Prakticky každý už se někdy setkal s proroctvím nebo věštbou. Od R. K. Metona víme, že takové proroctví může být sebenaplňující, takže dojde-li k tomu, co prorok hlásá, není to okamžitě dokladem jeho génia a nadpřirozených schopností. Máme také ,,vědecká proroctví“ (sic!), či nejrůznější projekty sociálního inženýrství, jak o nich skvěle psal K. R. Popper ve známém díle Otevřená společnost a její nepřátelé. Bývají to utopie, které svádí lidské myšlenky ke konání zla ve jménu dobra, bývají to dystopie, které nezřídka dochází svého naplnění: vždyť použít pro dnešní společnost termín orwellovská je bezbřehým klišé nebo přinejmenším znak libování si ve floskulích. Dystopie mohou však být zajímavým zrcadlem společnosti, kdy jejich autoři domýšlí důsledky některých dobových sociálních či individuálních fenoménů. Takto je možné číst například román My Jevgenije Zamjatina, jemuž je věnován jeden esej, který se objevil v našem časopise, doporučit lze také Konec civilizace Aldouse Huxleyho, v němž autor dovádí do důsledků fordistickou průmyslovou výrobu. Pro čtenáře je zajímavý i fakt, že se zde objevují postavy, jejichž jména jsou odvozená od některých hybatelů moderní evropské historie, jako jsou Marx, Lenin, Freud, Atatürk či Mussolini.
Tento esej však nevěnuji beletrii, ale tématu zmíněných ,,vědeckých proroctví“, k čemuž mě přivedly výroky prof. Miroslava Bárty, předního českého egyptologa, v pořadu Interview na CT24. Nejprve je třeba rozebrat oxymóron ,,vědecké proroctví“. Netvrdím, že před nás Bárta staví vědeckou teorii – sám dodává: ,,Ale to je jen můj názor.“ – v případě uznávaného vědce je však třeba podobné výroky číst rigorózněji než by tomu bylo například u řadového politika či televizní ankety. Bártův výzkum, který zaznamenává v rámci své disciplíny výzkum a uznání, totiž může fungovat jako legitimizační formulka pro názory s tímto výzkumem takřka nesouvisející a na které už ani sám jejich autor nemá vliv. Tak jako Pierre Bourdieu ve své brožurce O televizi zmiňuje, že výzkumy veřejného mínění ukazují, že lidé hodnotí moderátory zábavních vědomostních soutěží jako nadprůměrně inteligentní, tak je možné číst názory veřejně uznávaných vědců na společnost, ačkoliv ohniskem jejich zájmu není studium současných společenských procesů. Bárta naštěstí nepatří mezi ty, kteří by chtěli zachytit celý svět jednou teorií, a sám v pořadu správně přiznává velkou důležitost společenským vědám: ,,Společenské vědy mohou v poznání problémů tohoto světa hrát důležitou roli, a přitom jsou doslova hubeny. Když se ale podíváte na potíže tohoto světa, zjistíte, že nás netrápí problematika nanovláken nebo to, že nemáme dostatečně rychlá auta, ale že společnostmi otřásají náboženské, sociální a historické problémy, které mají podstatu ve společenských procesech. Když zničíme společenské vědy, těžko pochopíme, co se s námi děje.“ Jeho příklad tudíž považujme za aktuální ilustraci, která se ideálu předmětu mé kritiky podobá jen v obrysech.
Dvě oblasti poznání
Tento esej je více než cokoliv jiného myšlenkovým cvičením, v jehož jádru se skrývá odvěká otázka, jestli bylo dříve vejce nebo slepice. Rozdělme si pro pracovní účely oblast lidského poznání na dvě sféry či méně vzletně řečeno oblasti: na jedné straně je historie, na druhé současnost, ve které žijeme a která je však určena určitou podstatnou částí nedávné minulosti. Každá věda, stejně jako náboženství, filozofie a politika, se snaží o získání vlivu, nároku na definici světa, ve kterém žijeme – důkazem budiž pokusy moderní biologie či kybernetiky odhalit společenské zákonitosti nebo třeba rozluštit filozofickou otázku vědomí (jak se o to pokusil Thomas Metzinger v knize Being No One: Self Model Theory of Subjectivity). S tím by patrně souhlasil Pierre Bourdieu i analytikové diskursu jako Michel Foucault a jeho následovníci. Věda o současnosti má tento vliv značný, jakkoliv může být veřejností nepřiznaný a neviděný. Zvláště sociální vědy jsou aktérem, který činí rozhodnutí prostřednictvím tvorby politik a konceptů, legitimizace ideologií či naopak jejich demaskování. Názory na úlohu věd se přitom mohou lišit; nejzřetelnější řez bychom vedli pravděpodobně po linii oddělující nehodnotící a angažovanou vědu, podstata však zůstává, protože jak tvrdí C. W. Mills ve své Sociologické imaginaci, i abstraktní teorie a empirismus mohou vést k obhajobě daného sociálního řádu a stát se základem pro ideologii, v jím uváděném příkladu konzervatismu.
Historické vědy naproti tomu disponují silou tvrzení, že ,,dějiny jsou mi svědkem“. Proto se mohou stát obhajobou a nezřídka tomu tak bylo. Studium dlouhodobých procesů a jejich přeložení do dneška je však optikou dnešní sociální vědy proces nesmírně komplikovaný. Respektujeme-li vědu, která se vzdala osvícenských ideálů lineárního vývoje, evoluce systémů a universalismu, potom respektujeme i dějiny, ovšem v té nejpřísnější formě: zajímají nás historické konstelace, jejich relikty a právě zmíněný překlad, či přenos do současnosti sám o sobě. To ovšem ne ve smyslu proroctví, ale s myšlenkou historie jako formativního prvku řídícího naši přítomnost prostřednictvím výkladů, totalizací a kategorizací. Tak třeba demokracii dnes nezřídka chápeme po vzoru antického Řecka, které touto demokracií de facto nikdy nebylo.
Tímto problémem se více či méně zabývalo v průběhu 20. stol. nespočet badatelů, kteří narazili na dilema historické jedinečnosti/neopakovatelnosti a univerzálnosti našeho jednání. Nechceme-li si brát historii za svědka dnešních procesů, potíž spočívá v popření obyčejné logiky induktivního myšlení. Buďme ale konkrétní. Pokud jsme pozorovali zánik desítek říší a civilizací a našli jsme některé společné rysy (marnivost a nepotismus vládců, růst mandatorních výdajů, přílišná složitost systému apod.), neznamená to ještě, že jde o procesy univerzální, a hrozí nebezpečí, že přání se stane otcem myšlenky a donutí nás pojmenovat historické jevy ad hoc až v návaznosti na přítomnost. Abychom například mohli zkoumat nepotismus vládců, je třeba doložit kauzalitu růstu tohoto jevu (pokud růst existuje a nejedná se o běžný jev předmoderních společností trvající po staletí) a pádu civilizace. Přitom si pokládáme otázky vedoucí k nejrůznějším pracovním hypotézám: Je srovnatelná dnešní západní civilizace o stovkách milionů obyvatel s řeckými městskými státy nebo starověkým Římem? Jakou roli hrají technologie? Vždyť na neschopnosti představit si technologický vývoj se historicky znemožnil například vlivný myslitel Thomas Malthus, který před 200 lety předpokládal neudržitelnost populačního růstu, která k dnešnímu dni nebyla naplněna a předčila Malthusovy představy o ,,několik nul“. Co znamená pro organizaci společnosti moderní byroktatická struktura? Dá se její složitost a velikost, byť jen vzdáleně, přirovnat k jakémukoliv historickému stavu? Jak naložit s historií v kontrastu s reflexivní modernitou, která je podle Giddense hluboce sociologická?
(Zdroj: www.sxc.hu, autor: hisks)
Ano, paralely k hluboké minulosti se často zdají jako již potvrzené, jenže přeložení historie do přítomnosti vyžaduje dvojí zjednodušení: na straně historického jevu i na straně znalostí o přítomnosti; v obou případech to vyžaduje popření mnoha neopakovatelných a specifických dějinných faktorů. Tak například Bárta říká: ,,Britští vědci nedávno zjistili, že se stále zlepšují naše rétorické schopnosti. Když se podíváte na úpadek Říma, tak přesně rétorika byla oborem, který rozkvetl v třetím až čtvrtém století, tedy v době úpadku tohoto impéria. Lidově řečeno roste naše schopnost všechno okomentovat místo toho, abychom s tím něco udělali.“ Protože vědcův největší nepřítel je ,,zdravý rozum“, o ,,lidové moudrosti“ ani nemluvě, abychom mohli přenositelnost tohoto jevu uznat za možnou, v první řadě bychom museli zjišťovat souvislost rozvoje rétoriky a rozpadu římského impéria. Je rozvoj rétoriky závislý na (ne)schopnosti ,,něco udělat“? Jak porovnat řečnění ve starověkém Římě a dnes, kdy jsme doslova obklopeni a zahlceni texty? Co do srovnání vnáší proměna komunikace? Přeneseno do demokratické společnosti západního střihu, co znamená ,,něco udělat“? Blábolení, tedy politický newspeak jistě existuje, také jsem se jeho otázkou před časem částečně zabýval, nezaměňujme ho však s politickou korektností, mluvou a nástrojem emancipace sloužícím k bourání post-osvícenských narativů. Zbude nám, že jedinou překážkou je v tomto směru nevzdělanost a její sestra xenofobie. A fakt, že snahy o překlápění historické struktury na současnost jsou velmi nejednoznačné, velmi složité a velmi – nemožné. Malthus je mi svědkem.
Svět jaký je nebo jaký ho chceme?
Tyto debaty nutně vedou k politické diskusi nikoliv o tom, jaký svět je, ale jaký ho chceme mít. Historie slouží jako naše jistota, protože její uspořádání většinou vychází z kategorií, do které historii často nevědomky uzavřeme. Její chybné zpracování, tedy snaha o vyjmutí jednotlivých částí z nepřenositelných společenských modelů, je spíše než čímkoliv jiným odrazem našich dnešních hodnot: může být postesknutím nad postupným zanikáním národního státu, nad koncem koloniálního světa a jasného rozdělení na ovládající a ovládané. Je pozoruhodné, jak je v kontrastu k tomu úsměvná myšlenka demokracie a svobody jednotlivce.
Bárta také tvrdí, že jsme v takové civilizační fázi, kdy je nutná transformace. Co však taková transformace v celé své šíři je, to bohužel nikdo neví, mluvíme-li stále v historických paralelách. Pojetí toho, co je správné, musíme zaplnit hodnotami, nikoliv vytvářet obraz tak, že ad hoc přisuzujeme některým fázím historických civilizací kladné znaménko, čímž zamlčujeme své vlastní hodnoty a pouštíme se do hry, zdali historie určuje přítomnost, nebo je tomu naopak. Bárta na tuto hru naštěstí nepřistupuje, jak by se mohlo z mého textu zdát, naopak přiznává velkou důležitost sociálním vědám. Přejímání myšlenek sférou médií a veřejností je však nevyzpytatelné, proto je třeba se pečlivě zamýšlet nad pronášením historických paralel.
Jak jsem naznačil, cílem našeho poznání má být svět, jaký je. Pokud jsem v tomto textu stanovil pracovní rozdělení lidského poznání na současnost a historii, je třeba ho doplnit o třetí, možná nejdůležitější oblast, které si musí být vědom především vědec. Tou je lidské poznávání – proces nakládání s poznáním, spojující článek mezi historií a současností, problematizace našeho vztahu k přítomnosti i minulosti. Sociální vědy jednoduše nejsou vědy přírodní a na základě marginálních jevů tak nelze hovořit o zákonité souslednosti. S vědomím toho můžeme přistupovat i k našim novodobým dějinám, k zodpovědnému nakládání s relikty minulosti, k demytizaci historie a odmítnutí manipulace s dějinami jako s rukojmím, které můžeme natáhnout na skřipec, aby mluvilo tak jak chceme. V opačném případě se pohybujeme v žánru utopie a dystopie, ten však raději přenechme spisovatelům krásné literatury.
Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu.
