Sociologie bez Pierra Bourdieu je těžko představitelná jak pro dnešního studenta tohoto oboru, tak pro sociálního vědce či sociologicky zdatnějšího čtenáře. V lednu 2012 uplyne deset let od skonu tohoto velkého muže, proto jsme se v následujících měsících rozhodli postupně publikovat sérii článků věnovaných právě jemu. Je nutné ocenit jeho schopnost odolat ,,postmodernímu vábení“, stejně jako úspěšnou snahu o vystavění originálního přístupu k překlenutí odvěkého sociologického rozporu mezi jednáním a strukturou, jímž je jeho vlastní pojetí kulturní sociologie. Bourdieu nezbavil aktéra schopnosti ovlivňovat svůj vlastní osud a zároveň neupřel systému moc strukturovat jeho život a ovlivňovat ho prostřednictvím své symboliky. Ve svých pracích dokázal díky pronikavosti svého myšlení podrobit společenské instituce kritice prostřednictvím vlastních konceptů, z nichž ty klíčové – habitus, kulturní kapitál a pole – přinesl již  v letech 1966–72. Prostřednictvím empirických výzkumů tak vybudoval pojmy, díky nimž se dostal až do oblastí trávení volného času, osobního vkusu a jednání, kde dospěl k poznání, že kultura dokáže utvářet naše životní dráhy a určovat jejich směr, a že jsme společností determinováni podstatně více, než jsme ochotni si připustit. I tím se budeme podrobněji zabývat v některém z článků, nyní však rozebereme Bourdieuho pojetí role médií na podkladu známého spisu, brilantní analýzy O televizi. 

pokračovat ve čtení »