Míval jsem v posledních letech ve zvyku k 17. listopadu psát články. Jejich obsah a naladění se pohybovaly od „važme si svobody a demokracie“ po obligátní „kritiku poměrů“, která se v současnosti stala folklorem mainstreamových médií a komentátorů všeho druhu, takže o její efektivnosti lze úspěšně pochybovat – po zodpovědných osobách nakonec stéká jako dešťová voda po střechách domů a stává se postupně neškodnou, nevyslyšenou. „Jen je nechte, ať si pindaj,“ jak zhruba zaznělo v jednom z českých filmů.
Současný český stát vytvořil za poslední dvě dekády více či méně fungující infrastrukturu, svoboda slova je nesrovnatelná s někdejším stavem, celkový blahobyt společnosti se celkem blíží západním konzumním vzorcům sociálního života. Zároveň však podobně jako v drtivé většině postkomunistických zemí vznikla infrastruktura druhá, ač většinou legální, tak jen vzdáleně legitimní. Můžeme sem zařadit značnou část „zla“ naší mladé demokracie: dosazování osob do dozorčích rad na základě stranického klíče, nikoliv odbornosti, propojení nejrůznějších podnikavců s veřejnými penězovody, neprůhledné přidělování veřejných zakázek, podivuhodné privatizace, nezveřejňování odměn státních úředníků aj. Všechny tyto body a mnohé další by si zasloužily rozsáhlé analýzy – nikoliv opoziční audity, ale veřejně kontrolovatelné komplexní analýzy, jež nelze nařknout z ničeho jiného než z touhy po lepší demokracii.
Žalostné nejsou jen důsledky fungování těchto nelegitimních struktur táhnoucích se pod těmi oficiálními, podobně jako měla v předlistopadovém režimu KSČ svůj stranický systém zakořeněný pod slupkou „lidové demokracie“. Žalostné bývají zejména reakce čelných představitelů státu, kteří při konfrontaci často lpí na jimi dříve vytvořené legalitě, neuvědomujíce si přitom nelegitimitu svého jednání (příkladem budiž komický výstup premiéra při zveřejnění nadstandardních odměn své asistentky proslulé kvalitou jejích „akademických“ prací; reakce radnice na kritiku rozmístění betonových květináčů na Praze 5, která spočívala v konstatování, že projekt vymyslelo dřívější, „nedohledatelné“ zastupitelstvo a to nynější ho musí dokončit). Důvodem naštvání občanstva není to, že pořád slyšíme o kauzách a jsme jimi unavení, to je jen blud a snaha o odvedení pozornosti – naštvanost a únava v důvěře v demokratické mechanismy pramení z toho, že se s kauzami nic neděje, resp. že se toho děje málo.
Dovolte mi tento blog doplnit o názorný příklad. Jedná se v něm o diskutujícího na severu Česká pozice, jehož komentáře představují téměř naprosté vtělení zmíněných nelegitimních struktur do jeho osobních názorů. Ať se namátkově jedná o angažmá proslulé právní kanceláře Šachta&Partners, nebo o nedávný projev ministra spravedlnosti o hrozbě demokratizace a potřebě „vykladače demokracie“, vždy je na straně nelegitimity – na zakázkách pražského dopravního podniku přeci není možné najít zásadní právní pochybení (pokud podnik vydělával, není přeci podstatné, že část zisku šla kamarádům úředníků), demokratizace je překážkou efektivity (?), postupy jsou přeci jasně dané a demokratizace by je mohla narušit. Podobné postoje zpravidla pramení z představ, že není třeba usilovat o něco „lepšího“ – máme tu přeci systém práva a ten vyjadřuje společenskou smlouvu a … tečka! Západní demokracie ani jiné systémy však nestojí jen na autoritě práva. Sociologové dobře ví, že společenské procesy jsou mnohem složitější a spočívají často v nepsaných normách. Jak ale tyto normy mohou existovat v rozhádané společnosti, kde úspěch spočívá v ovládnutí klientelistických sítí nebo umění právních kliček?
Nelegitimnost systému nachází úrodnou půdu v chabé autoritě (ústavně sice legálně zvolených) správců věcí veřejných, za nimiž stojí mnohdy jen pár procent celkového počtu možných voličů. Co je však horší, že klesající preference tradiční hráče české politiky nevedou k pokoře a k prohlubování dalších nástrojů demokracie. Každý přeci může říkat a dělat prakticky co chce, tak jaká pak účast veřejnosti na rozhodovacích procesech. Mým osobním názorem je, že podobně jako je špatná vláda jedné strany, jsou špatné i vlády stran, které se etablovaly v divokých 90. letech a opanovaly některé oficiální i neoficiální státní struktury. Svědčí o tom schůzky policejních plukovníků či komunikace lidí jako je bývalý pražský primátor s podnikavci z „šedé zóny“ – jde o vytvoření zákopů a tunelů, zkratek pro vyvolené. Ty je třeba zasypat a zrušit, což paradoxně nejlépe vystihla jedna z hvězd české porevoluční politiky Mirek Topolánek, i když v odlišném smyslu – řešením nemohou být ti, kteří jsou součástí problému.
Poměrně novou skutečností je potom téma návratu komunistů, ačkoliv ti se kupříkladu na obecních správách více či méně podílejí zcela běžně, navíc absolutní množství hlasů nezaznamenalo např. ve srovnání s volbami do krajů v roce 2008 zásadní vzrůst, ten se projevil spíše relativně v otázce rozprostření mandátů. Na tomto místě sociolog-prognostik možná selhává, sociolog-historik ale nesmí opomenout události poválečného vzestupu komunistů. Není moc důvodů pro tvrzení, že dnešní komunisté jsou jiní, hlásí-li se ke své minulosti a promlouvají-li podobně jako ti někdejší. Jejich přístup do sféry vzdělávání nebo bezpečnostních složek tak nemůžeme zbavit velkého varovného znaménka, jejich participace na politickém prostoru se ale ani nesmí dál stávat strašákem v rukou politiků z opačné strany spektra, protože to je pouze snahou o zastínění vlastní bezradnosti a vyprázdněnosti idejí.
Zlepšení naší situace nespočívá ani ve samozvaných spasitelích nebo nepolitické politice populárních hesel. Jak podotkl historik Michal Pullmann na letošní Noci univerzit, podobně jako v dobách normalizace a přestavby 80. let i dnes lidé přestávají rozumět jazyku svých představitelů a ten se stává jakousi podivnou mluvou odtrženou od reality. Otázka k zodpovězení je nakonec následující: zdali chceme rozumět. Volební účast totiž tvrdí opak a primitivní „právo a pořádek“ dokázali zavést přece i ti komunisté.