Znát osudy autora literárního díla a dívat se na toto dílo skrze jeho životní zkušenost je v určité, teoretičtější sféře literární vědy chápáno jako historizující přežitek. Hledání odkazů na autorův život může být nesmírně zajímavá a inspirující detektivní práce, která nám nicméně obvykle nedovoluje vynášet soudy o literatuře, autorství a čtenářství obecně. Literární věda se tedy od studia životopisů odchyluje ke studiu narativních schémat, možností interpretace, rozumění, existenci díla v čase. Tento odklon je dán vědomím relativity pohledu na dějiny a není proto divu, že jedině dílo samé je vnímáno na ose minulost – přítomnost jako relativně stálé a vhodné pro zkoumání. V sociologii, která nutně začíná od zkoumání teorie, tedy toho, co přetrvá, může tento historizující přístup působit novátorsky. Je možné, že když se na slavné teorie podíváme pohledeme historika, pochopíme, proč autor nebyl schopen své myšlenky dovést k dokonalosti, kde a proč se zmýlil, kde byla jeho pozice ovlivněna dějinami a kde byly jeho myšlenky čisté, proměnlivým světem nedotčené a tedy vskutku geniální? Nejsem příliš zdatný historik a ještě ani sociolog, abych na tuto otázku dokázala odpovědět, ale myslím, že mohu ukázat, jak například zkušenost revoluce a vězení ovlivnila kulturní teorii Pitirima Sorokina.
Život a dílo ve zkratce
Pitirim Sorokin se narodil roku 1889 v rodině ruského řemeslníka. Když mu v pěti letech zemřela matka, začal spolu se svým starším bratrem a otcem putovat za prací, která obvykle spočívala v restaurování starých chrámových fresek a ikon. Přestože celé své dětství trpěl nouzí, hladem, zimou a alkoholismem svého otce, naučil se díky pobývání v chrámovém prostředí číst a psát a v deseti letech, po smrti otce, se mu podařilo dostat do školy. Díky své píli a soutěživosti postoupil na petrohradskou univerzitu, kde vystudoval sociologii. Kromě sociologie projevoval, podobně jako mnoho jiných petrohradských intelektuálů, i jistý reformační zájem o ruskou politiku, takže byl ještě za carského režimu třikrát zatčen a uvězněn, ale zároveň se stal i osobním sekretářem Alexandra Fjodoroviče Kerenského, člena dumy (od roku 1912) a jednoho z hybatelů únorové revoluce. V roce 1914 vydává v nakladatelství Dolbyševa svou první knihu Prestuplenie i kara, podvig i nagrada, po revoluci roku 1917 se stává členem prozatímní vlády. Kariéru politika, které by se podle Alexandra Simirenka Sorokin nejspíš věnoval [Simirenko 1973: 87], přerušila další ruská revoluce, Velká říjnová. Kvůli svým anti-bolševickým aktivitám byl Sorokin vzápětí zatčen a odsouzen k smrti, naštěstí pro sociologii i kulturální studia byl tento trest posléze zmírněn pouze na doživotní vyhnanství.
Podobně jako kroky mnoha dalších ruských intelektuálů, vedly i ty Sorokinovy do Československa, kde našel útočiště v Horních Černošicích u Prahy. Zde také začal, za podpory Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše, psát svou další knihu, Sociologie revoluce, ta však vyšla až v USA v roce 1925. Právě v této knize nastínil Sorokin cyklické chápání dějin, které později rozvedl zajména ve svých pracích zabývajích se teorií kultury. Do USA se Sorokin dostal díky profesorům E. A. Rossovi a E. C. Hayesovi, kteří jej pozvali, aby v kurzech na illinoisské a wisconsinské univerzitě představil příčiny, průběh a důsledky ruské revoluce. Svou zkušenost také publikoval a Leaves from a Russian Diary, vydané roku 1924, byly jeho vůbec prvním textem vydaným v USA.
Od roku 1924 působil na univerzitě v Minnesotě a v roce 1930 se již jako jedna z vůdčích sociologických osobností stává vedoucím nově založené katedry sociologie na Harvardu. V jejím čele setrval až do roku 1943 (přestože obvykle takové předsednictví trvá 3 až 5 let), kdy byla katedra sociologie sloučena s katedrou psychologie a antropologie do nové katedry sociálních vztahů. Sorokin tehdy založil oddělené centrum, které se zabývalo zkoumáním původu altruismu a egoismu, přičemž ambicí tohoto centra nebyl pouhý akademický výzkum, ale posílení altruistického chování a potlačení egoismu ve společnosti. Tři roky před svou smrtí, v roce 1965 se stává prezidentem americké sociologické společnosti (American Sociological Association). Za svůj život vychoval a ovlivnil mnoho významných sociologů, ať už následníků jako jsou Robert K. Merton, Kingsley Davis, Charles Tilly , nebo oponentů, mezi kterými nejvýznamnější je Talcot Parsons.
Sorokinovo dílo se tak dá rozdělit do tří fází [Simpson 1953: 126]. V první není jeho zájem ještě zcela vyhraněný – patří sem všechny jeho texty vydané ještě v Rusku a první knihy vydané v USA. Proslavuje se jak Sociologií revoluce z roku 1925, tak i Sociální mobilitou (vyšla v roce 1927 a například v Rusku byla dlouho chápána jako jeho nejzásadnější dílo) a v USA zakládá rurální sociologii. Jeho největším dílem je však čtyřsvazková Sociální a kulturní dynamika, která vycházela v letech 1937 a 1941 a je zpracováním tématu, které lze chápat jako druhou fázi Sorokinovy tvorby, to jest snaží se odpovědět, jak a proč vypadají a mění se sociokulturní systémy a jestli mají dějiny nějakou pravidelnost či rytmus a kde se bere. Do této fáze spadá i zřejmě nejpopulárnější Sorokinovo dílo Krize našeho věku z roku 1941 (u nás vyšla pod názvem Krise našeho věku v roce 1948), která je vlastně popularizovaným a radikalizovaným výtahem ze Sociální a kulturní dynamiky. V poslední etapě své tvorby, ale i života, se Sorokin věnuje altruismu, lásce ve smyslu agapé a humanismu, což je s ohledem na jeho životní pouť a postoj, na kritiku společnosti uvedenou v textech zabývajích se sociolokulturní dynamikou, logickým a smysluplným [ibid.: 122] východiskem ze společenské krize, kterou tak ostře vnímal.
Krize našeho věku
Podle Simpsona proměnila Sorokina „z optimistického liberála a revolucionáře v jednoho z nejpřísnějších kritiků současné společnosti“ [Simpson 1953: 121] revoluce a zkušenost skrývání, vězení a hrozba blízké smrti. Přestože Sorokin začínal jako liberál, sympatizant děkabristů a velký kritik Říjnové revoluce, nelíbil se mu zcela ani americký způsob života a ke konci života nejenže se snažil zasadit o smíření západu a východu, ale dokonce vzal (po Stalinově smrti) Sovětský svaz na milost [Nekrasov 2004: 155]. Zdá se to paradoxní, ale je třeba pochopit, že válka a revoluce jako taková pro Sorokina navždy zůstala čímsi obludným, antisociálním, destruktivním a násilným, čemu je třeba se pokud možno vyhnout. Navzdory této snaze chápal revoluci jako nutnou součást dějin, mezifázi, která nastane vždy, když se předchozí etapa vyčerpá (metafora kyvadla). To však neznamená, že by revoluce nastolovala společnost lepší, humánější a spravedlivější, než byla společnost předchozí, jde pouze o změnu, nikoli nutně k lepšímu.
S tím souvisí celé Sorokinovoo chápání dějin, které není eschatoloogické a nevnímá historii lineárně, nýbrž cyklicky. Toto pojetí uvaděné už v Sociologii revoluce je rozvedeno v Sociální a kulturní dynamice a tedy i v Krizi našeho věku. Název knihy je signifikantní a vyjadřuje Sorokinovo hluboké rozčarování nad stavem společnosti (v době vydání knihy žil již téměř deset let v USA, zatímco v Evropě zuřila válka a v Rusku Stalin). Jádrem Krize našeho věku je analýza historických společností (i té současné) na základě evidence uměleckých děl, literárních památek, filosofických, teologických a vědeckých konceptů a právních a náboženských předpisů. Sorokin se tak snaží bohatým empirickým důkazním materiálem (se kterým však nakládá značně svévolně) doložit již předem vytvořenou teorii sociokulturních systémů. Když Sorokin hovoří o kultuře, nemá na mysli jen úzce vymezenou sféru umění, ale spíše společenský rámec, síť významů, díky níž se dokážeme ve světě orientovat a skrze kterou se společnost může reprodukovat. Toto propojení lze doložit například na charakteristice evropské středověké kultury:
„Její architektura a sochařství byly „biblí v kameni“. Její literatura byla náboženská a jen a jen samá křesťanská myšlenka. (…) Její filosofie byla identická s náboženstvím a theologií a soustředovala se kolem téže základní hodnoty – principu: Boha. Její věda byla pouhou služkou křesťanského náboženství. (…) Její rodina, náboženstvím posvěcené spojení, byla nerozlučitelná a vytvářela opět onu základní hodnotu. Rovněž i ekonomická organisace byla kontrolována náboženstvím, zakazujícím mnohé formy ekonomických vztahů, na druhé straně však napomáhajícím, podporujícím a podněcujícím mnohé formy hospodářské činnosti, avšak i překážejícím působit v nich výlučně s hlediska utilitářského.“ [Sorokin 1948: 11].
Kultura v lidských dějinách podle Sorokina nabývá dvou zcela rozdílných podob, které však v kombinaci mohou vytvořit jistou formu kultury smíšené. Tuto formu nazývá Sorokin idealistickou, pokládá jí za nejlepší možnou variantu, která kombinuje to nejleší z obou zbývajících kultur, má však oproti nim zpravidla velmi krátké trvání (jako idealistickou lze podle Sorokina chápat kulturu renesanční nebo helénskou). Krajní podoby kultury nazývá ideační a sensitivní a jsou zcela protikladné – zatímco jedna vyzdvihuje věci trvalé a nadlidské, druhá obdivuje pomíjivost, změnu, lidskost. Všechny formy kultury konstruuje Sorokin v podstatě jako ideální typy, na evidenci v podobě uměleckých děl a převládajích myšlenek však ukazuje, že v každé reálné kultuře lze vždy nalézt prvky obou typů, jen v rozdílných poměrech a na různých stupních důležitosti.
Formu kultury, kterou Sorokin označuje jako ideační, lze v podstatě identifikovat jako kulturu raného středověku, antického Řecka či starověkých orientálních despocií (respektive tak, jak si Sorokin tyto civilizace představoval). Sorokin provádí analýzu uměleckých děl, protože věří, že zachycují myšlenky natolik hodnotné, aby je člověk zpodobnil ve hmotě. Ideační kultura se zde projevuje nejen silně religiózně, ale také velkým důrazem na ideál krásy. Náboženství většinou nenahrazuje filosofie či věda, a pokud společnost přece jen dospěje do dějinné fáze vývoje, kdy dochází k rozvoji vědy a filozofie, jsou obě tyto disciplíny víře podřízené. V písemných kulturách už může Sorokin kromě interpretace uměleckých děl nacházet příznaky ideační kultury i v náboženských, filosofických či právních textech. Vyplývá z nich opět velká hodnota náboženských myšlenek, jasný etický a morální kodex, důraz na přirozený řád a hierarchii ve společnosti a také princip, že blaho společnosti je výš než blaho jedince. Dalo by se říct, že místo jedince v takové společnosti je jasně a předem dané, protože společnost podléhá velmi pevnému řádu, sociální mobilita jedince je velmi malá až vůbec žádná. Člověk tak sice neoplývá takovou svobodou, jakou mu přisuzují ostatní typy kultur, jeho místo ve světě je však pevné a víceméně nepochybné.
V kultuře sensitivní, jak název napovídá, získává převahu smyslové poznání skutečnosti, které ale odvrhuje jakoukoli možnost mimosmyslové reality. Se sensitivní kulturou souvisí rozmach věd, průmyslu, člověk je neomezeným pánem přírody, za kvalitní umělecký styl je považován realismus, nicméně i takové směry, které nejenže zobrazují skutečnost v její ošklivosti, ale mnohdy jí i pokřivují, jako jsou naturalismus, expresionismus či surrealismus, jsou uznávány jako umění. Právě tím, že lidstvo opustilo jednotnou ideu transcendentní bytosti či stavu, smazává se rozdíl nejen mezi krásným a ošklivým, ale i mezi pravdou a lží. Každý člověk může mít svou pravdu a každá může být stejně hodnotná, absence nejvyšší pravdy zbavuje člověka a následně i celou společnost pocitu řádu a nutně vede k chaosu.
Zásadní myšlenkou, navazující na představu vcelku pravidelného střídání kutlurních celků, je představa, že sensitivní a ideační kultura se nemohou protnot, nemohou žít v syntéze, protože si nemohou navzájem porozumět. To, co zní rozumně či logicky v rámci principů, na kterých je postavena kutlura ideační, se stává v řeči kultury sensitivní naprostým nesmyslem a naopak. Za jistý přechod lze chápat pouze idealistické mezidobí, ale to je zpravidla charakteristické tím, že nemá příliš dlouhého trvání.
S naznačenou představou souvisí i další problém – žádná z kultur není buď čistě ideační nebo čistě sensitivní, vždy se v nich nacházejí prvky obou kultur, některé ale převažují. Problém tedy nespočívá v neporozumění si navzájem pouze na přechodu mezi jednotlivými epochami, ale i v rámci jedné společnosti. Stejně jako mnoho vědců a lékařů bylo ve vrcholném středověku odsouzeno za heretismus a čarodějnictví, jsou dnes hluboce věřící lidé vnímáni jako pověrčiví blázni. Nicméně právě toto ignorování aspektů charakteristických pro opačné pojetí kultury jako nesmyslných a nepochopitelných dovoluje jejím částem do vládnoucí kutlury proniknout a nakonec vede ke změně celé společnosti. Jednotlivé sféry společnosti totiž nejsou oddělené a tedy změna jakékoli části kultury vede k obdobným změnám i ve všech sférách ostatních.
Skrze teorii tří stádií kultury vede Sorokin kritiku současné společnosti, která spadá stejně jako Římské císařství (v Sorokinově pojetí) do sensitivní epochy. Právě důrazem na smysly a schopnosti individua vysvětluje nevyhnutelnost zkázy těchto kultur. Problémy současného světa pramení z nejistoty, která je dána realativitou sensitivní společnosti nutně vlastní. Člověk se nemůže spolehnout na nic kromě sám na sebe, neexistuje žádný závazný mravní imperativ, nic vyššího, k čemu by se mohl vztáhnou, mizí důvěra mezi lidmi i soldarita, schopnost se pro druhého obětovat. Taková společnost je stíhána válkami, bouřemi a revolucemi, dovoluje sice nebývalý vědecký pokrok, ale platí za něj rozmachem cynismu, individualismu, sociální izolací a sebevraždy.
Sorokin tak očekává druhou půli 20. století stejně bouřlivou, ne-li ještě bouřlivější, jako půlku první. Zatímco sensitivní epocha jako taková je v jeho textu ostře kritizována, v ideační fázi hledá stabilitu, které se mu v současné době nedostává. Ačkoli lze středověk chápat jako dobu temna, úpadek kultury, vědy i filosofie, období neustálých půtek a šarvátek mezi jednotlivými knížaty a králi (a monogolské nadvlády v Rusku), Sorokin ho takto nevidí. Ve své knize nakonec dospívá k tomu, že jediné východisko z krize současnosti je úpadek sensitivního pojetí světa a nastolení nové formy kultury ideační. A vzhledem k tomu, že Sorokin nikdy pouze nečekal, ale jednal, zkoumání altruismu a agapé (tedy formy lásky, které je nejbližší křesťanské pojetí lásky Ježíše k lidem), přestože v rámci našeho sensitivistického pohledu na vědu působí naivně, vlastně takové ideační pojetí vědy předjímá.
Literatura:
Nekrasov, A. A. (2004). Istoriografia. Pitirim Sorokin v SŠA. In Voprosy istorii, No. 2.
Simirenko, A. (1973). Social Origin, Revolution and Sociology: The Work of Timasheff, Sorokin and Gurvitch. In The British Journal of Sociology, Vol. 24, No. 1.
Simpson, R. L. (1953). Pitirim Sorokin and His Sociology. In Social Forces, Vol. 32, No. 2.
Sorokin, P. (1948). Krise našeho věku. Praha.
