Měsíc je šedá kamenitá poušť ve vakuu. Mars je hnědá radioaktivní kamenitá poušť v téměř-vakuu. To jsou jen ty parametry, které se dají k největším pozemským extrémům alespoň trochu připodobnit, další parametry jsou totiž tak drastické, že s nimi nemáme běžnou pozemskou zkušenost, jako teploty, míry tvrdého záření, apod.
Na Zemi máme obrovské pouště, které mají pro trvalé lidské osídlení životní podmínky tisíckrát příhodnější, než jakékoli místo mimo Zemi, přesto nejsou osidlovány. To samé platí pro Antarktidu, která je oproti Měsíci či Marsu rajskou zahradou surovin a možností, přesto tam kromě několika výzkumných stanic nikdo trvalý život neplánuje. Proč? Protože jinde na Zemi je všeho dost a vše je snadněji dostupné. I přes rozšířený populární mýtus, že Země je přelidněná a lidstvu docházejí suroviny, je faktem přesný opak. Země by uživila místo současných 8 miliard desetinásobky tohoto počtu, nehledě na to, že prognózy stabilizace světové populace do konce 21. století jsou řádově na 12 miliardách, tj. na zlomkové hodnotě „kapacity“ Země. Surovin máme více než dost, jelikož je stále efektivněji získáváme a konzumujeme, dá se jejich spotřeba obrazně připodobnit „vyzobávání ze švédského surovinového stolu těch lahůdek, které jsou momentálně nejdostupnější, nejlevnější a nejlákavější“.
Přesto jsou i na Zemi relativně nehostinná místa, kde lidé kvůli zdroji nějaké suroviny trvale žijí. Např. města na severu Sibiře či snad na Aljašce. K nim je třeba říci, že vznikla za velmi specifických podmínek (například centralistické plánování komunistické diktatury) a jejich význam dlouhodobě upadá. Samovolně se vylidňují, bez masivních dotací a většího či menšího donucení vzdáleného centra upadají populačně i ekonomicky. O jak vzácnou surovinu by se muselo jednat, aby se vyplatilo ji těžit v radioaktivním pekle mimo dosah vody a kyslíku, statisíce či miliony kilometrů vysoko nad zemským povrchem, když se těžko udržuje těžební kolonie při minus 40 stupních horizontálně třeba „jen“ 5000 km daleko od běžného osídlení? I mytické Helium-3 z měsíčního povrchu do pozemských fúzních reaktorů by bylo levnější nahradit energií ze solárních panelů, umístěných na mnohem bližší pozemskou oběžnou dráhu. A orbitální solární panely by bylo zase mnohem levnější nahradit těmi pozemskými, umístěnými třeba na Sahaře.
Sám název „kolonizace“ je v případě osidlování nebeských těles silně zavádějící. Odkazuje totiž na evropskou kolonizaci nově objevených pozemských kontinentů, což s Měsícem a Marsem má máloco společného. Do kolonií se kolonisté stěhovali v naději, že v nich naleznou něco, co jim doma scházelo. Nejčastěji volnou úrodnou půdu. Nebo jinou šanci na zbohatnutí, nebo zkrátka na lepší život. To radioaktivní poušť na Měsíci či Marsu (nemluvě o balónové stanici kilometry nad žhavým povrchem Venuše) může přislíbit těžko. Chybí tedy základní kolonizační motiv.
Nejlepší obraz, jak asi dopadne kolonizace planet, nám dává něco jiného, než kolonizace Ameriky – totiž sama historie dobývání blízkého vesmíru. Prvotním impulzem byl vojenský a propagandistický zájem tehdejších soupeřících velmocí – SSSR a USA. Jen ten dokázal vynést na orbit první družici, zvíře, člověka a dostat na pár hodin člověka až na Měsíc. Ostré soupeření tomu dalo takovou dynamiku, že vznikl dojem, že je tato dynamika udržitelná i nadále a plánovaly se hotely na Měsíci a přistání člověka na Marsu ještě v osmdesátých letech, každopádně před rokem 2000. Nakonec z toho nebylo nic. Celých 40 let od projektu Apollo se maximálně vypouštěly družice kolem Země a maximem byla jedna vědecká stanice na zemském orbitu. Proč? Protože reálný užitek měly pouze ty družice (především jako špionážní, dodatečně jako meteorologické či telekomunikační) a balistické rakety (jako nosiče jaderných hlavic, sekundárně i družic).
Nyní privátní sektor našel dostatek invence a kapitálu, aby to, co dosud poměrně draze prováděly státní instituce, dělal levněji. Nic víc. Tedy stavěl balistické rakety a vynášel jimi družice na orbit. To je jediné, co má zatím nějaký užitný i ekonomický smysl. Soukromý sektor může spojit svoje peníze s veřejnými a provést opět po padesáti letech monstrózní propagandistický počin a dostat krátce člověka na Měsíc či na Mars. Možná tam veřejný sektor bude financovat i ojedinělé stálé vědecké stanice, podobně jako tomu je na Antarktidě. Vědci tam budou žít na turnusy v podmínkách protiatomového krytu a provádět nějaká měření (především na sobě, v terénu je čím dál úspěšněji nahradí roboti). A to bude asi tak všechno.
Žádná větší města a kvetoucí kolonie. To můžeme odhadnout z ryze společenskovědních, nikoli technických důvodů, dlouho dopředu již zde na Zemi.
Úvodní ilustrace: David Cowan, freeimages.com.
