Jeden komentátor se rozohnil nad dnešními poměry. Byl jím „pravicový sociolog“ Petr Hampl, který ve sloupku Kam až může zajít úporná snaha o politickou korektnost tepe zlotřilé feministky, jež upozorňují na nerovnosti spojené s tolik zmiňovaným g-word, rozuměj genderem. Svoji filipiku přitom uvádí zmínkou o aféře, která si podle mnohých nezadá s aférou Sokalovou. Tak jako fyzik Alan Sokal v 90. letech dokázal ve vědeckém časopisu Social Text publikovat nesmyslný text Transgressing the Boundaries: Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity, aby poukázal na nesmyslnost postmoderního žargonu, před nedávnem se o něco podobného pokusila dvojice autorů Peter Boyle a Jamie Lindsay v časopisu Cogent Social Sciences. „Předpokládali jsme, že genderová studia jsou akademicky zmrzačenou, povyšující se, téměř náboženskou vírou v to, že maskulinita je kořenem veškerého zla,“ uvedli autoři při obhajobě svého vtipu, článku nazvaném The conceptual penis as a social construct.
Podvodný text se jim skutečně podařilo dovést až k publikaci, což mnozí komentátoři identifikovali jako zdrcující obžalobu celého pole genderových studií, včetně zmíněného Hampla. Dalo se očekávat, že přijde celá řada vysvětlení či protiútoků, tolik běžných v dnešní uštěkané době charakteristické rychlým sdílením informací. Jenže je to skutečně tak jednoduché, jak se na první pohled zdá?
Autoři textu, kterými jsou ve skutečnosti filozof Peter Boghossian a matematik James Lindsay, se pochopitelně netají tím, že jsou gender studies dlouhodobě v jejich hledáčku. Jak by ne, kdo jiný by takovou akci uskutečnil. Co ale lidé, využívající aféru k ilustraci svých vlastních názorů a demonstraci „zhoubné ideologie genderu“, zapomněli zmínit – že článek nejprve zamítl nepříliš významný časopis NORMA: International Journal for Masculinity Studies, jenž nedosahuje ani na umístění v první stovce časopisů v oblasti gender studies.
Editoři tohoto časopisu navíc brzy zareagovali a vyjádřili se, že text byl 7. dubna letošního roku zamítnutý jakožto nesmysl. Protože za dnešní publikací článků existuje robustní publikační aparát zaměřený na zisk, asi se čtenář nebude divit, že zprávy o zamítnutí interní systém pro editory v rámci vydavatelství Taylor & Francis doplňuje automaticky o doporučení k publikaci v jiném ze svých časopisů. V tomto případě šlo o časopis Cogent Social Sciences, který je multidisciplinárním, open-access titulem fungujícím na principu pay-to-play, tedy zaplať, my tvůj článek publikujeme a pro čtenáře bude zdarma. V diskusi o predátorských časopisech se takové časopisy označují jako vanity press a jsou vědeckou komunitou vnímány značně negativně.
Ponechme stranou oba zmíněné autory, o jejichž aktivitách se každý může přesvědčit prostřednictvím vyhledávače a posoudit, nakolik ve své kritice hrají férově. Samotný postup při jejich podvodu však nebudí příliš důvěryhodnosti, pokud by se mělo jednat o prostředek jasné diskreditace genderových studií. Jediné, na co totiž poukázali, je problém vanity press a fakt, že takové časopisy dokáže hostit společnost Taylor & Francis, zaštiťující se jinak špičkovými vědeckými periodiky a publikacemi. Nedělejme si ale iluze, že by společnost, která masivně privatizuje vědecké výstupy, nemyslela v první řadě na zisk. Nejspíš se shodneme, že to je špatně, ale zisku se překážky nekladou.
Pokud bychom chtěli, mohli bychom nabízet protipříklady: třeba zabrousit do oblasti nukleární fyziky a přečíst si článek o nesmyslném článku napsaném automaticky platformou iOS, který byl přijat na konferenci. Marně bychom však hledali souvislost s obžalobou celého oboru nukleární fyziky. Není to však třeba. Sám James Lindsay k věci ostatně napsal, že oceňuje stažení falešného článku z časopisu a považuje vše za příspěvek k (ne)fungování jeho procesu peer-review. K tomu dodává: „Na rozdíl od mnoha našich kritiků netvrdíme, že náš hoax ‚dokázal‘, že genderová studia mají problém. Víra, že existuje problém, nenásledovala hoax, ale předcházela mu. Doufáme, že zvýšená pozornost gednerového učení pole obhájí, pokud nemá žádný problém, nebo iniciuje úklid, který potřebuje, pokud problém má.“ Podrobněji se celé věci oba autoři věnují na webu skeptic.com.
Podobná kritika se přitom může týkat jakéhokoliv oboru. Ví se, že vědecká publikace vyžaduje určitý management. Takže podobně, jako lidé upravují své životopisy pro potenciální zaměstnavatele, upravuje se žargon a dílčí části publikací pro daná periodika. Vědecký provoz je založený na kumulativním vědění, jinými slovy používáme nástroje a slovníky, kterým lidé v daném oboru či užším okruhu rozumí, což zároveň zvyšuje šance na úspěšnou publikaci. V každém oboru tudíž může dojít k tomu, že zaběhlá praxe, žargon, formální obraty, axiomy a pojmy začnou bránit inovativním přístupům. Navíc, pokud určité prostředí nesčetně mnoho hodin intenzivně působí na naše myšlení, pomáhá toto myšlení formovat a nutí nás přemýšlet v rámci svých vlastních pojmů, artikulovat výstupy v naučeném slovníku. Věc má navíc i praktický rozměr, kterým je institucionalizace vědění, tedy vznik kateder a zájmů spojených v lepším případě s krátkodobou obživou vědce, v horším s celou jeho kariérou, jež není snadné vůbec opustit. Neustálá snaha o reflexi a zpochybňování zakonzervovaného vědění i v podobě slovníků a žargonů je tedy na místě. K tomu může tato aféra přispět.
Co nyní zůstává, je nepříjemná pachuť, že v dnešní informační době stačí zmínit jen polovinu pravdy a můžeme si být jisti, že na doplnění poloviny druhé už nezbude ani čas, ani ochota většiny čtenářů. Proto je třeba připomenout, že genderová studia vychází z této aféry nedotčena, aféra o oboru neříká zhola nic. Říká však cosi o kvalitě některých vědeckých časopisů a v druhém sledu poukazuje na kvalitu některého celostátního tisku, některých komentátorů a možná také hezky ilustruje veřejnou diskusi disidentského hnutí proti genderové ideologii (sic).
