O vzdělání a důležitosti popularizace vědy v době postmoderní

Popularizace vědy je důležitým a aktuálním tématem, zejména dnes, kdy každý – z nějakého důvodu dokonce i někteří nepříliš důvěryhodní političtí představitelé si zahrávají s floskulemi tohoto typu – mluví o společnosti vzdělání, vzdělanostní či informační. Za informacemi je dnes podnikána doslova honba prostřednictvím nových technologií určených zejména pro přístup k internetu, k němuž se dostáváme prakticky odkudkoliv a naše závislost na něm stále vzrůstá. Existence informací se stává závislou na fungování přístrojů uskladněných po celém světě, na přístrojích, které nám doufejme nikdo nevypne nebo nezačne filtrovat jejich chod jako v Číně. Skutečné a komplexní zhodnocení zásadních proměn, které do organizace společnosti vneslo médium internetu, na sociální vědce dle mého názoru teprve čeká, nicméně už dnes můžeme přemýšlet o přísunu nových možností vzdělávání, smyslu recepce obrovských objemů informací, demokratičnosti jejich šíření a neomezenosti prostoru, po němž se nyní ve virtuálním světě pohybujeme.

Mezi moderní faktografií a postmoderní skepsí

,,Jakýkoliv údaj se stane důležitým, jakmile je uveden do souvislosti s údajem jiným. Spojení mezi údaji mění jejich perspektivu. Vyvolává dojem, že nic z toho, s čím se na tomto světě setkáme, žádné napsané či vyřčené slovo nemá ten smysl, který nám vnucuje, a že k nám naopak promlouvá o jakémsi tajemství, které uchovává. Kritérium je velice jednoduché: nikdy nic nebrat tak, jak to vypadá. I značka zakázaného vjezdu se dá číst proti světlu.“
(Umberto Eco, Foucaultovo kyvadlo)

Informace, vzdělání, popularizace vědy, myšlenek a jejich autorů, to všechno jsou zásadní prvky našeho serveru Sociální teorie .cz. Je důležité si uvědomit, že ačkoliv – jak tvrdí Konrad Paul Liessmann – ,,vzdělání se stalo ideologií sekulárních společností, které se nemohou opřít ani o náboženskou transcedenci, ani o revoluční imanenci“ (Liessmann 37: 2009), vnímání vědění opřeného o technologii a moderní vědu doznalo zásadních proměn, a to zejména s příchodem postmodernismu při procesu zpochybnění projektu modernity, konceptů pravdy, racionality a tudíž i samotného vědění vlivem reflexe např. hrůz 2. světové války. Důležitým a neoddělitelným od vědění samého je však stále prvek moci – i dnes je možné psát dlouhé studie a knihy o nakládání s věděním, o využívání expertního vědění v mocenském boji, jak to koneckonců činil Michel Foucault ve svém díle. Je třeba se stále rozhodovat, jak nakládat s informacemi, vnímat rozdíl mezi věděním a informovaností, jelikož stejně tak jako samotná technologie je jen chladnou schránkou, i informaci lze číst v různých kontextech, různými způsoby ji uvádět do různých souvislostí, napsanému a vyřčenému dávat jiný než vnucený smysl. Již v 70. letech Stuart Hall se svými kolegy z birminghamských kulturálních studií zkoumá způsoby, jak číst sdělení, když nabízí tři způsoby dekódování, resp. tři postoje: dominantně-hegemonický, postoj vyjednaného kódu a opoziční (Hall 2004).[1] Přijmeme-li důsledky tohoto principu, je způsob předkládání informací stejně jako osoba, která nám je předkládá, stejně důležitý, jako informace samotné. Lze dokonce vyslovit radikální tezi, že žádná informace nenese skutečný obsah, dokud tento obsah není někým definován. Jsme dnes totiž svědky situace, kdy je možné zpochybnit a relativizovat cokoliv, o čem ještě včera panovala pevná shoda. Přitom stále dochází k posouvání měřítka ,,správnosti“ či pravdy skrze jednotlivé subsystémy společenského života – tím současným se zdá být měřítko ekonomické výkonnosti a efektivity. Společenský diskurs je doslova přesycen výrazy a myšlením diskursu ekonomického, jímž je globálně kolonizován, takže do všech sfér proniká tajuplný princip ,,manažerského řízení“ (není třeba ničemu rozumět a nic znát, důležité je pouze být dobrým správcem svěřených peněz, umět komunikovat a vyjít se všemi sférami vlivu), ,,flexibility“, ,,mobility“, úspěch je měřen výhradně materiálně, jakékoliv otázky řízení státu jsou redukovány na otázky ekonomické výhodnosti, kdy např. kulturní a veřejné akce či veřejná doprava musí být výdělečné, aby si zasloužily své místo na slunci, vysokoškolské studijní obory je třeba podřídit diktátu trhu práce atd. Dnešní společnost žije v ekonomickém mýtu, jehož dopad je třeba mít stále na zřeteli, jinými slovy je tedy třeba se nepodvolit dominantně-hegemonickému způsobu recepce informací. Paradoxně prvním krokem je vzdělání, ačkoliv do jisté míry tradiční, nicméně ,,neúčelové, souvislé, obsahově ukotvené v tradicích velkých kultur, které by je nejen formovalo, ale také by [lidem] umožnilo nezávislost na diktátu doby a módních vlnách. Vzdělaní lidé by totiž byli všechno jiné než bezproblémově fungující, flexibilní, mobilní a týmově svázané klony“ (Liessmann 2009: 38). Druhým krokem je potom kritická percepce takového vzdělání.

Takový je jeden z hlavních argumentů pro popularizaci vědy a podnětných myšlenek. Dočasní vítězové mohou určovat dějiny, je však bytostnou povinností každého, kdo usiluje o vzdělání, s tímto vzděláním nenakládat jako ve vítězově područí, byť by tím mohly být zjevovány nepříjemné pravdy o nás samých. Například Konopásek se zmiňuje o tom, že i sociologové se mohou dopouštět nesouměřitelnosti při studiu postkomunismu, ať žijí na Západě či Východě,jelikož tato nesouměřitelnost minulosti a současnosti vychází ze způsobů a schémat našeho myšlení. (Konopásek 1999) Chceme-li přemýšlet o roli vědce, o informacích a práci s nimi, takový poznatek je zásadním pro náš samotný přístup k výzkumu a úvahám. Pokud se tak třeba rozhodneme hodnotit tzv. ,,arabské jaro“ či ruské prezidentské volby v uplynulém roce, nelze na události pohlížet kupříkladu optikou Sametové revoluce, naší cesty vstříc západním demokraciím a začlenění do západních společenských a bezpečnostních struktur. Svět je skutečně ,,globální vesnicí“, nicméně jen v úzkém, poměrně ohraničeném smyslu. Některé kulturní rozdíly jsou do jisté míry smazávány, ovšem skutečnost, že se po celém světě pije Coca-Cola a lidé se připojují na Facebook, neznamená, že otázky lidských práv, tradice a specifická nastavení sociálních systémů jsou na těchto místech totožné. Představa, že tomu tak není, jde sice naproti systému nadnárodního obchodu, jeho úspěch však nemusí nutně souviset se zlepšením života na zemi – není totiž v našich silách eliminovat ,,beckovská“ rizika, o zřejmých negativních dopadech globální ekonomiky ani nemluvě.

Rolí naší, stejně jako každého vědce, studenta či odborníka, je působit tak, abychom do svého jednání zahrnuli rovněž dynamické prvky vzešlé z postmodernistického myšlení. Není cílem se podvolit často skloňované postmoderní skepsi či nihilismu, naopak je tuto skepsi třeba plně využít, dnešním slovníkem z ní vytěžit maximum. Pokud byla postmodernita pro Lyotarda modernitou ve stavu svého zrodu, je svět kolem nás v souladu s tímto tvrzením tvárný a náchylný k různým druhům interpretace. Je tak na vědě, stejně jako na následných popularizačních snahách, aby se chopila role aktivního aktéra a definiční úlohu přebrala od dominujícího ekonomického a jím ovlivněného politického diskursu. Marnost tohoto počínání je pochopitelně značná, avšak uzavření se do vnitřních světů profesionálního jazyka a těžce dostupných periodik a rezignace na předávání vědění, kterým toto aktérství bezesporu je, není zodpovědným krokem a ve svých důsledcích ani smysluplnou činností.

Praktické otázky formy a volby témat

Jako důležitá se zdá potom otázka míry a způsobů popularizace. Ačkoliv jsou mnozí vědci v pasti publikování a bodovacích systémů a publikace vně těchto systémů je pro ně spíše ztrátou času, neměly by texty a vystoupení postrádat určitou míru formalismu a náročnosti, a to z věcných důvodů. Formální texty jsou v první řadě dobrým nástrojem, jak se vyhnout emocím a tudíž i nejednoznačnosti, rovněž je možné se k nim snáze kriticky vztahovat, prostupovat jimi jako skrze strukturu logických výroků. V případě formy však postmoderní vrstevnatost nechme raději beletristickým autorům. Elektronická podoba popularizujících, chceme-li vysvětlujících textů je bezesporu v době dnešních technologií nejvýhodnější, zvláště za předpokladu, že dostupnost zajišťují i veřejné knihovny s volným přístupem k internetu, jež musí být základním a nezpochybnitelným právem člověka v dnešní společnosti. Samozřejmostí je možnost jednoduchého převedení do tiskového formátu a umožnění volné manipulace s dokumenty. Situace, kdy jsou elektronické verze vědeckých časopisů, placených povětšinou z veřejných peněz a grantů, dostupné v cenách tištěných knih, není únosná. Popularizace snažící se napomoci vzdělanosti musí stát na zájmu autorů, dobrovolných příspěvcích či sponzorství, což je s nadsázkou řečeno v době ekonomického mýtu [2] záležitost takřka podvratná, dokud takové počiny nebudou veřejným zájmem.

Témat pro popularizaci je mnoho. Především se jedná o výbušná témata, která jsou často překrucována nejrůznějšími zájmovými skupinami, jimiž jsou nezřídka využívány k politickým cílům založeným na ideologiích. Ze strany nás, sociologů, je tak třeba vysvětlovat koncepty vývoje společnosti, důsledky rozšiřování ekonomického mýtu, multikulturalismu, dopady globální ekonomiky, otázky emancipace či ekologie. Nutnost zapojení se do diskuse o těchto aktuálních tématech je umocněna tím, že ve společnosti vyvolávají značné emoce a dotýkají se celých politických programů, čímž se pro společnost nezřídka stávají polarizujícími faktory. Chybně jsou stavěny do kontrastu se svobodou – svoboda člověka je podmínkou přemýšlení o nich, nikoliv hodnotou stojící stranou či v kontrastu s nimi.

Tento text má kromě svého základního sdělení rovněž nabídnout prostor k diskusi nad problematikou vzdělání, ať už formou příspěvku v diskusi níže, tak nabídnutím prostoru pro publikaci na webu Sociální teorie .cz. Svým vyzněním navazuje na můj dřívější příspěvek Lid versus vzdělání aneb donuťme neužitečné k užitečnosti.

Poznámky:
[1] Při dominantně-hegemonickém postoji dochází ke čtení preferovaným způsobem, tak jak zamýšlel původce sdělení. Postoj vyjednaného kódu odkazuje ke způsobu čtení, kdy vzniká prostor pro úpravu některých částí sdělení a kdy je sdělení přijímáno s výhradami a nikoliv ve své úplnosti. Opoziční postoj označuje situaci, kdy je sdělení čteno úplně jiným způsobem a dojem, jež se snaží jeho autor vyvolat, je opačný, k čemuž často dochází například při přijímání myšlenek politických odpůrců.
[2] Užití pojmu ,,ekonomický mýtus“ bylo inspirováno příspěvkem ,,Mýtus demokracie“ Markéty Sedláčkové (SoÚ AV ČR) předneseném při příležitosti workshopu věnovaném textům nedávno zesnulého Prof. Miloslava Petruska.

Literatura:

• HALL, Stuart 2004. Kódování/dekódování, in Sociologický časopis, no. 40, Sociologický ústav AV ČR, Praha, pp. 49-66, 2004.
• KONOPÁSEK, Zděněk 1999. „Od Černé knihy k černé skříňce: Komunismus relativizujícíma očima.“ In: Biograf, vol. 18-19, 1999. ISSN 1211-5770 [dostupné online 14. 5. 2012 < http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v1801>]
• LIESSMANN, Konrad Paul 2009. Teorie nevzdělanosti. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-1677-5.