Assholism aneb teorie hajzlů

Nemůžeme se pořád tvářit, že sociální věda je jen dřina, že na našich bedrech leží ty nejkomplexnější problémy dnešní doby, že jsme zainteresováni na vytvoření té nejlepší společnosti. Vedle toho, že taková společnost ze své podstaty nikdy existovat nemůže a nebude, nepřičiní-li se deus ex machina, je třeba přiznat, že nás někdy zajímají témata naprosto marginální, zvláštní, pro praktický život zdánlivě ryze zbytečná. V každém tématu sociálního charakteru však lze nalézt prvek nemarginálnosti – i když je to třeba teorie tzv. assholismu, česky pro ni nejlépe použít přiléhavý termín hajzlovství.

Geneze hajzla

K tomuto článku mě přivedl text, který vyšel v americkém magazínu The Chronicle a který z velké části přebírám. Je v něm řeč o tématu, kterým se v posledních pěti letech zabývá lingvista Geoffrey Nunberg z kalifornské univerzity Berkley: 5 let pracoval na knize o hajzlech, kterou nazval Ascent of the A-Word: Assholism, the First Sixty Years. Zní to zprvu groteskně a jako nehodné zájmu sociálního vědce, pustíme-li se do širších souvislostí a geneze pojmu hajzl, ocitneme se na začátku zajímavé cesty vývoje jak procesů lingvistických, tak sociopsychických.

Samotné slovo asshole pochází z doby druhé světové války, kdy bylo používáno jako oslovení mezi řadovými vojáky. Později se rozšířilo i do běžného jazyka; první literární hajzl figuruje v románu Nazí a mrtví Normana Mailera z roku 1948, hajzlovi jako takovému se však povedlo překlenout třídní bariéry a začal svůj útok ,,odspodu, ve jménu obyčejných Pepíků, lidí, jejichž morální autorita nevyplývá z jejich postavení nebo chování, ale z jejich autenticity, což je přesně ta věc, kterou hajzl postrádá“ (Goldstein 2012). Autor článku se ptá: co tedy hajzl přesně znamená? Jak to, že je to skoro vždy muž, a jak se tedy pojem liší od jiných mužských vlastností? Rodí se hajzlové už jako hajzlové, nebo je to kulturně podmíněná charakteristika?

Teorie hajzlů

V první řadě je třeba najít odpověď, jakou roli může mít vulgarita v objektivním jazyce vědy, aniž bych tím chtěl pokládat základy sociologie nadávek. Právě proto, že je věda veskrze doménou korektní mluvy a snahou o eliminaci domněnek, je na zkoumání toho, co i přes hodnotovou neutralitu cítíme jako amorální, ve svém slovníku krátká. ,,Špatný člověk“ je sice použitelný výraz, pro potřebu zkoumání určitého fenoménu však postrádá takovou míru koncentrace ,,kognitivního obsahu“. Toho si povšiml profesor filozofie kalifornské univerzity v Irvine Aaron James, který v loňském roce publikoval práci Assholes: A Theory. Na pláži si jednou všiml surfujícího výrostka, načež mu hlavou blesklo: ,,Safra, to je hajzl.“ Cítil, že se přitom nejedná jen o výraz jeho dojmu, proto začal s tvorbou teorie hajzlů. ,,Vzal si na pomoc Rousseaua (který, podotýká James, byl něco jako hajzl sám o sobě ve smyslu jeho chatrných rodičovských dovedností), Hobbese (zejména jeho názory na Blázna (v angl. znění „Foole“), který porušuje sociální smlouvu), Kanta (zejména jeho představu domýšlivosti) a pozdější studie psychopatů.“ (Goldstein 2012) Také se obrátil na psychology, antropology či právníky, aby mu s jeho tématem pomohli a došel k tomu, že v každé oblasti jsou podobné postavy, jako je černý pasažér, podvodník a amorální jedinec. Doplním, že v sociologii bychom mohli patrně uvažovat jednoduše o deviantním jedinci, ačkoliv víme, že sociální deviace souvisí více s vlastní definicí deviace než  deviantovou amoralitou.

Nyní se dostáváme k vlastní teorii, resp. definici hajzla podle Jamese:

1) hajzlové jednají z hluboce zakořeněného smyslu pro subjektivní nárok, habituální a přetrvávající přesvědčení, že si zaslouží zvláštní zacházení;

2) hajzlové jsou na rozdíl od blbců, hovad a pitomců systematičtí;

3) všichni někdy uděláme hajzlovinu, ale jen hajzl se vždy chová jako hajzl.

Na základě těchto charakteristik James vytváří typologii, k jejíž jednotlivým bodům přiřazuje konkrétní osoby z americké společnosti. Těmito body jsou: neotesaný hajzl (the boorish asshole), který úmyslně porušuje základní normy slušnosti, samolibý hajzl (the smug asshole), který si je jistý svojí intelektuální nadřazeností, vrchní hajzl (the asshole boss), královský hajzl (the royal asshole), korporátní hajzl (the corporate asshole), bezohledný hajzl (the reckless asshole) a sebestředný hajzl (the self-aggrandizing asshole).

Máme-li nyní hajzla definovaného, můžeme začít uvažovat o dalších souvislostech. James mluví o vztahu mezi kapitalismem a produkcí hajzlů a cituje Samuel Bowlese, emeritního profesora massachusettské univerzity v Amherstu, podle kterého může tržní myšlení ,,dát do pohybu spirálu trhem vyvolané eroze etických hodnot, což pro změnu podnítí větší závislost na trzích, což nadále oslabuje hodnoty a tak dále“ (Goldstein 2012). Instituce udržující kapitalismus naživu, jako je veřejné vzdělávání, rodina, právo či náboženství, se pod přebytkem hajzlů tříští a pramení v to, čemu James říká ,,hajzlovský kapitalismus“, který se vyznačuje tím, že  ,,společnost je zaplavena lidmi, kteří jsou definitivně neochotni přijmout břemeno kooperativního života ze spravedlivého pocitu, že si zaslouží více“ (Goldstein 2012). Výsledkem je, že životní standard roste jen úzké skupině vyvolených, která ve svých rukou koncentruje i politickou moc a získává příležitost k tomu ochraňovat své zájmy, a to změnou toho, jak chápat svobodu, příležitost či prosperitu.

Když nemůžeš hajzla porazit, staň se jím?

V tomto momentě je třeba se zastavit u toho, co nám vlastně takto uchopená teorie říká. Podobně jako v případě snímku Ryba smrdí od hlavy je prezentován hajzl–psychopat. V něm jeho autoři určitým způsobem načrtli jedince, který jde tzv. přes mrtvoly a jako choroba se šíří systémem; řešením má být změna odspoda tím, že každý začne u sebe a bude se chovat dobře a příkladně. Jamesova teorie jde dál – snižuje laťku psychopatie (hajzly identifikujeme jen na základě určitého ,,behaviorálního obsahu“, bude jich proto řádově mnohem více než psychopatů) a snaží se uchopit i kapitalismus jako hajzly stále více nakažený systém. Chce ho však v podstatě jen zachránit od hajzlů, jejichž produkce funguje na principu spirály, jinými slovy čím více sobeckých a samolibých hajzlů, tím více je prosazováno sobecké myšlení jako norma.

Tato a jí podobné teorie se vyznačuje především svojí zábavností a přitažlivostí pro širší publikum. Je osvěžující vykročit z rutiny oněch vážných pojmů objektivní vědy, je-li však teorie umístěna pod lupu, zjišťujeme, že se dostáváme ke starým tématům, na která sociální teorie dávno nabízí své odpovědi. Každá společnost má své hajzly, ti se však pohybují v rámci daného systému. Hajzlové netvoří jeho pilíře a proto boj s nimi není řešením problémů systému. Když Tomáš Klvaňa říká, že máme amnestovaným (ale nejspíš i ostatním) ,,kmotrům“ – tedy exemplárním hajzlům – tykat a tím jim vzít to, po čem nejvíc touží – vážnost-, je to vtipné a může to pomoci znejistit sebevědomí nejrůznějších podnikavců. Je ale řešením neduhů systému udělat z hajzlů hajzly korunované? Na to si můžeme odpovědět zmíněnými třemi kroky teorie hajzlů.

Něco nám ale Jamesova teorie přeci jen dát může, protože více či méně odpovídá světovému dění: rozevírání pomyslných nůžek, tedy bohatnutí nejbohatších a chudnutí nejchudších v porovnání s poválečnými lety. Je na sociologických analýzách, nakolik skutečně vzniká hajzlovský kapitalismus, který je vlastně ve svých výsledcích ne nepodobný tomu klasickému, jenž může být v konturách blízký feudálnímu zřízení. Toho bychom se měli zříct a hledat možnosti jeho modifikace. Z Jamese či Nunberga nám zbude ale jen terminologie. Klvaňa říká: tykejte jim. Já prostřednictvím Jamese doplňuji: říkejme současné podobě kapitalismu hajzlovský. Už proto, že všichni nemůžeme být hajzly.

Použité zdroje

• Goldstein, Evan R. 2012. „A Social Offender for Our Time“ in The Chronicle. 17. 12. 2012. Dostupné online 8. 1. 2012 <http://chronicle.com/article/A-Is-for-/136263/>