V magazínu Jacobin vyšel před časem rozhovor s Vivekem Chibberem, americkým sociologem indického původu, věnovaný principům postkoloniální teorie a především pak Chibberově knize Postcolonial Theory and the Specter of Capital. A protože jsem prozatím nenaplnil plán věnovat se vystoupení proponentky postkoloniální teorie Gurminder K. Bhambry v rámci předloňské konference ESA 2015 v Praze, pokusím se přiblížit obsah tohoto rozhovoru, který považuji za důležitý přínos do přemýšlení o postkolonialismu. Následující odstavce jsou tak na pomezí výpisků a více či méně volného překladu zmíněného rozhovoru How Does the Subaltern Speak?. Pokračovat ve čtení „Jak mluví podřízené vrstvy? Subalterní studia a postkolonialismus“
Co říká aféra „Konceptuální penis jako sociální konstrukt“ o gender studies? Nic
Jeden komentátor se rozohnil nad dnešními poměry. Byl jím „pravicový sociolog“ Petr Hampl, který ve sloupku Kam až může zajít úporná snaha o politickou korektnost tepe zlotřilé feministky, jež upozorňují na nerovnosti spojené s tolik zmiňovaným g-word, rozuměj genderem. Svoji filipiku přitom uvádí zmínkou o aféře, která si podle mnohých nezadá s aférou Sokalovou. Tak jako fyzik Alan Sokal v 90. letech dokázal ve vědeckém časopisu Social Text publikovat nesmyslný text Transgressing the Boundaries: Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity, aby poukázal na nesmyslnost postmoderního žargonu, před nedávnem se o něco podobného pokusila dvojice autorů Peter Boyle a Jamie Lindsay v časopisu Cogent Social Sciences. „Předpokládali jsme, že genderová studia jsou akademicky zmrzačenou, povyšující se, téměř náboženskou vírou v to, že maskulinita je kořenem veškerého zla,“ uvedli autoři při obhajobě svého vtipu, článku nazvaném The conceptual penis as a social construct.
Svět potřebuje sociologické superhrdiny!
„Potřebujeme sociologické superhrdiny,“ píše Peter Kaufman z Everyday Sociology Blog. Superhrdinové jsou skvělí, jenže pokaždé přijdou, až když už je superpadouch v ráži a problém na světě. Zlo přemohou, jenže mu nedokáží předcházet, nehatí plány útočníků v momentě, kdy je spřádají. Co kdybychom tedy měli hrdiny a hrdinky, píše Peter, kteří by nás ochraňovali od toho, aby svět upadal hlouběji do násilí, rozdělení a destrukce? Přichází tedy se třemi novými sociologickými superhrdiny, které ve volném překladu představuji. Pokračovat ve čtení „Svět potřebuje sociologické superhrdiny!“
Nezdá se vám to, bohatí skutečně hromadí ekonomický růst
V časopise Vox vyšel článek věnovaný distribuci ekonomického růstu ve Spojených státech. Jeho autor v něm podporuje častou námitku, že v posledních dekádách, počínaje rokem 1973, došlo k zásadnímu rozpojení mezi příjmy pracovníků a produktivitou celé ekonomiky. Ptáte-li se, kdo sklízí plody tohoto růstu, ekonom Emmanuel Saez spolu se svými spolupracovníky Thomasem Pikettym a Gabrielem Zucmanem odpovídají, že dochází k hromadění na samé špičce ekonomického žebříčku, jinými slovy zejména setinou těch nejbohatších. Pokračovat ve čtení „Nezdá se vám to, bohatí skutečně hromadí ekonomický růst“
Měli bychom tolerovat netolerantní?
Nedávné události v americkém městě Charlottesville naplno rozproudily debatu o neonacismu a nacionalismu, kterou jsme ještě před pár lety považovali za více či méně uzavřenou a vyřešenou kapitolu západního myšlení. Přinejmenším tomu tak bylo v Evropě, která se dokázala otřepat z šoku druhé světové války, jež obnažila holý fakt nepředvídatelnosti směřování lidské společnosti, jejíž vymoženosti se mohou obrátit proti ní samotné. Pokračovat ve čtení „Měli bychom tolerovat netolerantní?“
Velký regres: lákání populistické politiky
V internetové době, která vyžaduje rychlý přenos informací a z něho plynoucí zkratkovitost mediálních sdělení a podporuje kladení povrchních, tedy špatných otázek při zkoumání soudobých fenoménů, se neustále potýkáme se zmatením pojmů. V tomto textu se jedná konkrétně o pojem populismu, jehož nadužíváním se zbavujeme schopnosti rozpoznat jeho nebezpečné formy. Pokračovat ve čtení „Velký regres: lákání populistické politiky“
Nad Tamásovou filosofií komunismu
Gáspár Miklós Tamás je myslitelem s pohnutým osudem intelektuálním i lidským. Z bývalého disidenta ve stalinistickém Maďarsku se po roce 1990 stal politický proponent liberálně konzervativní společenské transformace, aby toto své angažmá koncem devadesátých let zavrhl a přiklonil se k marxismu (více k tomu Feinbergova předmluva v recenzované knize). Jelikož byl u nás Tamás dosud znám především jako publicista, klade si výbor z jeho esejů „K filosofii socialismu“ za úkol přiblížit myšlení tohoto autora v hlubších teoretických souvislostech. Pokračovat ve čtení „Nad Tamásovou filosofií komunismu“
O kvalitě nebo kvantitě? Nebo o ničem?
Eric Royal Lybeck, odborný asistent sociologie na Univerzitě v Exeteru, nedávno v prestižním blogu časopisu The Sociological Review (8.8.2017) napsal, že Teaching Excellence Framework (TEF) není ani o vyučování, ani o excelenci a ani to není rámec. Měl na mysli dokument, který o letošních prázdninách vydala britská vláda a který má zlepšit dosavadní programy pro hodnocení výuky a výzkumu na vysokých školách. Pokračovat ve čtení „O kvalitě nebo kvantitě? Nebo o ničem?“
Dělejte příbuzenstvo, ne hranice!
Michelle Murphy se ve své knize The Economization of Life (Duke, 2017) zabývá tématem kvantitativních a ekonometrických přístupů k populaci a marginalizovanými populacemi. Jinými slovy lze také mluvit o populačních opatřeních, které můžeme označit za neo-malthusiánské, jejichž původ nacházíme v eugenice.
Murphy tvrdí, že vědecký ideál „populace“ jako nediferencované a abstraktní lidské masy, oproštěné od břímě rasy nebo národa, byl vždy iluzí. Ve skutečnosti byly populace či jiné představy masifikovaného života ve formě davů a přelidnění trvale rasistickými modely. Pro odvrácení planetární katastrofy a přežití lidstva je tedy třeba nově přemýšlet o lidské kolektivitě. Existuje zde prostor pro radikálně egalitářský přístup, oproštěný od dlouhého stínu populační kontroly?
Čím nás straší #metoo?
Někdy to vypadá, že ty feministky akorát lidi otravují a bylo by nejlepší je zakázat. Se železnou pravidelností se tak v případě, že do médií pronikne skandál ohledně obtěžování žen, bývají mezi prvními reakcemi apologetiky mužů: „Věci nejsou tak horké, jak vypadají. A co obtěžování mužů, myslel někdo na muže? To už se nesmí skládat komplimenty? Dokud jí to vyhovovalo, tak si nestěžovala, teď jí nikdo nechce, tak křičí,“ střílí se od boku a prioritou není zájem o problém a snaha o empatii, ale krizový management. Jedná se přitom o stejné rétorické figury, opakující se v různých variacích od doby boje za volební právo žen. My jsme pro ženská práva, ale tohle už je moc. Pokračovat ve čtení „Čím nás straší #metoo?“