Vytvořit volební leták, poutač nebo plakát je královská disciplína. Protože politické programy málokdo čte a protože se zvlášť v komunální politice mohou programy podstatně překrývat, a to i mezi vládnoucími stranami a opozicí, pravděpodobnost, že se podaří vměstnat sdělení, které zaujme a ještě něco doopravdy vyjadřuje, se blíží pravděpodobnosti výhry velkého plyšového slona na pouti. Tam většina také vyhraje spíš plastové upíří zuby.
A protože na nás v současnosti politická sdělení všech podob útočí ze všech stran, na chvíli jsem se zastavil a běžným pozorováním došel ke třem skupinám, na které se dělí výsledná grafická díla.
V první skupině jsou takové tisky, které mají funkční grafiku a ještě se trefili heslem nebo tématem, takže to celé vypadá vcelku důstojně, upoutá naši pozornost a jediné, co rozhoduje, jsou nejspíš sympatie k dané straně nebo osobě politika.
Ve druhé skupině je naprostý opak předchozí skupiny. Špatná, amatérská grafika a podivná, nejasná sdělení a hesla. Jedno za všechna: “Vaše problémy – náš program,” hlásají letos komunisté. Jistě, sociálně či mediálně teoretická připomínka může znít, že sdělení čteme různě, jinými slovy každé zboží má svého kupce, proto třeba bizarní plakáty komunistů najdou své publikum. Nicméně zrovna v tomto případě předpokládám, že voličům komunistů je v tomhle ohledu všechno jedno. Problémy sem, problémy tam, volím si tebe, tesilové sako!
Třetí skupina, ta je pro zkoumání asi nejzajímavější. Je výsledkem profesionálního, ale přepjatého marketingu politických stran a hnutí, které se radily tak dlouho spolu s reklamními agenturami, až přišly s něčím, co sice nedává moc smysl, ale zabrat by to nakonec mohlo. Účel přeci světí prostředky.
Petr Havlík o víkendu pro Časopis Přítomnost napsal glosu, ve které si všímá pozoruhodných lidských vlastností a ve které tvrdí, že “agresivní hlupáci spoléhají na ústupové pozice moudřejších, na jejich šlechetnost, korektnost a ohleduplnost. To vše totiž považují za slabost”. Dále píše: “Moudřejší ustoupili a teď nevěřícně zírají na to, co všechno je možné. Zažíváme restart normalizační mentality v plné parádě. Hlupáci jásavě tleskají jako kdysi na prvomájových průvodech. Staví se do fronty na guláš. Vědí, že zase vyhráli. Hloupost není jen nezkušenost či nevědomost, je to trvalý stav mysli. Hloupost je neporazitelná, neboť je nekonečná. Hlupák nechce znát pravdu, to je zbytečná komplikace.”
Řeč je o populismu hnutí ANO. To v těchto dnech objíždí okrajové části Prahy, servíruje guláš a jeho kandidát na primátora, vytažený z klobouku krátce před uzávěrkou kandidátek, přichází rozseknout odvěké spory a stavět nové mosty. Má číslo na pana premiéra, to je třeba zdůraznit a garantovat. Protože předchozí primátorka a politici za hnutí ANO číslo nejspíš neměli, všechno to dopadlo tak, jak to dopadlo. (Mimochodem, číslo na pana inženýra A. B. mám i já. Dal mi ho sám v listopadu 2010, když jsme spolu seděli u stolu v sídle Agrofertu a mluvili o všem možném. Tehdy mi tvrdil, že určitě nepůjde do politiky, protože schopné lidi, kteří dávno něco dělají, už máme, think-tanky máme, neziskovky máme, a teď je stačí akorát propojit a odstranit tu korupční hydru.)
Jejich současná pražská kampaň se stává vrcholnou výspou populismu a arogance, a teď nejde o guláš. Hlavní heslo kandidáta na primátora Stuchlíka totiž zní: “Uděláme Prahu bohatší.” Říká to v momentě, kdy je Praha podle klasifikace NUTS 2 šestým nejbohatším regionem v celé Evropě, a zároveň v době, kdy pod hranicí chudoby žije v Česku téměř 950 tisíc osob, jak ukazuje nový projekt Chudé Česko na serveru Aktuálně.cz. Vybraným měřítkem je tu HDP na obyvatele, o jehož vhodnosti jistě můžeme diskutovat, údiv ale zůstává a vkrádá se oprávněná otázka: Proč? Co si tak může říkat obyvatel severozápadu republiky při návštěvě Prahy? Pražané potřebují být ještě bohatší? Má snad být příkop, který mezi hlavním městem a zbytkem země po desetiletí vzniká, ještě hlubší?
Praha potřebuje leccos, její problém ale určitě nespočívá v tom, že by nebyla bohatá. Možná potřebuje lepší správu běžných věcí veřejných, pravidelnou údržbu, více sebevědomí při jednání s developery a zkrotit diktát automobilové dopravy. Nepotřebuje ale “udělat bohatší”.
Když se dělá populistická politika podle marketingových agentur, nezbývá paradoxně místo pro skutečného člověka. Zůstávají jen hesla a sliby bez obsahu. Nepochybně existuje “design manuál”, který se stačí naučit jako básničku: mysleli jsme tím bohatší kulturně, mysleli jsme to jako metaforu, abychom si zase vážili našeho města… a tak dále a tak různě. Hlavní úkol už je ale splněn: kobercový nálet za desítky milionů na ty, kteří nad věcmi nepotřebují přemýšlet nebo nechtějí, nemají čas na nějaké složitosti. Slibem nezarmoutíš. A guláš to jistí.
