V elitních povoláních jsou třídní zvýhodnění zaměňována za talent, píší Sam Friedman a Daniel Laurison pro The Guardian. Popisují nerovnosti, které vytváří fungování „zásluhového“ systému ve Velké Británii, a to zejména prostřednictvím odkrývání skrytých mechanismů a dominantních behaviorálních (kulturních) kódů, které za ním stojí a které rozhodně v životopisech a kariérních narativech běžně nenajdeme.
Ve článku The Class Ceiling: Why it Pays to be Privileged nejprve vypráví příběh Marka, který je ve svých 39 letech jedním z velkých hráčů televizní branže. Nesnaží se o něm říct, že by nebyl schopný, nicméně samotný Mark v rozhovoru přiznává, že by bylo šílené předstírat, že neexistoval neuvěřitelně silný vítr, který ho v jeho kariéře popoháněl. V jeho případě se jednalo o skutečnost, že pochází z dobrého rodinného zázemí a prošel elitními londýnskými soukromými školami, než přišel na Oxford.
Tento pohyb „po větru“, závan privilegia, nás dostává k jádru toho, co nazýváme skleněným stropem. Zachycuje sílu poskytnutou zvýhodněným třídním zázemím, která funguje jako zařízení šetřící energii umožňující člověku dostat se dál s vynaložením menšího úsilí. Sílu, která obratně tvaruje kariérní trajektorie, vymezuje kroky, které jsou možné, a to, jak jsou „zásluhy“ vnímány ostatními. Stejně tak metafora popisuje zkušenost těch na vzestupu, kteří musí jít proti větru. Není to tak, že se takoví jedinci nemohou pohybovat vpřed nebo dosáhnout vrcholu; jen jim to obvykle trvá déle, k dosažení vrcholu dochází méně často a často to znamená pracovně výrazně intenzivnější a více vyčerpávající zkušenosti.
Přemýšlení o privilegiu jako o převládajícím větru není pouhou fetišizací vrcholu, protože naše třídní zázemí nespočívá jen v tom, kdo má nejvyšší plat nebo nejmocnější pozici. Privilegium ovlivňuje všechny druhy životních výsledků, a to ve všech směrech a ve všech částech třídní struktury. A v každé z těchto oblastí je klíčovým to, že když je po směru vanoucí vítr nesprávně vykládán jako zásluha, jsou legitimizovány nerovnosti tohoto výsledku. To vede ty, kteří měli štěstí, věřit, že se o svůj úspěch zasloužili sami, a ti, kteří měli štěstí méně, vinit sebe.
V roce 1915 píše Max Weber: „Šťastný člověk je zřídkakdy spokojen s tím, že má štěstí. Kromě toho potřebuje vědět, že má právo na své štěstí. Chce být přesvědčen, že si to zaslouží, a především, že si to zasluhuje ve srovnání s ostatními… dobré štěstí chce tudíž být legitimním štěstím.“
Současný politický fetiš sociální mobility a meritokracie je podle Friedmana a Laurisona jasně motivován prahnutím po „legitimním štěstí“ a je stále klíčovým rétorickým nástrojem většiny politiků, když je řeč o ospravedlnění rostoucích nerovností. Raketový vzrůst příjmů těch nejlépe placených pracovníků je tak dokonale přijatelný, dokud mají lidé ze všech tříd férový přístup k pozicím, které generují tak nerovné odměny. Sociální mobilita jinými slovy prostupuje nerovnost určitou meritokratickou legitimitou.
Podle autorů článku, kteří se tématu věnovali posledních pět let, však realita ve Velké Británii rozhodně neodpovídá zásluhovosti. Pouze 10 % lidí pocházejících ze třídy pracujících proniká do vyššího managementu, na kvalifikované nebo kulturní pozice. Přístup je obzvláště uzavřený v oblasti lékařství, práva a žurnalistiky. Navíc se skutečně vyplatí být privilegovaný – když se do vrcholových pozic dostanou lidé, jejichž rodina pochází z třídy pracujících, vydělávají v průměru o 6400 liber méně než jejich kolegové, jejichž rodiče měli manažerské či kvalifikované pozice. Ještě horší je pak situace u žen a u většiny etnických minorit.
Autoři upozorňují, že nelze rovnou skočit k vysvětlení, že jsou tyto rozdíly vedeny třídními předsudky a diskriminací. Možná je efekt „class pay gap“ zapříčiněn tím, že lidé pocházející z pracující třídy jsou v průměru jednoduše mladší, když začínají svoji kariéru, nebo že privilegovaní mají vyšší dosažené vzdělání, pracují tvrději apod.
Vše skutečně hraje do určité míry roli. Vzdělání vysvětluje část nerovnosti, nicméně ani Oxford nebo Cambridge nedokáží smýt třídní zvýhodnění a rozdíl v příjmech mezi ne/privilegovanými činí kolem 5 tisíc liber ročně. Dále také privilegovaní pracují častěji v Londýně, kde se dostávají do větších firem a častěji do sektorů spojených s vyššími příjmy, jako je například finanční sektor. I když však rozdíly v příjmech očistíme o tyto a některé další faktory, stále zůstává polovina na class pay gap. Aby autoři článku zjistili, proč tomu tak je, museli proniknout do elitních firem a podniknout 175 rozhovorů. Objevili přitom řadu skrytých mechanismů, které pohánějí privilegované vpřed.
Jedním z důvodů byla segregace pracovišť. Čím prestižnější oddělení s lépe placenými pozicemi, tím méně se v ní objevovalo kolegů z pracující třídy. Stejně jako v jiných case studies, i zde byl patrný skleněný strop.
Přestože mají lidé tendenci své úspěchy připisovat jedincům a jejich úsilí, když v rozhovorech s pracovníky došlo na vyprávění o zlomových okamžicích jejich kariér, velice často v nich figurovali jiní, kteří jim podali pomocnou ruku. Tato pomoc přicházela zejména ze dvou směrů.
V první řadě se jednalo o rodinnou finanční patronaci, a to zvlášť v prekérních oblastech, jako je kultura, kde peníze zafungovaly jako významný lubrikant, umožňující privilegovaným vstoupit do slibných kariérních drah a překlenout riskantní začátky. V opačném případě se dal vstup do této oblasti bez rodinných peněz přirovnat podle jednoho respondenta za „skok z letadla bez padáku„.
V jiných oblastech nebyla pomoc postrčením nahoru, ale spíše vytažením k sobě někým na vyšší pozici – např. prostřednictvím partnerství v účetních společnostech. Přestože to bylo obyčejně prezentováno jako „hledání talentů“, autoři výzkumu zjistili, že tyto sponzorské vztahy byly jen vzácně založené na pracovním výkonu. Místo toho téměř vždy stály na určitém smyslu pro třídně-kulturní afinitu – sdílený humor, vkus nebo životní styl.
Hlavním důvodem, proč jsou tyto „pomocné ruce“ tak efektivní, je skutečnost, že jsou skryté před pohledem veřejnosti. Zároveň je jejich role upozaďována v kariérních narativech. To samozřejmě míří na srdce „legitimního štěstí“, protože většina chce věřit, že si své štěstí zasloužila. Zároveň však toto mlčení, zatajování a zastírání znamená, že jiným, kteří pracují na elitních pozicích, a veřejnosti jako celku, je bráněno v poznání toho, do jaké míry se elitní kariéra opírá o podporu druhých.
To zároveň podstatně komplikuje na pochopení „zásluhy“. Znamená to, že zásluhy člověka potřebují být předvedeny ve správném nastavení nebo před správnými lidmi – potřebují platformu. Jeden ze scénáristů pocházející z pracující třídy k tomu uvedl: „Že jsou všichni talentovaní, to tak není. Ale důvod, proč jsou, je, že měli příležitost být, jakoby, považováni za talentované.„
Zásluha není něčím, co by bylo vlastnictvím jednotlivce a co by bylo možné nějakým způsobem měřit. Klíčovým tématem výzkumu se však ukázal fakt, že zásluha musí být neustále demonstrována na pracovišti a ostatní – zejména seniorní pracovníci na rozhodovacích pozicích – musí být přesvědčeni o její hodnotě. Klíčovým bodem je to, že údajně objektivní míry zásluh jsou často přijímány, posuzovány a hodnoceny velmi odlišně v závislosti na tom, jak jsou předváděny. Některé „sedí“, jiné ne.
K tomu je třeba rozumět dominantním behaviorálním kódům, které přetrvávají v elitních profesích. Jsou zakořeněny v historii těchto profesí, v tom, jaký typ lidí danou práci dělal v minulosti, a jak byli tito lidé úspěšní v zavádění svých vlastních představ o tom, co je správné. V účetnictví spočívá například (zvláště v místech, jako je londýnské City) historické reziduum nesmírně privilegované (bílé, mužské) většiny v trvalém důrazu na korporátní „lesk“ – obklopující formální oblékání a etiketu, interakční vyváženost a auru váženosti. To samozřejmě není popsáno formálním způsobem, ale je rozeznáváno prostřednictvím instinktivního pocitu, intuitivního smyslu. Jeden seniorní účetní se vyjádřil tak, že jde jednoduše o to „cítit se jako partner„.
Tato informalita byla ve výzkumu vyjádřená v potřebě určité sebeprezentace, „vědění“, často ironického humoru (kdo ví, kdy nadávat na schůzkách, dát si nohy na stůl nebo se posmívat svým manažerům) a úrovni familiarity (objetí a polibky namísto potřásání rukou), které obvykle nejsou spojovány s kvalifikovanou prací.
Sociálně mobilní, kteří „nesedí“ do popsaných platforem, přitom často sami sebe ve svých kariérách eliminují z pohybu vpřed. Ti, kteří se dostávají do vyšších pozic a nesedí přitom specifickému nastavení, často zažívají přetrvávající úzkost. Když pocit pohody nespojíme jen s ekonomickým úspěchem, ale také s touto emoční stránkou, je úspěch sociální mobility mnohem více nejistý.
Výkonnost a uznání zásluh nejsou samozřejmě ovlivněny jen třídním zázemím jednotlivce. Na druhou stranu autoři výzkumu našli silné kvantitativní důkazy, že vzestupně mobilní ženy a členové etnických menšin čelí v elitních pozicích dvojitému znevýhodnění. Z rozhovorů je patrné, že zejména gender a etnicita mohou zviditelnit třídní rozdíly a zvýšit kontrolu nad těmito jednotlivci při jejich vykonávání dominantních behaviorálních kódů. Například neexistuje ženský ekvivalent pro heroický příběh chlapce z pracující třídy, který se vypracoval. Namísto toho mají stereotypy vzestupně mobilních žen tendenci být obzvláště stigmatizující a zdůrazňovat namyšlenost a snaživost.
Mark, který byl zmíněn na začátku, byl exemplárním příkladem toho, jak konvenčně přemýšlíme o „zásluze“. Dosáhl vysokého vzdělání, pracoval tvrdě a nashromáždil cenné zkušenosti. Přesto sám přiznal, že měl možnost využít takové platformy, aby mohl demonstrovat tyto zásluhy. Byly to rodinné peníze na začátku, záchranná síť, která ho držela, když se ometal kolem své první stálé smlouvy, byli to seniorní kolegové, kteří ho v klíčových momentech posunuli dál.
Nejdůležitější je vědomí, že Markův balíček zásluh a způsoby, kterými je prezentoval, byly rozpoznány seniorními postavami; dále také instinktivní smysl, že se mohl „spojovat“ s kolegy a chápat, o co skutečně jde v nastavení jeho profese.
Můžeme namítat, že tato schopnost získat zásluhu hraje kritickou roli v budování a udržování britského skleněného stropu. Samozřejmě to neznamená, že neexistuje něco jako talent, nebo že kariérní úspěch nesouvisí s individuální schopností nebo vlohou. Klíčovým bodem je namísto toho skutečnost, že identifikace zásluhy je neoddělitelně propojená se způsobem, jakým je vykonávána, umožněna a uznávána. A v širším slova smyslu, osvětlením způsobů, jakými konvenční chápání zásluh poskytuje v lepším případě nedostatečné vysvětlení úspěchu na vrcholu, můžeme vyvolat širší otázky o ekonomickém systému, který příliš často přiděluje nesmírně nerovné odměny založené na náhodě sociálního původu.
Tento text je částečným a neúplným překladem článku The Class Ceiling: Why it Pays to be Privileged, který vychází ze stejnojmenné knihy Sama Friedmana (London School of Economics) a Daniela Laurisona (Swarthmore College). Ta vyšla v letošním roce v nakladatelství Policy Press. Úvodní ilustrace Ali Morshedlou na Unsplash.
