Není konečně na čase vyhlásit konec konce dějin? Na to se s omluvou Fukuyamovi ptá Leann Davis Alspaugh ve článku The End of the End of History? v časopise virginské univerzity UVA Today. V něm referuje o loňském vydání interdisciplinárního časopisu The Hedgehog Review (University of Virginia, Institute for Advanced Studies in Culture), ve kterém vyšlo šest esejů na téma konce konce dějin. Čím se jejich autoři zabývali?
V eseji Liberal Democracy and the Unraveling of the Enlightenment Project se sociolog James Davison Hunter ptá, jakým způsobem vysvětlujeme politický moment, který charakterizuje hluboké stranické rozdělení, znehodnocený veřejný diskurs a stále více dysfunkční vládnutí. Tvrdí, že zatímco čelíme rychlým řešením samozvaných pragmatiků, ocitáme se v neřešitelném problému: „Kulturní logika osvícenského projektu ztratila svoji důvěryhodnost a liberální – skutečně liberální – režim, který tato logika inspirovala, kolabuje. … Zatímco se procedurální republika může zabývat určitými záležitostmi moci, nemůže se zabývat záležitostmi identity a kolektivního smyslu. Nemůže sdělit působivý příběh, který tmelí komunitu ke společnému smyslu. Kulturní logika, která pojišťuje liberalismus, existuje jen ve fragmentech a není pravděpodobné, že by se tyto fragmenty znovu nějakým soudružným způsobem sjednotily.“
Politický filozof Patrick J. Deneen zase v eseji The Tragedy of Liberalism tvrdí, že liberalismus neselhává proto, že nestačí, ale proto, že je pravdivý sám k sobě. Lidé se zaměřují na konflikty mezi konzervativci (klasičtí liberálové) a liberály (progresivní liberálové), ale jen málokdo pozoruje, že může být v nesnázích celá širší tradice: „Rozvětvení zakrývá hlubší dohodu, která vedla k vypracování hlubší logiky liberalismu, což nás ironicky přivádí do krize v samotném liberalismu, která se zdá být náhlá a nevysvětlitelná,“ píše Deneen.
Text Not Melting into Air politologa Johna M. Owena se zaměřuje na liberální internacionalismus, tedy globální rozšíření liberalismu. Ačkoliv jsme to nečekali, staré pevné partikularismy nyní v 21. století netají a posvátné se vrací se svojí odvetou. Obnova obojího vyzývá mezinárodní liberální pořádek podobnou razancí, jako to dělaly hrozby fašismu a komunismu. Jsme svědky rozšiřování toho, co Owen nazývá „třetím stupněm liberálního internacionalismu“, odporu oživlého nacionalismu, různých populistických hnutí a nelibosti k univerzalistické kultuře, která je mnohými vnímaná jako elitistická.
Historik Wilfred M. McClay po čtenářích svého eseje Why Nations Matter chce, aby si představili, že neexistují žádné země. Není pak snadné si představit, co by je mohlo nahradit ve smyslu místa našich politických identit, loajality a komunit paměti. Zatím jsme nenalezli adekvátní náhradu za národní stát, který navzdory známým problémům stále poskytuje výhody podpory myšlenky občanství a občanské participace. McClay tvrdí, že „bez konkrétního systému práva a vlády, který mají občané možnost uvažovat a schvalovat, v rámci kterého jsou odpovědní jeden druhému, a jehož prostřednictvím jim mohou být jejich vlády formálně a funkčně zodpovědné, se ‚občanství‘ stává prázdným slovem, zaměnitelným se ‚spotřebitelem‘, ‚subjektem nebo ‚personálem‘„.
Dále kulturní historik Jackson Lears v textu Technocratic Vistas: The Long Con of Neoliberalism přichází s myšlenkou, že mnoho obránců demokracie si neuvědomuje, že již nadále nebrání liberalismus ani demokracii; formy elitní vlády, které vyvolávají lidový hněv, jsou pouze losem liberální demokracie. Zatímco chceme bránit demokracii, nevšimli jsme si, že slovo ‚demokracie‘ bylo kooptováno technokraty. „Kdysi živý diskurs liberální demokracie byl vydlabán a transformován do jazyka manažerské techniky – technokratického žargonu používaného k legitimizaci rozšíření volně plynoucího kapitálu,“ podotýká Lears.
V textu What Is to Be Done? politologa Williama A. Galstona přichází na přetřes náročná povaha dnešní doby. Odolnost demokracií jim propůjčuje jedinečnou schopnost sebenápravy a všechny národy tak musí najít funkční rovnováhu mezi minulostí, přítomností a budoucností. Nicméně investici do budoucnosti je těžké v demokratické politice prodat, protože krátkodobé zisky mají obvykle výhodu oproti odložené spotřebě ve jménu budoucího zlepšení.
—
Všechny tyto texty mají jeden společný rys: na jejich základě můžeme úspěšně pochybovat o vizi světa, kterou ve své knize Konec dějin a poslední člověk představil Francis Fukuyama v roce 1992. Demokracie a tržní ekonomika se začátkem devadesátých let staly dominantními ideologiemi, které měly představovat konečné formy světového pořádku. Dnes je však patrné, že tato vize stále více bere za své. A není to jen pravicový populismus a návrat posvátného do hry, s neustálým růstem nerovností se o slovo znovu hlásí Marxem inspirované politiky.
Přestože se tedy zdá, že současná forma vládnutí přestává stačit, protože prokazatelně produkuje podmínky pro vzestup toho, co mělo prý dávno přestat existovat, nelze Fukuyamovy teze bezezbytku odmítnout. Z tohoto důvodu se jimi budeme brzy zabývat podrobněji v dalším článku.
