Nedávné události v americkém městě Charlottesville naplno rozproudily debatu o neonacismu a nacionalismu, kterou jsme ještě před pár lety považovali za více či méně uzavřenou a vyřešenou kapitolu západního myšlení. Přinejmenším tomu tak bylo v Evropě, která se dokázala otřepat z šoku druhé světové války, jež obnažila holý fakt nepředvídatelnosti směřování lidské společnosti, jejíž vymoženosti se mohou obrátit proti ní samotné.
Stále aktuálnějším se v posledních letech stává téma svobody slova. Ponechme stranou, že v době internetu a stále důležitějšího politického marketingu dostává zabrat už samotný pojem, se kterým někteří nakládají naprosto volně a účelově (příkladem budiž bývalý ministr financí, vlastník největších novin, s pusou přelepenou páskou).
Prostředí, v němž dochází k manipulaci s fakty prostřednictvím „alternativních médií“, k internetovému trollingu či bulshittingu, zamlžování a zamořování diskusí podobné tomu, které způsobovaly ovce z Orwellovy Farmy zvířat, je značně nepřehledné. Situace nás nutí reagovat, a protože si v neférovém boji často nevíme rady, nejsme si jisti, jaký nástroj použít: Utnout „alternativním médiím“ příjmy z reklamy? Blokovat falešné uživatele sociálních sítí? Trestně stíhat nenávistné projevy ve veřejném prostoru? Jak tomu bývá nejen v případě postkomunistických států, máme sice určitou legislativu, kontrolní a sankční mechanismy však nedokáží dostatečně reagovat na její porušování.
Stále aktuální je tedy to, co Karl R. Popper nazval ve 40. letech ve své Otevřené společnosti paradoxem svobody. Ten Popper připisuje Platónovi: Co když svobodní lidé zvolí tyrana? Co když demokracie vědomě pustí k moci někoho, kdo zničí její svobodu? Demokracie je přeci taková, může umožnit tyranovi zotročit poddajné občany. V souvislosti s tím je proto třeba připomenout Popperovu zmínku o paradoxu tolerance:
„Neomezená tolerance musí vést k zániku tolerance. Jestliže uplatníme neomezenou toleranci i vůči těm, kdo jsou netolerantní, jestliže nebudeme ochotni bránit tolerantní společnost proti netolerantním lidem, pak budou tolerantní lidé zničeni a s nimi i tolerance. – Touto tolerancí nechci například říci, že bychom měli vždy potlačit netolerantní filosofie; dokud jim můžeme čelit racionální argumentací a držet je na uzdě pomocí veřejného mínění, bylo by potlačení zajisté krajně nemoudré. Měli bychom bychom si však podržet právo je v případě nutnosti potlačit dokonce i silou; může se totiž snadno ukázat, že nejsou ochotny se s námi setkat na úrovni racionální argumentace, nýbrž že budou odsuzovat veškerou argumentaci; mohou svým stoupencům zakázat, aby racionální argumentaci naslouchali, protože je klamná, a naučit je odpovídat na argumenty pěstmi či pistolemi. Měli bychom tedy ve jménu tolerance požadovat právo netolerovat netolerantní. Měli bychom prohlásit, že každé hnutí hlásající netoleranci se staví mimo zákon, a měli bychom považovat podněcování k netoleranci a pronásledování za protizákonné, stejně jako bychom měli považovat za kriminální přečin podněcování k vraždě, únosu, nebo k obnovení obchodu s otroky.“ (Popper 1994: 251-2)
Popper říká: nechme je mluvit, pokud existují společenské mechanismy jako veřejné mínění, které jsou schopné netoleranci vytlačit na okraj a držet ji na uzdě. Pokud však netolerantní odmítnou poslouchat racionální argumenty, pak je třeba je zastavit silou.
—
V současné době je předním společenským tématem migrace a její důsledky, potažmo důsledky radikálního islamismu. Skupiny, které mainstream vnímá jako netolerantní, a nazývá je často radikálními, se zde střetávají s obecným porozuměním tomu, co v Evropě považujeme za netoleranci. V případě teroristických skupin není sporu, v případě hnutí, která lze vnímat jako nacionální nebo až otevřeně rasistická, pak toto porozumění vychází z poválečného konsenzu. Již jednou jsme se spálili a poté jsme se shodli, že přepjatý, šovinistický nacionalismus a rasismus nemají v našich společnostech místo, stejně jako nemá v našich společnostech místo náboženský konzervatismus ohrožující naši otevřenost a sekulárnost.
Žádný jednotlivý občan ani deník zároveň nejsou všelidovými mluvčími, takže každodenní nálepkování různorodých skupin nebo jednotlivců ve veřejném prostoru nepředstavuje nevyhnutelnou pravdu o nálepkovaném. Často mohou být věci jinak, často i zdánlivě dobré myšlenky mohou vést k nezamýšleným (i negativním) důsledkům. V chaosu alternativních zpráv a internetových trollů navíc dochází k infikaci veřejného mínění dezinformacemi a výsledkem je nepřehledná debata, která je živnou půdou pro populistické politické programy a výzvy k jednoduchým řešením.
Popper doufá ve vládu, která poskytne stejnou ochranu všem stranám, které jsou ochotné tolerovat protikladné myšlenky. To je ostatně srdcem liberální demokracie. Každá strana by měla přitom být odpovědná veřejnosti a veřejnost by měla být spolehlivě informována médii. Nikdy však není snadné určit hranice, co by mělo být tolerováno a co už nikoliv, a samotná média nejsou jen prostými zprostředkovateli informací. Je tak těžkým úkolem veřejnosti, aby pečovala o otevřenost a stavěla se proti netoleranci.
Jednoduché to ale není ani se samotnou morálkou, která by měla být oním základem, na kterém se společně dokážeme shodnout a na kterém stavíme svá rozhodnutí. Derek Beres ve článku Should We Tolerate the Intolerant? na webu Big Thing zmiňuje Roberta Sapolského, který se ve své knize Behave zabývá jejím utvářením. Podle něj naše intuice nejsou primordiální, ani reflexivně primitivní. Jsou spíše konečnými produkty učení, jsou kognitivními závěry, kterým jsme byli natolik vystaveni, že se staly automatickými. Z tohoto pohledu je pro naši západní společnost nepřijatelné otroctví, dětská práce nebo krutost ke zvířatům, a stejně tak je nepřijatelný otevřený rasismus a nacionalismus, který hlásá genetickou nadřazenost a který v minulosti vedl k holocaustu. Naše instinkty jsou dány učením a co se učíme, je relativní v čase a místě, ve kterém žijeme, závisí na lidech, kterými se obklopujeme, a na tom, čemu věnujeme pozornost.
Je tedy patrné, že v našem vývoji nemůžeme vyloučit regresivní obrat, ostatně jsme toho stále častěji svědky. Proto musí otevřená společnost stále udržovat v plné síle mechanismy, které dokáží ubránit toleranci před netolerancí. Ve chvíli, kdy pouštíme všechny hlasy ke stolu, nedochází totiž ke společné hostině, začínáme hodovat jeden na druhém. To je paradox, se kterým se dnes setkáváme, a budou-li „všechny strany“ vnímány vždy jako rovnocenné, vývoj se navždy zastaví.
Tento článek vychází z textu Should We Tolerate the Intolerant?, který vyšel na serveru Big Thing. Citace pochází z Popperovy knihy Otevřená společnost a její nepřátelé I. (1994, Praha: Oikoymenh). Autorka úvodní ilustrace: Katherine Evans, freeimages.com.
