F
Foucault, Michel (1926-1984)
Zná ho každý, kdo se někdy setkal s pojmy jako post/strukturalismus, ačkoliv Michel se za svého života nechal slyšet, že se sám necítí být poststrukturalistou. Ve svém díle tento postmoderní filozof rekonceptualizuje historii a už svojí první slavnou prací Dějin šílenství realizuje svoji epistemologickou proměnu historie prostřednictvím přístupu, který sám nazývá jako archeologie vědění. Foucault, jak popisuje v knize Slova a věci, chce „problematizovat teleologie a totalizace“, čehož chce dosáhnout specifickou – ačkoliv zároveň nesystematickou a nesystematizovatelnou – metodou zkoumání: tradičně pojatá historie schraňovala „monumenty minulosti, transformovala je v dokumenty a nechávala promluvit stopy, které samy o sobě jsou často neverbální či říkají mlčky něco jiného, než o čem mluví“, zatímco historie jako archeologický přístup směřuje opačným směrem – od dokumentu k vlastnímu popisu monumentu, k vytvoření čistého popisu poznání. Důležité je i to, co Foucault nazývá jako genealogie moderního subjektu. Zejména v práci Dohlížet a trestat, kniha o zrodu vězení a nedokončené trilogii Dějin sexuality se zabývá způsoby, kterými se institucionální moc v průběhu historie zmocňuje lidského subjektu. Rok Michelova úmrtí je velmi symbolický – 1984, díky Youtube ale můžeme nechat vstoupit tuto zásadní postavu evropského myšlení až do našich pokojů.
H
Hall, Stuart (narozen 1932)
Přední představitel britských kulturálních studií při tzv. birminghamské škole. Spolu s kolegy R. Williamsem či R. Hoggartem se zasloužil o vznik Centra pro současná kulturální studia, které od konce 60. let vedl. Zasloužil se o nespočet příspěvků do sborníků kulturálních studií a řadu sborníků editoval. Jeho zájem se pohyboval od studia marxismu, přes psychoanalýzu, Gramsciho pojetí hegemonie, Foucaulta, až po feminismus a kulturu jako ideologickou a hegemonickou, zejména se zabýval oblastí ,,nízké“ a populární kultury. Známé jsou například jeho studie diaspory či způsobů percepce sdělení (kódování/dekódování). Pro čtení na dlouhé zimní večery autor přímo ideální!
L
Lyotard, Jean-François (1924-1998)
Jeden z nejvýznamnějších a nejvýraznějších myslitelů postmodetnity, kterou dává do souvislosti nejen s moderní architekturou, ale i proměnami vkusu a chápání společenských rolí a novou skutečnost brání proti kritikám. Postmodernita v jeho pojetí je zbavením moderních metanarativů jejich legitimity, možnost konsensu je podle něj v postmoderním světě možná pouze na lokální úrovni. První zjištění o ,,postmoderním obratu“ formuluje však už v 70. letech v knize Pohanské návody, zajímavým čtením je potom soubor dopisů nazvaných Postmoderno vysvětlované dětem.
Podrobněji: Na postmoderní návštěvě u Lyotarda
M
Médium je sdělení (anglicky ,,Medium is the Message“)
Slavný výrok, že médium je sdělení, patří kanadskému teoretikovi komunikace a filosofovi Marshallu Mcluhanovi (1911-1980). Je jím míněno, že samotná forma daného média je určující pro naše myšlení a sama o sobě určuje limity komunikace. Jako taková je to forma, která vytváří své publikum, nikoliv obsah, s nímž nakládá, protože různé formy médií dokáží vytvářet různé druhy zkušeností. Na tomto faktu Mcluhan staví své základní dělení médií na ,,horká“ a ,,chladná“, kdy první kategorie charakterizuje vysoký podíl nesených informací vytvářejících specifické zážitky, zatímco druhá vyžaduje větší míru participace k dotvoření zážitku.
S
Simulakrum
Populární koncept francouzského filosofa Jeana Baudrillarda vychází z pojmu simulace, jejímž radikálním završením je vyhlazení skutečného. Popisován je Baudrillardem už od 70. let (L’Echange Symbolique et la Mort, 1976; Simulacre et Simulations, 1981), česky se o něm dočteme například díky knize Dokonalý zločin z poloviny 90. let, a to jako o myšlence, že dnes žijeme ve světě zprostředkované simulace skutečnosti, která je tak závislá na médiích (to věru není daleko Mcluhanově myšlence o globální vesnici). A právě ta mají být původci širšího procesu nahrazení ,,symbolického sémiotickým“, když realitu přetvářejí na znaky, které sledujeme společně s ostatními na obrazovkách. Vznikající obrazy vytváří hyperrealitu – stávají se přitažlivějšími než skutečné věci a události. Pro Baudrillarda jde o završení zla, tedy dokonalého zločinu zničení skutečnosti technikou a virtualitou: „Dokonalý zločin je zločinem nepodmíněné realizace světa prostřednictvím aktualizace všech jeho dat, prostřednictvím transformace veškerých našich aktů, všech událostí v čistou informaci – zkrátka: konečné řešení, předjímavá akcelerace rozřešení světa prostřednictvím klonování reality a usmrcení reálného jeho dvojníkem.“ (Dokonalý zločin, 2001: 33) Není tak náhodou, že se právě Baudrillardovy myšlenky staly základními stavebními kameny pro tvůrce filmu Matrix. Více o vraždě skutečného ale řekne samotný JB v jedné z jeho přednášek, možnost hlubšího pochopení pojmu simulakrum pak nabízí třeba Zdeněk Konopásek ve své kritice Václava Bělohradského.
Struktura pocitů (structure of feeling)
Autorem termínu je Raymond Williams, přední osobnost britských kulturálních studií a jeden ze zakladatelů ,,birminghamské školy“. Tyto struktury pocitů jsou produkovány každou generací a pokud jsou některé skupiny silnější, jsou tyto ,,pocity” rozšířeny na celou kulturu. Jde o určitou inkorporaci probíhající sociální zkušenosti, která ještě nemůže být chápána jako sociální a jako taková být institucionalizována. Týkat se to může nejrůznějších stereotypů, vnímání ženy v západní kultuře a jiných kvazi-sociálních fenoménů, často zachytitelné jako vznikající trendy a módy.
T
Teoretické úrovně sociologické a sociopsychologické teorie
Konceptuální úrovně teorií postavené na mertonovské tradici (Merton 1967: 39-72) :
1) Epistemologie. Zahrnuje teorie, které poskytují modely podmínek, eventualit a limitů lidského vnímání v obecné rovině a také v dílčí vědecké rovině.
2) Obecné sociální teorie, často nazývané jako ,,velké teorie“, se snaží konceptualizovat vztahy mezi soc. strukturou a sociálním jednáním, propojit mikro- a makro-sociologické jevy. Existují více strukturalistické a více individualistické přístupy, zjednodušeně řečeno jedny nabízejí top-down vysvětlení (struktura určuje jednání), zatímco druhé bottom-up vysvětlení (jednání určuje strukturu). Moderní teorie se snaží zdůraznit vzájemnou cyklickou povahu obou domén.
3) Teorie středního dosahu se soustředí na specifický sociální jev (konflikt, soc. sítě aj.) nebo specifický subsystém společnosti (ekonomie, politika, náboženství aj.).
4) Mikrosociologické teorie se snaží vysvětlit sociální interakce nebo rekonstruovat každodenní procedury, které členové společnosti používají k vytvoření jejich vlastního soc. řádu, což je předmětem etnometodologie.
5) Socio-psychologické teorie se soustředí na sociální podmínky emocí a kognice, ve srovnání s mikrosociologií upřednostňují kauzální vysvětlení před hermeneutickým porozuměním významu.
6) Diskursicní teorie se soustředí na konceptualizaci diskursu jako sociálního fenoménu a snaží se vysvětlit jeho vývoj a strukturu.
7) Lingvistické teorie, například teorie argumentace, gramatiky, rétoriky apod. se snaží popsat a vysvětlit specifický vzorek jazykových systémů a verbální komunikace.
Thomasův teorém
Už v roce 2028 oslavíme stoleté výročí jednoho z nejznámějších sociologických principů. Má ho na svědomí William Isaac Thomas (1863-1947), člen Chicagské školy a spolupracovník známého sociologa Floriana Znanieckiho. V původním znění vypadá teorém takto: If men define situations as real, they are real in their consequences. Laik říká: co se má stát, stane se. Sociolog to potvrzuje, protože má v rukách právě toto eso, které se poprvé objevilo v knize The child in America: Behavior problems and programs, jež William vydal se svojí sympatickou ženou Dorothy Swaine Thomas. Proto až budou o vaší bance říkat, že krachuje, vyberte si své peníze. Když se to potom stane, díky Thomasově teorému budete vědět, že je to i vaše chyba!
Použitá literatura:
- MERTON, Robert King. 1967. On Theoretical Sociology. New York: Free Press.