V červnu 2013 široký okruh svých přátel, kolegy v oboru sociologie i studenty sociologie Karlovy univerzity opustil doktor Libor Konvička; v důsledku zhoubné dlouhodobé nemoci tak bohužel zemřel výrazně pod statisticky stanovenou hranicí průměrného dožití mužů v České republice. Jeho posledním originálním vkladem do českého vzdělávacího systému byla participace na kursu o totalitárních systémech, který v letním semestru 2013 vyučoval společně s docentem Milanem Tučkem a magistrem Michalem Kotíkem na Fakultě sociálních věd Karlovy University. Toto jednosemestrální angažmá bylo důsledkem náhlého úmrtí profesora Miloslava Petruska v srpnu 2012, po které vznikla potřeba zajistit působení kvalifikovaného pedagoga, schopného vysokoškolským studentům vysvětlovat souvislosti mezi teoretickými přístupy vůči totalitarismu a širšími společenskými procesy souvisejícími s různými typy nedemokratických režimů.
I když většina profesního působení Konvičky se odehrávala na českých sociologických pracovištích či v různorodých strukturách české politické scény a veřejnosti, byl Konvička i některými zahraničními badateli považován za zkušeného odborníka v oboru sociologie a citován v různých vědeckých publikacích. V této souvislosti je vhodné například zmínit citaci v disertační práci Magdaleny Hadjisky vedené Jacquem Rupnikem De la mobilisation citoyenne à la démocratie de partis. Participation et délégation politiques dans la nouvelle démocratie tchèque (1989-1996) [Od občanské mobilizace k demokracii stran. Účast a politické zplnomocnění nové české demokracie (1989-1996)].
Celkové hodnocení jeho osobnosti však předpokládá i dočasné odhlédnutí od jeho sociologického působení a „zviditelnění“ jeho dalších osobnostních kvalit, doložitelných především jeho spoluprací s disentem v průběhu předlistopadového režimu zaměřeného na porušování lidských práv; jednalo se především o boj proti cenzuře, militarizaci a základní vojenské službě v rámci Nezávislého mírového sdružení. Paralelně se spoluprací s českými disidenty dlouhodobě spolupracoval s ruskými disidentskými strukturami organizovanými v tzv. Memoriálu, které usilovaly o rehabilitaci politických vězňů a dále i o širší reformu tehdejší sovětské společnosti (později se mu podařilo založit i českou pobočku Memoriálu). Jeho nejodvážnějším činem však byla účast na podzemním vydávání Lidových novin před rokem 1989, v tom smyslu, že kvůli shromažďování redakčních příspěvků v místě svého bydliště byl vědomě ochoten se vystavit trestnímu stíhání implikujícímu nepodmíněné odsouzení na řadu let.
Jeho zájem o dodržování či porušování lidských práv se projevil už v průběhu jeho studia na katedře sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde na toto téma vypracoval a poté i obhájil diplomovou práci. K jeho dalším intelektuálním zájmům patřila i překladatelská činnost beletrie z ruského jazyka či autodidakticky nabytá znalost symboliky pravoslavných ikon (tuto problematiku vyučoval řadu let i na Filosofické fakultě Karlovy univerzity). Jeho překlad díla Moskva-Petuški z pera Venedikta Jerofejeva se také dostává do citací, například v práci České překlady novely Venedikta Jerofejeva Moskva-Petuški, vypracované Ivou Dvořákovou; jedná se o srovnávací rozbor jednoho překladu Libora Konvičky, dvou překladů Milana Dvořáka a jednoho Leoše Suchařípy [Dvořáková 2009: 31-33].
Předlistopadové působení v šedé zóně
Po ukončení vysokoškolského studia se Konvičkovi podařilo získat krátkodobý studijní pobyt v Ústavu pro filosofii a sociologii Československé akademie věd a současně na částečný úvazek několik let vyučovat na akademickém gymnáziu Štěpánská, toho času Nad Alejí. Stále výraznější kritický postoj vůči praktikám tehdejších reálného socialismu a nechuť vstoupit do komunistické strany však vedly k tomu, že po několik dalších let jeho zaměstnání byla více méně „alternativními“ (pracoval jako uklízeč v hotelu International či jako sanitář Záchranné služby Praha).
Teprve po několika letech „brigádničení“ a práce mimo sociologický obor, i díky neformálním přátelským kontaktům s neformální vědeckou komunitou, se mu podařilo získat pracovní úvazek v Prognostickém ústavu. Dnes je české veřejnosti všeobecně známo, že díky liberálnímu postoji tehdejšího ředitele a později profesora Valtra Komárka se v tehdejším předlistopadovém režimu jednalo o výjimečné výzkumné pracoviště, na kterém se Konvičkovi v poměrech určených nomenklaturou s vymezeným počtem funkčních míst podařilo působit v souladu s jeho kvalifikací jako sociolog. Současně se svým blízkým přítelem Janem Chudomelem systematicky budoval Nezávislé mírové sdružení jako součást disidentského hnutí, za což byli systematicky pronásledováni, vyslýcháni a často i krátkodobě vězněni. Tento typ aktivismu Chudomela a Konvičky byl například v roce 2010 oceněn a citován Romanem Turečkem z Masarykovy univerzity v práci Neoficiální informační kanály mezi Československem a Západem v období 1969-1989 se zaměřením na tzv. kurýrní cestu [Tureček 2010: 47]. Nadčasový význam Chudomelova a Konvičkova působení v Občanském fóru a dále v Občanském hnutí je možné doložit i citací v rigorózní práci Labyrintem revoluce Jiřího Suka. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990), obhájené v roce 2006 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy [Suk 2006: 321]. V souvislosti s významným podílem disidentů v mocenských strukturách se po pádu reálného socialismu krátkodobě zapojil i do politického života rodícího se postkomunistického systému; v České národní radě působil jako tiskový mluvčí poslaneckého klubu Občanské hnutí.
Profesionální růst v nových poměrech
Po neúspěšném pokusu proměnit Občanské hnutí v parlamentní stranu nového československého stranického systému, kterého se sám účastnil jako kandidát do zastupitelského sboru, Konvička opustil politickou scénu a věnoval se svým sociologickým a intelektuálním zájmům. Díky své činorodosti a intelektu se profesionálně prosadil v řadě vzniknuvších agentur, ve kterých pracovali vysoce kvalifikovaní výzkumníci; současně také řadu let působil jako vysokoškolský pedagog buď na katedře umění Filozofické fakulty nebo na katedře marketingové komunikace Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity. Coby zaměstnanci či externímu spolupracovníkovi řady agentur (Ecoma, Středisko empirických výzkumů (STEM), reklamní agentura Chagall, Ogilvy či odštěpivší se dceřiná společnost STEMu STEM/MARK) se mu podařilo uskutečnit bezpočet výzkumů na různá témata. Jeden z jeho bývalých kolegů Vilém Rubeš vzpomíná na Konvičkovy mimořádné výzkumné schopnosti: „Měl jsem mnoho let zjednodušený život. Na otázky klientů jsem mohl odpovídat stejným souvětím: když chcete nezaujatého sociologa, který přistupuje k problémům značky či komunikace naprosto bez předsudků, bez předem prefabrikovaného názoru, bez snahy odhadnout, co by tak zadavatel asi chtěl – pak zavolejte Konvu!“ [Rubeš 2013: 1-2]. Jeho výzkumné výstupy jsou také citovány v závěrečné práci Hany Horáčkové z Masarykovy univerzity Výzkum muzejních návštěvníků; společně se zkušeným kolegou v oboru Ladislavem Kesnerem v rámci výzkumu o návštěvnickém chování se mu podařilo zmapovat návštěvnost českých muzeí a galerií [Horáčková 2010: 84]. Dále například v diplomové práci Lucie Kahounové obhájené na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 2013 a nesoucí název Migrace jako sociální fenomén je citován i jeho výzkumný výstup vypracovaný v rámci jeho působení v agentuře STEM; zájem českých občanů je orientován především na západní země, které jsou hodnoceny příznivěji než země z východu a naopak negativně jsou vnímány státy s radikálními politickými a násilným převraty, s tvrdou teroristickou základnou a diktátorskou politikou (Čína, Irák, Afghánistán) [Kahounová 2012:56].
Konvičkova výzkumná a publikační činnost se neomezovala na komerční zakázky výše uvedených agentur, ale díky víceleté podpoře středoevropské grantové agentury Research Support Scheme se mu podařilo vypracovat i několik vědeckých studií o politických elitách či dalších společenských procesech; jeho výzkumné zprávy i studie jsou deponovány ve fondu Národní knihovny a jsou také českými studenty Karlovy a Masarykovy university citovány v bakalářských, diplomových či disertačních pracích (dostupných v repositářích závěrečných prací). První studií je Názory a postoje představitelů společenských elit v České republice a Slovenské republice, kterou v roce 1997 vydalo v Praze Středisko empirických výzkumů. Druhá významná studie pochází z roku 1999 a nese název Představitelé společenských elit v České republice a Slovenské republice. Další je studie Veřejnost ke vstupu ČR do EU: zpráva z rozsáhlého reprezentativního výzkumu vypracovaná společně s Janem Hartlem, Pavlem Šimoníkem a Jaroslavem Hukem.
K citovaným publikacím patří i Kvantitativní výzkumy elit v devadesátých letech ve sborníku Teoretická východiska a zkušenost výzkumu nových českých elit, editovaném Lumírem Gatnarem a vydaném v roce 2002 Sociologickým ústavem AV ČR. Předmětem empirického výzkumu byly politické elity (představitelé parlamentu a vedoucí osobnosti politických stran), vládní elity (ministři a jejich náměstci), reprezentanti regionální správní elity (primátoři a starostové velkých měst, přednostové okresních úřadů), hospodářské elity státního sektoru (vedoucí pracovníci průmyslových podniků, bank a jiných podniků s počtem zaměstnanců nad tři sta), hospodářské elity soukromého sektoru (vedoucí pracovníci soukromých nebo převážně soukromých podniků a bank se základním kapitálem nad pět miliónů korun, vedoucí pracovníci zahraničních společností sídlících v České republice), atd. [Konvička 2002: 7-22].
Další intelektuální zájmy
Přestože většina činností Libora Konvičky v posledních více než dvaceti letech více či méně souvisela se sociologickými výzkumy či pedagogickou činností, k jeho zálibám patřila i sofistikovaná žurnalistika zaměřující se na různá společenská témata; své články uveřejňoval v renomovaných českých periodikách. Například v březnu 1994 na stránkách Respektu uveřejnil článek Vše začíná znovu věnovaný problematickým bodům schválené ruské amnestie, která byla předložena Stranou ruské jednoty a Shody, Ženami Ruska a Novou regionální politikou.
Dále v témže měsíci a roce vyšel v Respektu článek Na pokraji výbuchu, ve kterém rozebírá stávku ruských horníků žádajících nejenom výplatu zadržovaných mezd a zachování sociálních záruk, ale demisi vlády a předčasné politické volby. Dubnový článek, téhož roku uveřejněný v Respektu, je úvahou nad rozhovorem s vůdcem ruských reformátorů Igorem Timurovičem Gajdarem, který je dodnes považován za architekta „šokové terapie“ nesoucí zodpovědnost za zbídačení většiny ruského obyvatelstva. Posledním článkem věnovaným Rusku je Ruské finále z června 1996; rozebírá první kolo ruských prezidentských voleb, kterých se účastnili významní politici jako Boris Jelcin, Gennadij Zjuganov, Grigorij Javlinski, Vladimir Žirinovski, atd. Článek z března 1999 na stránkách Respektu Všichni v jednom zrcadle je věnován české scéně a konkrétněji kritickým přístupům k výzkumu veřejného míněno v tom smyslu, že jejich výsledky samy vstupují do politické situace nebo se stávají dokonce přímo nástrojem politické manipulace. V článku z Respektu z července 1999 Pětina národa volí komunisty se Libor Konvička zamýšlel nad tím, proč po více než deseti letech postkomunistického vývoje preference komunistické strany stále stoupají a dosahovaly sedmnácti až osmnácti procent.
Společně s bývalým předsedou Valného shromáždění Organizace Spojených národů Janem Kavanem vypracoval studii Youth Movements and the Velvet Revolution, která byla uveřejněna v mezinárodním časopise Communist and Post-Communist Studies [Konvička a Kavan 1994: 160-176]. Na základě srovnávání studentského hnutí z roku 1968 a 1989 článek usiluje o objasnění historických pozadí sametové revoluce. V roce 1989 účastníci studentského hnutí nebyli spojeni s disentem na straně jedné, ale kritizovali předchozí režim a snažili se skoncovat s jeho praktikami na druhé straně. Dále intergenerační konflikty mezi těmito představitelkami a představiteli mladé generace plédujícími za potrestání komunistů na straně jedné a benevolentnějším postojem starší generace na straně druhé měly negativní vliv na rozvoj postkomunistické občanské společnosti, která by jako vrstva skupin a institucí utvářených „zdola“ mohla demokratickým způsobem působit jako protiváha vůči politickému státu/moci.
Přestože Libor Konvička za reálného socialismu působil v šedé zóně či v posledních více než dvaceti letech na různých sociologických pracovištích, v závěru stojí za to vyzdvihnout jeho spolupráci s disidentskými strukturami zmiňovanou českou disidentskou celebritou Petrem Uhlem v jeho nedávno uveřejněných pamětech: „Ano. Znali jsme sociologa Libora Konvičku, který patřil do „šedé zóny“ a každoročně se toulal po Sibiři a sovětských horách. To on tu dával Memoriál dohromady, nechali jsme si s Hankou vysvětlit, co to je. Jan Urban a Jaroslav Šabata také projevili zájem tam vstoupit.“ [Pavelka 2013: 376]
Literatura
- Dvořáková, I. 2009. České překlady novely Venedikta Jerofejeva Moskva-Petuški. Bakalářská práce. Praha: Univerzita Karlova. Filozofická fakulta.
- Horáčková, H. 2010. Výzkum muzejních návštěvníků. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Filozofická fakulta.
- Kahounová, L. 2012. Migrace jako sociální fenomén. Diplomová práce. Praha: Karlova univerzita. Filozofická fakulta.
- Konvička. L. 2002. „Kvantitativní výzkumy devadesátých let.“ Pp. 7-22 in: L. Gatnar, Teoretická východiska a zkušenost výzkumu nových českých elit. Praha: Sociologický ústav AV ČR.
- Konvička L., Kavan, J. „Youth Movements and the Velvet Revolution”. Communist and Post-Communist Studies, 27 (2): 160-176.
- Pavelka, Z. 2013. Petr Uhl. Dělal jsem, co jsem považoval za správné. Praha: Torst.
- Rubeš, V. 2013. Odešel Libor Konvička: Výzkumník, pedagog, slavista a horolezec. Dostupné z: http://marketingsales.tyden.cz/rubriky/lide/.
- Suk, J. 2006. Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990). Disertační práce. Praha: Univerzita Karlova. Filozofická fakulta.
- Tureček, R. 2010. Neoficiální informační kanály mezi Československem a Západem v období 1969-1989 se zaměřením na tzv. kurýrní cestu. Diplomová práce. Brno: Masarykova Univerzita. Filozofická fakulta.
