Komentář k práci médií a xenofobním stereotypům

V roce 1966 vyjádřil filozof a sociolog Theodor W. Adorno v eseji Výchova po Osvětimi své obavy z toho, že v poválečné Evropě „vyrůstají vrazi od psacího stolu.“ Znepokojivě eskalující mediální štvanice na Romy v kontextu s loňskými pokusy o pogromy na Šluknovsku a stále více se rojícími protiromskými demonstracemi dodávají více než padesát let starému výroku až hrozivě reálný nádech. Způsob, jakým česká média zasahují do křehkých vztahů mezi etniky žijícími na území České republiky nesporně přispívá k bujení silných xenofobních nálad, které mohou přes primitivní anticiganismus přerůstat až v čistý rasismus. Metaforicky řečeno, i molotov hozený partou neonacisty na dům rodiny Sivákových na sobě nese otisky tiskařské černi. 

Fantom romské kriminality

I bez důkladné analýzy se dá tvrdit, že takřka samostatným žánrem se na stránkách českých médií v posledním roce stávají články a zprávy o takzvané „romské kriminalitě.“ Česká média totiž s oblibou uvádějí, ba dokonce zdůrazňují domnělou etnicitu pachatele sebemenších kriminálních činů. Má to ale jeden háček – české etnikum není nikdy explicitně zmíněno. Vznikají tak pojmy jako „romská kriminalita,“ „vietnamská kriminalita,“ nebo „ukrajinská kriminalita,“ ale o „české kriminalitě se kupodivu nikde nedočteme, přestože je ze všech zmíněných zdaleka nejrozsáhlejší. Navíc, články popisující romskou (popřípadě i vietnamskou či ukrajinskou aj.) kriminalitu plní titulní stránky a figurují v hlavních přehledech zpráv. Přitom jde z naprosté většiny o zcela řadové přečiny, jakých se denně stane nespočet (hospodské rvačky, drobné krádeže) a po kterých, spáchá-li je osoba českého etnika, neštěkne ani onen příslovečný pes. Nastává tak bizarní situace, kdy v několika největších českých denících vyjdou články o dětské rvačce o míč, a to jen proto, že někdo údajně viděl, že v ní figurovaly i romské děti. Na téma mediálního obrazu vztahu mezi romským a českým etnikem již bylo napsáno několik článků, a tak snad není třeba ho na tomto místě znovu rot. Zmínit lze například třídílný text Františka Kostlána pro Deník Referendum (k přečtení na zde, zde a zde).

Na příčiny a důsledky takovéhoto vychýlení se dá nahlížet z několika úhlů. Zaprvé lze popsaný stav interpretovat jako výpověď o předsudcích v české společnosti odrážejících se i do textů profesionálních novinářek a novinářů. Česká většinová společnost, žurnalisty a žurnalistky nevyjímaje, si zkrátka všech jevů, které považuje za patologické, všímá více u menšin a ostatních etnik. Zamést před vlastním prahem však jaksi zapomíná. Jinou věcí je pak způsob novinářské práce spočívající často v přejímání zpráv z tiskových agentur, popřípadě ze sekundárních zdrojů. Kromě toho, že touto cestou dochází k reprodukci sdělení a hodnot obsažených v prvotním zdroji, má tato praxe další zajímavý aspekt. Zprávy je totiž možné psát z tepla kanceláře a událostech se zcela specifickou dynamikou může informovat člověk, který o ní neví zhola nic, což opět dává prostor pro bujení předsudků a stereotypů a jejich mediální reprodukci. Již klasickým případem je lživý článek Václava Prokůpka o ukradené pokladně neexistující romské strany, kterou vypustily Parlamentní listy, od nichž jí pak převzala některé další média (o kauze více zde nebo zde).

Zadruhé je nutno brát v úvahu, že naprostá většina nejvlivnějších českých médií pracuje na čistě ziskovém přístupu. To znamená, že primárním a zásadní faktorem ovlivňujících jejich směřování a to, jaké zprávy budou publikovat, je výdělečnost. Ta se přímo odvíjí od velikosti a struktury čtenářské skupiny, která určuje zájem různě bohatých inzerentů a tedy i finanční příjmy. Za stavu, kdy jsou vztahy mezi majoritní společenskou skupinou etnických Čechů a Romskou minoritou choulostivou záležitostí, jíž je společností věnována poměrně velká pozornost (a je vcelku jedno zda je to vinou předsudků, historických vztahů či aktuálních konfliktů iniciovaných jednou či druhou stranou), se právě ony stávají katalyzátorem čtenosti a tím pádem zvyšují přítok peněz do pokladen společností vlastnících média. To v důsledku znamená, že soukromá média dokonce mají zájem na tom, aby ve společnosti existovala určitá míra kontinuálního etnického napětí, která zaručuje dostatek prodejného materiálu. Samozřejmě nelze tvrdit, že toto je hlavním důvodem pro xenofobní mediální kampaň, nicméně je to faktor, který v žádném případě nelze opomíjet Systém externích redaktorů a redaktorek snažících se prodat svůj příspěvek navíc tento zájem přenáší i do řad jednotlivých autorů a autorek a vzniká tak bludný kruh upevňující rasistické předsudky ve společnosti.

Zatřetí se nelze vyhnout otázce, jaký vliv má etnicky zatížený způsob informování na společnost. Je zřejmé, že popsané vychýlení zvýznamňuje etnicitu ve vztahu k běžné kriminalitě a staví jí do pozice něčeho, co by mělo být bráno v potaz při posuzování jednotlivých běžných přečinů. Zároveň posiluje předsudky a xenofobní nálady vůči konkrétním etnickým skupinám, především k Romům. Problémem není v zásadě jen to, jak jsou jednotlivé zprávy napsány, ale i jejich frekvence a o kontexty, které obsahují. Když například v určitém časovém období vyjde poměrně velký počet reportáží, v nichž jsou kriminální činy dány do jakékoliv souvislosti s romským etnikem, vytváří to dojem napjaté společenské situace či jakéhosi dynamického rostoucího trendu „romské kriminality.“ Ačkoliv takováto konstrukce nemusí mít žádnou výpovědní hodnotu o skutečných společenských trendech (navíc je úplně jedno, jestli auto vykrade etnický Čech nebo Romka) a zvýšený počet článků zmiňujících kriminalitu a Romy či Romky je daný třeba okurkovou sezónou, do jisté míry se následně odráží v tom, jak na situaci nahlíží publikum mediálních sdělení a jak s ohledem na své porozumění situaci jedná. Je pochopitelné, že když člověk tři dny po sobě shlédne v televizi reportáž například o tom, že Romka vykradla auto, ale zároveň se k němu nedostane informace o tom, že Češi aut za to samé období vykradli dejme tomu 10 000, bude se spíše obávat parkovat auto v romském, než českém sousedství. Pokud budou média nadále s pompou publikovat zprávy i o těch nejbanálnějších kriminálních případech, u nichž je byť jen malé podezření, že by do nich mohly jakkoliv být zapleteny osoby z řad romského etnika, zatímco o české kriminalitě budeme slýchávat jen když kdesi v cizině zadrží nějakého tuneláře, existuje reálné nebezpečí další eskalace xenofobních nálad v české společnosti. To je samozřejmě živná půda pro populistické politické strany jako je DSSS (v tomto ohledu ale DSSS nelze démonizovat – nebezpečně populistický program zaměřený proti deprivilegovaným společenským skupinám měly a mají i některé parlamentní strany, či jejich lokální odnože), násilnické skupiny jako byli „vítkovští žháři,“ ale i pro bujení protiromských nepokojů v některých částech republiky.

Stát se médii

Z výše uvedeného vyplývá, že vychýlený způsob informování o kriminalitě v ČR přispívá ke stupňování xenofobních nálad ve společnosti a napomáhá ospravedlňování násilných či symbolických protiromských projevů. Otázkou je, co v této situaci dělat a jakým směrem v této věci vyvíjet aktivitu.

Existují v podstatě tři cesty. Je možné pracovat s jednotlivými žurnalisty a žurnalistkami a vyvíjet takové aktivity, aby si uvědomili, že jejich práce má reálné sociální důsledky. Bohužel, jak již bylo napsáno výše, i novináři a novinářky pracují uvnitř systému vyžadujícího skandály a takové zprávy, které ve společnosti padnou na úrodnou půdu. Že je tato půda rasistická, to jde ve světle nutnosti obstarat si prostředky potřebné pro život poněkud stranou, stejně jako žurnalistický etický kodex. Další možností je snažit se strategicky tlačit na samotná média, redakce, vlastníky a snažit se je přimět k zodpovědnosti. Realisticky v tomto případě nelze očekávat žádný velký úspěch, ale nepříliš staré historické případy ukazují, že i s mediálními větrnými mlýny se dá vcelku úspěšně bojovat. Třetí cesta je o něco schůdnější. Staré aktivistické heslo, jehož původ je připisován punkovému zpěvákovi Jello Biafrovi, praví: „Přestaňte nenávidět média. Staňte se médii.“ Podpora nezávislých „grassroots“ médií a vytváření nových se skutečně zdá být tím, do čeho stojí za to investovat energii.

Bohužel je zde nutné zmínit i to, že xenofobní agendu většiny českých médií umocňují i projevy známých osob veřejného života. Ty na sebe nabalují veřejný zájem a posilují nastolený anticiganistický trend. V poslední době svou xenofobií načichlou písničkou přilil trochu oleje do ohně i miláček českého publika Jarek Nohavica a to způsobem, který si nezadá s v tomto ohledu i snad až moc démonizovaným Danielem Landou. Velice aktuálním případem je pak šek darovaný Michalem Davidem chlapci, který si vymyslel napadení Romy a jehož smyšlený příběh odstartoval vlny protiromských demonstrací. Nabízí se otázka, kde jsou antirasistcké protipóly Davida, Nohavici nebo Landy? Nebo se antirasismus nenosí a osobnosti společenského života nechtějí riskovat zmenšení fanouškovské základny? Jistě, pro znalé je tu možná alternativní rapper Bonus, který se sice dostal po povědomí českého publika cenou Apollo, ale není to ve srovnání s hvězdami vyprodávajícími hokejové haly trochu málo?

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu.

Online studium na Harwardu, Princetonu či Stanfordu pro celý svět, vzdělání nebo jen inspirace?

Jistě jste někdy přemýšleli o studiu na zahraniční univerzitě, případně jste při svém studiu některou navštívili v rámci Erasmu a jiných studijních programů. Protože se však svět díky internetu stává stále propojenějším, vznikají nové možnosti přístupu k informacím. Pomineme-li nejjednodušší cestu v podobě serveru Youtube, na kterém můžeme nalézt jak nejnovější přednášky Slavoje Žižeka, tak debaty s Michelem Foucaultem či vysvětlení teorie Pierra Bourdieu, existují i další vzdělávací kanály. Jedním takovým může být videobanka s přednáškami TED, dalším pak Coursera s možností zápisu do e-přednášek. Obojí může být velmi užitečným a inspirativním počinem pro široké masy lidí, o efektivitě dopadu takového vzděávání však můžeme vést dlouhé diskuse.

Pochopitelně, špatného učitele videonahrávka nejspíš nahradí, dobrý učitel patrně upoutá pozornost a předá informaci studentům efektivněji. Osobní kontakt je nepochybně důležitý, o potřebě seminářů a společných diskusí v menších studentských skupinách ani nemluvě. Samotnou diskusi o světlých zítřcích e-learningu, kdy lidé v teple svého domova hltají záznamy, přenechám ale někomu jinému a vrátím se zpět ke zmíněným projektům. Tím prvním je TED s podtitulem ,,Ideas Worth Spreading“, který na vícero platformách (internet – www.ted.com, aplikace pro mobilní platformy k nalezení v příslušných e-obchodech) prostředkuje stovky přednášek nejrůznějšího zaměření. Jedná se o konferenci, která se od roku 1984 zaměřuje na širokou sféru lidského poznání, inovace a technologie (TED je zkratkou pro Technology, Entertainment, Design). V rámci přednášek, které mají 18 a méně minut, musí inovátoři, vědci či nadšenci ze svých oborů vyložit své pojetí, přičemž kromě kategorií obsažených v názvu konference jsou to například přednášky z oblasti globálních otázek či byznysu, nicméně v duchu postmoderního pojetí vědy zde najdeme otázky dotýkající se v mnohém oblasti sociální teorie. Nutno zároveň dodat, že kvalita něktrých příspěvků může být značně kolísavá či – bez pejorativního nádechu řečeno – podivínská nebo povrchní. Nadšení však přispěvovatelům nechybí a protože otevřená společnost stoj zejména na sdílení myšlenek, je třeba věnovat TEDu bližší pohled v duchu optimistického ,,pro každého se něco najde“.

Aktualizováno: Ve čtvrtek 27. září na půdě areálu Univerzity Karlovy v Praze v Jinonicích proběhne česká konference v rámci TED. Více informací zde.

Druhým projektem je podaná ruka akademické sféry širokým masám z celého světa. Jelikož se perspektivou e-learningu nezabývám, jistě nyní opomíjím mnohé fungující koncepce  vždyť jen v českém prostředí mnohé univerzity nabízí nahrávky svých kurzů. Účelem této zprávy je však upozornit na zmíněnou Courseru, která na adrese www.coursera.org nabízí nahlédnout pod pokličku řady světově známých univerzit, kdy v jejich seznamu můžeme najít například stanfordskou univerzitu či princetonskou. Dohromady se jedná o 16 univerzit nabízejících 116 kurzů (jak technických, tak humanitních, sociálněvědných, přírodovědeckých…), do nichž se zájemci o vědění mohou zapsat. Kurzy mají zpravidla 6 až 10 týdnů a jejich součástí je sledování přednášek, vyplňování závěrečných on-line testů a odevzdávání písemných prací, tedy možnost kurz doopravdy absolvovat. Protože v pozadí projektu stojí nemalé investice a snaha o to systém pouze nedotovat a učinit ho životaschopným a výdělečným, lze v souvislosti s ním číst nadšená tvrzení o tom, že cílem je, aby nebyly vzdělávány tisíce, ale miliony lidí. Jaké jsou vedlejší efekty masového vysokoškolského vzdělávání na samotný systém vzdělávání je nicméně patrné a je o nich diskutováno nejen rakouským profesorem Liessmannem, ale i v rámci české vysokoškolské reformy, proto si neodpustím lehký skepticismus ohledně kvality vzdělávání ,,milionů po internetu“. Na druhé straně je třeba brát v potaz, že kurzy dodávají kvalitní vzdělávací instituce a zpřístupnění některých kurzů bez nároku na jakoukoliv certifikaci ,,nabytého“ vědění je pozitivním krokem, protože jak bylo řečeno k TEDu – myšlenky si zaslouží být šířeny, mohou mít inspirativní, motivační a rovněž demokratizační dopad na vrstvy lidí, pro něž je elitní vysokoškolské vzdělání nedosažitelnou metou. Jen se na to prosím nespoléhejme.

Jak uvádí český server Lupa.cz, podobný projekt není osamocen a například Harvard University, kalifornská Berkley a Massachusetts Institte of Technology od letošního podzimu spouští neziskový projekt edX dotovaný částkou 30 milionů dolarů. Podtitul zní ,,The Future of Online Education for Anyone, Anywhere,  Anytime“. O projektu platí totéž, co jsem zmínil v minulém odstavci. Snad jen na závěr dodám, že podobné počiny v dnešní online době přenosných počítačů, tabletů a chytrých telefonů budou růst a ve svém důsledku se stanou součástí globálního boje o to, kdo světu předloží vědění. V tomto informačním věku to lze chápat jako součást boje o kulturní hegemonii, protože otisk kultury je nutně přítomen i v technických oborech. Je třeba mít na paměti, že Spojené státy nedsáhly svého celosvětového vlivu jen díky technické vyspělosti – jejich vývozním artiklem byla zejména kultura. Na posledních dvou univerzitních vzdělávacích projektech je však pozoruhodné, že se nepouští ve větší míře do sociálních a politických otázek, ačkoliv takové kurzy vyžadují nejméně ,,rekvizit“. Možná by mohly narazit na nevoli v méně demokratických režimech, nesouhlas partnerských univerzit mimo západní svět, nicméně například sociologii můžete studovat od příštího roku ,,na Princetonu“. To už je však jen mojí spekulací, kterou buď potvrdí, nebo vyvrátí budoucí vývoj.

Zapíšete-li se do některého z kurzů, napište nám své zkušenosti a v každém případě nám v diskusi sdělte svůj názor na online vzdělávání.

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu, autor autor shho.

Možnosti vědce v nealternativní společnosti – Portrét Miloslava Petruska

„Lidem čerta starého záleží na tom, jak se společnost, v níž žijí, jmenuje a v jakém stádiu rozvinutosti se momentálně nachází. Chtějí prostě slušně žít, mezi slušnými lidmi, ve fungující ekonomice a se slušnou vládou, kterou by byli ochotni když ne milovat, tak aspoň upřímně a přesvědčeně respektovat.” [Grňa 1988]

Profesor PhDr. Miloslav Petrusek, Csc. je jedním z nejvýznamnějších českých sociologů 20. století. Životní osudy Miloslava Petruska jsou úzce svázány s osudy jeho oboru. Stejně jako vývoj české sociologie poměrně slušně kopíruje vývoj české společnosti, lze se i na Petruskův život dívat jako na obraz z dějin této vědy. Stejně jako sociologie i on se během svého mládí vymaňoval z vlivu marxistické filosofie, i on prožil strmý vědecký vzestup během 60. let i ponižující pád do role nejdříve služebné a posléze ilegální během let 70. a 80. a spolu se sociologií se po revoluci navrátil na výsluní. Přestože se věnoval i metodám a empirii, je vnímán spíše jako teoretik a významná je zejména jeho činnost pedagogická .

Pokračovat ve čtení „Možnosti vědce v nealternativní společnosti – Portrét Miloslava Petruska“

O vzdělání a důležitosti popularizace vědy v době postmoderní

Popularizace vědy je důležitým a aktuálním tématem, zejména dnes, kdy každý – z nějakého důvodu dokonce i někteří nepříliš důvěryhodní političtí představitelé si zahrávají s floskulemi tohoto typu – mluví o společnosti vzdělání, vzdělanostní či informační. Za informacemi je dnes podnikána doslova honba prostřednictvím nových technologií určených zejména pro přístup k internetu, k němuž se dostáváme prakticky odkudkoliv a naše závislost na něm stále vzrůstá. Existence informací se stává závislou na fungování přístrojů uskladněných po celém světě, na přístrojích, které nám doufejme nikdo nevypne nebo nezačne filtrovat jejich chod jako v Číně. Skutečné a komplexní zhodnocení zásadních proměn, které do organizace společnosti vneslo médium internetu, na sociální vědce dle mého názoru teprve čeká, nicméně už dnes můžeme přemýšlet o přísunu nových možností vzdělávání, smyslu recepce obrovských objemů informací, demokratičnosti jejich šíření a neomezenosti prostoru, po němž se nyní ve virtuálním světě pohybujeme.

Pokračovat ve čtení „O vzdělání a důležitosti popularizace vědy v době postmoderní“

Nové číslo Sociologického časopisu (4/2012)

V těchto dnech vyšlo aktuální číslo Sociologického časopisu, klíčové publikace české sociologie vycházející už od roku 1965. Jeho hlavním tématem je zejména letošní úmrtí Prof. Miloslava Petruska, na něž reagují Ondřej Císař, Michal Illner, Jiří Večerník a Zdeněk R. Nešpor. Obsahuje však také dva Petruskovy texty: nekrolog Poslední dopis dr. Ladislava Čerycha, dr.h.c. a esej Masaryk mezi svými sociologickými současníky při příležitosti 75. výročí Masarykova úmrtí. Na tomto místě je vhodné připomenout, že v těchto dnech vyšel také sborník textů Miloslava Petruska, který byl připraven z důvodu udělení ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 právě Prof. Petruskovi in memoriam. Nese název Společnost a kultura. Sociologické úvahy a eseje a v minulém týdnu byl k němu pořádán seminář na půdě ISS FSV UK, na němž byly některé z textů podrobeny kritickému rozboru. Na stránkách Sociální teorie .cz se k němu spolu se zmíněnou publikací vrátíme.

Pokračovat ve čtení „Nové číslo Sociologického časopisu (4/2012)“

Forum 2000 za dveřmi: letošním tématem je vztah mezi demokracií a médii

Každoroční konference Forum 2000 zaměřená na lidská práva a hodnoty demokracie, odkaz Václava Havla, se opět přiblížila. Proběhne ve dnech 21. až 23. října zejména na pražském Žofíně. Možnost získat přístup jako pozorovatel již byla bohužel 11. října ukončena, nicméně značnou část jednání bude možné sledovat online. Letošním tématem je především vztah mezi demokracií a médii, své místo potom bude mít i odkaz Václava Havla a možnosti jeho dalšího rozvíjení.
Pokračovat ve čtení „Forum 2000 za dveřmi: letošním tématem je vztah mezi demokracií a médii“

Stojíme na prahu nového fašismu? Zápisky ze Sociologického včera s Martinem C. Putnou

V polovině minulého týdne proběhla přednáška historika Martina C. Putny (web) na půdě Fakulty sociálních věd UK při příležitosti konání 64. sociologického večeru, a to pod názvem Stojíme na prahu nového fašismu? Náboženská a politická ultrapravice, její historické kořeny a její současná renesance. Hojná účast posluchačů potvrdila, že se jedná skutečně o aktuální téma, samotný obsah svižné přednášky pak naznačil, že pro chápání dnešních jevů nutně potřebujeme poctivou práci historiků. Ať už chceme popisovat současnost, nebo činit predikce.

Pokračovat ve čtení „Stojíme na prahu nového fašismu? Zápisky ze Sociologického včera s Martinem C. Putnou“

Vědci a veřejnost v rozhodovacích procesech, tíživá otázka dneška

Ve čtvrtek 25. října proběhla v prostorách Karolina Univerzity Karlovy konference Vědci a veřejnost v rozhodovacích procesech. Úlohy pořadatele se ujal Zelený kruh (Věda v akci) a Institut sociologických studií FSV UK. Jelikož samotný název konference mluví sám za sebe, přistoupím přímo k reportáži, či spíše prezentaci svých výpisků z několika diskusí a příspěvků, pro jejichž návštěvu jsem se rozhodl.

Pokračovat ve čtení „Vědci a veřejnost v rozhodovacích procesech, tíživá otázka dneška“

Nové číslo Sociology je zaměřené na lidská práva, e-speciál na trendy ve výzkumu

Před nedávnem jsme zde měli nové číslo Sociologického časopisu, dnes bychom vám rád představili nové číslo mezinárodního časopisu Sociology vydavatelství SAGE, s nímž poprvé vychází i internetový speciál. Obě publikace jsou dostupné zdarma online, ačkoliv standardní říjnové vydání časopisu si bez příslušného oprávnění či zaplacení přístupu můžete přečíst jen do 1. prosince tohoto roku.

Pokračovat ve čtení „Nové číslo Sociology je zaměřené na lidská práva, e-speciál na trendy ve výzkumu“

Chmurný listopad (ještě stále)

Míval jsem v posledních letech ve zvyku k 17. listopadu psát články. Jejich obsah a naladění se pohybovaly od „važme si svobody a demokracie“ po obligátní „kritiku poměrů“, která se v současnosti stala folklorem mainstreamových médií a komentátorů všeho druhu, takže o její efektivnosti lze úspěšně pochybovat – po zodpovědných osobách nakonec stéká jako dešťová voda po střechách domů a stává se postupně neškodnou, nevyslyšenou. „Jen je nechte, ať si pindaj,“ jak zhruba zaznělo v jednom z českých filmů.

Pokračovat ve čtení „Chmurný listopad (ještě stále)“