Tak jako existuje kampaň Stop Killer Robots, která se snaží upozornit na nebezpečí autonomních robotů využívaných jako válečné zbraně, vznikla rovněž iniciativa Campaign Against Sex Robots, za níž stojí výzkumnice Kathleen Richardson, autorka knihy AI: Anxiety and Machines. Jádro její kritiky si přiblížíme v následujícím textu.
Důležitou součástí výzvy je příspěvek „The Asymmetrical ‘Relationship’: Parallels Between Prostitution and the Development of Sex Robots“, ve kterém Richardson píše o nutnosti reflektovat současné snahy o výrobu sexbotů. Reaguje přitom na knihu Sex, Love and Robots Davida Levyho, který v í představuje budoucnost lidských robotů založenou na podobných vztazích, jaké existují ve světě prostituce. Levy výslovně vytváří paralely mezi placením lidským sexuálním pracovnicím a pracovníkům a nákupem sexbotů. Richardson podotýká, že tím, že Levy vnímá prostituci jako model pro sexuální vztahy mezi člověkem a robotem, ukazuje, že ti, kteří prodávají sex, jsou lidmi, kteří ho kupují, vnímáni jako věci a ne jako lidské subjekty.
S tím souvisí posun v chápání prostituce v poslední dekádě. Ta je představována spíše jako sexuální práce, jako popis konsensuálního a vědomého aktu. Avšak v momentě, kdy jsou do této oblasti přivedeni sexboti, lidé se podobně jako Levy ptají, komu to ublíží, když jde jen o stroj. Podobným způsobem však někteří přemýšlí o (lidské) sexuální práci.
Ptejme se, jestli může rozšíření sexbotů pomoci redukovat prostituci. Podle Richardson to zatím vypadá, že naopak dochází k rozšíření sexuálního průmyslu, podobně jako se zlepšujícími se technologiemi strmě stoupá produkce a konzumace porna. Není jednoduše dostupná evidence, která by dokazovala, že by umělá substituce redukovala potřebu některých lidí kupovat si sex.
Z jedné studie například vyšlo najevo, že koupi sexu lze přirovnat ke „koupi přítelkyně“ nebo „masturbaci bez použití vlastní ruky“, případně zaznělo, že je dotyčnému dívek líto, ale „je to prostě to, co chce“. Z toho se dá usuzovat, že u placeného sexu převažují potřeby jednoho člověka nad druhým. Jiná studie poukázala na asymetrický vztah mezi tím, kdo sex kupuje, a kdo ho prodává. V prostituci je subjektivita připsaná pouze tomu, kdo sex kupuje, zatímco ten, kdo sex prodává, je redukován na věc. Tím jsou potlačeny pocity subjektu; potlačení subjektivity (nejčastěji ženské) lze rovněž chápat jako sexuální objektifikaci. Častým úkazem je, že muži zaměňují porozumění situaci a pocitům ženy za atribuci toho, co chtějí, aby cítila během sexu nebo po něm.
Přijmeme-li Levyho model prostituce jako nosný pro vznikající vztah mezi člověkem a robotem, znamená to nemožnost vnést do tohoto vztahu prvek empatie. Podle Simona Baron-Cohena, autora knihy Zero Degrees of Empathy, je třeba genderovaný základ empatie jako normativní kategorie.
Bez empatie nejsme schopni smysluplně či efektivně interagovat v sociálním světě. Baron-Cohen zmiňuje dispropočně vyšší mužskou prevalenci zločinu, sexuálního násilí, využívání prostituce a vraždění, což ukazuje na nedostatek empatie ve srovnání se ženami. Pokud je empatie schopnost počítat s myšlenkami a pocity druhé osoby, pak empatie při koupi sexu chybí. Kupec má svobodu druhého ignorovat jako lidský subjekt, který se tak stává věcí.
—
Předpokladem při použití robotů k sexu je, že se nejedná o živé bytosti, ale věci. Jenže současný vývoj se ubírá směrem, aby roboti nebyli jen pouhými věcmi, roboti dostávají gender, rasu či sexualitu.
Richardson se zabývá otázkou, zdali je fantazie neutrální sférou, neproblematickou a separovanou od skutečnosti. Podle ní jsou fantazie a způsoby, kterými vidíme roboty, odrazem lidských vztahů. Otázkou tedy není, jestli lidé rozšiřují své světy o roboty, ale co z lidského světa je přenášeno do robota.
Poukazuje na bohatou literaturu, kterou rozvinuli antropologové stran antropomorfismu věcí, zasazením do kontextu animismu jako připsání duše nelidským tvorům. Je to pak antropologie technologie, jež se zabývá tím, jak se objevují gender, třída, sexualita a rasa v kulturní produkci technologických výtvorů. Podle Richardson lze nyní mluvit o technologickém animismu, který však nevychází z duše nebo náboženství, ale z nedostatku povědomí a pozornosti k tomu, jak jsou kulturní modely rasy, třídy a genderu včleňovány do konstrukce robotů. Nejde o to proč, jde o to jak.
Jak jsou roboti vyráběni, nám může říct mnoho o genderu, moci, nerovnostech, rase nebo třídě. Už proto musí každá aktivita zaměřená na roboty zahrnout člověka. Laboratoře vytvářející v současnosti sexboty (k tématu se hodí např. starší článek Jsme připraveni na intimitu s androidy?) se zpravidla zaměřují na robotky zpodobňující mladé ženy, obsahující tři vstupy do těla: ústa, řitní otvor a vagínu. Vznikají však také mužské modely, stejně tak existuje debata o dětských sexbotech pro pedofilní komunitu.
Co se Robertson snaží svým textem ukázat, jsou jednoznačná spojení mezi prostitucí a vývojem a představou vztahů mezi člověkem a sexbotem. Nejedná se jen o etický problém, ale také o problém praktický, jelikož stvoření sofistikovaných, autonomních sexbotů, obdařených umělou inteligencí, povede k posílení asymetrických mocenských vztahů, v nichž není oběma stranám stejnou měrou přiznána subjektivita. Struktura prostituce, na níž je vývoj sexbotů postaven, účinně „vypíná“ empatii, na poli robotiky by tedy měla o prostituci probíhat široká diskuse. Stejně tak není možné vyjmout debatu o etice genderu a pohlaví.
Že se tímto tématem, které jsem před časem otevřel ve článku Až o nás budou rozhodovat stroje, budeme muset v blízké budoucnosti stále více a vážněji zabývat, je nepochybné. Ať už se jedná o problémy, které přináší umělá inteligence, nebo strach z toho, že nám roboti ukradnou práci, roboti pomalu, ale jistě opouštějí sféru scfience fiction. A zdá se, že je jen na nás, zdali se bude jednat o svět povolných robotek, které budou vybaveny „znásilňovacím módem“, nebo nás budou učit, že náladu sexuálního partnera je možné zvolit podle vlastní nálady, ale nepočítejme s tím, že tím zároveň nezměníme sebe samé.
