Genderové nerovnosti na trhu práce a mýtus o pádu mužů

Před nedlouhou dobou Evropská komise navrhla čtyřicetiprocentní kvóty pro zastoupení žen ve vedení velkých firem, což v naší zemi vyvolalo vlnu rozhořčení. Nebudu s touto (zatím) neprostupnou hradbou názorů na tomto místě polemizovat, chci jen uvést některá fakta a zpřístupnit našim čtenářům zajímavý článek nazvaný The Myth of Male Decline (Mýtus mužského úpadku). Pomůže nám získat lepší vhled do problematiky genderové nerovnosti, o které někteří dokonce tvrdí, že neexistuje, a tím přispět do diskuse nad tímto tématem.

Mýtus o nadvládě žen (data z USA)

Článek Stephanie Coontz z americké Evergreen State College se věnuje údajnému úpadku mužské dominance, o níž mluví autoři nejrůznějších publikací posledních let – jistě jste se i vy někdy setkali s tvrzením, že muži dnes již nejsou vlastně muži, ale spíše kluky. Coontz podotýká, že podle těchto autorů vzniká ,,,nová většina ženských živitelek‘, kdy středostavovské manželky panují svým manželům, zatímco demoralizovaní svobodní muži hledají útočiště v trvalé adolescenci.“ (Coontz 2012: 1). Příčinu těchto dozajista neojedinělých jevů musíme hledat v řadě společenských procesů, které jsou sociology často popisovány, jejich důsledky však ve skutečnosti nehovoří pro snižování diskriminace na trhu práce stran pohlaví, jak by se mohlo zdát. Je patrně přirozené, že některá povolání jsou predominantně ženská či mužská, dojde-li však na téma výše platu či typ povolání, které vyžaduje zejména dostatečné vzdělání, narážíme na nerovnost ze své podstaty nepřirozenou, resp. jen stěží obhajitelnou. Jsou to stále muži, kteří kontrolují klíčová průmyslová a finanční odvětví, rozhodovací procesy (viz politická reprezentace; Coontz uvádí, že zastoupení žen v kongresu je pouze 17% a ani český parlament, senát či řadová zastupitelstva na tom nejsou lépe), žebříček nejbohatších lidí planety je až na výjimky pánským klubem.

Finanční nerovnost na trhu práce potom zakládá nerovnost i v dalších oblastech, včetně soukromé. Coontz se zmiňuje o situaci před 50 lety v USA, kdy v průměrné domácnosti s oběma stejně vzdělanými partnery většina finančních rozhodnutí zůstávala výhradně na mužích, jejichž platy ty ženské převyšovaly. To zakládalo také podobu partnerských vztahů v oblasti sexuálního života, takže znásilnění v manželství nebylo považováno za zločin. Dnes je sice situace odlišná, o novém matriarchátu však nemůže být řeč. ,,Reálné platy žen po desetiletí rostly, zatímco reálné platy většiny mužů stagnovaly nebo padaly, avšak platy žen začaly na mnohem nižším základu, uměle omezeném diskriminací. Přestože došlo k relativnímu zlepšení, průměrná výše ženských příjmů je stále nižší než mužských a ženy zůstávají častěji chudé.“ (Coontz 2012: 1) Ačkoliv dnes v managementu v USA pracuje 40 procent žen, medián výše platů u žen dosahuje 73 % mediánu platů u mužů (rovněž ekonomická krize znamenala větší propad u žen než u mužů). Zaměříme-li se na příjmy domácností manželských párů, kde jsou oba partneři zaměstnaní, ženy v roce 2010 průměrně přispívaly do domácího rozpočtu 38, 5 % a 30 % žen svými příjmy převýšilo příjmy svých manželů (u manželství bez ohledu na zaměstnanost je potom poměr pro ženy horší). Lze hovořit o značném nárůstu, pro srovnání v roce 1970 vydělávala jen 4 % žen více než jejich manželé.

Některé statistiky lze vysvětlit mateřstvím a ženskou péčí o děti, znepokojivými však zůstávají, pokud přijmeme fakt, že 60 % absolventů amerických škol jsou dnes ženy, oproti jedné třetině v roce 1960. Největší vzdělanostní mezera se týká vysokopříjmových rodin, kde má 13 % žen vyšší vzdělání než jejich manželé, zatímco u rodin s nejnižšími příjmy jsou to 2 % žen. Výběr vzdělání je rovněž genderově podmíněn a ženy tak zůstávají v tradičně více ženských oborech. Co však stojí za povšimnutí, je poměr žen a mužů studujících informační technologie – od roku 1970 do roku 1985 vzrostl podíl žen ze 14 % na 37 %, do roku 2008 ovšem opět klesl na 18 %. Úvaha o nerovnosti v příjmech by ale měla zahrnout také poznámku, že ženy častěji studují obory, ve kterých jsou systematicky nižší platy. Setkávají-li se však obě pohlaví na stejných, zejména manažerských pozicích, je tato nerovnost stále příznakem diskriminace.

Zlepšení, ke kterým docházelo zejména od 60. let, se promítla i do právního systému. Vedle zmíněného znásilnění v manželství ženy méně často trpí hrubé a vykořisťující chování, od mužů v některých pozicích částečně žádané v zaměstnání, protože to již „za dveřmi ložnice“ déle netrpí ani právo. ,,Výsledkem je, že mnoho mužů, kteří byli nežádoucími manželi chovajícími se špatně za zavřenými dveřmi, je teď svobodných a předvádí své špatné chování na Youtube.“ (Coontz 2012: 2) Věc má samozřejmě dvě strany mince, kupříkladu v České republice je dnes poměrně aktuální problematika práv mužů zejména v otázce rovnoprávnosti při výchově dětí, v celkovém obrazu ale mluvíme o zlepšení vzájemných vztahů mezi příslušníky obou pohlaví. Většina mužů je podle Coontz dnes lepších než kdykoliv předtím, klesají statistiky znásilnění, domácího násilí a doprovodných činů, podle amerických dat se zdvojnásobil jejich podíl na domácích pracích a ztrojnásobil podíl na péči o děti. K tomu je třeba doplnit předpoklad, že je-li společnost vyvinutá ve smyslu odstranění sociálních a ekonomických nerovností, jsou sekundárně umenšovány základní lidské „pudy“, k nimž patří i společností často vyžadovaná mužská agresivita, a členové společnosti se mohou více soustředit na kultivaci vzájemných vztahů. Taková představa je dědictvím osvícenského myšlení a nalezla své místo v určité podobě například ve vizích Herberta Spencera či Karla Marxe. Nazvěme to růstem civilizace, pro kterou je integrální emancipace jednotlivých skupin a v jejímž protikladu stojí marginalizace širokých sociálních vrstev a růst chudoby, včetně té relativní.

,,Masculine mystique“

Pro odlehčení lze zmínit poznámku autorky, že muži, kteří nenechávají péči o domácnost na svých ženách, se těší lepšímu sexuálnímu životu. Sociální procesy však zároveň mívají své nezamýšlené důsledky, proto Coontz dodává, že nově u mužů dochází ke vzniku stejných překážek, které dřív tvořily bariéru emancipace žen: přílišná investice do genderové identity namísto do jejich individuální osobnosti. Ačkoliv se nejedná o takové překážky jako v případě těch, které se týkaly žen před 50 lety, muži se dostávají do „pasti“ svého genderu. Jako by feminine mystique Betty Friedan nyní nacházela tvář v opačně překlopené masculine mystique. Zdá se, že emancipaci ženy bude muset následovat i emancipace muže v tradičním slova smyslu. Překážkou jsou přitom právě relikty „starého“ myšlení (objevující se i v českém prostředí a patrně ještě hojněji než v americkém) a tradičně ženská povolání tak mužům zůstávají uzavřená nebo dokonce uzavřenější. Lze usuzovat, že dojde-li k opuštění logiky predestinace genderem v sociálních a ekonomických otázkách, bude probourán i „skleněný strop“ bránící mobilitnímu vzestupu u žen, ale i u mužů, kteří například opustí zaměstnání z důvodu péče o dítě. Spolu se sociální změnou směrem k přirozenějším poměrům na trhu práce potom přichází vyrovnanější vztahy mezi lidmi, jak dokládá Coontz. Politika genderu není politikou polarizace pohlaví, ale ve svých důsledcích i politikou svobodné společnosti bez systémových omezení.

Genderovou segregaci v jednotlivých povoláních na americkém trhu práce mezi lety 1980 a 2010 vyjadřuje první obrázek tohoto článku, bohužel však nezachycuje postupný vývoj a tendence, spojení dvou konečných čísel je tak třeba brát s rezervou. Druhý obrázek zachycuje statistiky platových nerovností žen a mužů v určitých věkových skupinách a podle vzdělání ve Spojených státech.

Platí to i u nás?

Závěry tohoto článku bychom mohli vztáhnout i k realitě českých poměrů. Můžeme pochopitelně sáhnout po souhrnných údajích ČSÚ. V nich se dočteme, že v současné době převažuje množství vzdělaných žen nad množstvím vzdělaných mužů (ženy a muži do 34 let), ženy jsou častěji nezaměstnané, ve veřejném životě a rozhodování je potom podíl mužů zásadní měrou vyšší (vše podle dat z roku 2010). Postavení žen ve společnosti se na základě aktuálních dat zabývají Adéla Kotrbatá a David Daneš v článku Házíme pracujícím matkám klacky pod nohy? V mezinárodním srovnání Češi pohořeli. A docházejí k podobným závěrům: ,,Ve srovnání s ostatními státy EU je v ČR pátý největší rozdíl průměrných příjmů mezi muži a ženami. V listopadu roku 2011 činil v ČR rozdíl GPG podle Eurostatu 26,49 %, (gender pay gap – procentuálně vyjádřený rozdíl mezi platy mužů a žen) přičemž evropský průměr je 23,68 %, minimum dokonce pod 5 %.“ (Kotrbatá;Daneš 2012)

Dostaneme-li se ke kvótám zmíněným v úvodu článku, pochopitelně narážíme na nejrůznější otázky: Nejsou kvóty v soukromých firmách přílišným zásahem do svobody? Jaké další kroky můžeme činit, aby se stav zlepšil? Nebude to znamenat nahrazení schopných mužů neschopnými ženami? To jsou zajisté legitimní otázky. V otázce první není odpověď tak snadná a míří podobným směrem, jako diskuse o progresivním zdanění. Velké firmy jsou umožněny společností, ve které fungují. Ta jim ,,dodává“ pracovníky, určuje legislativní mantinely, zajišťuje prostředí pro jejich aktivity. Vyšší podíl žen v manažerských pozicích oproti dnešnímu stavu tak můžeme chápat jako projev vděčnosti organizací a přijetí společenské zodpovědnosti. V druhé otázce poměrně výstižně odpovídá Honzejk, podle kterého je třeba mít ,,rozumně nastavené mateřské, přístupné jesle a školky a funkční částečné úvazky“ (Honzejk 2012). Začít bychom také měli u kandidátek politických stran, zde se však pouštíme do roviny spekulací, zdali zde existují neproniknutelné a – protože založené na klientelismu,  tak často v jistých ohledech zhoubné – ,,pánské kluby“ a zdali vstup žen do politiky přinese své ovoce, nicméně otevírá to možnost, že budou přístupné i další legislativní či exekutivní pozice. TO by v každém případě mohlo znamenat ozdravení dnešních parlamentních stran a zklidnění české politiky, protože do ,,mužských spolků“ dnes pravděpodobně vstoupí žena spíše taková, která se snáze přizpůsobí daným pravidlům hry. Odpověď na třetí otázku je potom snadná: máme-li více vzdělaných žen než mužů – a zde neobstojí šovinistická poznámka o kvalitě vzdělání, ani řídících schopnostech daných pohlaví – máme i dostatečnou rekrutaci kvalitních manažerek. Ostatně firmy, v nichž je ženský element ve vedení přítomný, houfně nebankrotují (český Google, Vodafone aj.).

Záměrem tohoto článku není jednostranná obhajoba kvót, ale především poukaz na skutečnou situaci genderových nerovností. Bez této znalosti se neobejde diskuse, která je v tomto směru bezesporu potřebná. Zavírat oči není možné navždy.

Zdroje: