudypřítomnost toho, že ‚sex‘ je definován jako ‚styk‘„, tvrdí sexuoložka Carol Queen. Problém spočívá v tom, že styk nenabízí dostatek klitorální stimulace, která většině žen umožňuje dosáhnout účinně a snadno orgasmu. Přitom podle studie, kterou zmiňuje socioložka Lisa Wade, dosáhlo orgasmu 90 % žen, pokud sexuální aktivita zahrnovala orální a manuální stimulaci, podle jiné studie se pak jednalo o 92 % žen, pokud sexuální aktivitu doplňoval orální sex, sebestimulace a pohlavní styk. „Myšlenka, že by ženy měly mít jiné míry orgasmu, závisí na tom, jaké druhy stimulace dopřejí svým tělům. To působí téměř tak očividně, až je hloupé to říct nahlas,“ tvrdí Wade a dodává, že to musíme dělat kvůli rozšířenému předpokladu, že ženská těla jsou špatná v dosahování orgasmů.
Shrneme-li výše uvedené, údaj o 20 minutách může být platný pouze v případě samotného pohlavního styku. Fakt, že styk upřednostňuje mužský orgasmus, říká, že naše společnost, které dominují muži, ho definovala jako „sex“. V momentě, kdy se zaměříme na masturbaci, rozdíly prakticky mizí. Už podle Kinseyho dat z 50. let trvá dosažení orgasmu 45 % cis žen jednu až tři minuty, 25 % žen čtyři až pět minut, 19 % žen šest až deset minut a pouze 12 % žen více než 10 minut. Ve zmíněné knize Sexual Behavior in the Human Female dokonce zaznívá: „Je pravda, že průměrná žena reaguje při koitu pomaleji než průměrný muž, zdá se však, že to je z důvodu neefektivity běžných koitálních technik.“
Je zřejmé, že je to téměř vždy vinou neadekvátní stimulace, jakou je například vlastní pohlavní styk. Pouze toto chybné pojetí „sexu“ a z něj vyplývající mýtus, že to ženám „trvá déle“ a potřebují delší „předehru“, nás vedlo k dohadům o mystice ženského orgasmu.
Aktuální data by nám možná ukázala dokonce opačný obraz o ženském orgasmu. Zatímco v 70. letech pouze 1 % amerických žen používalo vibrátory, podle studie z roku 2009 to bylo již 53 %. Studie jednoho výrobce vibrátorů z roku 2015 přitom ukázala, že polovina uživatelek dosáhla orgasmus v kratším čase než jedna minuta.
Weiss připomíná, že tímto není řečeno, že by měl být orgasmus jediným cílem sexu, nebo že by muži měli vzdát své úsilí po 4 minutách – každý člověk je jiný a může nějaký čas trvat, než lidé poznají tělo svého partnera, bez ohledu na gender. Mýtus o 20 minutách je však tím, co podle Wade naturalizuje orgasm gap: „Může se zdát, že orgasm gap je nevyhnutelný a přijatelný a opodstatněný. Ženy se kvůli němu cítí provinile za to, že chtějí orgasmus, a za to, že si o něj říkají svým partnerům, protože pokud jsou v tom jejich těla tak špatná a je to takové břemeno, ženy nechtějí být břemenem svých partnerů. A také to ponechává mužům výmluvu, proč to nezkusit.“
Součástí celého tématu pak je další mýtus, a sice že jsou ženy na rozdíl od mužů běžně schopné vícenásobného orgasmu, čímž vyrovnávají svůj nedostatek při údajném (ne)dosahování orgasmu. Skutečnost je však taková, že jsou to jen některé ženy, které mají krátkou dobu potřebnou pro „zotavení“ a opětovné vzrušení po orgasmu. Stejnou schopnost mají také někteří muži.
Nebo bychom měli bychom být ukonejšeni dalším „faktem“, že klitoris má dvakrát více nervových zakončení než penis? Podle Queen jde o další nepodloženou statistiku, jelikož klitoris i penis se vyvíjejí ze stejné struktury v děloze, takže mají zhruba stejné množství nervových zakončení.
Weiss tvrdí, že se jedná o širší narativ, který říká, že být ženou je nevýhoda, prokletí. Datuje se až k Božímu trestu Evě, trestu bolesti při porodu. Bůh měl udělat ženské tělo nepříjemné k žití a myšlenka, že ženy mají menší přístup k sexuálnímu uspokojení, tento názor zvěčňuje. Od normalizace bolestivého sexu a bolestivých period po bědování nad „prchavým ženským orgasmem“ se učíme, že těla mužů fungují pro ně, zatímco těla žen proti nim. Učíme se, že mužská těla jsou stvořená pro rozkoš, zatímco ženská pro bolest. A když jsou ženy učeny tomu, že jsou stvořeny pro méně rozkoše a více bolesti, přijímají životy, v nichž zažívají méně rozkoše a více bolesti. Učení, že jste se narodili nerovně co do fyzické úrovně, vnáší hluboce zakořeněný komplex méněcennosti.
Šíření falešných statistik o ženách jako o skupině rozšiřuje představu, že ženy jsou špatně stavěné a že pohlavní styk je nejoprávněnější typ „sexu“. Také zvěčňuje představu, že ženská masturbace je ohrožující. Považte následující paralelu: klitoris je často vynecháván z lékařských učebnic. Podle Scottie Hale Buehler z Kalifornské univerzity, která se tímto tématem zabývá, „klitoris ztělesňuje mnoho misogynních strachů ze sexuální rozkoše: penetrace a penisy nemusí být dokonce nutné pro orgasmus.“ Weiss se ptá, jestli to nemůže být stejný případ, jako je používání špatných statistik. Zdali za tímto rozšířením není strach ze skutečnosti, že ruce ženy mohou být mnohem lepší než penis.
Netvrdí však, že by všichni ti, kteří citují nesprávný 20minutový rozsah, byli vedeni misogynní agendou. Možná je používání magického čísla 20 minut vedeno snahou o snížení nerovnosti v dosahování orgasmu u žen a mužů, dosažení rovnosti v orgasmu však není osvobozující, pokud je rámováno tím způsobem, že jde o překonání mizerné ženské biologie. Taková představa totiž vykresluje ženu jako defektní, podobně jako tvrzení, že ženy potřebují hračky nebo čas navíc, obojí totiž implikuje, že jim je nerovnost vrozená. Skutečná rovnost v orgasmu znamená zrušení tohoto hierarchického myšlení.
Odstranili jsme aktivity, které většině žen přináší orgasmy, do „předehry“, do pouhé přípravy na hlavní aktivitu, která produkuje mužské orgasmy. Musíme přizpůsobit naši definici „sexu“ tak, aby vyhovovala ženským tělům a nehodnotila těla žen na základě patriarchální definice „sexu“. Zároveň je třeba více respektovat vulvu a získávat přesnější informace o tom, jak funguje. Protože pravda je taková, že navzdory oblíbené domněnce, funguje prostě dobře.
—
Zdroj úvodní ilustrace: Elizabeth Feder v knize An Illustrated History Of Female Ejaculation.
