Je známou sociologickou poučkou, že pokud o členech vlastní skupiny mluvíme negativně, zmiňujeme se o nich jako o jednotlivcích a zabýváme se přitom jejich individuálními charakteristikami. Členy jiných skupin na druhou stranu posuzujeme mnohem více prostřednictvím stereotypů o těchto skupinách. Na členy cizích skupin tím pádem také mnohem častěji aplikujeme princip kolektivní viny. Když sociální antropolog Ladislav Holý v knize Malý český člověk a skvělý český národ (…) mluví o autostereotypech (či národních stereotypech), o neobjektivním mínění, které o sobě lidé mají, zmiňuje jejich integrační funkce, jako je vytvoření pocitu sounáležitosti a solidarity. Skupiny, kterým lidé nepřiznávají sounáležitost se svou národní identitou, jsou vykreslovány se stejnou mírou neobjektivity, častěji však negativně. Jak si lze domyslet, sociální problémy mohou pramenit z obou těchto principů. Pokračovat ve čtení „Kdo znásilňuje? Takže ještě jednou“
Gomorra: Osobní výpověď o ekonomické moci a brutální rozpínavosti neapolské camorry
Součástí uměleckého procesu je bezpochyby i odvaha umělce, schopnost popřít strach a obavy z nepochopení či odmítnutí díla, ale zároveň odvaha podstoupit určité riziko, včetně vážného ohrožení života. Někdy je to přitom právě riziko, které rámuje celé sdělení a dovoluje mu zanechat za sebou hluboký otisk. V takové situaci se před několika lety ocitl italský novinář a spisovatel Roberto Saviano, který se rozhodl podat Osobní výpověď o ekonomické moci a brutální rozpínavosti neapolské camorry, jak zní podtitul jeho knihy Gomorra (česky Gomora). Přestože věděl, že mluvit nahlas o životě kolem sebe pro něj bude znamenat doživotní komplikace a starost o život sebe i svých blízkých, rozhodl se obětovat svůj život pravdě. Jeho kniha je nahlédnutím na odvrácenou stranu italského jihu, kde zabijákem není alkohol, ale drogy a rozsáhlé sítě neapolské mafie, a kde je neúcta k lidskému životu každodenní hořkou realitou. A tak, podobně jako byla vyhlášena fatva nad Salmanem Rushdiem za jeho Satanské verše, Saviano čelí od vydání knihy v roce 2006 vendetě ze strany camorristických klanů a žije pod stálou policejní ochranou. Pokračovat ve čtení „Gomorra: Osobní výpověď o ekonomické moci a brutální rozpínavosti neapolské camorry“
R. Dudová: Postarat se ve stáří. Rodina a zajištění péče o seniory (SLON, 2015)
Kniha Radky Dudové Postarat se ve stáří: Rodina a zajištění péče o seniory je výstupem výzkumu zaměřeného na veřejný a politický diskurs péče o seniory a rovněž na zkušenosti současných pečujících. Zásluhou kombinace dvou metodologických postupů, diskursivní analýzy a narativních rozhovorů, autorka manifestuje, jaká je diskursivní konstrukce péče o seniory v médiích, v politických programech a vládních dokumentech, jaká je reálná zkušenost neformálních pečujících a jak si tyto subjekty vzájemně neodpovídají. Zaměřuje se přitom na nejvýraznější problémy a paradoxy, které péči o seniory z pohledu pečujících provázejí. Kniha přispívá do diskuze, zda je skutečně možné v domácí péči o seniory spatřovat budoucí řešení. Radka Dudová chce svým čtenářům alespoň v náznaku odpovědět na otázku: Kdo se o nás postará? Pokračovat ve čtení „R. Dudová: Postarat se ve stáří. Rodina a zajištění péče o seniory (SLON, 2015)“
Bojíte se, že vám roboti ukradnou práci? Bojte se
Hlasy, že roboti jednou převezmou nadvládu nad člověkem, nebo alespoň budou hrát významnou roli ve skladbě společnosti, v posledních dekádách neslábnou. A protože jsme se v minulosti na naší facebookové stránce tímto tématem zabývali několikrát, pojďme se na něj podívat blíže.
Pokračovat ve čtení „Bojíte se, že vám roboti ukradnou práci? Bojte se“
Mediální konstrukce druhých
Problematika stereotypizace menšin v mediálním prostoru, jako jsou LGBT, Romové či imigranti, je v současnosti velmi aktuální. Média přitom zcela jasně konstruují a kultivují naše představy o mnoha fenoménech, tím pádem je z velké části v jejich moci, jak k těmto menšinám bude celá společnost přistupovat. V tomto eseji je mediální konstrukce vysvětlována za pomoci několika sociálně-teoretických textů: Orientalismu Edwarda W. Saida, eseje Mediating Racism předního teoretika diskurzu Teun Van Dijka a také Goffmanova Stigma či Beckerova textu The Outsiders, ve kterém se objevuje teorie nálepkování.
Rozpolcené společnosti: role emocí a cti v sociálním a politickém procesu
Podle dostupných průzkumů se zdá, že v britském referendu o vystoupení z Evropské unie lze vysledovat nejen geografické rozdíly v hlasování, ale také rozdíly v rozložení hlasů mezi jednotlivými věkovými skupinami. Trend se dá popsat tak, že čím mladší byl volič, tím spíše volil pro setrvání Velké Británie a naopak, čím byl starší, tím spíše se rozhodoval pro odchod z EU. Je velice pravděpodobné, že další dělicí linie budou existovat i v dalších oblastech, jako je rozdělení na město a venkov či bohaté a chudé. Není to však jen britské referendum, které ukazuje na určitou rozpolcenost společenských vrstev. Podle dostupných indicií se může jednat o globální fenomén, alespoň co se týče tzv. západních demokracií. Pokračovat ve čtení „Rozpolcené společnosti: role emocí a cti v sociálním a politickém procesu“
Rasa neexistuje, z čeho tedy čerpá rasismus?
Představte si, že by vám někdo řekl, že rasa neexistuje. Tedy že u lidí neexistuje to, co běžně označujeme rasou. Tuším, že buď byste souhlasili s tím, že rasa je sociální konstrukt, nebo byste začali oponovat, že to je jen součást (pseudo)humanistických kampaní, které se snaží zamezit tomu, abychom „pojmenovávali věci pravými jmény“. Toto téma je dnes natolik třaskavým v souvislosti s mediálním honem na uprchlíky, že téměř nelze číst jinak, než jako cílenou obhajobu prvního postoje a snahu opřít se do toho druhého. V podstatně to tak je – podle sedmé vlny šetření ESS (European Social Survey) si totiž nezanedbatelná část Čechů a Češek stále myslí, že se některé rasové nebo etnické skupiny rodí méně inteligentní – ale pojďme raději k argumentům. Pokračovat ve čtení „Rasa neexistuje, z čeho tedy čerpá rasismus?“
Přemysl Houda mi ukradl koloběžku
Přiznám vám úplně všechno. Bude jednat o netradiční článek, o kterém pořádně nevím, jak vlastně dopadne, protože se vztahuje k právě probíhající události. Považuji ho za skvělou sondu, jak do fungování dnešní „rychlé“ doby, kterou dnes (nebo před pár minutami) jedna paní nazvala v komentáři na Facebooku „statusová“, ve smyslu sdílení statusů na sociálních sítích. Asi tím myslela, řekl by analytik pozvaný do televize, že dnes všechno rychle sdílíme, nečteme obsahy a nezamýšlíme se nad nimi. A že je jen spojujeme s kontexty, které kolem nás plují v nejrůznějších podobách. Ale možná taky ne, nevím, museli bychom se jí zeptat. Pokračovat ve čtení „Přemysl Houda mi ukradl koloběžku“
Jak statistika ztratila svoji moc a co přichází po ní
V britském The Guardian se před časem objevil velice zajímavý a podnětný článek How statistics lost their power – and why we should fear what comes next k tématu nedůvěry ve statistiku, reprezentaci dnešního světa a éře ,,big data“. Protože v něm jeho autor, sociolog a politický ekonom William Davies, formuluje řadu zásadních myšlenek, v následujících řádcích se ho pokusíme přiblížit prostřednictvím volného překladu zásadních pasáží textu.
Pokračovat ve čtení „Jak statistika ztratila svoji moc a co přichází po ní“
Až o nás budou rozhodovat stroje
Přestože v posledních dekádách zaznamenáváme významný rozvoj autonomních strojů a umělé inteligence, nikdo ve skutečnosti neví, jak nejpokročilejší algoritmy umělé inteligence fungují a co dělají. To může být problém, píše Will Knight ve článku The Dark Secret at the Heart of AI, který vám nyní volně zprostředkujeme. Pokračovat ve čtení „Až o nás budou rozhodovat stroje“