Jak mluví podřízené vrstvy? Subalterní studia a postkolonialismus

Jak mluví podřízené vrstvy? Subalterní studia a postkolonialismus

V magazínu Jacobin vyšel před časem rozhovor s Vivekem Chibberem, americkým sociologem indického původu, věnovaný principům postkoloniální teorie a především pak Chibberově knize Postcolonial Theory and the Specter of Capital. A protože jsem prozatím nenaplnil plán věnovat se vystoupení proponentky postkoloniální teorie Gurminder K. Bhambry v rámci předloňské konference ESA 2015 v Praze, pokusím se přiblížit obsah tohoto rozhovoru, který považuji za důležitý přínos do přemýšlení o postkolonialismu. Následující odstavce jsou tak na pomezí výpisků a více či méně volného překladu zmíněného rozhovoru How Does the Subaltern Speak?.

Postkoloniální teorie vzniká zejména v rámci literárních a kulturních studií v posledních desítkách let jako projekt kritický ke vztahu západního k nezápadnímu světě. Jako takový proniká do různých humanitních oborů jako jsou sociologie, antropologie či historie; rozkrývá a zpochybňuje jejich slovník a kategorie, zejména jejich eurocentrický základ. Jako takové nejsou tyto obory na základě postkoloniální kritiky schopné prostřednictvím svých analytických konceptů popsat a vysvětlit nezápadní svět. Chibber však zastává odlišnou pozici. Nezápadní společnosti podle něj můžeme – a dokonce musíme – konceptualizovat prostřednictvím stejných pojmů, jako to děláme v případě západního vývoje. Brání tím univerzalistické, z osvícenství vycházející termíny, jako jsou třída, demokracie, kapitál, objektivita či racionalita.

Chibber přiznává, že postkoloniální teorie je v rámci levicového myšlení posledních 150 let první významný myšlenkový směr zpochybňující tyto kategorie. Základní argument spočívá v myšlence, že univerzalizující kategorie spojované s osvícenským myšlením jsou legitimní jen natolik, jako univerzalizující tendence kapitálu. Protože se však kapitalismus nikdy po celém světě plně nerozšířil, kategorie používané pro chápání kapitalismu nemohou být univerzální, a v místech, kde kapitalismus neuspěl, je třeba vytvořit vlastní, lokální kategorie. Postkoloniální kritika upozorňuje, že politická ekonomie vystavěná na těchto základech je mylná, eurocentrická a jako taková je základem  koloniální a imperiální tendence Západu.

Roztříštěnost postkoloniálních studií a subalterní studia

Chibber v rozhovoru mluví o základním problému, na který narážíme při kritice postkoloniálních studií – nejedná se totiž o jednotný směr, jako spíše o soubor rozmělněných myšlenek rozdílných autorů a autorek, a není tak snadné rozlišit, co vlastně kritizovat. Proto se Chibber nejdříve pokusil o nalezení klíčových komponentů teorie, které jsou konzistentní, koherentní a vysoce vlivné. Zároveň se soustředil na ty dimenze kritiky, které směřují k historii a sociální struktuře spíše než k literární kritice. To splňují zejména tzv. subalterní studia (angl. „Subaltern Studies“; studia sociálně podřízených tříd a vrstev), svého času vlivný směr v teritoriálních studiích, zaměřený právě na historii a sociální strukturu.

Vlivnými se subalterní studia stala částečně díky své vnitřní konzistenci a částečně díky marxistickému základu, ze kterého čerpají jejich hlavní proponenti. Ti zároveň všichni pochází z Indie nebo jiných částí třetího světa, což jim dle Chibbera propůjčuje velkou míru legitimity a důvěryhodnosti – jako kritikům marxismu a jako zastáncům nového způsobu porozumění globálnímu jihu: „Je to díky práci subalternistů, že se tyto představy o selhání univerzalizace kapitálu a potřeba pro místní kategorie staly seriózními,“ dodává.

Subalterní studia nabízí dva odlišné argumenty pro to, jak a proč byla univerzalizující síla kapitálu zablokována. Ranajit Guha nachází tuto univerzalizující tendenci ve schopnosti konkrétního aktéra, v tomto případě buržoazie, kapitalistické třídy, zničit feudální řád a vytvořit koalici tříd, které zahrnují kapitalisty, obchodníky, ale i pracující a rolníky. Prostřednictvím této aliance kapitál vytváří nový politický řád, který není jen pro-kapitalistický ve smyslu obrany majetkových práv kapitalistů, ale také liberální, zahrnující a konsensuální. Aby byla univerzalizující tendence kapitálu skutečná, musí být podle Guhy zažita jako vznik kapitalistické třídy vytvářející konsensuální, liberální řád, jenž nahrazuje ancien régime, a univerzalizující v tom, že vyjadřuje zájmy kapitalistů jako univerzální zájmy.

Kapitalistický řád mezi Východem a Západem

Kapitál dosahuje schopnosti mluvit za celou společnost – není dominantní jako třída, ale také hegemonický, takže nepotřebuje donucování, aby udržel svoji moc. Musí tedy vzniknout všezahrnující politická kultura, což je zároveň odpovědí, proč buržoazie Východu selhala ve snaze o nastolení takového řádu. Na rozdíl od té západní nevytvořila širokou koalici s pracující třídou a potlačila její zapojení do utváření této politické kultury vytvořením autoritářských politických řádů. Ponechala rozevřenou trhlinu mezi nižšími vrstvami a elitou. Podle Guhy se východní buržoazie stala dominantním, nikoliv však hegemonickým hlasem. To stojí za rozštěpením modernity na dvě fundamentálně odlišné části světa a za vznikem odlišné politické dynamiky Východu a Západu.

V postkoloniálních společnostech tedy selhává snaha buržoazie o nastolení univerzalizujícího kapitalistického pořádku, což přijímají i další autoři subalterních studií. Popisují situaci jako stav na Východě, v němž buržoazie dominuje, ale postrádá hegemonii, zatímco na západě se jí dostává obojího. Je tu však problém s určitým popisem úspěchů západní buržoazie, tento argument totiž není dostatečně podpořen historickými fakty. Ačkoliv mnoho historiků 19. a první poloviny 20. století přijalo obraz vzestupu buržoazie, v posledních dekádách byl tento obraz široce odmítán, a to dokonce samotnými marxisty, což Guha nereflektuje. Tento problém prohlubuje skutečnost, že ani historici nikdy nezpochybnili tento základ subalterních studií, ačkoliv se subalterní studia k tomuto základu hlásí.

Západní buržoazie se nikdy nepokusila přinést konsensuální politickou kulturu nebo reprezentovat zájmy pracující třídy. Ve skutečnosti proti se proti nim bránila po staletí po takzvaných buržoazních revolucích. Když byly tyto svobody konečně dosaženy, bylo to prostřednictvím velmi intenzivního boje mezi nemajetnými a buržoazií. Ironií podle Chibbera je, že Guha pracuje s neuvěřitelně naivní, dokonce ideologickou představu západní zkušenosti. Nevidí, že se kapitalisté vždy a všude stavěli s nevolí k rozšiřování politických práv pracujících lidí.

Druhou pochybnost nad univerzalizací kapitálu představuje práce Dipeshe Chakrabartyho. Zatímco Guha identifikuje univerzalizující tendenci kapitálu v konkrétním aktérovi, buržoazii, Chakrabarty ji identifikuje ve schopnosti kapitalismu transformovat všechny sociální vztahy všude, kam vkročí. Přidává k tomu, že v tomto selhává, protože zjišťuje, že na Východě existují různé kulturní, sociální a politické praxe, které tomuto modelu neodpovídají. V jeho pohledu pokus o úspěšnou univerzalizaci kapitálu spočívá v tom, že všechny sociální praktiky musí být vnořeny do logiky kapitálu. Nikde přitom jasně nespecifikuje, co je touto logikou kapitálu, existují však nějaké obecné parametry, které zmiňuje.

Riziko kulturního esencialismu

Chibber se ohrazuje proti tomu, že by svatební praktiky v Indii nebo zvyky lidí v Africe odporovaly univerzalizaci kapitálu, jež podle něj vyžaduje jen implementaci a úspěšnou reprodukci ekonomické logika kapitalismu v různých částech světa. To samozřejmě vytvoří  určitý stupeň kulturní a politické změny, nicméně není třeba, aby byla většina regionálních kulturních praktik přeměněna podle nějakých viditelně kapitalistických vodítek. Kapitalistická univerzalizace podle něj nevyžaduje odstranění veškeré sociální diverzity, jak říkají postkoloniální teoretici, pro které každá odlišnost skutečnosti od abstraktních popisů teorie znamená problém pro teorii. To ale znamená, že nemůžeme mít teorii.

Nezáleží tedy na tom, jestli se pracovníci modlí na zemi k obchodu, dokud pracují, nebo že se kapitalisté radí s astrology, pokud jsou zaměření na zisk. To je vše, co teorie potřebuje; neříká, že zmizí kulturní odlišnosti, říká, že  tyto odlišnosti nemají vliv na rozšíření kapitalismu. Dokud se jednotlivci podrobují nátlaku, který na ně vytváří kapitalistické struktury, nejsou tyto odlišnosti podstatné.

Subalterním studiím a postkoloniální teorii hrozí tedy nebezpečí kulturního esencialismu, že se ve snaze odmítnout eurocentrismus uzavřou do lokálně specifických kulturních kategorií, forem a identit. Podle Chibbera je v pořádku říct, že lidé čerpají z lokálních kultur a praktik, když odporují kapitalismu, je to však něco jiného, než říct, že neexistují žádné univerzální touhy a zájmy, které by lidé mohli mít. V Chibberově knize se tak objevuje například zmínka o historických pracích věnujících se rolnickému odporu, v nichž je jasně ukázáno, že kolektivní akce rolníků v Indii byly vedené víceméně stejnými touhami, jako akce rolníků na Západě. Co je odděluje, jsou kulturní formy, ve kterých jsou tyto touhy vyjádřeny, tyto touhy samy o sobě však směřují ke značné konzistenci. Bylo by bizarní říct, že se indičtí rolníci obávali bránit své živobytí, že se pro sebe nesnažili získat co nejvíce, když jim majitelé půdy začali zvedat nájmy. O tom jsou přeci rolnická povstání 19. a 20. století.

Když subalternisté oddělují Východ a Západ gigantickou zdí, jedná se o podobnou formou esencialismu, kterou používali kolonisté k ospravedlnění svého plenění v 19. století nebo američtí vojenští apologeti při bombardování Vietnamu nebo Blízkého východu.

Chibber přiznává, že námitka, že podporuje nějakou formu esencialismu, když připisuje obecnou racionalitu aktérům ve velmi odlišných kontextech, není tak úplně od věci. Určité společné zájmy mají lidé napříč kulturami, existují tedy nějaké aspekty lidské přirozenosti, které nejsou kulturně konstruované: jsou kulturou tvarované, ale nikoliv vytvořené. Přestože tak je mezi lidmi ze Západu a z Východu značný rozdíl, zůstává tu jádro obav, které mají lidé společné, ať už se narodí v Egyptě, Indii, ve Velké Británii nebo USA. Není jich mnoho, ale uveďme alespoň pár z nich: obava o naši fyzickou pohodu, obava o míru autonomie a sebeurčení, obavy z praktik, které přímo souvisí s naším blahobytem. Není toho moc, ale je pozoruhodné, jak daleko se s tímto dostaneme k vysvětlení opravdu důležitých historických změn.

Kdokoliv se po dvě staletí nazýval progresivním, podporoval tento druh esencialismu. Jednoduše došlo k pochopení, proč se dělníci nebo rolníci mohou propojit napříč národními hranicemi: protože sdíleli jisté materiální zájmy. To v současnosti zkoumají subalterní studia a je poměrně zajímavé, že to tolik lidí na levici akceptovalo. Ještě zajímavější pak je, že to je stále přijímáno, když jsme posledních 15 až 20 let viděli globální hnutí proti neoliberalismu a kapitalismu napříč kulturami a národními hranicemi. Přesto je v univerzitním prostředí společný zájem napříč kulturami považován za eurocentrický. To podle Chibbera ukazuje, jak dalekosáhle politická a intelektuální kultura za posledních dvacet let klesla.

Role liberalismu v přežití kapitalismu

Chibber říká, že kapitalismus pro své přežití nepotřebuje buržoazní liberalismus, buržoazie tudíž nehrála historickou roli v boji o demokracii na Západě. Jak tedy vysvětlit skutečnost, že na Západě máme liberalismus a demokracii, ale ve velké části postkoloniálního světa jsme k tomuto výsledku nedošli? Když Guha píše svoji esej oznamující agendu subalterních studií, připisuje selhání liberalismu na Východě selhání jeho buržoazie. Také však navrhuje, že existuje další historická možnost, že hnutí za nezávislost v Indii a dalších koloniálních zemích mohla být vedena lidovými třídami, které mohly posouvat události jiným směrem a možná vytvořit odlišný druh politického pořádku.

Touto cestou by mohlo vést lepší porozumění tomu, co se stalo nejen na Východě, ale i na Západě. Faktem je, že když se na Západě v devatenáctém a na počátku dvacátého století konečně pomalu objevil konsensuální a demokratický řád, nebyl to dar kapitalistů. Byl to ve skutečnosti produkt velmi dlouhých, soustředěných bojů na straně pracujících, farmářů a rolníků – byl způsobem boje odspodu.

Guha a subalternisté tohle úplně opomíjí, protože trvají na tom, že vzestup liberálního řádu byl úspěchem kapitalistů. A protože to mylně popisují v případě Západu, děje se to samé v případě Východu, kde nesprávně připisují selhání liberálního řádu nedostatkům buržoazie. Pokud nyní chceme přesný historický projekt, který vysvětluje křehkost demokratických institucí na Východě a jejich výkyvy vůči autoritářství, odpověď nemusí mít cokoliv společného s nedostatky buržoazie, ale se slabostí hnutí pracujících a rolnických organizací a se stranami reprezentujícími tyto třídy. Slabost těchto politických sil při zavádění nějaké disciplíny do kapitalistické třídy je odpovědí na otázku, kterou pokládají subalterní studia: „Proč jsou politické kultury globálního jihu tak odlišné od globálního severu?“ Podle Chibbera by se studia měla dívat na dynamiku lidových organizací a stran lidových organizací, oproti nějakému předpokládanému selhání kapitalistické třídy, která na Východě nebyla o nic více oligarchická a autoritářská, než ta na Západě.

Konzervatismus postkoloniální teorie

Chibberova kritičnost vůči postkoloniální teorii však nezpochybňuje platnost a cennost jejího obvinění postkoloniálního řádu. Chibber oceňuje např. Guhovu práci Dominance without Hegemony, která představuje významnou kritiku sil v zemích jako Indie, což je nesmírně pozitivní alternativou k takové nacionalistické historiografii, která existovala po desetiletí v zemích jako Indie, v nichž byli vůdci nezávislých hnutí viděni jako spasitelé. Guha tvrdí, že toto vedení nejen že nebylo spásou, bylo ve skutečnosti zodpovědné za mnoho selhání postkoloniálního řádu. Problémem přitom podle Chibbera není Guhův popis postkoloniálního řádu, ale jeho diagnóza toho, odkud tato selhání pocházejí a jak mohou být napravena.

V některých ohledech je pak vážnou kritikou postkoloniálního státu v Indii práce, se kterou přichází Partha Chatterjee. Na čistě deskriptivní úrovni jeho kritika nacionalismu poukazuje na napjatost obav nacionalistického vedení, jeho věrnost elitním zájmům a podezíravost vůči lidové mobilizaci. Problém nastává opět s diagnózou – Chatterjee připisuje selhání indického nacionalistického hnutí vedení, které internalizovalo určitý étos, jenž přichází s modernizací a modernismem. Takže problém Džaváharlála Néhrú (pozn.: jeden z hlavních představitelů Indického národního kongresu, klíčová postava Indického hnutí za nezávislost a první, dlouholetý ministerský předseda nezávislé Indie) pro něj spočívá v tom, že rychle přijal modernizační postoj k politické ekonomii. Jinými slovy kladl velký důraz na vědecký přístup k industrializaci, racionálnímu plánování a organizaci, což má být hlavním důvodem, proč je Indie zaseknutá v pozici „pokračujícího podřízení“ v rámci globálního řádu.

Pokud by však problém postkoloniální elity spočíval v tom, že přijala za svůj vědecký a racionální pohled na svět, vzniká otázka: jak se postkoloniální teoretici plánují dostat ze současné ekonomické, politické a environmentální krize, když říkají, že věda, objektivita, evidence a obavy z vývoje mají být zahozeny? Chatterjee je v tomto momentě ve slepé uličce. Podle Chibbera problém vedení Džaváharlála Néhrú a vedení Indického národního kongresu nespočíval v tom, že tato vedení byla vědecká a modernizující, ale že jejich programy byly spojeny se zájmy indických elit – indické kapitalistické třídy a indických vlastníků půdy – a že opustily svůj závazek vůči lidové mobilizaci a pokusili se držet lidové třídy pod velmi těsnou kontrolou.

Chatterjee tak představuje radikální kritiku, která je vlastně velice konzervativní, protože situuje vědu a racionalitu na Západ a tím popisuje Východ tak, jak to dělali koloniální ideologové. Je konzervativní také v tom, že nepřipouští žádné prostředky, prostřednictvím kterých bychom mohli vytvořit humánnější a racionálnější uspořádání, protože bez ohledu na to, jakým směrem se chceme vydat – ať už se chceme posunout od kapitalismu k socialismu, humanizovat kapitalismus nějakým druhem sociální demokracie, zmírnit environmentální katastrofy prostřednictvím nějakého racionálnějšího využití zdrojů – všechny směry budou vyžadovat věci, které Chatterjee napadá: vědu, racionalitu a nějaký způsob plánování. Vnímat tyto věci jako zdroj marginalizace Východu není jen pomýlené, ale také docela konzervativní.

Eurocentrismus postkolonialismu

Je třeba se ještě podívat na kritiku toho, že postkoloniální teoretici, zakořenění v marxistických a jiných formách západního myšlení spojeného s osvícenstvím, jsou eurocentričtí. Podle Chibbera je třeba rozlišovat dvě formy eurocentrismu. Jedna je neutrální a neškodná. Říká, že teorie je eurocentrická, protože vychází zejména ze studií Evropy. V tomto smyslu jsou všechny západní teorie do devatenáctého století založené především na datech z Evropy, protože učenost a antropologická a historická literatura na Východě nebyla natolik rozvinutá, jsou tedy eurocentrické, za což je nelze z něčeho vinit. Nejnebezpečnější forma eurocentrismu, po které jdou postkoloniální teoretici, je pak ta, v níž je vědění založené na dílčích faktech o Západu promítáno na fakta o Východu, což může být zavádějící. Postkoloniální teoretici skutečně obviňují západní teoretiky z toho, že promítají své koncepty a kategorie na východní skutečnost, kde mohou být neuplatnitelné. Systematicky však také ignorují důkazy, které jsou k dispozici a mohly by tak generovat lepší teorii.

Pokud mluvíme o tomto eurocentrismu, pak v marxistickém myšlení existovaly prvky, které se staly kořistí tohoto eurocentrismu. Při pohledu na historii vývoje teorie byly však tyto případy velice vzácné. Od počátku devatenáctého století můžeme mluvit o tom, že marxismus je možná jedinou teorií historické změny, která vychází z Evropy a systematicky se potýká se specifičností Východu. Jedním z nejzvláštnějších faktů o subalterních studiích a postkoloniální teorii je, že tohle ignorují. Počínaje ruskými revolucemi v letech 1905 a 1917, poté revolucí v Číně, africkými dekolonizačními hnutími, guerillovými hnutími v Latinské Americe – všechny tyto společenské změny vyvolaly pokusy zabývat se specifičností kapitalismu v zemích mimo Evropu.

Můžeme se oprostit od několika specifických teorií vycházejících z marxismu, které se zabývaly specifičností Východu a zároveň explicitně popíraly teleologii a determinismus, jenž subalterní studia považují za ústřední marxismu: Trockého teorie o kombinovaném a nerovnoměrném vývoji, Leninovu teorii imperialismu, artikulaci módů produkce aj. Všechny tyto teorie vyjadřovaly uznání, že rozvíjející se společnosti nevypadají jako evropské společnosti. Najdeme tedy příklady eurocentrismu v marxismu, celkově je ale skóre pozitivní. Když to však srovnáme s orientalismem, který oživila subalterní studia, vypadá to, že přirozenější rámec pro pochopení specifičnosti Východu vychází z marxismu a osvícenské tradice, než z postkoloniální teorie. Trvalý přínos postkoloniální teorie – to, co bude podle Chibbera připomínáno ještě za padesát let – tudíž bude spočívat v oživení kulturního esencialismu a v jeho působení jako podpory orientalismu, spíše než jako protijedu.

Postavení postkoloniální teorie

To nás vede k otázce, proč postkoloniální teorie v posledních dekádách získala takové prominentní postavení, kdy vyplnila určitý prostor okupovaný různými formami marxismu a marxismem ovlivněného myšlení. Podle Chibbera je toto výsadní postavení dané sociálními a historickými důvody, což nevyjadřuje význam nebo hodnotu teorie. Jedním z důvodů je úpadek hnutí pracujících a rozpad levice v 70. letech, kdy v akademickém světě chyběla prominentní teorie zaměřená na kapitalismus, pracující třídu nebo třídní boj. V univerzitním prostředí je totiž představa kritiky kapitalismu z třídní perspektivy nerealistická, přinejmenším mimo období společenských nepokojů a otřesů.

Zajímavou otázkou tak je, proč vůbec máme nějaký druh teorie, který sám sebe nazývá radikální, ačkoliv není klasickou antikapitalistickou teorií. To dle Chibbera souvisí se dvěma věcmi. Zaprvé se změnami v univerzitním prostředí v posledních třiceti letech, kdy univerzity přestaly být slonovinovými věžemi, jak tomu bývalo dřív. Jsou masovými institucemi a jsou otevřené skupinám, které byly historicky drženy stranou: rasovým menšinám, ženám, imigrantům z rozvojových zemí. To jsou lidé, kteří zažívají různé druhy útlaku, ale ne nutně třídní vykořisťování. Takže tu máme masovou základnu pro to, co můžeme nazývat studii útlaku, jež jsou druhem radikalismu, což je důležité a skutečné. Nicméně to není základna, kterou by příliš zajímaly otázky třídního boje nebo třídní formace; věci, o kterých mluvili marxisté.

Doplněním tohoto byla trajektorie inteligence – generace roku 68 se po zestárnutí nestala mainstreamem. Někteří chtěli zachovat své morální a etické závazky vůči radikalismu, ale jako všichni ostatní se příliš odklonili od třídně orientovaného radikalismu. Takže jsme měli hnutí odspodu, které představovalo poptávku po teoriích zaměřených na útlak, a hnutí shora, které fungovalo mezi profesory nabízejícími teorie zaměřené na útlak. To, co je donutilo se sbližovat, nebylo jen zaměření na útlak, ale vyloučení třídního útlaku a třídního vykořisťování z příběhu. A postkoloniální teorie se k tomu nabízí, protože vytěsňuje kapitalismus a třídu a upozaďuje dynamiku vykořisťování.

Dobré vyhlídky postkoloniální teorie

Jaké jsou nyní vyhlídky postkoloniální teorie? Může dojít k tomu, že v rámci akademického a levicového myšlení zanikne? Podle Chibbera není poskoloniální teorie v ohrožení, přinejmenším v současnosti. Akademické trendy přichází a odchází nikoliv na základě platnosti svých tvrzení nebo hodnoty svých výroků, ale kvůli svému vztahu k širšímu společenskému a politickému prostředí. Obecná dezorganizace práce a levice, která vytvořila podmínky pro rozkvět postkoloniální teorie, je stále aktuální. Navíc má postkoloniální teorie alespoň dvě generace akademiků, kteří jí dali všanc celou svoji kariéru, má půl tuctu odborných časopisů a armádu promovaných studentů zajímajících se o výzkumné programy. Jejich materiální zájmy jsou spojeny přímo s úspěchem teorie.

Můžeme to všechno kritizovat, ale dokud nezískáme takový druh hnutí, které marxismus podpořilo v letech po První světové válce nebo v 60. a na začátku 70. let, neuvidíme změnu. Ve skutečnosti to, co uvidíme, je velmi rychlá a zuřivá odpověď na jakoukoliv kritiku, která by mohla vzniknout. Chibberova smutná, ale realistická prognóza spočívá v tom, že to hned tak nebude.

Více o subalterních studiích naleznete na Wikipedii pod heslem Subaltern Studies, postkolonialismus, dále např. článek Sebekolonizace nebo Může mluvit subalterní člověk?. Více o Vivekovi Chibberovi.

Zdroj článku: How Does the Subaltern Speak? In: Jacobin Mag, 2013.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *