Dnešní cenzura není založena na přímém dohledu. Jak odhalil Michel Foucault ve svých pracích, kontrola dohlížejících nad trestanými není v moderní společnosti vykonávána cenzory, kteří střeží danou ideologii, je mnohem spíše předmětem sebedisciplinace. Foucaultova biopolitika, která zahrnuje kontrolu nad těly a jejich pohyby, je dnes uskutečňována přinejmenším všudypřítomnými kamerami, moderními technologiemi i na internetu. Sociolog už od dob Maxe Webera ví, že dodržování sdílených hodnot je vynucováno buď prostřednictvím práva, nebo sankcionováno – možná ne tak přesně a efektivně, nicméně o to silněji – sociálním tlakem okolí: nejprve znechucením, později sociální exkluzí. A internet, ačkoliv ho Weber neměl možnost poznat, je sice dokonale demokratickou sférou, nicméně zároveň sférou, v níž tyto principy fungují. Vox populi může být dokonce natolik silný, že může dojít až k cenzuře aktů, které nejsou přímo v souladu se současnou kulturou.
Disciplinace ženy
Tento článek se věnuje dnešním tlakům na sebedisciplinaci žen a je komentářem nedávného případu Petry Collins, kanadské fotografky a umělkyně (petracollins.com, artsy.net/artist/petra-collins). Té byl zrušen profil na fotoblogu Instagram poté, co zde vystavila fotku svého těla, která se podle jejích slov ,,rozcházela s obrazem společenského standardu femininity“. Ptáte se, co mohlo někoho natolik pobouřit, co bylo porušením pravidel (nebo spíš ,,pravidel“) služby? Neoholené ochlupení nad okrajem bikin. Že fotografií žen v bikinách jsou na Instagramu dle četnosti hashtagu #bikini miliony? Jsou, ale ženy jsou vždy oholené.
Petra Collins popisuje, na jaký obraz ženy je z dnešní mainstreamové kultury zvyklá: zdokonalování ženských těl a skrývání určitých aspektů (např. v reklamách na různé holicí přípravky pro ženy se ochlupení nikdy neobjevuje); degradace žen, jejich označování za děvky (tzv. slut-shaming) a obtěžování za to, jak vypadají; poměřování nejmocnějších žen světa podle vzhledu; nejhranější písničky v rádiu s texty jako „I know you want it — just let me liberate you“, „You don’t know you’re beautiful, that’s what makes you beautiful“; titulky časopisů dokola probírají případy, kdy celebrita při těhotenství ztloustla; kritiky show na předávání cen, ve kterých je ženská zpěvačka označena jako „coura“, zatímco chybí zmínka o starším muži účastnícím se show; a jiné.
Západní popkultura, aspirující na kulturu globální, vskutku není k ženám férová. Ačkoliv muži ztratili některá svá privilegia, jejich pád, kterému se věnují někteří autoři, je více mýtem než pravdou se všemi důsledky. Ženy mají sice volební právo a rovný přístup do škol a do mnoha dříve nemyslitelných pozic, kulturní zobrazení ženy je však něčím, co lze těžko měřit prostřednictvím formálních ukazatelů ,,rovnosti“. Lze namítat, že kultura předepisuje určité vzorce pro disciplinaci i mužům, nebo dokonce že v době permanentního zaplevelování veřejného prostoru příběhy a fotografiemi ze života dokonalých celebrit vzrůstá tlak na vzhled mužů. Je však bernou mincí a vyžaduje podřízení celého těla tomu, aby byly naplněny standardy krásy, předkládané obrazy? Tvrdím, že není. Muž má být především „svůj“, kdežto ženě tělo tak úplně nepatří. Je pod neustálým dohledem, přestože tak úplně netušíme, odkud se zmíněné standardy vzaly a v čem spočívá jejich přirozenost. Stejně tak netušíme, proč novou estetiku tak snadno přijímáme. Pokud bychom to věděli, necítili bychom se při každodenním stvrzování stereotypů tak přirozeně. Nejsou to totiž ,,zlí oni a hodní my, kteří to prohlédli“. Jedeme v tom všichni společně.
Body legitimizace
S touto kritikou může souviset i aktivita části redakce našeho časopisu. Iniciativa Za Karlovku bez sexismu se vymezuje proti zneužití značky Univerzity Karlovy pro pořádání komerční akce typu Miss. Právě posuzování žen na základě vzhledu a jejich zasazení do soutěže, kde prim hraje pochopitelně vzhled (na výsledku soutěže již v tuto chvíli nezáleží, ,,správná“ žena už je stvořena v podobě všech finalistek svlečených do plavek), je něco, co je možná doma v mainstreamové kultuře, nemělo by ale nacházet další, hlubší legitimitu v přímém spojování se vzděláváním. Ve vzduchu stále visí námitka ,,dobrovolnosti“. Ta však neobstojí, škrtneme-li časté obviňování kritiky ze slut-shamingu. Co dělají jednotlivé ženy nemá být dalším předmětem disciplinace – pod lupu se musí dostat právě ty body, které v rámci kultury vytváří legitimizační nástroje pro další a hlubší sebedisciplinaci žen. Ta v tomto případě spočívá v tom, že ani sféra vzdělání není uchráněna, i chytrá holka by přeci měla být kočka.
Takové body vznikají postupnou institucionalizací zažívaných stereotypů, třeba právě rozmachem soutěží Miss, který je v posledních letech patrný. Citlivěji situaci v obecném měřítku vyjádřil Raymond Williams, jeden ze zakladatelů birminghamské školy, pojmem struktura pocitů (structure of feeling). Ty jsou produkovány každou generací a v případě, že některé skupiny začnou dominovat, tyto pocity se šíří celou kulturou. Dochází k inkorporaci probíhající sociální zkušenosti, která ještě nemůže být chápána jako sociální a jako taková být institucionalizována.
Dalších případů je mnoho. Vedle využívání ženy jako objektu reklamním průmyslem, zobrazováním žen ve filmu, lze konkrétně zmínit nedávnou dětskou Miss. Ta dnes ještě patrně nemá takový dopad, protože málokterá česká matka se rozhodne pro disciplinaci svého dítěte a ukradení jeho dětství v tak útlém věku, pokud taková praxe není dostatečně rozšířená. Americká zkušenost, kde je takových Miss bezpočet, však své hořké ovoce sklízí v podobě šílených matek realizujících se v natírání svých holčiček samoopalovacími krémy, lepením umělých řas či napichování botoxem. Je jen otázkou času, kdy se v českém prostředí objeví někdo, kdo se rozhodne komodifikovat vzhled malých dětí. Ve světě založeném na peněžním zisku těžko hledat indicie, že by tomu mělo být jinak.
Vstříc pravidlům diskursu
Vytváření a přijetí obrazu ideální ženy se odráží právě v tom, co zmiňuje Petra Collins – neustálý tlak na vzhled a chování ženy, jehož důsledky je třeba zvažovat: ,,Pokud internet odráží skutečný život, pak neexistují pochyby, že by skutečný život nemohl odrážet internet. Pokud se necháme v našich životech umlčet a cenzurovat, může se to stát i ve skutečném životě. Pokud online společnost lidí může cenzurovat vaše tělo, co je zastaví od toho, aby to dělali ve skutečném životě? To se přitom už dnes děje, zažíváte to každý den,“ píše Collins a pokračuje: ,,Všem dívkám a ženám, nenechte se odradit, nenechte nikoho, aby vám říkal, jak máte vypadat, jaké máte být, říkat, že nevlastníte své tělo. I když se vás společnost pokusí umlčet, pokračujte, jděte vpřed, vytvářejte nadále revoluční práci a udržte tento diskurs naživu.“
Collins střílí do černého a vrací naše myšlenky zpět k Foucaultovi. Je třeba vstupovat do diskursu a pečlivě se zabývat vlastními reakcemi na záležitosti, jakou je například ,,nevyhovující“ obraz ženy ve veřejném prostoru. Na to Collins dodává: ,,Přemýšlejte nad tím, PROČ jste se takto cítili, PROČ je obraz tak šokující, PROČ pro něj nemáte toleranci. Doufejme, že pochopíte, že to nemusíte být vy, kdo si tyto věci myslí, ale společnost, která vám říká, jak myslet.“ Ano, dělejme to. Protože pravidla, která určují diskurs, nejsou nikdy neproniknutelná. Jen si jich nebýváme vědomi.
Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.
Více o Petře Collins – 15 jejích prací, exkluzivní články a aktuální seznam výstav: www.artsy.net/artist/petra-collins
