Politická filozofie Michela Foucaulta nám ukázala, že společnost ovlivňuje lidská jednání až do takové míry, že dokáže podřizovat samotné naše naše pohyby disciplíně a (sebe)kontrole. Prostředek, kterým to zajišťuje, může být například sociální exkluze, obecněji sociální normy a jejich institucionální zakotvení za pomoci ovládnutí technik vědění. Společnost však může zasahovat i do mnohem intimnější sféry našich životů: do sféry, kterou je sexualita, konkrétně pak do samotného orgasmu jako intenzivní fyzické rozkoše. Tímto tématem se před několika dny zabývala americká socioložka Lisa Wade ve článku The Orgasm Gap: The Real Reason Women Get Off Less Often Than Men and How to Fix It, a protože články vycházející z poměrně populárních témat, kterým se tato autorka věnuje, sklidily v minulých měsících v našem časopisu úspěch (vzpomeňte na Vysoké podpatky a ,,o hipsterství“), přiblížím vám nyní i zmíněnou práci.

Rozdíl mezi četností mužského a ženského orgasmu je ovlivněn sociálními silami, které privilegují mužskou rozkoš. (Wade 2013)

Wade vychází z celoplošného výzkumu publikovaném v knize The Social Organization of Sexuality kolektivem autorů. Podle něj prožívají ženy orgasmus v poměru k mužům jedna ku třem. Dle Sigmunda Freuda by měly ženy mít při pohlavním styku orgasmus, jinak není v pořádku jejich sexualita, potom je však na základě dat z výzkumu na amerických školách, který provedla Wade v roce 2005, ,,v pořádku“ pouze 25 % žen, kdy ty zbylé často předpokládají, že jejich sexuální odezva nefunguje správným způsobem. Při svém dotazování Wade vedle údivu studentů nad nepravděpodobností orgasmu při análním sexu narazila na zjištění, že až 30 % žen a 25 % mužů neví, kde se nachází klitoris. Mezi příběhy, které si dotazovaní říkají o klitorisu, potom patřilo: Ženská těla jsou jednoduše složitější; klitoris je těžké najít a těžké na něj působit; zklamává ženu a vysmívá se snaze jejího partnera aj. (srov. Wade 2013) Podobně lze narazit na tvrzení, že ženy nepotřebují orgasmus, stejně jako že jejich uspokojení je více empatické a rozptýlené, proto raději sex poskytují.

Ozvěna Freuda a genderové stereotypy

Podle autorky jsou to freudovské ozvěny, mylná anatomická charakteristika a genderové stereotypy, které naturalizují tzv. orgasm gap (tento termín jsem v nadpisu článku pojmenoval jako ,,záhadu“ ženského orgasmu). Tato přirozenost je však pouze domnělá, sledujeme-li například schopnost dosahování orgasmu při styku dvou žen (viz kniha The Handbook of Sexuality in Close Relationships) či při dosahování orgasmu při masturbaci, kdy nepoměr v porovnání s muži téměř mizí. Dokonce mizí i mýtus o množství času potřebném pro dosažení orgasmu, podle kterého ho ženské tělo vyžaduje větší množství. Velmi důležitý je tak přístup k sexualitě žen a mužů v dané kultuře; dle Wade totiž často rozdvojujeme sexuální zkušenost na základě genderových norem: ,,Muži jsou sexuální (prožívají touhu) a ženy sexy (inspirují touhu).“ (Wade 2013) Takové zaměření na pocity a nároky muže směřuje naši pozornost na jeho uspokojení, kdy se jeho orgasmus stává měřítkem úspěšnosti pohlavního styku, ten ženský potom zůstává součástí vhodné předehry.

Těmto tvrzením jde naproti i mainstreamová kultura – frontální útok a tlak na ženskou krásu a sex-appeal, jak ostatně vyplynulo z článku o vysokých podpatcích. Hlavním úkolem, jenž je normativně stvrzován, je přinést do soulože atraktivní tělo a soustředit se na to, jak vypadá. To obnáší obavy, zdali splňuje mužovy požadavky a představy, žena má vnímat zejména sebe perspektivou svého partnera, což dále snižuje její šance na dosažení orgasmu, nemluvě o strachu z orgasmu z důvodu nepředvídatelnosti reakce jejího těla, která by mohla působit neatraktivně.

Porno kultura a objektifikace ženy

Tento pohled na sociální podmíněnost orgasmu, aniž by to znamenalo, že se v důsledcích dotýká všech žen, může být součástí širší kritiky dnešní kultury, v níž proniká reprezentace porna do sféry dosud nepornografické (McNair 2002) a jejíž součástí je sexuální objektifikace ženy ve veřejném prostoru. V českém prostředí asi nejčastěji slýcháme o soutěži Sexistické prasátečko, snaha upozornit na iracionální sepětí ženského těla jako objektu s prodejem jakéhokoliv produktu je však v sociologii běžná. Například v článku Sexual Objecitification (part 1): What Is It? se dočteme, jak objektifikace nejčastěji funguje:

Milujeme hliník?
Milujeme hliník?
Zdroj: zenskaprava.cz/sexisticke-prasatecko
  1. Ukazuje obrázek pouze část sexualizoavného těla člověka?
    Příkladem je reklama společnosti Nike či American Apparel znázorňující ženu zezadu (tato značka patří v tomto směru mezi nejaktivnější).
  2. Ukazuje obrázek sexualizovanou osobu jako pozadí či podpůrný prvek pro nějaký objekt?
    Zde je příkladem tato reklama na pivo či radikální redukce ženy jako stojanu na oblečení a doplňky.
  3. Ukazuje obrázek sexualizovanou osobu jako zaměnitelnou?
    Tento způsob vybízí k vnímání ženy jako zaměnitelného a depresonalizovaného objektu, jako je tomu v reklamě Mercedesu.
  4. Potvrzuje obrázek představu narušení tělesné integrity sexualizované osoby, se kterou nemůže souhlasit?
    Příkladem je tato reklama na kravatu.
  5. Ukazuje obrázek sexualizovanou osobu jako komoditu?
    Příkladem je reklama na nápoj Massive Melons, boty Red Tape.
  6. Ukazuje obrázek tělo sexualizované osoby jako malířské plátno?
    Příkladem jsou fotky potištěných žen.

Jsou-li odkazovanými příklady výhradně ženy, je to proto, že je takových případů nepoměrně více, neimplikuje to však fakt, že objektifikace mužských modelů existuje rovněž, ačkoliv neproniká takovým způsobem celou kulturu, mezilidské vztahy i sféru intimity. V zobrazování žen a mužů je patrný značný rozdíl, jak ukazuje například krátká studie obálek amerického časopisu Rolling Stone: ženy atraktivní (polo)nahé, muži solidní v oblecích. V české společnosti je, jak ukazuje nejen zmíněná soutěž, toto téma rovněž aktuální, je však na konkrétních analýzách dokázat četnost a dopady tohoto jevu. Jsem si vědom, že se pohybuji na velmi tenkém ledě kacířských myšlenek o rovnosti a humanismu, faktem však zůstává, že sexismus a sexuální objektifikace je dehumanizací člověka a jeho redukcí na věc. ,,Vidět ženu jako věc je prvním krokem k tomu považovat její touhy, myšlenky a preference jako by neexistovaly (protože objekty nemyslí). Jinými slovy to napomáhá sexuálnímu napadení.“ (Wade 2012) Dalším krokem pak může být právě existující orgasm gap.

Pozn.: Někteří pravděpodobně budou identifikovat emancipaci žen a nesouhlas s podřízením ženského těla v naší kultuře potřebám výroby jako předzvěst jakési ,,totality“ a jedním dechem chybně identifikují politickou korektnost ve vlastním, posunutém významu. Proto by měla být ověřena hypotéza, zdali nepoužívání jakéhokoliv těla jako instrumentu může dovést naši civilizaci k záhubě. S tím souvisí i pokus o historickou analýzu, zdali Římská a jiné říše zanikly skutečně na fundamentu post-osvícenské emancipace člověka jako myslícího subjektu schopného vlastní reflexe. Jen tak si budeme jisti, zdali jsou urážky a dopady objektifikace těla evoluční výhodou naší civilizace, či na jejím trvání nenesou žádný podíl.

Literatura

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu.

Print Friendly, PDF & Email

Už jste četli?