Nezdá se vám to, bohatí skutečně hromadí ekonomický růst Zdroj ilustrace: biznews.com

Nezdá se vám to, bohatí skutečně hromadí ekonomický růst

V časopise Vox vyšel článek věnovaný distribuci ekonomického růstu ve Spojených státech. Jeho autor v něm podporuje častou námitku, že v posledních dekádách, počínaje rokem 1973, došlo k zásadnímu rozpojení mezi příjmy pracovníků a produktivitou celé ekonomiky. Ptáte-li se, kdo sklízí plody tohoto růstu, ekonom Emmanuel Saez spolu se svými spolupracovníky Thomasem Pikettym a Gabrielem Zucmanem odpovídají, že dochází k hromadění na samé špičce ekonomického žebříčku, jinými slovy zejména setinou těch nejbohatších.

Economic Policy Institute

Economic Policy Institute

Graf levicového Economic Policy Institute ukazuje, že poválečná doba přinesla značný ekonomický růst, doprovázený růstem mediánové hodinové mzdy pracujících. V roce 1973 se však něco změnilo. Ekonomika jako celek dále rostla, průměrný plat pracujícího však ne. Jak ukazuje Saez, prudce však vzrostl podíl na příjmech u horního procenta, resp. 0,1 procenta a zejména u 0,01 procenta a čísla zamířila ke stavu před velkou hospodářskou krizí na konci 20. let 20. století. To ostatně zobrazuje i následující graf.

Emmanuel Saez / Thomas Piketty 2014

Emmanuel Saez / Thomas Piketty 2014

K tomuto grafu přidejme novou studii Distributional National Accounts: Methods and Estimates for the United States tří zmíněných ekonomů, v níž blíže zkoumají distribuci ekonomického růstu ve Spojených státech. Dochází k tomu, že zisky v posledních dekádách plynuly nikoliv ke střední třídě, ale zejména k „hrstce“ superbohatých.

Výsledky studie ukazují, že častá konzervativní námitka o vydatném růstu ekonomických zisků střední třídou není tak úplně pravdivá, a že to nejsou bohatí, kdo hromadí tyto zisky. Saez, Piketty a Zucman zde doplnili chybějící data a ukazují, že střední třída se mohla těšit jen nízkému růstu a distribuce bohatství je rozložena nerovnoměrně. S dřívějšími výsledky totiž někteří ekonomové nesouhlasili (např. Cornell’s Richard Burkhauser či Scott Winship).

Podle nich první dva výše uvedené grafy neukazují, jak významně se zlepšily podmínky chudých a středních vrstev. Navíc nezahrnují daně či dávkové programy, jako jsou potravinové lístky nebo Medicaid, které pomáhají více těmto nižším a středním vrstvám než vrstvám horním. S inflací se vyrovnávají prostřednictvím indexu spotřebitelských cen (CPI: Consumer Price Index), který podle nich přeceňuje inflaci a hodil by se tedy jiný, jako jsou výdaje na osobní spotřebu (PCE: Personal Consumption Expenditures). Kritizují také zdroje dat (konkrétně data od Internal Revenue Service), které nezahrnují nedaňové benefity, jenž lidé získávají od svých zaměstnavatelů, typicky zdravotní pojištění nebo příspěvek na důchod. Podle konzervativců tudíž situace není tak špatná, jak by se mohlo zdát, vždyť životní standard střední třídy od 70. let do dneška značně vzrostl.

V novém výzkumu se však Saez, Piketty a Zucman zaměřili na to, kam plynul veškerý příjem ve Spojených státech od roku 1913, aby zjistili, kolik každá z příjmových skupin získávala z růstu příjmů relativně k celkové ekonomice. Tím zároveň odpovídají na předchozí konzervativní kritiky. Používají data o příjmech jako základ, ale zahrnují cenu zaměstnavatelem poskytnuté zdravotní péče, důchodů a dalších benefitů. Přidávají také dopad všech daní a vládních programů, jako jsou potravinové lístky a Medicaid. Měří změny v příjmech mezi dospělými namísto mezi domácnostmi nebo daňovými jednotkami, což znamená, že na velikosti rodiny nezáleží. A místo CPI používají metriku pomalejšího růstu inflace.

Piketty/Saez/Zucman 2017

Piketty/Saez/Zucman 2017

Graf výše zobrazuje, nakolik v průměru rostly příjmy každé skupiny mezi lety 1980 a 2014, uvádí navíc příjmy před zdaněním a po zdanění. Co to znamená?

Lidem s mediánovým nebo nižším příjmem rostly ve sledovaném období každý rok příjmy o jedno procento nebo méně. Je to lepší než nic, ale není to skvělé. Zároveň zatímco nejchudší domácnosti využívaly vládní podpory, programy jako potravinové lístky nebo daňový zápočet nepostihly mezi 20 až 25 procenty lidí, kterým měly pomoci.

A bohatí? Ti se měli. Horní procento a zvláště pak horní desetina procenta, horní setina procenta a nejvíce horní tisícina procenta (tato čítala v roce 2014 2344 dospělých lidí) zaznamenala po roce 1980 opravdu rychlý, dramatický růst svých příjmů. Velký vzrůst nerovnosti na základě tohoto výzkumu není zapříčiněn horními 20 procenty, mezi které patří bohatí, vzdělaní profesionálové s hezkými domy na předměstí. Jejich příjmy rostly zhruba po 1,5 procentu každý rok. To není špatné, ale není to o mnoho lepší než v případě střední třídy. Nerovnost vytvářelo až horní procento, tj. dospělí s průměrnými příjmy 1,31 milionu dolarů ročně, a výš, kde roční příjem rostl o 3, 4, 5 a dokonce 6 procent.

Je tedy zřejmé, že poválečná ekonomika fungovala jiným způsobem. Piketty, Saez a Zucman pro demonstraci této skutečnosti vytvořili stejný graf pro dvě 34-letá období od roku 1946 do dneška. Porovnání grafů za období 1946-1980 a 1980-2014 vypadá následujícím způsobem:

1946-1980 vs. 1980-2014

1946-1980 vs. 1980-2014

V prvním období zaznamenávali ti nejchudší nebývalý růst svých příjmů. Na grafu je vidět, že rozložení růstu u jednotlivých skupin, jaké je možné sledovat ve druhém období, tj. k dnešku, nebylo vždy takové, a fakt, že úzká skupina nejbohatších bohatne nejvíce ze všech, není žádným ekonomickým zákonem nebo přirozeností ekonomiky. Červený hrot, který můžeme vidět na grafu, neexistoval. Příjmy bohatých rostly sice i tak více, než rostou dnešní příjmy americké střední třídy, rozložení však neklesalo ani nestoupalo k takovým extrémům.

Co stojí za touto změnou je prozatím předmětem teorií. Saez, Piketty a harvardská ekonomka Stefanie Stantcheva například tvrdí, že příčinou je někdejší mezní daňová sazba, která stoupala až k 91 procentům v 50. letech, což bohaté odrazovalo od velmi vysokých platů. Zejména jim bránila vyjednávat se svými zaměstnavateli, aby předvedli peníze od akcionářů nebo zaměstnanců s nižším postavením do jejich odměn.

Horní hranice dnešní daňové sazby je v USA 39,6 procent, takže chce-li společnost zaplatit namísto 5 milionů dolarů svému CEO 6 milionů, ten si ponechá 604 tisíc dolarů z tohoto nárůstu. V roce 1955 by však získal pouze 90 tisíc dolarů. Vedoucí pracovníci tak v minulosti neměli natolik silné důvody, aby se snažili získat více, což drželo nerovnost na uzdě.

Hlavním efektem bylo podle Saeze, Pikettyho a Stantchevy odradit od vyjednávání o mzdách, vysokopříjmové vrstvy tudíž nebyly tolik agresivní při boji za zvednutí příjmů. Zároveň si nemyslí, že by vysoké daňové sazby zabránily těmto vrstvám v užitečné ekonomické aktivitě, nebo by poškodily ekonomický růst.

Konzervativní a libertariánští ekonomové přirozeně nesouhlasí a tvrdí, že vysoké daňové sazby nesly velké ekonomické náklady. Nejbohatší Američané v 50. letech platili jen o něco málo více než ti dnešní, 42 procent ku dnešním 36, 4 procentům. Protože existovala nižší nerovnost, jen minimum lidí bylo tak bohatých, aby platili nejvyšší sazby, a existovalo více odpočtů a mezer v daňových odvodech, což limitovalo daňové výnosy, které mohly podpořit sociální programy.

Co je však nyní jasné, že Saez, Piketty a Zucman svým výzkumem potvrdili, že se něco v 70. a 80. letech změnilo a ekonomika se stala méně odměňující pro střední třídu a chudé a více odměňující pro bohaté.

Článek je volným překladem původního textu ‚You’re not imagining it: the rich really are hoarding economic growth‘, který vyšel v časopise Vox 8. srpna 2017.

Zdroj úodní ilustrace: biznews.com. Zdroj grafů: vox.com.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *