Zygmunt Bauman – sociolog věku nejistoty Zygmunt Bauman

Zygmunt Bauman – sociolog věku nejistoty

Se Zygmuntem Baumanem jsem se poprvé setkal někdy v polovině roku 2006, kdy se mi při přípravách na zkoušky na vysokou školu docela náhodou pod ruku dostal překlad jeho knihy Kariéra vydaný v roce 1967 (polsky 1965). Jednalo se sice o nevelkou publikaci co do rozsahu, zato v ní její autor představil dostatečně poutavý a sociologicky zajímavý koncept pro mne jinak zdánlivě prostého a vlastně původně nezajímavého pojmu.

Svým způsobem to byla tato kniha, která mě zasvětila do tajů sociologické imaginace a pomohla mi poodhalit přitažlivost oboru. Kariéra však nepatří k tomu, co bychom měli řadit ke zlatému fondu tohoto polského sociologa a filosofa moderní či pozdně moderní doby. Stále ji totiž můžeme řadit k popisům tehdy ještě „starého“ světa, světa pevných struktur a popsatelné sociální mobility, ve kterém se teprve tekutá modernita, stěžejní koncept Baumanova díla, rodí. Přesto je tu však možné najít některá jeho základní témata, kterými se zabývá v průběhu své celoživotní tvorby: zájem o individuální osud a odpovědnost člověka, ideologii nebo etiku.

Zygmunt Bauman se narodil v Poznani v roce 1925. O dvacet let později, po skončení války, kterou prochází jako voják na frontě, se věnuje studiu na Varšavské univerzitě, odkud je v roce 1968 donucen odejít, resp. je, podobně jako další členové polské inteligence, vyhnán z Polska. Jako židovský autor se uchyluje nakrátko do Izraele, svoji cestu však končí ve Velké Británii, konkrétně na univerzitě v Leedsu, a pokračuje ve své práci.

Podruhé jsem se Baumanovou prací setkal zanedlouho – v prvním ročníku studia sociologie při povinné četbě široce oblíbeného titulu Myslet sociologicky (česky 1996, anglicky 1990), který si bere za základ čtivou učebnici Sociologie pro každý den ze šedesátých let (česky 1966, polsky 1962), jejíž kapitola Lidé si nejsou rovni jistě ve své době musela rozvířit mnoho emocí. Bauman se tak stává pevným základem a spolutvůrcem mého oboru, ačkoliv jeho dalším pracím není s přímou úměrou k tomu věnováno tolik prostoru.

Přesto se s Baumanem setkávám zanedlouho znova, a sice prostřednictvím rozboru jednoho z nejčastěji skloňovaných fenoménů dnešní doby, obsaženým i v názvu knihy – Svoboda (česky 2003, anglicky 1988), jež bohužel nestačila vyjít už na začátku 90. let, aby se stačila plně podílet na rozvoji české občanské společnosti. Jedná se o text plodný, pronikající k jádru pojmu prostřednictvím jeho sociogeneze a neopomínání souvislostí, aby bylo možné dostatečně vysvětlit jeho sociální povahu. Ani tentokrát není zdlouhavý, Bauman píše jen to, co skutečně má smysl psát a svého čtenáře do svého vyprávění doslova vtahuje.

K napsání tohoto medailonu mě však nepřivedla zmíněná Baumanova díla z doby před pádem Berlínské zdi (zvláště, když tak opomíjím na dvacet dalších titulů). Pro dnešního zájemce o obor sociologie, jakkoliv je nutná znalost základních poznatků a pouček, je nejzajímavější a možná i nejpodstatnější Baumanův podíl na chápání proměn po-moderního světa, tedy jeho přístup k postmoderně, a to zejména v 90. letech. Jeho pojem tekutá modernita, sám o sobě silný a nápaditý (sociologie potřebuje dobré metafory, aby dokázala být dobrým oponentem či partnerem „zdravého“ rozumu) dobře dokáže vystihnout ambivalentnost a nejistotu dnešní doby a odhalit její rizika, přičemž její autor nesměřuje k postmoderně relativistickým výstupům, ani se nevzdává nároků na to vyslovovat platné závěry, zejména v oblasti etiky, nedílné součásti poznání. Zabývá se individualizací společnosti, globalizačními procesy nebo konzumní společností, možná i úspěšněji, než jiní, často čtení autoři.

Bauman a (post)modernita

Brzy se opět s Baumanovým myšlením setkávám díky knize Tekuté časy. Život ve věku nejistoty (česky 2008, anglicky 2007). ,,Věk nejistoty“, Age Of Uncertainty, je výstižným pojmenováním doby, kde se pravidla rodí prakticky přes noc, kde struktura získává podobu sociálních sítí, jejíž uzly se dynamicky a účelově spojují, stejně jako rozpojují, relace dostávají jiný význam, než tomu bylo doposud, a ta dnešní nejspíš také nevydrží dlouho. „Jakmile solidaritu nahradí soutěživost, zůstávají jedinci náhle odkázáni sami na sebe a na své žalostně hubené a očividně neadekvátní prostředky,“ píše Bauman v Tekutých časech, když upozorňuje na nebezpečí individualizace a fragmentace sociálního prostoru.

Pro laika jde samozřejmě o běžnou realitu, kterou musí chtě nechtě přijmout a volit svůj osud (patrně si ji ale nejspíš moc neuvědomuje), pro sociologa pak výzva, jak pokračovat v práci se společností, která se mu drolí v rukou jako hroudy slepeného písku a jakýkoliv pokus o její spojení je ohrožen nebezpečím, že bude nařčen z přílišné generalizace individuálních kvalit a hodnot. Nelze však říct, že to je nutně špatně. Společnosti totiž stále zbývá vyřešit, jak například naložit s lidskou důstojností (Bauman – O lidské důstojnosti, časopis Vesmír, č. 85, říjen 2006), jak si poradit se sociální exkluzí či konzumní povahou společnosti nebo jak se vyrovnat s minulostí a poučit se z ní. Sociologie tak musí i nadále zůstat vědou, která demaskuje složité sociální procesy a odhaluje jejich negativní důsledky.

Bauman, jak bylo řečeno, na rozdíl třeba od jiných ,,postmodernistů“ (Derridy, Lyotarda či Baudrillarda…), je sociologem pevně spjatým s myšlením moderního světa, jeho morálkou a etickými otázkami, a ve svém studiu neaspiruje na to být takovým sociologem postmodernity, který by přicházel s radikálními výroky, jak činí například právě tito zmínění autoři. Popis postmoderních proměn z Baumanova pera míří prostřednictvím termínů vlastních modernitě ke studiu klasických sociologů, ačkoliv oproti nim mezi jednu z jeho hlavních zásad patří snaha „vyhýbat se ‚systémovým‘ principům na sto honů“ (Bauman 2006: 35), což nachází mnoho společného s jeho konceptem „tekuté modernity“, jenž je vyústěním jeho příspěvku do debaty o postmodernismu, kterým se zabývá ve svých pracích zejména od konce 80. let (Úvahy o postmodernismu, Individualizovaná společnost, Globalizace, Tekutá modernita…).

Zastřešující metaforou pro tuto teorii je proces zkapalňování či rozpouštění pevných látek dřívější „pevné“ modernity (pravidel, racionality, řádu, vazeb individuálního ke kolektivnímu…). Tato nová, „lehká“ modernita se vyznačuje fragmentací, diferenciací a rozvolněním; místo jednoho projektu žijeme projekty, přičemž „projektování a úsilí potřebné k realizaci projektů podlehlo privatizaci, deregulaci, fragmetarizaci“ (Bauman 2006: 13). Změny přicházejí jak na straně chápání individuálních svobod, tak na straně organizace práce: „Dnešní kapitál již cestuje nalehko, jen s příručními zavazadly, ke kterým patří pouze kufřík, mobilní telefon a přenosný počítač,“ což má však za následek, že „někteří obyvatelé světa jsou v pohybu; pro ostatní je tím, co odmítá zůstat v klidu, samotný svět“ (Bauman 2002: 95).

Bauman jako sociolog kultury

Bauman tak při popisu postmodernity neutíká k různým „sémiotickým převratům“ v dynamice poznání a více se věnuje tématu svobody, individualizace a praktickým důsledkům opouštění emancipačního potenciálu modernity a chápání bezpečnosti, což je patrné například v knize Tekuté časy: život ve věku nejistoty na popisech proměn společnosti, chápání bezpečí či vztahu k práci. Velkou pozornost Bauman věnuje studiu kultury, které je mu vlastní už od šedesátých let. Výrazněji se však projevuje až později, když v roce 1973 vydává svoji práci Kultura jako praxe (tu částečně v roce 1999 reviduje). V původním pojetí je pro Baumana zásadní podřídit fenomén kultury analýze vytvořením typologie podle tří hlavních přístupů ke kultuře: prvním je hierarchizující přístup, který chápe kulturu jako zdroj hodnot se schopností stratifikovat a odlišit od sebe například vysokou a masovou kulturu, druhým diferencující, který zavádí hodnocení odlišnosti (čímž je v jádru také svým způsobem hierarchizující), a třetím strukturální, jež vnímá kulturu jako generický model: „Všichni děláme totéž, rodíme se, milujeme, množíme se, jíme, vylučujeme a umíráme, liší se jen způsob, kterým tyto kulturní činnosti vykonáváme.“ (Beilharz 2010: 160)

Se zmíněnou revizí se však Bauman obrací zejména k inspiraci strukturální antropologií Lévi-Strausse a jeho pojetí kultury jako strukturující činnosti, kdy kultura funguje jako repertoár lidského jednání umožňující velké množství různých variací. Může tak být prostředkem svobody a tvořivosti, což však není nutně pozitivní, „vždyť tvořivost měla za následek také holocaust a gulag“ (Beilharz 2010: 162). Zároveň Bauman zdůrazňuje dvojsečnost kultury ve smyslu praxe – dokáže být zdrojem tvořivosti, stejně jako konformity, sociální reprodukce. Přestože Bauman rozhodně neopisuje žádná východiska kulturálních studií (podle všeho se jimi ani nikdy nezabýval), ani ve své tvorbě neprochází procesem kulturního obratu (srov. Petrusek 2010: 808), kulturu staví do centra pozornosti i ve svém stěžejním konceptu tekuté modernity. V ní kultura zaujímá dominantní postavení jako součást spotřebního charakteru společnosti. Podle Baumana je spotřební společnost společností volby a volba je kulturně podmíněná. Pokud tedy chceme vyložit kulturu tekuté modernity, je třeba se zaměřit na tyto volby, oproti epoše „pevné modernity“, v níž role kultury spočívá především v její konzervační schopnosti, asimilování a návyku. Kultura je v době tekuté modernity „svázána s podstatou tržní ekonomiky či obecněji konzumní společnosti“ (Petrusek 2010: 813), což implikuje i rychlost jejího „průběhu“, kdy jsou veškeré statky „kulturně“ konzumovány a jejich hierarchizující efekt je definován zpravidla jejich tržní hodnotou. Pro Baumana je tak kultura zásadním činitelem v lidské společnosti a není se tak čemu divit, když v jednom ze svých rozhovorů Bauman pronáší, že vlastně nikdy nepsal o ničem jiném.

Bauman dopisující

Bauman nepatří mezi ,,mlčící“ intelektuály, kteří jednou za pár let napíší knihu a poté se zase odmlčí. Naopak, Bauman reaguje na světové dění a například na stránkách časopisu Social Europe (www.social-europe.eu) publikuje své komentáře, ať už věnované sociálním médiím, londýnským nepokojům v roce 2011 nebo otázkám moci v éře globálního kapitalismu. Velkými tématy jsou v současnosti dohled a bezpečnost, kterými se zabývá v letošní knize Tekutý dohled, jež je sebranou korespondencí mezi Baumanem a kanadským odborníkem na téma dohledu a kontroly Davidem Lyonem. Kniha vyšla před několika dny také v českém překladu v nakladatelství Broken Books.

Baumanův přínos, ať už na poli sociální teorie, nebo na úrovni vysvětlování světových událostí a novodobých fenoménů, je tak neoddiskutovatelný.

Použitá literatura

  • BAUMAN, Zygmunt. 2008. Tekuté časy. Život ve věku nejistoty. Praha: Academia, 109 s. ISBN 978-80-200-1656-0
  • BAUMAN, Zygmunt. 2006. Humanitní vědec v postmoderním světě. Praha: Moraviapress, 170 s. ISBN 80-86181-82-0
  • BAUMAN, Zygmunt. 2003. Svoboda. Praha: Argo, 124 s. ISBN 80-7203-432-4
  • BAUMAN, Zygmunt. 2002. Úvahy o postmoderním světě. Praha: SLON, 165 s. ISBN 80-86429-11-3
  • BEILHARZ, Peter. 2010. „Zygmunt Bauman, kultura a sociologie.“ In EDWARDS, Tim (ed). 2010. Kulturální teorie: klasické a současné přístupy. Praha: Portál, s. 150-166. ISBN 978-80-7367-685-8
  • PETRUSEK, Miloslav. 2010. „Zygmunt Bauman: ‚tropika diskursu‘, slovo o pop- kultuře a spotřební společnosti epochy ‚tekuté modernity‘.“ Sociologický časopis (Praha) vol. 46 (5): 801-820. ISSN 0038-0288
Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *