R. Dudová: Postarat se ve stáří. Rodina a zajištění péče o seniory (SLON, 2015) Radka Dudová - Postarat se ve stáří (Sociologické nakladatelství SLON, 2015)

R. Dudová: Postarat se ve stáří. Rodina a zajištění péče o seniory (SLON, 2015)

Kniha Radky Dudové Postarat se ve stáří: Rodina a zajištění péče o seniory je výstupem výzkumu zaměřeného na veřejný a politický diskurs péče o seniory a rovněž na zkušenosti současných pečujících. Zásluhou kombinace dvou metodologických postupů, diskursivní analýzy a narativních rozhovorů, autorka manifestuje, jaká je diskursivní konstrukce péče o seniory v médiích, v politických programech a vládních dokumentech, jaká je reálná zkušenost neformálních pečujících a jak si tyto subjekty vzájemně neodpovídají. Zaměřuje se přitom na nejvýraznější problémy a paradoxy, které péči o seniory z pohledu pečujících provázejí. Kniha přispívá do diskuze, zda je skutečně možné v domácí péči o seniory spatřovat budoucí řešení. Radka Dudová chce svým čtenářům alespoň v náznaku odpovědět na otázku: Kdo se o nás postará?

Autorka v úvodu první ze čtyř kapitol vymezuje teoretické rámování neformální péče o seniory. Zaměřuje se na teorie péče a teorie mezigeneračních vztahů. Teorie péče rozděluje podle toho, nakolik v péči spatřují pozitivní hodnotu a nakolik se naopak soustřeďují na obtížnosti spojené s péčí. Zdrojem prvního přístupu je sociálně-politický diskurs, ve kterém je péče definována jako práce z lásky a jako nezištná pomoc. Zdrojem druhého přístupu je koncept břemena péče, zdůrazňující psychickou a fyzickou náročnost péče. Dále představuje teorie, jejichž cílem je pochopit mechanismy fungování solidarity, kterými jsou teorie směny, teorie závazku a teorie vazby. Nejvyužívanějším konceptem teorie mezigeneračních vztahů je koncept mezigenerační solidarity. Autorka představuje také teorii ambivalence, která v sobě slučuje jak teorii mezigenerační solidarity, tak teorii břemena péče a také feministické teorie rodiny.

Ve druhé kapitole autorka za účelem porovnání každodenních zkušeností pečujících s představou, jakou šíří média a jak o ní uvažují političtí aktéři, analyzovala články v médiích, programy politických stran a klíčové vládní dokumenty skrze analýzu diskursu. Analýza vychází z přístupu P. Donatiho. Autorka nejprve seznamuje s vývojem politik v oblasti péče o seniory, jelikož se zabývá také studiem veřejných a sociálních politik. Upozorňuje na významnou reformu v období prvního desetiletí, která spočívala v přijetí zákona o sociálních službách, jehož hlavní změnou bylo zavedení příspěvku na péči. Politici a také média v této době využívali stejný diskursivní rámec, kterým je rámec svobody volby – každý si může vybrat druh služby, který mu vyhovuje, a získá prostředky, aby si ji mohli zaplatit. Dominantní rámování diskusí před reformou obsahovalo tři rámce: „svobodu volba“, dále „domácí péče je vždy lepší“ a „tržní logika vede k úsporám“.

Ve druhém desetiletí došlo k reformě, jejímž hlavním cílem se staly úspory ve veřejných financích. Důraz začal být kladen na úlohu rodiny a rodinné solidarity. Hlavní diskursivní rámec, objevující se ve většině článcích a vyjádření politiků po této reformě, je rámec „v první řadě má odpovědnost rodina.“ Autorka upozorňuje na problém, jímž je nedostatečná diskuze o tom, zda má rodina dostatečné zdroje a kdo a za jakých podmínek by měl péči poskytovat. Výjimkou se stal deník Právo, který se odlišil nejenom v tom, že využil rámec „rodiny dnes nemohou náročnou péči zvládat,“ ale použil také odlišné zdroje a autority, jakou je například Jaroslava Hasmanová Marhánková, a otevřel tak např. téma žen jako pečujících.

Obálka knihy

Obálka knihy

Autorka se ve své odborné praxi zaměřuje právě na sociologii genderu, což se pro knihu stává velkým přínosem, jelikož velice dobře problematizuje to, že péče je ve všech fázích z velké části ryze ženskou záležitostí, a upozorňuje na překážky a vyplývající důsledky. Dlouhodobým motivem většiny článků je sousloví „domácí péče je vždy lepší“ a téma deinstitucionalizace. Celým sledovaným obdobím se line kritika institucionalizace péče a apel na potřebu rozšířit péči doma, např. podporou terénních formálních služeb. Autorka upozorňuje na určité paradoxy v mediálním a politickém diskursu. V protikladu k primární odpovědnosti rodiny a péči v domácím prostředí stojí prosazování aktivního stárnutí, které je vymezeno jako co nejdelší setrvání v pracovní aktivitě. Péče není uznána jako svébytná a hodnotná aktivita. Autorka shrnuje, že koncept aktivního stárnutí tak, jak je definován – tedy na jedné straně co nejdelší setrvání v domácím prostředí, na straně druhé v pracovní aktivitě -, je protikladný, v dokumentech se nicméně vždy objevuje definován tímto způsobem. Jaká je tedy vlastně realita péče o seniory?

V úvodu třetí kapitoly si autorka klade otázku: Nakolik mediální a politická představa koresponduje s reálnými zkušenostmi rodinných pečujících? Odpověď na ni hledá prostřednictvím narativních rozhovorů s pečujícími. Dle D. Bertauxa se díky dostatečnému množství rozhovorů, začínají zviditelňovat sociální siločáry, jakési objektivně existující sociální struktury, které tvarují sociální a historické procesy. Proto autorka vhodně zvolila metodu narativních rozhovorů, jelikož jejímž prostřednictvím lze odhalit strukturální bariéry, s nimiž se pečující potýkají. Dudová se nejprve zaměřila na okamžik rozhodování o tom stát se primárním pečujícím a na faktory, jenž do tohoto rozhodnutí vstupují. Pečovatelky nejprve definovaly péči jako jediné správné řešení, další vyprávění nicméně poodhalilo faktory, které do zdánlivě jasného rozhodnutí, tedy stát se pečovatelkou, vstupovaly. Autorka zdůrazňuje dva základní faktory: disponibilita a přesvědčení, že jiné řešení neexistuje, které jsou společně s morální a vztahovou orientací nejsilnějšími faktory, podílející se na procesu rozhodování stát se primární pečovatelkou. Důležitým tématem v rozhovorech bylo kombinování placené práce a péče. To zda žena pracovala, na jaké pozici a za jakých podmínek, mělo vliv na rozhodnutí stát se pečovatelkou. Autorka identifikovala dva faktory, které tuto strategii umožňují.

Tím prvním je vstřícný zaměstnavatel, druhým pomoc dalších osob. Přestože se autorka zaměřuje na neformální péči, neexistuje jasný předěl mezi péčí doma a institucionální péčí. Institucionální péče není protikladem, ale doplňuje domácí péči v mnoha fázích podle konkrétních potřeb seniora a rodiny. Autorka se v závěru kapitoly, dle mého názoru nejzajímavější části knihy, věnuje také tomu, co se odehrává v životě vypravěček po ukončení péče a jak tato etapa ovlivňuje průběh života. Neopomíjí zdůraznit samozřejmé pocity prázdnoty, které pečovatelky pociťovaly po smrti matky, ale také pocity strachu a nejistoty z vlastní budoucnosti. Pečovatelky se během procesu poskytování péče přesunuly z prostřední generace na místo nejstarší žijící generace v rodině. Zde se vyjevuje jeden z paradoxů domácí péče o seniora – na jedné straně se vypravěčky do této péče pouštějí právě proto, aby jim prodloužily život, jelikož jsou přesvědčeny, že jiný typ péče by jim tolik neprospíval. Na straně druhé zpětně vnímají, jak jim při tom utekl vlastní čas. Mnohdy měly původně jiné představy o tom, jak stráví tuto životní fázi. Při uvažování o budoucnosti reflektovaly pečovatelky možnou potřebu péče. Ženy, které měly rodiny, se dělily na dvě skupiny. Na jedné straně byly ty, které spoléhaly na předání tradice domácí péče, na straně druhé ženy prohlásily, že by nic takového po svých dětech nechtěly. Jejich postoj se liší v tom, zda mají syny nebo dcery. Autorka dobře poznamenává, že současná generace pečovatelů sdílí obecné stereotypy o tom, že pečovatelská práce je ženská práce. Téma genderu a obecných stereotypů se prolínají celou knihou a autorka na ně vždy upozorňuje, jelikož gender je jedním z témat, kterým se autorka ve své odborné praxi zabývá.

Praktická podoba péče má mnoho tváří. Mediální a politický diskurs zdůrazňuje odpovědnost rodiny a blahodárnost domácího prostředí. Naproti tomu stojí ambivalentnost zkušenosti žen: na jedné straně láska a obětavost, na straně druhé ekonomická rizika a psychické a fyzické vyčerpání. V poslední kapitole se autorka zaměřuje na ty oblasti péče, kde je nesoulad mezi sociálními politikami a zkušenostmi pečovatelek největší. Autorka si ve vztahu k péči o seniora pokládá důležitou otázku: Kdo je vlastně ta rodina, která má o seniora pečovat? Dále opět upozorňuje, že péče o seniory a sní spojené rozhodování, kdo z členů rodiny by měl přijmout roli primárního pečujícího, je výrazně genderována. To, že pečují ženy, je dáno jednak kulturními a sociálními faktory, ale výsledkem této stereotypizace je, že péče primární pečovatelky je nezastupitelná a tedy pro ženu velmi náročná. Autorka bohužel nezískala do řad svých vypravěčů více mužů, a proto nelze porovnat situace se situacemi, kdy by péči vykonával muž. Média i politiky nicméně podporují domácí péči. Je dle nich jednak lepší a také pro stát finančně méně náročná. Volání po domácí péči ale nebere v úvahu dvě věci. První věcí je ambivalentnost nároků definovaných skrze koncept aktivního stárnutí. Druhou věcí je nedostatečná finanční podpora domácí péče. Domácí péče tedy nemusí být tou nejlepší alternativou, jelikož znamená otevřené i skryté náklady. Podporu státu vnímaly ženy jako nedostatečnou nebo jako prakticky jen obtížně využitelnou, vzhledem k tomu, že finanční příspěvek je vždy těch, o které je pečováno a pečující a jejich rodiny se mnohdy cítily pod morálním tlakem ze strany společnosti při představě, že by tento příspěvek po svých seniorech, o které pečují, vyžadovaly. Osobní zkušenosti a pocity pečujících se tedy rozchází s mediální představou a s požadavky vládních programů.

Autorka si v závěru knihy klade otázku: Kdo se postará o další generaci seniorů s tím, jak bude narůstat podíl starších lidí v populaci a ubývat počet těch mladých? Zajištění péče dle Dudové spočívá na následujících sektorech: rodině, trhu, státu a dobrovolnických organizacích. Po období defamilializace lze v nedávných letech ve veřejném diskursu i politickém diskursu pozorovat snahu o návrat k rodinné péči a omezování veřejně poskytovaných služeb. Rodina ale v současné době nemůže vždy snadno převzít tento závazek. Dochází tedy k posilování úlohy trhu – se zavedením příspěvku na péči získali senioři z veřejných prostředků nové zdroje, které mohou vynaložit na nákup služeb péče, a byli postaveni do pozice klientů. I přesto veřejné služby musí hrát nezastupitelnou roli v poskytování péče. Mezigenerační solidarita nemůže fungovat na bázi rodin, odehrává se však na úrovni celé společnosti a jejich generací. Můžeme předpokládat, že s tím, jak bude narůstat počet rozvedených manželství ve starším seniorském věku, můžou se jedinci nacházet v situaci, kdy nebudou mít vedle sebe nikoho, kdo by se o ně postaral. To, že nebereme v potaz rostoucí počet seniorů, kteří budou bezdětní, rozvedení, daleko od svých dětí, je velký problém. Pokud nebude zajištěna veřejná podpora, důstojné stárnutí nebude možné.

Kniha Radky Dudové nabízí inspirativní vhled do problematiky péče o seniory. Závěry knihy poukazují na některé problémy v oblasti poskytování péče o seniory a na nesoulad mezi představou a požadavky mediálního a politického diskursu a reálnou zkušeností pečovatelů. Kniha tak zásadním způsobem přispívá do debat o postavení nejen seniorů, ale i pečovatelů, kterými jsou doposud ve velké míře ženy.

Literatura

  • Dudová, Radka. 2015. Postarat se ve stáří. Rodina a zajištění péče o seniory. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Sociologické nakladatelství SLON. 199 s. ISBN 978-80-7330-260-3.

Knihu je možné zakoupit v nakladatelství SLON – slon-knihy.cz. Další informace také zde.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *