Politické postoje české společnosti v předvečer Sametové revoluce Politické postoje české společnosti v předvečer Sametové revoluce

Politické postoje české společnosti v předvečer Sametové revoluce

Přesně před 25 lety uskutečnil Institut pro výzkum veřejného mínění pod zadáním ÚV KSČ další z řady širokých dotazníkových šetření československé populace. Existence a přístupnost těchto dat nám dává unikátní možnost nahlédnout pod pokličku české společnosti v předvečer listopadových událostí roku 1989. Tento pohled je dozajista limitován možnostmi kvantitativní analýzy i šíří položených otázek, na druhou stranu se jedná o výjimečnou možnost podat reprezentativní obraz o politických náladách v této době. Kromě toho bych také chtěl tímto drobným příspěvkem k 25. výročí listopadových událostí upozornit na nebývalé možnosti, které archivované sociologické výzkumy skýtají pro porozumění variability moderních společností.

Následující analýza vychází z perspektivy, kterou Eyal, Szelényi a Townsley (1998) představili při hledání odpovědi na povahu a vývoj společností ve střední a východní Evropě v době komunismu a po něm. V duchu weberiánské tradice a v přímé návaznosti na Bourdieuho koncepce načrtávají proměnlivost i stabilitu sociálních struktur, společenských skupin a jejich konfliktů v těchto společnostech. Ukazují, jaký význam měly různé formy kapitálu v kontextu politických režimů, které se zde vystřídaly. Pozornost přitom soustředí na roli inteligence, která byla v tomto regionu opakovaně hnací silou „budování“ kapitalismu.

Východiska analýzy

V 90. letech představovala stratifikace společnosti pro českou sociologii jedno ze stěžejních témat (např. Machonin, Tuček 1996; Matějů, Vlachová 2000). Zároveň ale ve své šíři neopustila více či méně implicitní teoretické východisko funkcionalistických přístupů ke studiu sociálních nerovností (viz též Drahokoupil 2013). Hlavním ideovým a interpretačním východiskem bylo konstatování, že socialistická společnost byla antimeritokratická, a to především z důvodů rozpojení dimenzí vzdělání – složitosti práce – životního stylu a moci – příjmu. [1] Analýzy tak hovořily o problému inkonsistence statusu, tedy nerovnoměrnosti, kterou mnozí zakoušeli z toho, že jejich mocenské/příjmové postavení neodpovídalo jejich dosažené odbornosti. Přechod ke kapitalistické společnosti je pak těmito autory chápán jako proces, během něhož je záhodno usilovat o statusovou konsistenci, tedy vyrovnání jednotlivých složek sociálního postavení. [2]

Funkcionalisticky konsensuální východisko ke studiu stratifikace je přitom v příkrém kontrastu s teoriemi konfliktu, mezi které lze zařadit i Bourdieuův pohled na reprodukci sociálních nerovností. Pro Bourdieuho představuje nerovnoměrný objem různých typů kapitálů klíčovou dimenzi pro charakteristiku analyzovaných sociálních pozic. Přestože intelektuálové a profesoři mohou s podnikateli či manažery v hrubém měřítku sdílet vyšší třídní postavení, detailní analýza ukazuje, že právě odlišný poměr kulturního a ekonomického kapitálu, který se u těchto profesních skupin objevuje, vytváří zásadní rozdíl v jejich habitu, tedy i vkusu, životním stylu a názorech. Snaha hledat konzistentní status tedy představuje spíše zbožné přání konsensuálního výzkumníka než věrný obraz zkoumané reality.

Právě inspiraci Bourdieum využívají Eyal, Szelényi a Townsley pro svou analýzu socialistické společnosti. Kromě nezpochybnitelné role politického kapitálu, který interpretují jako určitou silně institucionalizovanou formu sociálního kapitálu, upozorňují na silný význam kulturního kapitálu a třídy intelektuálních pracovníků (v širokém slova smyslu), kteří se z historického pohledu v prostoru zemí střední a východní Evropy opakovaně stávají hybnou silou společenských změn. Tato třída technokratů ve svém mocenském zápase usilovala v 60. a 70. letech o naplnění ideje racionalizovaného socialismu, avšak neuspěla tváří v tvář protiofenzívě byrokratické (stranické) moci. Obzvláště zřetelná byla tato prohra v případě Československa a Pražského jara. Kulturní kapitál ale stále představoval významnou osu společenské struktury a po pádu komunismu byl hlavní oporou nově ustavovaného režimu. V detailní analýze pak autoři ukazují význam aliance monetaristické technokracie a disidentských intelektuálů v době změn a v postkomunistické společnosti.

Politické postoje v květnu 1989

Podívejme se tedy, jak může tato interpretace tehdejších společností najít oporu v datech. [3] Podpora režimu byla v květnu roku 1989 i podle deklarovaných postojů respondentů silně nahlodaná. Oficiální stranická interpretace roku 1968, která byla podstatnou součástí legitimity normalizace, nebyla většinou populace sdílena. Přibližně pětina respondentů se k těmto otázkám odmítla vyjádřit, a pouze o něco větší část deklarovala postoj, který byl v souladu s oficiální linií. Oproti tomu více než polovina respondentů tuto interpretaci zpochybňovala. Nejen, že nepovažovala vstup vojsk v srpnu za správný (62 %), ale také si nemyslela, že by šlo o pokus zlikvidovat socialismus (52 %), pražské jaro považovala za správné (50 %) a tyto události bylo podle ní potřeba přehodnotit (56 %). Obzvláště výrazný byl pak podíl respondentů (celých 70 %), kteří považovali normalizační represe po roce 1968 za nespravedlivé.

Kromě interpretací roku 68 se kritické postoje k tehdejšímu režimu objevovaly i v dalších otázkách. Lidé otevřeně hodnotili stávající režim jako nesprávný. Volební systém považovali za nedostatečně demokratický (61 %) a projevení vlastního názoru spojovali s obavou postihu (59 %). Přitom je ale zřejmé, že pro značnou část se (zatím) nejednalo o kritiku socialismu jako takového. Většina obyvatel totiž například sdílela názor, že velké výrobní podniky by se do soukromého vlastnictví vracet neměly (67 %).

Graf 1

Graf 1: Politické postoje v české společnosti, květen 1989 (věk 18+)
Kategorie „ano“ zahrnuje odpovědi „rozhodně souhlasím“ a „spíše souhlasím“. Kategorie „ne“ zahrnuje odpovědi „spíše nesouhlasím“ a „rozhodně nesouhlasím“. Možnost „nevím“ nebyla respondentům explicitně nabízena

Tyto politické postoje byly použity jako vstupní data pro rekonstrukci sociálního prostoru tehdejší české společnosti (viz graf 2). Použitá metoda vícenásobné korespondenční analýzy se snaží najít takovou projekci respondentů do dvojrozměrného prostoru, která by nejlépe vyjadřovala jejich vzájemné vzdálenosti ve zvolených odpovědích. Respondenti, kteří jsou v tomto prostoru blízko u sebe, tedy volili spíše podobnější varianty odpovědí než ti vzdálenější. Do tohoto prostoru, který byl definován podobností politických postojů, byly až následně načrtnuty předpokládané dimenze kulturního a politického kapitálu.

Prostor politických postojů je zřetelně definován třemi hlavními shluky. V pravém horním rohu se shromažďují postoje, které tehdejší režim hodnotí jako nedemokratický a události Pražského jara interpretují kladně. V pravém dolním rohu se naopak objevují respondenti, kteří vyjadřují loajalitu stávajícímu režimu a deklarují souhlas s oficiální interpretací roku 1968. [4] Oproti tomu na levé straně prostoru se objevuje významná skupina respondentů, kteří častěji neumí či nechtějí zaujmout postoj k položeným výrokům.

Přestože neochotu deklarovat postoj k politickým otázkám by bylo možné chápat také jako vyjádření nedůvěry k anonymitě dotazování, je myslím vhodnější ho považovat za skutečný odraz ústupu veřejné sféry z tehdejšího sociálního života. Pokud by totiž respondenti chtěli být během dotazování konformní, měli by vyjádřit spíše snadno identifikovatelná loajální stanoviska, než zaujmout pasivitu, jako svým způsobem formu odmítání.

Graf 2

Graf 2: Prostor politických postojů s doplněnými osami kulturního a politického kapitálu
Plné znění výroků je uvedeno v grafu 1 (kód v hranatých závorkách). Znaménkem „+“ je označen souhlas s daným výrokem, znaménkem „-“ nesouhlas a závorkami odpověď „neví“.

Načrtnutý prostor politických postojů dostává svou interpretační sílu, pokud v něm zaznačíme polohu předpokládaných kapitálů socialistické společnosti. Jak politický kapitál (členství v KSČ), tak kulturní kapitál (vzdělání) se přitom ukazují jako výstižně charakterizující osy načrtnutého prostoru. Rozdíl mezi loajálními a neloajálními postoji je jednoznačně a nepřekvapivě spojen s politickým kapitálem. Členové, a o to více funkcionáři KSČ, jsou jasně umístěni v oblasti loajálních respondentů. Naopak oblast kritiků režimu je spojena s nečleny. Zajímavější je význam kulturního kapitálu, který protíná prostor v téměř kolmém směru k politickému kapitálu. Do značné míry je přitom nižší dosažené vzdělání spojeno s absencí politických postojů a naopak s růstem vzdělání se postoje vyjasňují. Ještě zřetelněji je tento efekt patrný u studentů, jejichž pozice je vzhledem k ještě neukončenému vzdělání zaznačena zvlášť. Zatímco studenti učilišť jsou přímo ve středu oblasti bez vyhraněných postojů, vysokoškolští studenti se ve vyhraněnosti naopak přibližují nestudujícím s vyšším vzděláním.

S ohledem na skupinu studentů si lze ale všimnout, že oproti následnému příběhu listopadových událostí jako studentské revoluce nepředstavovali v květnu, alespoň podle deklarovaných postojů, vysokoškolští studenti v souhrnu nějak radikální sociální skupinu. Starší respondenti, pokud nebyli členy KSČ, deklarovali obvykle kritičtější postoje. To může být ale částečně i výsledkem toho, že představený prostor postojů je z velké části tvořen výroky o roku 1968, který nemusel být pro mladší ročníky relevantní událostí, ke které by měly jasný vztah.

Data tedy ukazují, že v předvečer pádu komunistického režimu představoval politický a kulturní kapitál užitečné dimenze popisující strukturu politických postojů. Malý celkový objem kapitálu byl spojen s pasivním stanoviskem, při kterém respondenti nevyjadřovali ani loajální ani kritické postoje k režimu. Nelze tedy říci, že by ochota kritizovat byla spojena s tím, že by lidé neměli co ztratit. Naopak, lidé bez kulturního ani politického kapitálu obvykle neviděli žádný důvod nějaká politická stanoviska zaujímat (a to ani loajální). S rostoucím objemem kapitálu pak bylo spojeno i vyostřování politických postojů. U lidí s převahou politického kapitálu byly poměrně nepřekvapivě častější loajální postoje, převaha kulturního kapitálu pak byla do určité míry spojena spíše s kritickými postoji. Tento obraz je v zásadě v souladu s tím, jak Eyal, Szelényi a Townsley charakterizují tehdejší společnosti střední a východní Evropy. Kulturní kapitál představoval významnou dimenzi sociálního prostoru, a mohl tak být oporou moci, prestiže a privilegií široké aliance technokratické inteligence a bývalých disidentů v jejich projektu přechodu ke kapitalismu po roce 1989.

 Literatura

  • Drahokoupil, Jan. 2013. „Class in the Czech Republic: The Legacy of Stratification Research“. East European Politics and Societies (v tisku).
  • Eyal, Gil, Iván Szelényi a Eleanor Townsley. 1998. Making Capitalism Without Capitalists: Class Formation and Elite Struggles in Post-Communist Central Europe. London: Verso.
  • Machonin, Pavel a Milan Tuček. 1996. Česká společnost v transformaci: k proměnám sociální struktury. Praha: Sociologické nakladatelství.
  • Matějů, Petr a Klára Vlachová. 2000. Nerovnost, spravedlnost, politika: Česká republika 1991-1998. Praha: Sociologické nakladatelství.
Poznámky
[1] Podrobnější výklad podoby a problému konceptu multidimenzionálního statusu zavedeného Pavlem Machoninem v jeho studii z roku 1969 by přesahoval rámec tohoto příspěvku.
[2] Matějů a Vlachová (2000: 10) například hovoří o vztahu vzdělání – zaměstnání – příjem jako o páteři stratifikace. Funkcionalistické chápání nerovností je z tohoto označení více než zřetelné.
[3] Následující analýza využívá datový soubor výzkumu IVVM 1989-2, který je dostupný v Českém sociálněvědním datovém archivu Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i. Výběrového šetření se účastnilo 2 700 respondentů starších 15 let, z nichž je využit podsoubor obyvatel ČSR (n = 1 874).
Metodologický skeptik by se mohl tázat, nakolik jsou spolehlivé odpovědi na dotazníkové šetření v represivním politickém režimu. Přestože nelze vyloučit určité zkreslení způsobené obavou z anonymity výzkumu, lze říci, že respondenti v období normalizace se ve svých vyjádřeních příliš nezdráhali. Nejen v době drolícího se východního bloku, ale i např. v roce 1978 či 1982 neváhala více než čtvrtina populace přiznat poslech západních „ideodiverzních“ rozhlasových stanic, což nejspíše nebude výrazně podhodnocený počet.

[4] Nevyhraněné pozice nesouhlasu s navrácením velkých podniků do soukromých rukou (soukromé-) ukazují, že i silně kritické postoje k režimu nebyly v této době nutně spojeny s představou o návratu ke kapitalismu.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu, autor roijaune.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *