Ryba smrdí od hlavy. Mrtvou rybu ale těžko vzbudit Ryba smrdí od hlavy. Mrtvou rybu ale těžko budit

Ryba smrdí od hlavy. Mrtvou rybu ale těžko vzbudit

Další z řady Sociologických večerů tentokrát nabídl nový dokumentární snímek I Am Fishead / Ryba smrdí od hlavy, aby ho podrobil kritické diskusi, jak je na tomto typu setkání běžné. Jelikož bude tento snímek patrně volně ke zhlédnutí, podrobím ho na tomto místě vlastní kritice formou série postřehů. Zjednodušeně řečeno se jedná o dokument, který má aktivovat – či aktivizovat – masu. Činí to originální cestou, ta však není bezrozporná a celkové vyznění snímku tak za absence kritičnosti vyznívá do prázdna.

Ryba smrdí od hlavy…

Dokument má tři části. V té první představuje zajímavý koncept, a sice že jsou mezi námi psychopati a sociopati. Ti se vyznačují deficitem emocí, altruismu a empatie, cíleně vyhledávají své ,,oběti“, s nimiž hrají svoji hru na kočku a myš. Mohou to být rodinní příslušníci, spolupracovníci, přátelé, partneři, můžeme to být my. Jsou všude bez ohledu na sociální vrstvy, není to homogenní skupina, která by se dala označit za skupinu v pravém slova smyslu – její členové si navzájem existenci jiných členů sotva uvědomují, za psychopaty se přeci ani sami nepovažují. Po tomto výkladu začíná snímek s nádechem konspirace předkládat řadu sugestivních, argumentačně nepříliš obratně podpořených zjištění: psychopati jsou velmi často vzdělaní lidé (až do výše Ph.D.), kteří zejména v korporátní sféře likvidací svých spolupracovníků získávají stále vyšší postavení. Divák dostává grafiku pyramidy zobrazující společnost, jíž vládne hrstka vlastníků 85 % světového majetku, a touto pyramidou se směrem nahoru dostává i modelový psychopat, který nakonec nahrazuje i 1 % nejmocnějších, kdy na grafice odstraní figurku zobrazující bankéře (či spíše tradičního ,,vraha z Wall Streetu“ s doutníkem, cylindrem a monoklem), načež se jím stává sám. Platí totiž, že čím více moci, tím zásadnější dopad má psychopatovo rozhodnutí, proto psychopati putují na vertikální ose sociální mobility směrem vzhůru, aby mohli uskutečnit své nevědomě zvrácené cíle. Modelový příklad doprovází návodné zobrazování největších historických psychopatů (Hitler, Stalin) a genocidy (mrtvá těla, střílení vojáky do týla trestanců), nelze se tak ubránit spojení mezi největšími ,,zrůdami“ lidské historie a korporátními ,,žraloky“ dneška, kteří tak jedním jsou. Obraz však rozmazává vlastní pozadí výzkumu dvou set vrcholových manažerů: mezi nimi je totiž zjištěn stejný výskyt psychopatů, jako v normální populaci. Prorůstání a koncentrace psychopatů na vrchol pyramidy tak ztrácí na své síle. Přesto jsou patrně ekonomické krize dílem psychopatů, kteří činí rychlá a riskantní rozhodnutí, jelikož jim to systém umožňuje, či to od nich v duchu maximalizace zisku dokonce žádá.

Ve druhé části je představena nepříjemná skutečnost – nadužívání antidepresiv jako civilizační návyk Západu. Dokument v tomto momentu patrně navazuje na knihy představující tzv. ,,prozacovou kulturu“, která úzce souvisí s konzumní společností a vede k otupování lidských emocí nasazováním tohoto léku i v situacích, které mají k psychickým či nervovým poruchám daleko, jinými slovy ,,řeší“ každodenní úzkosti, jsou obhájci hesla ,,don’t worry, be happy“, ať už je to třeba na pohřbu vlastního příbuzného. Snímek dospívá k závěru, že antidepresiva vytváří společnost netečných lidí, kteří mají blízko právě k psychopatům, což může být rozporuplné, nicméně užívání jakéhokoliv léku není pro civilizaci žádným dobrým vysvědčením. Lidé necítí smutek, strach nebo lítost. Nedostatek empatie však souvisí s naší společností hlouběji než jen skrze medikamenty, je totiž záležitostí systémovou, zakódovanou v odlidšťující povaze moderní společnosti.

Třetí část navazuje kritikou lidské povahy. Jsme vychováváni v poslušnosti k autoritě a snadno jí podléháme; jsme socializováni odmalička matčinými slovy ,,starej se o své“. Do diskuze zde přispívá i profesor Zimbardo, přední postava sociální psychologie, která se objevila v loňském roce i v Praze. Představuje věhlasný Milgramův experiment, který už před několika desítkami let ukázal, že lidé slepě důvěřují autoritám do té míry, že jsou ,,schopni“ někoho usmrtit prostřednictvím elektrických šoků. Existuje však určitá sociálně-psychologická stádovitost a vidíme-li tak vzepření autoritě, snáze se jí vzepřeme i my. Zimbardo prezentuje svůj koncept ,,Luciferova efektu“, podle kterého nejsou lidé zlí ve své přirozenosti, záleží však na prostředí, ze kterého pocházejí. Z toho důvodu i dobré příklady ,,táhnou“, vyplatí se tedy ,,šířit dobro“, chovat se dobře ke svému okolí, jednat čestně. Myšlenka, která v praxi neoddiskutovatelně funguje, je však podpořena dvojicí vědců sociálních sítí, kteří v několika minutách představují fungování společnosti: vzájemné propojení jednotlivých členů skrze ,,sítě“, napodobování známých (a známých známých) a vzájemné ovlivňování i zdánlivě cizími lidmi. Neskrývané nadšení těchto sociologů z existence sítí je pochopitelné z hlediska účelu dokumentu, jejich zjednodušování a absence vysvětlení, co sítě vlastně jsou, proč o nich mluvíme, jak souvisí se sociální strukturou, rozvrstvením společnosti či sociálním kapitálem, však činí jejich přínos sporný – jejich ,,díl“ skládačky je příliš bezrozporný, jelikož má vést především k závěru, že stačí rozšířit ,,správné“ myšlenky jen mezi 5-6 % populace a mezi zbytek se prostřednictvím principu stáda rozšíří jako epidemie.

… nebo naopak?

Dokument chce, aby na sebe lidé byli hodní, a opět na příkladu grafiky s pyramidou znázorňuje šíření dobra mezi jednotlivými vrstvami společnosti. Z toho důvodu zjištění, že ,,všichni jsme vlastně fishead“, opouští dle mého názoru složitost problematiky psychopatie a sociopatie, stejně jako nerovnoměrného rozvrstvení společnosti. Zbraní proti nim máme být jen my sami, docílit toho máme skromným a poctivým zlepšováním svých mikrosvětů. Přesně to však dávno tvrdí na úrovni sociálně-psychologické i profesor Zimbardo svým projektem Heroic Imagination Project (odkaz). Autoři tudíž jinými slovy přetavují jeho poselství do podoby dynamického a sugestivního dokumentu. Zásadním nedostatkem tohoto přístupu, jakkoliv se k němu v principu hlásím – a tento článek je toho ryzím dokladem! -, je jeho dosah a z něj vyplývající bezzubost. Ačkoliv načrtává mnohé systémové nedostatky a pouští se krátkými zmínkami do mnoha zel společnosti (z dosud nezmíněných kupříkladu hromadění majetku, konzumní společnost), na systém střílí slepými náboji. Naprosto ignoruje celou řadu sociologických zjištění a dnes již notně ,,vousatých“ pouček, své výstupy problematizuje pouze prostřednictvím černobíle nasnímaného ,,skeptika“, který se však nakonec přikloní k frázovitému ,,začít musíte u sebe“. To ale my ,,hodní“ lidé dávno děláme: třídíme odpad, pouštíme dámy do dveří (či se pány necháváme pustit?), používáme MHD, neparkujeme na místech pro invalidy, čas od času si koupíme Nový prostor, pijeme vodu z kohoutku a kohoutek koupelnový při čištění zubů zavíráme. Celý dokument může být samozřejmě jen v rozporu s mým očekáváním, nepřijímám však jeho ignoraci známých sociologických ,,pravd“ a konceptů, jako jsou nezamýšlené důsledky jednání, vznik sociálních a enviromentálních rizik, glokalizace, xenofobie, nacionalismus, reprodukce sociálního statusu a mnohé, mnohé další. Takříkajíc klouže po povrchu a zamlžuje podstatu fungování celého systému. Vytváří značný prostor pro utopické myšlení a jak se ukazuje v praxi, tento prostor se nestává platformou pro skutečná řešení.

Nad pozadím dokumentu

Dokument je poměrně úzce spjatý se snahou Karla Janečka a jeho projektem Pozitivní evoluce, jelikož právě on se podílí na jeho současné distribuci. Jakkoliv si vážím činnosti Nadačního fondu proti korupci, který vnímám jako cenný nástroj pro zlepšování stavu české společnosti (zaplaťme ty dobré a podpořme je!), stejně jako nepodezřívám jeho hlavní postavu z nečistých a temných cílů, nesdílím nadšení z tohoto projektu, jehož poselstvím je vedle zlepšování našich mikrosvětů neproblematizovaná legislativní cesta prostřednictvím změny volebního zákona, ačkoliv neexistují ukazatele, že by tento systém vedl k prokazatelně lepšímu výběru elit (napovím: jinými slovy politika není jen věcí slušnosti, ale hledáním shody více, často názorově polarizovaných skupin). Janeček, jak zaznělo v jeho posledním rozhovoru pro reflex.cz, touží po společnosti kreativních jedinců, věří, že můžeme být mnohem lepší díky těmto změnám a že můžeme dojít k vyššímu technologickému pokroku, jakým je například běžné létání do vesmíru. Uspokojí nás to však, když část světové populace bude žít z dolaru na den a každý start rakety zničí tuny kyslíku? Chybí mi bližší uvědomění reality: lidé se s problémy sociální organizace a moci potýkají od počátku věků a byly to právě velké utopie, které otevřely prostor pro radikální řešení s neblahými důsledky. Prvek utopického myšlení je samozřejmě do západního myšlení vtělený, vždyť kdo jiný než osvícenci věřili v dobrotu člověka a dosažení stavu, kdy lidé budou jen kultivovat své vzájemné vztahy a zajímat se o vyšší a kolektivní cíle. Herbert Spencer má v tomto ohledu vysoce rozvinutou průmyslovou společnost, v níž mizí potřeba ,,regulující soustavy“ ve smyslu centrální vlády a státu, Karel Marx má společnost komunistickou, v níž je stát donucovacím prostředkem, soukromé vlastnictví pak regulující překážkou. Neberme však tuto zmínku tak, jak to s některými myšlenkami činí zmíněný dokument, a nespojujme si komunismus s projektem Karla Janečka. Důležité je uvědomit si, že vize spravedlivé a lepší budoucnosti nemůže z podstaty reflexivně moderní společnosti být výsledkem projektu. Je dobré být dobrý. Ale dokud bude svět podmaněn nikým nevolenými strukturami finančních trhů, dokud budou vznikat široké vrstvy marginalizovaných v důsledku maximalizace zisku úzkých skupin, dokud bude hledáno štěstí ve spotřebě, svět nebude lepším. Ale můžeme si o tom povídat a zkoušet sociální experimenty. Ty však většinou bohužel stojí v pozadí hesel ,,mějme se rádi“, protože ty mají naneštěstí tu dvojsečnou schopnost zakrýt skutečné problémy. Navíc psychopati mezi námi budou vždy. Je jen na společnosti, jaké jim nastavíme mantinely.

Odkazy

Print Friendly

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *