Dělejte příbuzenstvo, ne hranice! Dělejte příbuzenstvo, ne hranice! (Ilustrace: freeimages.com)

Dělejte příbuzenstvo, ne hranice!

Michelle Murphy se ve své knize The Economization of Life (Duke, 2017) zabývá tématem kvantitativních a ekonometrických přístupů k populaci a marginalizovanými populacemi. Jinými slovy lze také mluvit o populačních opatřeních, které můžeme označit za neo-malthusiánské, jejichž původ nacházíme v eugenice.

Murphy tvrdí, že vědecký ideál „populace“ jako nediferencované a abstraktní lidské masy, oproštěné od břímě rasy nebo národa, byl vždy iluzí. Ve skutečnosti byly populace či jiné představy masifikovaného života ve formě davů a přelidnění trvale rasistickými modely. Pro odvrácení planetární katastrofy a přežití lidstva je tedy třeba nově přemýšlet o lidské kolektivitě. Existuje zde prostor pro radikálně egalitářský přístup, oproštěný od dlouhého stínu populační kontroly?

Ve 40. a 50. letech se v demografii ustálilo paradigma propojení ekonomické rozvinutosti a nízkého populačního růstu, přestože nebylo jasné, zdali nižší míry porodnosti následovaly prosperitu nebo naopak. V každém případě moderní koncepty populace a ekonomie vytvořily nový způsob, jak hodnotit (či devalvovat) lidský život. Zbavením se starších eugenických cílů rasového vylepšování prostřednictvím inženýrství byla populace místo toho spojena s ekonomickou budoucností a HDP se stalo určujícím ukazatelem kvality života. Růst populace byl od této chvíle chápán jako nebezpečné ohrožení prosperity v rozvojových zemích a populační kontrola se stala validním nástrojem ekonomického managementu.

Michel Foucault jednou poznamenal, že moderní rasismus se zcvrkl do myšlenky, že někdo musí zemřít, aby jiní mohli žít. Murphy dodává, že ekonomizace rekonfigurovala tuto logiku: někdo se nesmí narodit, aby budoucí jiní mohli žít v hojnosti.

Ekonomická hodnota zabránění početí se stala řídícím motivem kampaní zaměřených na plánování rodiny v rozvojovém světě. Měření takové „výhodnosti“ podpořilo tvůrce politik ve strukturálních reformách a chudoba se stala surovým číslem v rukách rozvojových expertů, namísto souboru sociálních vztahů.

Pozdější teorie lidského kapitálu, zaměřená na hledání obchodovatelných schopností jednotlivce, zasáhla globální jih v 90. letech v podobě výzev k investici do vzdělání dívek. Výzvy směřované na financující agentury však nemířily na benefit vzdělání jako takového, ale explicitně na nepřímý ekonomický benefit redukce populace. V jedné kampani například hlas v pozadí říká: „Investuj do mě. Dává to smysl. Začni, když jsem velmi mladá. Sleduj svoji investici růst, tak jak rostu já.“ Jiné video přeříkalo kaskádu benefitů takto: „Girl → School → Cow → $ → Business → Clean H20 → Social Change → Stronger Economy → Better World.” Ideál lidského kapitálu vytlačil hodnotu lidského života.

Murphy přitom netvrdí, že populační kontrola by zraňovala nenarozené; chudé lidi z rozvojových zemí ale učinila z definice přebytečnými. Populace se tak pro ni stala netolerovatelným konceptem, který dělá zásadní analytickou chybu: ukazuje prstem spíše na masy než na distribuce a akumulace, spíše na lidi než na ekonomii.

Jak jinak bychom mohli myslet na agregovaný život? Jaké vymyslet lepší koncepty k popisu a politizaci zalidnění? Populace je totiž natolik zabydlená v našem myšlení a natolik užitečná sociálním vědám, že ani nevíme, kde o tom začít přemýšlet. Murphy chce mluvit o distribuované reprodukci. Reprodukce totiž není jen plozením dětí, je spíše „bojem za kolektivní podmínky pro udržení života a přetrvání v průběhu času uprostřed život ničících strukturálních sil„.

Místo toho, abychom se ptali kdo reprodukuje, měli bychom se ptát, jaké distribuce životních šancí a jaké druhy infrastruktur se reprodukují. Jinými slovy, co kolektivně reprodukujeme — lidi, věci, společnosti, přírodu — a jak. Namísto toho, abychom začali se surovými lidskými čísly oproštěnými od sociálního kontextu, měli bychom začít s reprodukční spravedlností a rozšířit ji vně reprodukce a udržování našich celých sociálních a přírodních světů.

Mezitím je „populační otázka“ stále na stole. Očekáváme, že v roce 2050 bude na Zemi žít přes 10 miliard lidí, nejvíce z nich v megalopolích rozvojového světa. Pozorovatelé už oprášili marxistický termín k popisu těch, které globální kapitalismus nebude potřebovat: „nadbytečné populace“. Automatizace a deindustrializace ale reprodukuje stejná dělení v zemích globálního severu. Nadbytečné populace v bohatých zemích jsou endemicky hlídány a zabíjeny. Uprchlíci unikající svým podmínkám jsou vyháněni z Evropy a Severní Ameriky ostnatým drátem, strážemi a „velkou krásnou zdí“. Lidé umírají ve Středozemním moři, jiní jsou deportováni, vězněni nebo umístěni do táborů a detenčních středisek.

V tomto kontextu svým poukazuje Donna Haraway, známá svojí kyrborgovskou feministickou teorií, heslem „Make Kin Not Babies!“, že politiky povzbuzování lidí z bohatých zemí k tomu, aby měli více dětí a snížili tím demografický pokles (nízká porodnost, stárnutí), jsou nebezpečnými fantaziemi rasové čistoty, neméně skandální, jako je násilné vyloučení milionů migrantů.

S akcelerující klimatickou změnou jsou migrační počty připraveny explodovat. Otázka „Jakou hodnotu má život?“, kterou kladou demografové a ekonomové, nyní dostává tragickou odpověď v krutém rozprostření nadbytku života po celém světě. Naše média a politici mluví o „záplavách“ a „hordách“ migrantů vylévajících se na našich březích. Každý den umírají, takže můžeme žít ve větší hojnosti. Murphy tvrdí, že rasa byla vždy podtextem populace: tento podtext se stává textem, psaným vítězi eko-apartheidu, kde jsou militarizované enklávy bohatství a bezpečí uzavřené tokům zoufalých klimatických uprchlíků.

Nedostatek představuje skutečnou výzvu pro kolektivní reprodukci planety a zalidnění k tomu přispívá. Neo-malthusiánství ale není žádnou odpovědí. Spekulace, co se Zemí bude za pár set let, stranou — co vytváří obnovený zájem o populaci v politice teď a tady? O koho jde v první řadě, když se mluví o růstu počtu lidských bytostí ve stejné abstrakci jako se mluví o růstu hladiny moří? Když jsou uhlíkové emise na hlavu v USA 40krát vyšší než v Bangladéši? Populace označí spíše děti než hranice a systematickou nerovnost za viníky chudoby. Volný pohyb, ne kapitál. Plánujme utopie, ne lidi. Dělejme příbuzenstvo, ne hranice!

Text je volným překladem článku Make Kin, Not Borders Simona Torracinty na webu The New Enquiry. Zdroj: www.thenewinquiry.com/make-kin-not-borders. Úvodní ilustrace: Sanja Gjenero, freeimages.com.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *