Za celou redakci Vám za vše děkuji, pane prezidente.
Pokračovat ve čtení „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“
Pár vybraných titulů z poslední doby
Vydavatelství SAGE nám pravidelně zasílá informace o zajímavých publikacích a některé z nich bych vám nyní rád představil. Jedná se o jak o shrnující práce, tak o práce původních autorů. Zároveň tento přehled zmiňuje pár titulů nakladatelství SLON a Rybka Publishers.
Contemporary Social and Sociological Theory (odkaz)
Ačkoliv se Allan Kenneth, americký sociolog, vydává v druhé edici své knihy Contemporary Social and Sociological na cestu po teorií poplatných 21. století, do jeho hledáčku se na více než 450 stranách dostávají zejména přední teoretici století minulého (P. Blau, J. Saltzman, C. G. Homans, J. Baudrillard, M. Foucault, T. Parsons, H. Blumer, H. Garfinkel, D. E. Smith, P. Bourdieu, A. Giddens, I. Wallerstein, J. Butler, E. Goffman, W. J. Wilson, M. Castells, J. Habermas, C. West). Kniha je doplněna o příklady z běžného života, zahrnuje teorie genderu, rasy či sexuality. Jedná se o druhou edici doplněnou o pár kapitol, zejména o pojednání konceptu modernity, na kterou je nahlíženo především skrze myšlenky Talcotta Parsonse a Frankfurtské školy. Své místo má však například i společnost sítí Manuela Castellse. Kniha je určena zejména studentům sociální teorie.
Loïc Wacquant: teorie a dílo Pierra Bourdieu
Zachytit odkaz díla Pierra Bourdieua není práce na týden či na měsíc. Bourdieu dnes patří mezi klasická jména moderní sociologie a jeho dílo jako takové stále ještě čeká na další výzkumníky, aby bylo dále objevováno, interpretováno a uchopeno směrem k probíhajícím společenským změnám. Jeho důležitou charakteristikou je totiž nadčasovost, aniž bychom tímto tvrzením chtěli zabřednout do oblíbených klišé a nekritické chvály. I z těchto důvodů je pro naši redakci nesmírně obtížné přinést doopravdy komplexní obraz Bourdieuho celoživotní práce. Čeho se však můžeme chopit, je pojednání Bourdieuho žáka a blízkého spolupracovníka, francouzského sociologa Loïca Wacquanta, s jehož jménem se pravděpodobně setkal každý, kdo se někdy pokoušel proniknout hlouběji do Bourdieuho teorií. V roce 1992 rovněž vyšla jejich společná kniha An Invitation to Reflexive Sociology. O deset let později, v roce 2002, kdy Bourdieu umírá, Wacquant píše shrnující text Pierre Bourideu, v němž se přehlednou formou snaží vysvětlit klíčové koncepty svého učitele a zachytit vývoj jeho myšlení. Neopomíná přitom ani bohaté spektrum přítomných myšlenkových vlivů.
Pokračovat ve čtení „Loïc Wacquant: teorie a dílo Pierra Bourdieu“
Skryté struktury Wikipedie. Pohled politické ekonomie komunikace na produkční prostředí největší internetové encyklopedie
V kontextu úvah o uživatelsky generovaném obsahu a mizející hranici mezi podavatelem a příjemcem v prostředí nových médií zaujímají jedno z předních míst analýzy internetové encyklopedie Wikipedia. V této práci nejprve nabízím možný způsob, jak uspořádat studie věnující se Wikipedii, který částečně vychází ze základních témat mediálních studií, jak je vymezuje Denis McQuail [1] (2009:18–19). Následně se budu podrobněji zabývat studií Sabine Niedererové a José van Dijckové Wisdom of the Crowd or Technicity of Content? Wikipedia as a Sociotechnical System (2010), která se zaměřuje na oblast vnitřní organizace Wikipedie a přináší poněkud přehlížený pohled politické ekonomie komunikace na tvorbu wikipedistických obsahů. Autorky se snaží poukázat na skutečnost, že úspěch Wikipedie do značné míry souvisí také s jejími technickými parametry, s architekturou jejího prostředí. Relativizují tak koncepty jako kolektivní inteligence nebo uživatelská participace a staví se proti idealizaci představy webu 2.0. V závěru této práce se soustředím na kritické zhodnocení přístupu Niedererové a van Dijckové a význam jejich studie pro teorii nových médií.
Pokračovat ve čtení „Skryté struktury Wikipedie. Pohled politické ekonomie komunikace na produkční prostředí největší internetové encyklopedie“
Lid versus vzdělání aneb donuťme neužitečné k užitečnosti
Právě v těchto dnech na většině tuzemských veřejných vysokých škol probíhá Týden neklidu, tedy akce studentských iniciativ a spolků. Z určitého pohledu jde na události posledních dnů nahlížet rovněž jako na kvas nejrůznějších idejí, pokus o to otevřít celospolečenskou debatu nad důležitým tématem vzdělávání, vědy a vzdělanosti. Na následujících řádcích rozvedu problematiku současných neshod mezi akademickou obcí a „lidem“, chceme-li veřejností, a nabídnu zajímavé propojení s myšlenkami tří lektorů, jejichž přednášky jsem navštívil v úterý 28. 2. v rámci tzv. Noci univerzit na půdě Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jedná se totiž o naprosto zásadní diskusi ve státě, jenž se jako součást euroatlantické západní civilizace hlásí k politice vzdělanosti či k ideálu „informační společnosti“ a jejíž představitelé po mnoho let rádi hlásají, že nechceme být montovnou Evropy a právě naopak vyvážet naše vědění. Tento text se zabývá vnitřními rozpory dnešní společnosti a implicitně tak odmítá myšlenku o konci dějin.
Pokračovat ve čtení „Lid versus vzdělání aneb donuťme neužitečné k užitečnosti“
Plan B oslovuje britskou společnost: bojem s předsudky vůči mladým a bezprizorním
Začínal s kytarou v ruce a pozornost vzbuzoval svým neošizeným zpracováním sociálních témat a kritikou společnosti. Dnes o něm mluvíme jako o mainstreamovém umělci patřícím mezi nejexponovanější britské mladé herce. Plan B. Před pár dny poskytl rozhovor pro RWD Mag, ve kterém potvrdil, že se vrací k hudební tvorbě, což naznačila jeho nová nahrávka ill Manors z minulého měsíce. Ta vychází 25. března jako singl a je předzvěstí širšího stejnojmenného projektu: 4. května se do britských kin dostane film, o deset dní později pak album. Chce jimi dokázat změnit myšlení mladé generace a rozpoutat celospolečenskou debatu nad situací, v níž se nalézá.
Jak Plan B, vlastním jménem Ben Drew, uvádí ve včerejším rozhovoru pro BBC 1Xtra, ill Manors, volně přeloženo jako „nezdravé panství“, má nastavit zrcadlo dnešní společnosti, v níž mnoho lidí ze středních vrstev vyrůstá do bezohledného světa, kterému dost dobře nerozumí a ve kterém často nedokáží uspět. Následkem toho vznikají generace bezprizorních mladých lidí naštvaných na systém. Z nich se potom, jak loni v létě podotkl polský sociolog Zygmunt Bauman, rekrutují vrstvy těch, kteří ve věku ideologie konzumerismu nemohou splnit základní společenskou „povinnost“, kterou je nakupování. I proto se cíli loňských útoků, zejména v Londýně, staly obchody a supermarkety, jež byly rabovány (o těchto nepokojích jsem psal už v létě na jiném serveru). Poselstvím Benova projektu však není jen kritika, ale snaha o to změnit způsoby myšlení mladých lidí. Následující videoklip, který vznikal i ze skutečných nahrávek loňských bojů „demonstrantů“ s britskou policií, tak není oslavou násilí a boje proti systému, jak si mnozí fanoušci a mediální konzumenti mohou myslet. Plan B tím nevědomky naráží na skutečnost, že dnešní posluchač/divák vnímá jakékoliv umění povrchně, konzumuje formy bez šance, že by na něj obsah dokázal zapůsobit. To je ovšem součást širšího společenského procesu spojeného s teoriemi postmoderní společnosti (blíže se recepci uměleckého díla věnuje např. americký teoretik Frederic Jameson).
Naopak, jak Plan B vysvětluje na svém webu: ,,Tento svět, a tato země zvlášť, je plný protikladů. Já je pouze zdůrazňuji, nic neomlouvám.“ Mluví o tom, že rabování a násilnosti, ke kterým došlo po celé zemi, byly jen oportunismem; chce opět oživit diskusi prostřednictvím satiry. Společnost by podle něj měla přijmout odpovědnost za výtržnosti a násilí, protože otázkou není, proč k nim došlo a jak jim napříště zabránit, nýbrž proč je ve Velké Británii tolik mladých lidí a dětí bez budoucnosti. Jeho odpovědí na tuto otázku jsou předsudky: sám Plan B pochází z londýnského sídliště, na kterých mladí lidé vyrůstají v apatii vůči společnosti, o kterou se nestarají, protože ona nejeví zájem o ně, naopak jim přisuzuje negativní nálepku (Plan B jako příklad uvádí pejorativní výraz „chav“ používaný dokonce novinami pro označení mladých lidí z chudších společenských vrstev). ,,Pokud se narodíte do rodiny, která má dost peněz k tomu, aby vám dopřála řádné vzdělání, jste privilegovaný. Nejste lepší než kdokoli jiný, jen máte štěstí. Některé vrstvy ve střední Anglii – ne všechny, jen ty ignorantní – potřebují probudit a uvědomit si, že… a přestat zesměšňovat chudé a ty, kteří měli méně štěstí. O tom je tahle píseň,“ dodává Plan B. Neříká tím samozřejmě nic, co by sociální věda nevěděla po desetiletí, nicméně sdělení z úst „jednoho z chavs“ může mít za určitých okolností větší sílu než sto analýz společenských nerovností.
Hip hop vzešel ze slabších sociálních vrstev v 80. letech v New Yorku, a přestože je dnes jeho většina spíše zábavnou, bezobsažnou a povrchní zábavou, jako většina hudebních počinů středního proudu, stále je dobrou platformou pro pokládání naléhavých sociálních otázek a nutno říci, že mnoha umělci stále hojně využívanou. Plan B je toho dobrým příkladem – přichází s nosnou myšlenkou a popularizuje nepříjemná témata, o kterých „ctnostná společnost“ nechce hovořit. Samozřejmě, stále existuje letmo naznačená bariéra neproblematizující konzumace místo čtení uměleckého díla, ta je však překonatelná. Třeba právě touto formou vysvětlujícího článku. Příjemný poslech.
Zroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu, autor Simonmet.
Plan B – ill Manors / text písně
Proč dnes potřebujeme teorii více než kdykoliv předtím?
Pro sociologa je dnešní doba, zejména poslední roky související s údajnou ekonomickou krizí, dobou hojnosti. Myšlenky jsou v kvasu více než v posledních dvaceti letech a proces přemýšlení o věcech se zdá být urychlen. Je-li tomu doopravdy tak, může ukázat jen budoucnost, která z nás podle slov Prof. Miloslava Petruska činí pitomce. Ano, v tomto tvrzení je mnoho pravdy, zvláště v časech pozdně moderních, kdy se věci vymanily ze svých ,,přirozených“ definic, které se často ve společnosti, jež sama sebe tituluje jako individualizovaná a demokratizovaná, nedaří zkrotit ke všeobecné spokojenosti. Hádáme se a přestože spojeni s celým světem, světa se stále více bojíme. Evropa, která se ráda vzdala značné části výroby a zvykla si, že nám to jinde vyrobí levně a ve větším množství, se naučila životu v blahobytu a když má přijít vystřízlivění načrtnuté globální oligarchií a abstraktními finančními trhy, neví, kterým směrem obrátit svoji zlobu. Takže to, lidově řečeno, občas schytá i někdo, kdo s problémy souvisí jen okrajově. Je tak třeba rozřezat jednu z největších vymožeností, kterou dala Evropa světu – sociální stát. Posvítit si na sociální dávky. Zbavit se sociálně vyloučených, protože se do obrazu dobré společnosti nehodí. Jedná se o neucelené výroky, přesto ale cítíme, že to všechno spolu nějak souvisí a že se dostáváme do kvalitativně nové situace.
Pokračovat ve čtení „Proč dnes potřebujeme teorii více než kdykoliv předtím?“
Rozkvět -ismů a -istů jako hůl na psa
Co svět světem stojí, jeho součástí je vnitřní konflikt, střet moci a názorů. Do snahy o udržení převahy či reálné nadvlády jedněch nad druhými patří i obchodování se strachem, s nímž souvisí i „naše“ sociologické termíny jako teorie labelingu, morální panika nebo folk devils. Svým způsobem jde o základní stavební kámen a metodu politického boje – rámování situace, tvorbu návrhů řešení, získávání přívrženců atp. Očerňování politických nepřátel a pomluvy jsou pradávné techniky objevující se v historii lidstva v nejrůznějších podobách – dobré přiblížení problematiky může nabídnout třeba Nerudova povídka Přivedla žebráka na mizinu. Lze tedy mluvit o určitém povahovém rysu člověka jako společenského tvora a pokud bychom chtěli stanovit pracovní hypotézu, mohla by znít takto: Každá doba má své mechanismy očerňování jedné skupiny druhou. Souvisí s podobou aktuálního slovníku, skutečnými či domnělými problémy, velmi často se pak projevuje v podobě jednoho z logických klamů a sice falešného dilema, kdy se jedna strana sporu snaží vyvolat dojem, že existují pouze dvě názorové pozice, jednoduše řečeno: „Buď jsi s námi, nebo proti nám.“
Tyto argumentační berličky používají představitelé dnešní vládní koalice, stejně však jako jejich přímí odpůrci. Pro vládu existuje pouze možnost dokončit reformy, jejichž nutnost nebývá často ničím dalším podpořena, resp. upozaďuje námitky, že existují závažnější problémy ve fungování státu, například v oblasti korupce a (ne)funkčnosti právního systému. Na druhé straně např. odbory mohou tvrdit, že kdo se neúčastní vládních demonstrací, souhlasí bezvýhradně s vládou (buď všechno, nebo nic!). Důsledek dlouhodobého zastávání pozic vybudovaných na takových argumentech má však za následek znemožnění seriózní komunikace a existenci otevřené diskuze, vede se zákopová válka. V současné době se potom ve výrocích politiků, stejně jako ve výrocích diskutérů na internetových fórech a pod články nejrůznějšího charakteru, navíc objevuje pozoruhodný nástroj, jemuž je věnován tento článek především – nástroj mající podobu ve hře s nejrůznějšími -ismy a -isty.
Mým cílem není poukazovat na konkrétní jména či názorové skupiny, pokusím se tak následující odstavce věnovat -ismům a -istům jako proměnným, které mohou nabývat nečetně podob v závislosti na řečníkovi a jeho intencích. Ten zpravidla definuje opoziční skupiny – my a oni, jejichž rozdílnost je nepřekonatelnou bariérou zamlžovanou výroky o -istech a -ismech, kteří se prý šíří společností a získávají podporu, čemuž je samozřejmě nutné zabránit. Důležitým rysem -ismů a -istů je zobecňování a mlhavé definice toho, co vlastně znamenají, podstatný je jen jejich efekt a spojení s různými pocity, které vyvolávají. Problém tedy není ani tak v nějakém jednání, ale v samotném -ismu, který toto vyvolání vyvolává a funguje na podobném principu jako nakažlivá nemoc. Řečníci také někdy vytváří zcela nové -ismy, aby definovali určitý druh jednání nebo příklonu k nějakému názoru, jenž se mu zdá příliš rozšířený a z nějakého důvodu nevyhovující jeho vlastním idejím. Polarizace problému na skupiny my a oni (dobro a zlo) však způsobuje v tomto textu již zmíněnou potíž – eliminuje celou škálu názorů, zamlčuje kontext a přistupuje ke světu příliš zjednodušujícím způsobem. Jedná se přitom o dlouhodobější proces intolerance šířící se českou společností.
Tato intolerance často pramení z nedostatku respektu k jinému. Jak je známo, česká společnost je velmi rovnostářská, ne však ve smyslu rovnosti, volnosti a bratrství. Tak se stává, že je značnou částí společnosti respektována pouze svoboda od, nikoliv svoboda k. Nebudu se nyní pouštět do analýzy složení nejen protivládních demonstrací, nicméně obecně lze tvrdit, že demonstrace jsou mnohými chápány jako nátlakové a nedemokratické akty (různé dopravní blokády sem nepočítejme). Mezi nejčastější poznámky, které se objevují na diskusích i v nejrůznějších příspěvcích, patří lakonické ,,ať jdou radši pracovat“ nebo ,,to se asi mají dobře, když mají čas protestovat“. Jenže v demokratické společnosti do toho zaprvé nikomu nic není, jak kdo nakládá se svým časem, zadruhé se jedná o občanský akt. Ať už budeme chápat občanskou společnost jako arénu konfliktů, nebo jako snahu o dosažení konsensu, mně jako občanovi přísluší hodnotit pouze nebezpečnost důsledků různých společenských akcí, aniž bych přitom vytvářel nesmyslné konspirační konstrukty a spojnice jako vyšinutý norský psychopat. Na tomto místě však vzniká ten nejzásadnější problém, a sice že někteří nedovedou rozlišit dobro, resp. nezlo od zla, resp. nesouhlasí s určitou podobou společnosti a nutně se tak musí objevit konflikt. Stejně jako jsou lidé, kteří by raději pokračování kolonialismu nezápadních zemí, protože ne-rasistická společnost prý plodí problémy, jsou i lidé, pro které je trnem v oku cokoliv, co by třeba zprostředkovaně zpochybňovalo např. tradiční postavení ženy-pečovatelky, jelikož ženy zaměřené na kariéru a ,,alternativní“ formy soužití přeci způsobují rozpad tradiční rodiny. Nevidí však vícerozměrnost těchto problematik – opomíjejí dopady sociální politiky států, sociální exkluzi, nálepkování, nezamýšlené důsledky represivních řešení, paternalismu ad.
V tomto momentě nastupují -ismy a -isté. Dosluhujícímu prezidentovi například nevadí homosexuálové, homosexualita, ale blíže nedefinovaný homosexualismus (jehož strůjci jsou tedy patrně jacísi homosexualisté). V tomto případě se jedná o myšlenkový konstrukt, s nímž souzní podstatná část společnosti, a sice že homosexualita je jakási tolerovaná nemoc, běda však těm, kteří ji buď veřejně chtějí projevovat, nebo nevidět v jejím šíření nebezpečí pro tradiční (z konzervativního hlediska tedy dobré) uspořádání. Není však onen tajemný homosexualismus zaměňován za důsledky rozbití tradičního pojetí muže-živitele, ženy-pečovatelky, tedy soumraku machistické společnosti, s nímž nemá sexuální orientace mizivého procenta lidí nic společného? Další oblíbenou kategorií je pseudohumanismus a jeho strůjci, označovaní neméně groteskním názvem pseudohumanisté. Sem lze – ačkoliv je velice těžké rozeznat, co zrovna má nálepkující namysli, protože těžko soudit, co ono pseudo vlastně znamená – zařadit každého, kdo není paušálním nepřítelem regulací, ochrany přírody a nemyslí si, že menšiny si za své postavení mohou výlučně samy, jinými slovy ty, kteří věří, že sociální pohyb a vztahy mezi sociálními subjekty jsou vždy reciproční. Vcelku to vše lze však z pozice sociologa chápat: česká společnost procházela v posledních padesáti letech alternativním vývojem a na rozdíl od západních demokracií má stále v otázkách tolerance odlišných názorů deficit. Hnutí šedesátých let, která na západě přispěla k dnešnímu nazírání světa a vytvořila určité předpoklady myšlení pro další generace, východní blok v takové míře nezasáhla a dvacet let, kdy je třeba svobodu chápat v celé její úplnosti – jak bylo zmíněno, jako svobodu od a svobodu k -, je příliš krátká doba. Zvláště v dobách krize, ať už je skutečná či jen záležitostí nezodpovědnosti nenažraných a nikým nevolených ,,trhů“, se lidé cítí ohroženi a měnícímu se světu v úplnosti nerozumí a postrádají v něm jistotu, jinakost je vnímána jako nebezpečí a ohrožení, přestože nikdo zpravidla není schopen definovat, čím konkrétně pseudohumanisté a homosexualisté kohokoliv omezují. Přitom je to zpravidla právě naopak – pod vlajkou ,,politické nekorektnosti“, nejprázdnější floskule dneška, je zasahováno do samotných základních lidských práv, je zpochybňována podstata občanství jako proaktivní společenské činnosti, lidé jsou cejchováni jako aktivisté.
Mnoho zajímavých poznatků by poskytl výzkum, který by rozkryl, co čeští občané považují za příčiny vyspělosti a blahobytu západního světa, tedy jaké ,,vynálezy“ v oblasti sociálního uspořádání a politiky považují za stavební kameny dnešní Evropy. Raymond Williams, přední osobnost britských kulturálních studií, pracuje s jedním ze svých stěžejních konceptů nazvaným ,,structure of feeling“ (struktura pocitů). Tyto struktury pocitů jsou produkovány každou generací a pokud jsou některé skupiny silnější, jsou tyto ,,pocity“ rozšířeny na celou kulturu. Jde o určitou inkorporaci probíhající sociální zkušenosti, která ještě nemůže být chápána jako sociální a jako taková být institucionalizována. Sem může patřit pocit, že všechny -ismy a -isté znamenají nebezpečí, a společenská nálada, která považuje vývoj posledních desetiletí za scestný a která se projevuje odporem k výsostně postmoderním výdobytkům – starosti o životní prostředí, soužití kultur a názorů, nedůvěře k moderní racionalitě a pokroku a europocentrismu -, protože ty přeci vedou k neudržitelnému stavu, s nímž se Evropa nyní potýká. Jsou přitom ale zamlčeny další souvislosti – stárnoucí, vymírající Evropa, která svoji výrobu přesunula na východ, outsourcing práce, blahobyt, zbožnění konzumního způsobu života, globální kapitalismus, kterému na lokálních problémech nezáleží, systém, jehož podstatou jsou rostoucí čísla, nikoliv člověk. Uspořádat však rasový pochod nebo brojit prosti -ismům a -istům je jednodušší, protože se dá řešit nenáročnou politikou výkřiků a vyvolávání nenávisti, v důsledku pak represivně, třebaže středověkými nástroji. Možnost jakékoliv diskuse je tím zároveň zmařena, existuje jen my a oni, buď a nebo. ,,Ctihodní“ občané berou do ruky pomyslnou hůl, psa však davu předhazuje ten, kdo má zrovna moc a motiv. Tím motivem může být třeba snaha zastínit, že neví, jak ven z opravdových problémů naší společnosti.
Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu, autor roijaune.
Role jazyka v konstrukci genderových identit a symbolické násilí Pierra Bourdieu
Práce se zabývá rolí jazyka v konstrukci genderových identit a nerovností ve společnosti. Za základní východisko si bere sociálně konstruktivistickou teorii Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna, na které se snaží ukázat, jaké základní výhody a nedostatky přenáší tento přístup na teorii genderových nerovností. Tuto problematiku hlouběji rozpracovává na pojmu symbolického násilí Pierra Bourdieu. Práce chce pomocí uvedených konstruktivistických teorií a za přispění symbolického interakcionismu zachytit, v čem spočívá hlavní problém vymezení úlohy jazyka v reprodukci nerovností a tedy i potíže se zavedením změn, které by mohly odhalený stav nerovnosti změnit.
Zdá se, že nerovnosti mezi pohlavími jsou obtížněji uchopitelné, než nerovnosti jiné, méně obvyklé a více viditelné, jako jsou nerovnosti rasové, náboženské a snad i ekonomické. Je s nimi totiž ta potíž, že se nám zdají odvěké a přirozené a zároveň jakákoli snaha o jejich zachycení vede k nutnému zkreslení. Společnost je přirozenně rozdělena na dvě poloviny podle pohlaví, protože to je přeci základ celého rozdělení společenských rolí. Vždyť toto rozdělení stojí za samotnou schopností společnosti, potažmo civilizace, se reprodukovat. I toto banální přesvědčení o uspořádání světa je (pouze?) společenský konstrukt, jev za kterým v jeho prvopočátku stojí člověk.
Pokud redukujeme nerovnost mezi muži a ženami na nespravedlivé oceňování práce, diskriminaci na pracovních pozicích či domácí násilí, ukazujeme jen několik špiček jednoho ledovce. Nejinak je tomu s problémy, kterými se zabývá genderová lingvistika. Při pročítání studií, které se zabývají genderovými aspekty jazyka, narazíme na nespočet článků, které se zabývají neadekvátním zachycením či nezachycením rodové reality v jazyce. V českém jazyce jde zejména o problém generického maskulina, přechylování a shody podmětu s přísudkem, pragmatika a stylistika k tomu ještě přidávájí, jak se mluví o ženách (zdrobněliny, familiérnost) či se ženami (analýzy ženských časopisů). Z laického pohledu jde o žabomyší válku, protože v článcích mnohdy chybí zdůvodnění toho, proč je vůbec důležité, abychom mluvili o lékařkách či prezidentkách. Problém generického maskulina je však pouze vnějším příznakem hlubšího, obtížněji uchopitelného fenoménu, který Pierre Bourdieu nazval symobolickým násilím.
Ve své práci chci poukázat na hlubší problém smyslu boje za rodovou rovnoprávnost v jazyce, který mě během pročítání genderově lingvistických článků zarazil. Je mi jasné, že v žádném případě nemohu vyřešit otázku, zda je pro ženy nevýhodnější, když jsou v textu zahrnovány mezi muže používáním generického maskulina (a jsou tedy neviditené), nebo zda je více ponižuje, když povolání s ženskou koncovkou ztrácí společenskou prestiž (kuchařka, učitelka). Zda je, jak tvrdí Pavel Eisner, čeština k ženám přívětivý jazyk, protože disponuje celou sadou koncovek určených jen pro ně, nebo naopak právě tato jeho vlastnost dovoluje udržovat ženy v podřízeném postavení vůči mužům. Ve své práci vycházím od samotného pojmu gender, který je pro mě fenoménem zajména jazykovým a chci se zaobírat komplikacemi, které z toho plynou.
Gender jako sociální konstrukt
Pojem gender je ze své podstaty pojmem sociálně konstruktivistickým. Gender označuje sociálně konstruovanou rodovou skutečnost, tedy kulturně a společensky dané rozdíly mezi muži a ženami. Tato vlastnost je pro pochopení problému spojených s jazykem esenciální. Abych tuto skutečnost dokázala musím hlouběji vysvětlit princip toho, co to znamená sociální konstrukt a jakou roli v něm jazyk hraje. Díky tomu budu moci tvrdit, že problém genderové nerovnosti je ve své podstatě problémem jazyka (což ovšem jeho váhu nasnižuje).
Sociální konstruktivismus je sociologická teorie vědění, kterou v 60. letech představili Peter L. Berger a Thomas Luckmann, přičemž předmětem jejich zájmu je vše, co lze ve společnosti za vědění považovat. Nezajímá je tedy podstata reality jako takové, ale to, co člověk za realitu považuje, co člověk o realitě ví. To, co tito autoři považují za základ, je naše vědění o každodenním životě. Chápání této reality je pro nás přirozené a samozřejmé, je základem přirozeného vnímání světa. Každodenní realita se nám jeví jako uspořádaná a objektivní, resp. předem objektivizovaná, je to realita, kterou sdílíme s ostatními. Kromě této reality vymezují autoři ještě množství dalších realit či světů, ve kterých se naše vědomí pohybuje, jako je například náboženství, realita každodenního života je však pro nás nejdůležitější a svým způsobem nejreálnější, nejméně zpochybnitelná. Právě interakce s ostatními, komunikace tváří v tvář, způsobuje, že vnímáme realitu objektivizovaně a ne jako množství čistě subjektivních vesmírů. Sociální konstruktivismus tedy přichází s objevem, že lidé svou činností vytvářejí svět, který je obklopuje (externalizace)a díky jazyku jej vnímají jako objektivní. Tento fakt stručně shrnuje i slavný Thomasův teorém, že pokud pokládáme situaci za reálnou, je reálná i ve svých důsledcích.
Právě zde se poprvé dostává ke slovu jazyk, protože právě on umožňuje intersubjektivitu. Jazyk objektivně odkazuje na subjektivní významy, jazyk je tím, co propojuje naše subjektivní vesmíry. Ve světě sociálního konstruktivismu je jazyk tím, co objektivní realitu vytváří. Objektivizovaný svět vnímáme jako oddělený od našeho vědomí, který se ale do našeho vědomí promítá. Zároveň, vzhledem k tomu, že tento svět sdílíme s ostatními lidmi, chápeme tuto realitu jako našemu vedomí nadřazenou.
Z pohledu sociálního konstruktivismu by se dalo říci, že jazyk je institucí. Je něčím, co bylo vytvořeno lidmi, ale zároveň je vnímán jako fenomén nadaný vlastní realitou oddělenou od jedince. Je ovšem institucí specifickou, protože sám stojí za reprodukcí a legitimizací všech ostatních institucí společenství. Vzhledem k tomu, že principem instituce je udržovat ve společnosti řád a uchovávat zkušenosti předchozích generací (tradice), je velmi obtížné (nicméně ne nemožné) je změnit. O jazyku, který je jakousi metainstitucí, to platí dvojnásob. Chápeme-li jako instituci i rozdělení mužských a ženských rolí ve společnosti, je jazyk tím, co tuto distribuci reprodukuje a znovuoživuje v komunikaci. Jazyk je arbitrární systém, ale díky objektivizačnímu a historickému procesu nezrušitelný – jazyk může zmizet, pokud zmizí jeho mluvčí, nemůžeme se však postavit mimo něj a prostě ho zrušit zvenku, obzvlášť když sami tento jazyk a kategorie v něm obsažené, používáme.
V tomto pohledu ztrácí na vážnosti laické námitky ohledně bezvýznamnosti genderově lingvistických témat. Pokud tím, jak realitu nazýváme, realitu tvoříme, zdá se, že s její proměnou musíme začít proměnou jazyka.
Symbolické násilí Pierra Bourdieu
Pierre Bourdieu studoval rozdílné postavení mužů a žen ve společnosti na kmeni Kabylských Berberů, kde podle něj bylo androcentrické myšlení zachováno ve své paradigmatické formě. Bourdieu je přesvědčen, že androcentrické myšlení je vlastní i naší společnosti, přestože v moderní době ve značně zředěné formě. Samozřejmě uznává, že muži a ženy mají biologicky dané různé dispozice, které ovlivňují i jejich sociální život (muži nemohou rodit děti i kdyby se rozkrájeli), nicméně ukazuje, že většina schopností, které chápeme jako biologicky dané (péči o děti, starost o domácnost, lov, obchod…) je nejen sociálním konstruktem, ale zároveň i nerovně oceňována. Tyto nerovnosti ovšem nezkoumá na poli ekonomickém (nerovný přístup na pracovní trh, nerovný přístup ke zdrojům…), ale na poli symbolických směn. Nerovnosti v ekonomické oblasti chápe až jako důsledek nerovností symbolických (ostatně symbolický kapitál má moc posilovat účinnost ostatních kapitálů a svým způsobem – ve formě vážnosti, moci a uznání – je legitimizovanou formou všech ostatních druhů kapitálů).
Právě spojováním ženství či mužství se specifickým okruhem zájmů, vlastností a schopností, se děje na poli symbolickém, v myšlení, v morálním hodnocení, v jazyce. Ačkoli symbolické je ze své povahy arbitrární – vlastnosti jako empatie, cudnost či lstivost nejsou dané biologickým pohlavím, ale připsané společností – působí na nás jako věčné, protože je v jazyce, myšlení a morálce neustále udržované (a to jak v případě plnění očekávání – pečující matka – tak v jejich popírání, právě proto, že případ nepečující matky chápeme jako popření přirozenosti). Hlavní síla symbolického řádu spočívá v tom, že jej není potřeba legitimizovat, neboť jej nikdo nezpochybňuje (a i v případě, že je tento řád zpochybňován, je ve svém popírání znovuustavován, jak se k tomu dostanu dále). Tento řád souhlasí se zkušeností, kterou máme se světem – je potvrzení našeho vědění o každodenním životě. Pokud tedy tento řád zahrnuje rozdíly nadané různým symbolickým kapitálem, jsou i tyto symobolické nerovnosti vnímané jako přirozené.
V době, kdy ženy, ale i muži, neměli jinou možnost, než plnit své společensky dané role, nebyl problém nerovností tolik vidět. Ve chvíli, kdy ženy unikly ze sféry soukromé do sféry veřejné (a muži v důsledku nárůstu rozvodovosti naopak objevili sféru soukromou) a rozdíl v jejich symbolickém kapitálu se projevil v oceňování jejich práce, došlo i k odhalení nerovností symbolických, a tedy i k jejich objevení v jazyce. Termín symbolický zde nesmí být chápán v opozici k reálnému či účinému. Jak jsem se snažila ukázat v předchozí kapitole, symbolická sféra je ta, která bezprostředně ovlivňuje naše vědění o kažodennosti, tedy naše chápání reality.
Problémem, kterým se Bourdieu zabývá, je nemožnost odmítnutí či vzepření se androcentrickým strukturám, protože naše myšlení je těmito strukturami formováno. Tento fakt nazývá symbolickým násilím a spočívá v tom, že „vztahy nadvlády se zdají jakoby přirozené, protože ovládaní na ně aplikují kategorie konstruované z hlediska vládnoucích“ [Bourdieu, 34]. Kouzlo symbolické nadvlády spočívá v ochotě ovládaných podílet se na jejím spoluvytváření. Protože je přirozená, je její spoluvytváření vnímáno ovládanými jako nutnost. Její následná moc je o to lépe přijímána, o co více se na jejím vytváření ovládaní podíleli. Symbolické násilí spočívá v tom, že ovládaný nemůže jinak, než vládnoucího uznávat, protože pro reflexi vzájemného vládnoucího vztahu může použít pouze nástroje, ve kterých je tento vztah obsažen. Takové vědomí nelze brát jako zaslepené, nelze je osvítit. Jediná možnost jak je zrušit je zrušit podmínky, které ho vytvořily.
Český jazyk je v tomto ohledu obzvláště androcentrický, ať už z hlediska syntaktického (shoda podmětu s přísudkem) nebo sémantického (přechylování ve formě posesivního adjektiva). Jazyk, jehož smyslem je mimojiné uchovávat myšlenky napříč časem a prostorem, uchoval androcentrické vidění světa ve kterém byl vytvořen až do doby, kdy je takové vidění světa nepřijatelné. Pokud uznáme předpoklad Pierra Bourdieu, že jazyk je strukturou napomáhající udržet ve společnosti stávající řád, strukturou formující myšlení tak, aby stávající, androcentrický řád přijímalo jako přirozenost, pak bojem proti systému genderových nerovností v rámci jazyka, který tyto nerovnosti reprodukuje, tyto nerovnosti pouze upevňujeme.
Dvojí prokletí feminismu
Jak pojetí Bergera s Luckmannem, tak pojetí Pierra Bourdieu se točí v kruhu. Vychází z předpokladu, že realita jak ji vnímáme sice není jednou provždy daná, ale její charakter je závislý na přijímání objektivizovaného (či naturalizovaného) společenského řádu, což funguje pouze pokud je jako přirozený, nikoli arbitrární, vnímán. V obou pojetích hraje velkou roli jazyk, protože je tím, co formuje naše myšlení a tím i vědění o každodenním životě. Je-li tato skutečnost vnímána jako nespravedlivá a nerovná (a zároveň je-li nerovnost vnímána jako něco negativního, což také nemusí být samozřejmé), je třeba ji změnit. Jenže v obou případech se dostáváme do bludného kruhu: abychom změnili každodenní realitu, musíme změnit myšlení, tedy jazyk (Berger a Luckmann), ale abychom změnili jazyk, musíme nejdříve změnit tuto realitu (Bourdieu). Genderová lingvistika je tímto paradoxem fascinována a její zásadní vnitřní spor pramení právě z potřeby ujasnit si, zda nejdříve budeme mluvit a psát genderově korektně (Valdrová), nebo počkáme, až se jazyk sám přizpůsobí změněné realitě (Čmejrková, Daneš). Otázkou, co to vlastně znamená rovné postavení rodů v jazyce, jestli je takové postavení vůbec možné, se nezabývá. Když ovšem připustíme, že gender je sociální konstrukt, pak i spravedlnost či rovnost jsou taktéž sociální konstrukty, které možná nemají oporu v biologické či fyzikální skutečnosti. Genderové lingvistice, potažmo celému feminismu, tak chybí pevný opěrný bod mimo svět sociálních a kulturních konstruktů, ke kterému by se mohl vztáhnout. [1] Problém sociálního konstruktivismu a všech pojmů, které z něj vycházejí, je v jeho uzavřenosti v sobě samém.
Jakoby to samo o sobě nestačilo, je feministické hnutí prokleté ještě jednou, a to tím, že jde o hnutí zdola. Jde primárně o boj žen, tedy ovládaných, proti vládnoucímu systému, který je utlačuje. Feminismus bojuje z principu na nepřátelském poli nepřátelskými zbraněmi. Bojuje proti strukturám, ve kterých sám vyrostl a které musí používat. Jakékoli prolomení nepřátelských linií lze chápat jako ústupek slabšímu, feminismus jej tedy nemůže považovat za vítězství, ale za laskavost, a je jasné, že laskavost neprokazuje slabší silnějšímu, ovládaný ovládajícímu, nýbrž naopak. Taková vítězství, jakým by bylo například uzákonění kvót na zastoupení žen v parlamentu, by paradoxně mohlo vést k oslabení feministické pozice, protože by ženy postavilo do role chráněných slabších, které si své místo ve vládě nezasloužily tím, že by porazily muže v boji o voliče, ale protože jim to muži dovolili. Na druhou stranu, v androcentrickém světě, který oceňuje vlastnosti připisované mužům a tytéž vlastnosti u žen chápe negativně, se žena nemůže k moci dostat jednoduše.
S tím souvisí i fenomén sebenaplňující ho se proroctví, což je pojem, který do sociologie uvedl Robert K. Merton a který je, stejně jako předchozí teorie, rozvitím Thomasova teorému. Sebenaplňující se proroctví nám říká, že každá veřejná definice situace se stává integrální součástí této situace, čímž ovšem ovlivní její další vývoj [Merton, 198]. V základu typického proroctví tohoto typu je mylná definice situace, která se zveřejněním stane ve svých důsledcích definicí pravdivou. Merton uvádí příklad, ve kterém dva národy žijí v přesvědčení, že válka je nevyhnutelná. „Představitelé těchto dvou národů, poháněni tímto přesvědčením, se navzájem stále více odcizují a pohotově odpovídají na každý ‚útočný‘ krok z druhé strany ‚obranným‘ opatřením na straně vlastní. Rozšiřuje se zbrojní potenciál, zvětšují se zásoby surovin a narůstá počet mužů ve zbrani, až nakonec očekávání války pomůže vytvořit skutečnost“ [Merton, 199]. Je situace ženy, která přijme přesvědčení, že její pozice ve společnosti je nerovná a zacházení s ní nespravedlivé, o tolik jiná?
Výzkumy sociálních nerovností, které svou teoretickou oporu našly v symbolickém interakcionismu ukazují, že v běžném životě člověk své objektivně nerovné postavení nevnímá, pokud se nedostane do nerovné situace bezprostředně nedostane. Výzkum pracujících rodičů (v praxi spíše pracujících matek) Ivana Vodochodského ukazuje, jak se respondenti snaží zpochybnit postavení, které je pro ně nevýhodné, nicméně všemi strategiemi, kterými se snaží toto rozdělení pozic zvrátit (jako je vděčnost, utajování, snaha vyrovnat se normě bezdětného zaměstnance…)je ještě více upevňují. Genderově lingvistické texty jsou psány primárně z pozice znevýhodněných, protože ukazují, jak rozdělení rolí v jazyce nerovnost způsobuje a předkládají příklady, jak by se různé informace daly předložit vhodněji, genderově korektněji, lépe. Všechny, včetně těch nejradikálnějších připouštějí, že jazyk nejde změnit najednou a že mnohé změny vyžadují minimálně přemýšlení při volbě výrazů, ty radikálnější uvažují i o přemýšlení při recepci běžného textu (splitting či uvádění podstatných jmen v obou rodech, což nesmírně zatěžuje text, který podle základních pravidel pragmatiky, má být co nejstručnější a nejvýstižnější). I ty neradikálnější texty tak působí obranně, požadují ústupky po silnější majoritě a tím, že o nerovnostech v jazyce tímto jazykem mluví (i když způsobem víceméně korektním), v nerovnosti se tím více utvrzují.
Závěrem
V předchozích kapitolách jsem se snažila ukázat, že gender jakožto sociálně konstruktivistický pojem skrývá hlavní nebezpečí sám v sobě. Odmítáním spojení s biologickými dispozicemi mužů a žen, které stály za jeho vznikem, ale odkazováním se pouze na role v sociálním světě, opouští pevnou půdu fyzikálních zákonů a tím přichází i o referenční bod, který by stál vně jeho samého, vně světa sociálních konstrukcí. Když mluvil o původu nerovností Rousseau [2], neměl sice na mysli přímo nerovnosti mezi muži a ženami, ale ve svém pojmu rovnosti vycházel z objektivní, i když nikým nepoznané, přirozennosti, která je odvěkká a každému přirozeně dána. Hovořil o společenské smlouvě, která nespravedlivě připisuje moc na základě ekonomického kapitálu a o nutnosti vytvoření nové smlouvy, která by toto uspořádání změnila. Pojem gender z principu sebe samého nemůže odkázat k ničemu, co by stálo vně společenského řádu, který je s jeho pomocí kritizován, protože svou povahou neexistuje mimo společensky konstruovaný svět. A protože takový svět se uzavírá sám v sobě bez možnosti nahlédnutí zvenku, i pojem gender a genderová lingvistika se v řešení problémů s nimi spjatých točí v kruzích. Ve světě symbolů by si rody měly být rovny, těžko si lze ale tento stav představit, když jediný možný vnější referenční bod, kterým je biologická skutečnost pohlaví, je na první pohled, natož na první pohled zatížený společenským konstruktem, rozdílná. Sociální konstrukt rovnosti je pak stejně zpochybnitelný jako gender sám.
Pierre Bourdieu mluví o nemožnosti teoreticky zkoumat symbolický svět, v jehož kategoriích myslíme a mluvíme. Zkoumat a měnit jazyk je o to těžší, že je nástrojem reprodukce symbolického světa. Z tohoto pohledu je závěr této práce poměrně deprimující. Lidé nepřijmou změny v jazyce, dokud se nezmění každodenní realita ve které žijí, dokud budou pracující ženy znevýhodňovány kvůli svému faktickému, ale třeba i jen potenciálnímu mateřství, nebudou obsazovat vedoucí pozice kvůli emocionalitě, empatii, nerozhodnosti a dalším společensky připsaným charakteristikám a dokud ze stejného důvodu připisování opačných charaterových vlastností a schopností nebudou děti svěřovány do péče otců. Ale každodenní realita se bude jen obtížně měnit pokud nezměníme struktury, kterými ji uchopujeme.
Zbývá se tedy zamyslet, kde se vůbec vzala idea ženské nezávislosti, volebního práva, spravedlivého ocenění práce, když z pohledu, který jazykový rozpor nabízí, by taková myšlenka v rámci androcentrických struktur neměla vzniknout. Nicméně vznikla a během 20. století nabyla značné vážnosti, domnívám se tedy, že nejprve se nenápadně začnou proměňovat významy ukotvené v strukturách a pak i význam, který srukturám přikládáme – v případě jazyka nejprve sémantická a teprve potom syntaktická stránka textu. Jazyk má tendenci vždy směřovat ke zjednodušení, takže uvádění obou forem substantiv, ale ani užívání deverbativních adjektiv, se mi nezdá jako příliš trvalá změna. Pravděpodobnější, tedy pokud se nějak výrazně nezmění uspořádání světa, je sblížení češtiny s germánskými jazyky, konkrétně angličtinou, která se jeví jako nejjednodušší nástroj komunikace a v genderovém ohledu korektnější. Možná právě to, že vnímáme české generické maskulinum jako příznak nerovností je symptom toho, že nerovnost mužů a žen máme stále ještě příliš silně zakódovanou v sobě (v našich tělech, jak by řekl Bourieu). Možná budeme jednou používat jen jeden tvar, ale budeme ho vnímat jako skutečně univerzální. Jestliže se stále ještě nabízí námitka, že bez změny struktur se nové významy nemohou objevit, pak doufám, že jsou zde hlubší struktury, které ovlivňjí lidské myšlení a tím i historický vývoj, a že jsou založené spíše na významu, než na pouhých syntaktických vztazích.
Poznámky
[1] Tím samozřejmě nechci říct, že celé toto snažení je špatné nebo marné. Tento nedostatek se spíše projevuje v absenci pozitivní představy jiného, než androcentrického řádu. Přidáme-li k tomu myšlení v dichotomických kategoriích, které je podle Pierra Bourdieu, ale i mnohých lingvistů, západnímu člověku vlastní a budování identity pomocí vymezování se vůči jiné skupině, které odhalily interakcionistické výzkumy nerovností, pak je představa rovné společnosti ještě mnohem obtížnější.
[2] J. J. Rousseau: O původu nerovností mezi lidmi. Praha: Svoboda, 1949.
Literatura
Berger, P. L.; Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality. Brno: CDK, 1999.
Bourdieu, P.: Nadvláda mužů. Praha: Karolinum, 2000.
Čmejrková, S.: „Jazyk pro druhé pohlaví“. in Daneš, F. a kol.: český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia 1997.
Daneš, F.: „Ještě jenou ‚feministická lingvistika'“. Naše řeč, No. 5, Vol. 80, 1997.
Merton, R. K.: Studie ze sociologické teorie. Praha: SLON, 2000.
Harris, S.: „The Social construction od Equality in Everyday Life“. in Human studies, Vol. 23, 2000.
Valdrová, J.: „K české genderové lingvistice“. Naše řeč, No. 2, Vol. 80, 1997.
Valdrová, J.: „Stereotypy a klišé v mediální projekci genderu“. Sociologický časopis, No. 2, 2001.
Vodochodský, I.: „‚Život na hraně‘: Slaďování a oddělování profesního života pracovníků rodičů malých dětí“. in Šanderová, J. (ed): Sociální nerovnosti v kvalitativním výzkumu. Praha: ISS FSV UK, 2007.
Webové zdroje:
<http://www.feminismus.cz/fulltext.shtml?x=1901407>
<http://www.translide.cz/sexismus-jazyk?=srch>
<http://spidlova.blog.idnes.cz/c/118773/Genderova-lingvistika.html>
Pitirim Sorokin a krize našeho věku
Znát osudy autora literárního díla a dívat se na toto dílo skrze jeho životní zkušenost je v určité, teoretičtější sféře literární vědy chápáno jako historizující přežitek. Hledání odkazů na autorův život může být nesmírně zajímavá a inspirující detektivní práce, která nám nicméně obvykle nedovoluje vynášet soudy o literatuře, autorství a čtenářství obecně. Literární věda se tedy od studia životopisů odchyluje ke studiu narativních schémat, možností interpretace, rozumění, existenci díla v čase. Tento odklon je dán vědomím relativity pohledu na dějiny a není proto divu, že jedině dílo samé je vnímáno na ose minulost – přítomnost jako relativně stálé a vhodné pro zkoumání. V sociologii, která nutně začíná od zkoumání teorie, tedy toho, co přetrvá, může tento historizující přístup působit novátorsky. Je možné, že když se na slavné teorie podíváme pohledeme historika, pochopíme, proč autor nebyl schopen své myšlenky dovést k dokonalosti, kde a proč se zmýlil, kde byla jeho pozice ovlivněna dějinami a kde byly jeho myšlenky čisté, proměnlivým světem nedotčené a tedy vskutku geniální? Nejsem příliš zdatný historik a ještě ani sociolog, abych na tuto otázku dokázala odpovědět, ale myslím, že mohu ukázat, jak například zkušenost revoluce a vězení ovlivnila kulturní teorii Pitirima Sorokina.