V jeden den a téměř ve stejný okamžik jsem narazila na dva publicistické texty a ač každý mluvil o něčem jiném, byly si oba v něčem velmi podobné. První text se týkal kritiky snah feministických organizací o vyšší zastoupení žen v politice a stavěl se proti těmto snahám, druhý se vyjadřoval k nevhodnému chování moderátora v pořadu Tečka páteční noci, kterým byla pohoršena část Romů a pro-romských aktivistů. Nebudu zde shrnovat obsahy těchto textů; mým zájmem je jen argumentace, která je v obou textech shodná, slouží stejnému účelu a dobře ilustruje způsob, jakým se emancipační snahy házejí ze stolu.
Argumentace, kterou oba texty používají, je následovná: oba autoři, tedy Roman Šolc, odporující feministické organizaci, a Robin Kvapil, obhajující nestandardní komunikaci moderátora pořadu České televize, k hájení své pravdy použili vlastní definici sexismu, resp. rasismu. Z této definice pak vyvodili, že sexisty a rasisty jsou ve skutečnosti (…..chvíle napětí…..) ti lidé, kteří se proti sexismu a rasismu ohrazují.
Roman Šolc píše v deníku Referendum o snahách dostat do politiky větší množství žen toto:
„Ve chvíli, kdy namísto „občanů“ a „reprezentace občanů“ začneme rozlišovat na „muže“ a „reprezentaci mužů“ a „ženy“ a „reprezentaci žen“, popíráme vlastně výdobytek emancipace žen – tedy že na všechny občany z hlediska politických práv nahlížíme stejně, bez ohledu na jejich pohlaví.“
Co z této citace vyplývá? Pokud na muže a ženy v politice nenahlížíte stejně, popíráte hlavní výdobytek ženské emancipace. Vědomí toho, že zastoupení žen v politice je výrazně menší než v populaci, a hlubší znalost problematiky jako je obeznámenost se studiemi o neformálních bariérách v politice nebo vědomí různosti agend politiků a političek z vás podle Šolce zřejmě dělá sexistu. Co na tom, že stovky dosud realizovaných výzkumů v sociologii, sociální psychologii, pedagogice a v dalších oborech ukázaly, že lidé obecně se k ženám chovají jinak než k mužům, že práce žen a mužů je jinak hodnocena (jak finančně, tak symbolicky), že ženy a muži mají rozdílné socializační podmínky a z nich plynoucí motivace a aspirace. Pokud trváte na validitě tohoto poznání, jste sexisti (nebo řešeno se Šolcem – popíráte výdobytek emancipace žen). Pokud však budete tvrdit, že muži a ženy mají stejné podmínky a jejich životní dráhy a zkušenosti jsou stejné, budete se chovat správně a v souladu s předpokladem rovnosti mužů a žen. Budete si ale muset vymazat paměť nebo vědomě lhát.
Kvapilův text vyšel na webzinu Alarm jako součást mini-ankety o kontroverzní Tečce páteční noci. Anketní příspěvek je uvozen nadpisem „Proti politické korektnosti a falešné morálce“; autor se v něm postavil za moderátora pořadu a odmítl, že se v televizi v inkriminovaný den nějaký rasismus objevil. V textu se mimo jiné píše:
„Pokud je nevhodné říct před Romem větu „můj dědeček byl v Hitlerjugend“, pak – nechceme-li být rasisté – musí být stejně nevhodné ji říct před kýmkoliv jiným. Nemůžeme přece rozlišovat vhodnost obsahu konverzace podle barvy pleti. To by totiž byl skutečný rasismus.“
Autor tedy říká, že brát ohledy na specifickou, tragickou historickou zkušenost Romů je rasismus, stejně jako reflexe utrpení, které se mě osobně netýká, ale týká se mého konverzačního partnera romského původu. Musím škodolibě podotknout, že tímto vyjádřením se Kvapil přiblížil argumentačním výšinám, které v českém rybníčku reprezentuje například „pravicový sociolog“ Petr Hampl. Imperativem svobody je pro Kvapila zřejmě bezohlednost účinně maskovaná za šermování se slovy „politická korektnost“, která se hodí vždy, když je potřeba hájit urážení, ztrapňování nebo ponižování příslušníků tradičně diskriminovaných skupin pro zábavu.
Jak Kvapil, tak Šolc ve své podstatě říkají, že pokud si je člověk vědom specifických problémů, se kterými se potýkají či potýkali příslušníci tradičně diskriminovaných skupin, v tomto případě ženy a Romové, a bere na tyto často zraňující či život komplikující zkušenosti zřetel, je sexista nebo rasista. Takovou argumentaci považuji za nebezpečnou, neboť imunizuje emancipační snahy, vede k autocenzuře a zlehčuje větší či menší problémy, se kterými se konkrétní lidé potýkají právě proto, že jsou členy diskriminované sociální skupiny. V případě Robina Kvapila se mi rovněž nelíbí, že rasismus definuje a zlehčuje člověk, kterého se tento problém přímo netýká a nemá s ním vzhledem ke své etnicitě žádnou přímou osobní zkušenost. Takové chování je totiž skutečný rasismus.
